Nemocnice

"Oh..  Aimi, se rozjela." Udiveně jí poslouchal, a když skončila, byla rozčilená tak Aimi, odpověděl. "Ah.. promiň jen jsem si dělal legraci." Ještě na těch blbých foréch musí zapracovat. "Hm.. Přítel jo? Bez urážky nemyslím si, že jsme přátelé. Promiň, ale ostatní se mi teď opravdu rozebírat nechce." Snažil se to říct jemně, ale nějak mu to moc nešlo, slovo přítel je pro něho možná mnohem víc, než myslí Aimi. Taky přemýšlel, kde vzala tu tašku s bagetou, kterou vydala a nabídla.  Kručelo mu v břiše, jak se podíval na bagetu ale bál se tu bagetu příjmout A začal se taky třást kvůli fobii dokuď se ho nedotkne tak to bude dobrý.

Neměl slov a mezitím přišla Mai potom, odešla Aimi. Koukal se při tom na ten sendvič ale při jeho smůle by byl otrávený nebo něco. Sendvič pak položil na stolek vedle postele. Něco jako aby za ním někdo přišel bez toho, aby něco chtěli, se nestává. "Ahoj." A rozloučil se s Aimi. Pro něho to bylo moc podezřelý a dokonce přišla Mai a moc tomu nepomohla. "Zdravím Mai-san nebo mám říkat Sensei? Uvítal bych Vás pořádně, ale nějak mám bolesti a jediný na čem se vzmůžu je sednout si." Usmál a snažil, se sednou, sice měl bolesti, ale nakonec se mu to podařilo. "Vede se dobře a co Vás sem přivádí?" Na Mai byl kupodivu příjemnější než na Aimi.

Zvědavě jsem se proplížila do nemocnice. Nebylo tak snadné ji najít, ale v ulicích nebylo mnoho lidí a tak jsem stejně neměla jinou možnost. Dřív bych řekla, že je tu prázdno, ale po pobytu v Oto jsem se byla ochotná s takovými možnostmi spokojit. Naprosto. Když jsem nemocnici našla, přestala jsem si zpívat. Potřebovala jsem působit důvěryhodně. Tak jsem přešla k tichému pobrukování a zamířila k nejbližší sestřičce. Proč hledat informace, když se můžete zeptat rovnou, že? Bohužel mi plán nevyšel a k informačnímu pultu jsem musela. Ale vzala jsem to jako další dobrodružnou cestu.

Vypadalo to, že na tom pokoji nebudu sama. Sestřička zmínila cosi jako že je to šťastný muž, když má kolem sebe tolik žen. Pokrčila jsem rameny a vydala jsem se hledat jeho pokoj. Nejdřív jsem našla dva špatné. Naštěstí se na obou spalo, takže jsem mohla potichu vycouvat, aniž by si mě někdo všiml. A pak jsem se zastavila přede dveřmi, které vypadaly, že by mohly souhlasit s popisem. Tedy to podivné značení dveří, ne ty dveře samotné. Upravila jsem si oblečení a vešla.

Pak jsem si uvědomila, že to asi nebylo úplně ono a zatímco jsem se na Reie a Mai usmála, ještě jsem na otevřené dveře zaklepala. Trochu s křížkem po funuse, ale alespoň něco. Věnovala jsem jim další zářivý úsměv.
"Konichiwa, smím se přidat?" zeptala jsem se.
Cokoli budou chtít vědět, určitě se zeptají.

"Společnost mě dostala na invalidního člověka." Řekl potichu a usmál se. "Nemyslím si, že mi prospěje společnost, právě je to na opak." Vzhledem k jeho situaci to Mai mohla posoudit sama, co tím myslel.  Pak i zaregistroval Yomi. "Proč ne. Ale nejspíš jste si spletla pokoj." Odpověděl Yomi a chvilku Yomi sledoval, jestli se přibližuje nebo ne. Kdyby ano bylo by to trochu problém.  Mezitím poslouchal i Mai co mu říkala a odpověděl. "To bych rád taky věděl. Poslední dobou kamkoliv se hnu tak je na, každým rohu žena. A mě se to nelíbí, kdybych se mohl hýbat tak uteču." A dál přemýšlel jak pokračovat v konzervaci tady s Mai a Yomi ale nevěděl, co říct v týhle kaši se ocitnul po prví a neví co dělat. Chvilku přemýšlel a pokračoval v konzervaci. "Sensei za ty potíže se omlouvám, kvůli mně jste asi přerušila trénink." Dál kontroloval Mai a Yomi zdali se přibližují k lůžku, dokud budou tam, kde jsou tak to bude dobrý a nebude se bát a doufal, že se moc nepřiblíží k lůzku.  Též přemýšlel nad tím, co řekl a zdali neurazil Mai a Yomi neustále se mu to daří urážet lidi kolem sebe ne však vlastní vinnou. Přeci jen shinobi nemají mít emoce.

