Nemocnice

pro Ayame Takahashi Sat Jul 13, 2013 9:24 pm

First topic message reminder :

Budova nacházející se blízko středu vesnice. Místo, které je snad pořád plné shonu.
Nacházejí se zde zranění shinobi i obyčejní lidé. Po chodbách pobíhají medici v bílých vlajících pláštích a z koutů se ozývá pláč bolesti i štěstí.
U důležitých pacientů hlídají ANBU.

pro **Misha Haybushi** Sun Apr 05, 2015 11:05 am

Příjdu sem a jde vidět že nemám dobrou náladu. Táhnu na zádech tělo které jsem eliminoval. Naštěstí že tu nestojí kolona lídí abych musel čekat. Příjdu do mísnosti kde stojí lekářský ninjové. Tsukikage nařídil pitvu tohodle těla a to co nejrychleji hodil jsem jim tělo na stul, otočil a bez většího vybavovaní odešel. Trochu jsem se v důchu smál protože na břiše byla umístěna pečet Gogyou Fuuin a schvalně jesli je bude zajímat co to je. Nebo jesli se jim to povede vůbec odpečetit. Usměvem na tváři jsem opustil nemocnici //přesun

pro **Rei Casius** Thu Apr 16, 2015 12:55 pm

Dorazil i s tělem do nemocnice. Doufal že to bude rychle vyřízený, protože nějak se mu opravdu nechtělo zůstávat v nemocnici dlouho už nemocnice má plný zuby. Zeptal se zdravotního shinobiho kam s tělem a i podal potřebné informace co se vlastně, stalo a odnesli tělo do márnice. Když to bylo vyřízeny dokonce papíry, které musel vyplnit pak se vydal za Tsukikagem.

/Přesun

pro **Goku** Fri Jul 31, 2015 5:55 pm

Moje zranenia boli naozaj vážne. Nebyť tej kunoichi, prišiel by som o ruku a nohu.. a po tom čo mi povedali doktori, som bol rád že som sa do nemocnice rozhodol ísť tak skoro. Za prvé ma to už nebolelo, no za to mohli sedatíva. Teraz som však musel oddychovať a nehýbať sa no.. teda nič moc. Ležal som na lôžku a rozmýšľal som, koľko mi moje pooperačné stavy budú trvať. Podľa vśetkého pár dní minimálne.. a rehabilitácia na úplnú "pohodu" zaberie oveľa.. oveľa dlhšie.

pro **Goku** Sun Aug 02, 2015 2:37 pm

Povedzme že .. no kto by si nevšimol ten boj pri bráne? Naozaj som sa ale necítil na nejaké predvádzanie bohvie čoho všetkého. Preto som sa len posadil, obliekol