Energicky jsem zavrtěla hlavou.
"Nespletla," odvětila jsem. "Vlastně mě sem nasměroval Tsukikage-sama. Jsem ve vesnici jen na týden a ráda bych to tu lépe poznala."
S tím jsem ukázala nejdříve na jednu čelenku a potom na druhou. U krku jsem měla tu se znakem Suny a kolem pasu potom Otogakurskou. Pak jsem si je začala prohlížet a jedním ouškem poslouchala, o čem Rei zrovna mluví. Žena měla zajímavý styl oblékání. A s její postavou, nutno poznamenat, si ho mohla dovolit. Byla zvláštní a to se mi líbilo. Já ostatně taky nebyla zrovna vzorem "normálnosti." On byl... obyčejnější. Ale možná to bylo jeho současným stavem. Vzhledem k tomu, jak se na mě díval, by se právě teď nejraději vypařil... a nemohl.
Suverénně jsem si to namířila k nim a napřáhla k Mai ruku na znamení seznámení. Totéž jsem plánovala udělat jen o chvíli později i s Reiem.
"Yomi Hikikomori," představila jsem se. "Těší mě."
Obvykle mé jméno vyvolávalo zvláštní emoce kvůli kontrastu s mou povahou. Byla jsem zvědavá, jestli tomu tak bude u nich dvou.

"Těší mě Yomi-san." Představil se a prohlídnul si Yomi a rád by Yomi provedl, pokud jí opravdu poslal Tsukikage ale boužel se nemohl hýbat. Též jí nadále hlídal přeci jen nikomu jen tak nevěří hlavně, když u sebe měla čelenku Suny a Oto. Z Oto nemá zrovna moc dobré vzpomínky. A doufal že Yomi mu promine, že jí intenzivně hlídal, až zapomněl, že tu je i Mai. Yomi pro něho vypadala jako normální jak tady Mai. Celkem mu bylo jedno, jak kdo vypadá. A Mai začala s obědem né že by to bylo, horši ale ani dobrý. A s odpovědí se trochu opozdil a Mai si toho mohla, všimnou.  "Oh.. moje chyba. Obědy tu nejsou tak hrozný." Mai se taky zmínila i o fobii když už to je venku tak ať je sranda na jeho účet. "Ano mám fobii z žen a taky jsem přišel o prsty na jedný ruce. Celkem pěkná ironie." Zasmál se a ukázal Yomi pravou ruku kde neměl psty. Mohl působit důvěryhodně a přátelsky pro Yomi i jak si myslela Mai ale jen zakríval že nikomu nevěří. Časem možná někomu bude věřit ale ne hned.

Přišlo mi to skutečně zvláštní, ale přece jen jsem ustoupila. Lépe řečeno jsem si to namířila k oknu a vyhoupla jsem se na parapet. Na to, že měl fóbii z žen, na mě byl ale překvapivě milý. A taktéž Mai. Spokojeně jsem se usmívala a pohupovala nohama ve vzduchu. Člověk by neodhadoval, že už jsem Jounin. Koneckonců mi bylo jen devatenáct. Snažila jsem se ale odhadnout, jakou hodnost by mohli být oni dva. Ani kdyby chtěli, neodešla bych hned. Docela se mi tu líbilo. V Oto i v Suně jsme měli nemocnice pod zemí -v jedné vesnici kvůli nepřátelům a v druhé kvůli písečným bouřím. Tady byl tedy rozhodně lepší vzduch.
"Jak jste o ně přišel?" naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu, když mi ukázal svou ruku.
To musí být pro shinobiho příšerně nepraktické. Určitě tedy nebude mít vysokou hodnost, vždyť skoro nemůže dělat pečetě! Ale za to může mít stoprocentně dobrý příběh pro vyprávění a to já mám ráda. Zůstala jsem na něm viset pohledem.
Odpoví nebo neodpoví?
Až jsem se ale zarazila, když jsem mu začala vykat. Bylo to pro mě zvláštní. Mai-san budu určitě vykat také. Prozatím si ale budu muset dávat pozor, abych to u někoho nepopletla a nezačala s nimi jednat jako kdybychom se znali odjakživa.

Trochu se zaseknul, když na něho zvědavě koukali. Nějak se mu to nechtělo říkat ale, když už to začal tak to dokončí."Jak jsem o ně přišel? Hm… vemu to zkráceně. Žil jeden šílenec z Ame a vzal si do hlavy, že bude bude žoldákem a vydal se do Oto. Oto šílence najal a pracoval pro ně.  A počase v Oto ten šílenec urazil jednoho člověka a ten mu uřezal prsty.  A problém byl, že ten šílenec se vůbec nebránil.  A tím nám končí pohádka. Jeto možná k pláči ale teď se tomu jenom směju." A zasmál se. Snad to nebylo moc tvrdý pro holky, jenže kdyby se tím zabýval, asi by z toho zešílel. Snažil se být vždy pozitivní, ale občas to nejde.  Když Mai odstoupila, trochu dál ulevilo se mu a dal, pozoroval Yomi. "A co Vy holky máte, taky nějaký příběh?" Otázka patřila jak Yomi a Mai ale víc ho zajímala Mai a zrak tentokrát obrátil na Mai protože moc neví o Mai  trochu ho to děsí, když je jeho sensei.

Zajímavé. Každý má nějaký příběh nerozvážnosti z mládí, řekla bych. Ale ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by byl skutečně záporák a přitom přešel k té "dobré" straně. Alespoň se mi zdálo, že takový je. Na jednu stranu to bylo obdivuhodné, na druhou velmi, velmi zvláštní.
"Moje rodná vesnice byla zničená," pokrčila jsem rameny. "Ale na tom příběhu není nic zajímavého, prostě se to stalo."
Nebylo k tomu co říct. Ale bylo to něco osobního, i když už jim to možná mohlo dávno dojít. Přišlo mi, že je fér to vyslovit, když mi Rei také řekl něco tak... důvěrného. Tak či tak jsem z toho všeho vyšla z pocitem, že je mi sympatický. Stejně jako já už vystřídal víc vesnic. A těžko říct, jestli našel tu pravou. Mě domov rozhodně chyběl.
Nezůstala jsem ale tak zamyšlená dlouho a trvalo mi jen pár vteřin, než jsem zase zvedla zvědavý pohled od podlahy a přesunula ho stejně jako Rei k Mai.

Jejich příběh byl taky krátký jako jeho, ale to více méně čekal a dál se neptal. Přeci jen taky nebudou citlivý téma říkat cizinci. U Mai ho zaujali slova nejsilnější uživatel dotonu. "Mai-san to se celkem máte být nejsilnější uživatel dotonu. Já jsem zase nejslabší genin na světě." Zasmál se a po chvilce si uvědomil, že už je Chunnin. Chunninem se stal nedávno a pořád říkal genin tak mu to zůstalo. Sice se přeřeknul ale nejak mu to nevadilo a pokračoval v konzervaci jako by se nic nedělo. "Mai-san kantýna je dobrý nápad kdybych mohl chodit tak bych tam šel s Vámi." Možná mohl chodit, ale ještě ho bolelo břicho tak nic neriskoval. Zrak otočil k Yomi a zeptal se. "Yomi-san co Vy půjdete taky tady s Mai-san do kantyný? Nebo se tu budete radši koukat na polomrtvího muže? A věřte, že to není žádná podívaná." Usmál se a čekal, co budou holky dělat.

/sry mám trochu zpoždění  

Těkala jsem mezi nimi pohledem a nemohla jsem se rozhodnout, co teď dělat. Jak zareagovat. Když mi to došlo a hlasitě jsem se rozesmála.
"Všimli jste si toho?" mrkla jsem na ně.
Rozzářily se mi oči.
"Jak moc je pravděpodobné, že se v jedné místnosti sejdou lidé, kteří všichni vystřídali minimálně dvě vesnice a k tomu každý jiné a z jiných důvodů?"
Bylo to trochu sarkastické a já sarkasmus neměla ráda, ale zároveň to bylo určitým způsobem něco přátelského, milého. Něco, co spojovalo úplně cizí lidi a nutilo mě to cítit se v téhle vesnici dobře. Nicméně jsem se musela rozhodnout.
"Mai-san se určitě brzy vrátí, že?" pousmála jsem se. "Počkám tu."
Měla jsem pocit, že by společnost neocenila a i když by mi to normálně nezabránilo jít s ní, chtěla jsem se toho o Reiovi dozvědět víc. Na jazyku mě pálila otázka, jak skládá pečetě, když nemá prsty na jedné ruce a spoustu dalších.

Než něco vyslovil Mai byla fuč a konzervaci mohli dokončit později. Obrátil se na Yomi která seděla na parapetě. "Pravděpodobnost je malá ale kupudivu se nám to podařilo." Usmál se a koukal se na Yomi a pořád to vypadlo, že má něco na jazyku. Usmál se na Yomi a zeptal se. "Yomi-san chcete se ještě na něco zeptat?" Trošku vytvořil příležitost pro Yomi aby se na něco zeptala. Navíc bylo divný, že tu chce počkat s nezajímavým polomrtvým člověkem, takže jaký má Yomi důvod.

Suverénně jsem přikývla.
"Jak teď děláš pečetě?"
Rozzářily se mi oči. Vůbec mi nebylo hloupé se ptát a bylo to na mě vidět. Zároveň jsem to ale nemyslela zle, prostě jsem byla zvědavá a chtěla jsem uspokojit svou zvědavost.

Záměr Yomi byl teda jak děla pečetě a přemýšlel, zdali má odpovědět pravdivě nebo se z toho vykroutit ale pravda neuškodí a navíc to není moc osobní. "Dokážu pečetě druhou rukou. Sice ne tak dobře ale dokážu." Usmál se a pak zase pokračoval. "I když nevím, zdali to je prokletí nebo dar. Chcete se ještě na něco zeptat Yomi-san."   Přemýšlel, zdali se taky na něco chce zeptat, ale pořád mu vrtalo hlavou, proč přišla do Tsuki. "Yomi-san proč jste vlastně přišla do Tsuki?" A zase se u něho projevila nevěřícnost.

Nějak mi to nesedělo.
"Ale pečetě, které se normálně dělají oběma rukama přece zjednodušit do jedné nejdou, ne?"
Nedokázala jsem si to dost dobře představit, dokud mě nerozptýlila jeho následující otázka.
"Nějakou dobu jsem na cestách kvůli Suně a možnosti, že je Kazekage naživu," odpověděla jsem.
To byla pravda. Skoro. Neřekla jsem, že vím jistě, že je Kazekage naživu a že jsem se s ním setkala. To by nepřineslo nic dobrého.
"A i když už bych se měla vrátit domů... možná pořád doufám, že narazím na nějaké lepší místo a tak jsem se ocitla tady. Otogakure jsem si nevybrala. Měla jsem tam příbuzné a když Suna padla, nebyla jsem plnoletá, takže jsem musela k nim."
Mohla jsem utéct, ale já jsem nebyla ten typ. Zase jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že bych mohla přece jen zůstat tady. Rozhodně tu bylo hezčí počasí. Ne úplně Suna, ale nepršelo a polovina vesnice nebyla v podzemí.

"Možná máte pravdu, ale mě se to podařilo sice nevím jak, ale podařilo. Kdybych se mohl hýbat tak bych Vám to klidně ukázal." Když zmínila, že padla Suna tak se trochu zarazil, přeci jen tam byl ten osudný den. Nebyl si jistý, zdali to bylo ten den, co myslí Yomi  ale byl tam zrovna, kdy se utočilo na Sunu.  "Aha Suna byla zničena?  To mě mrzí, neměl jsem to vytahovat."  Radši hrál blbýho než aby, řekl že, byl v Suně dne, kdy se na ní utočilo. Yomi si to mohla vyložit podle sebe a obvinovat ho. A dál už se na nic radši neptal.

Projevil soucit, to od něj bylo milé. Něco mi nesedělo na tom, že nevěděl o jejím zničení, ale říkala jsem si, že to nejspíš bude tím, co do něj v nemocnici museli všechno napumpovat. Nejspíš anestetika. Něco oblbujícího. Jinak by si přece něco tak obrovského jako zničení jedné z pěti velkých vesnic pamatoval.
"Jak se vlastně stalo, že Tsuki skončila tak... poničená?" naklonila jsem hlavu zvědavě na stranu.
Jen jsem se trochu posunula na parapetu, aby se mi pohodlněji sedělo/odpočívalo a zase jsem mu věnovala plnou pozornost.

"Abych pravdu řekl, já jsem přišel do Tsuki a už byla poničena, takže nic o tom nevím." Usmál se na Yomi a pozoroval, jak se posunula, trochu se bál co chce dělat ale jak se posunula jen do pohodlnější pozice tak se zase uklidnil.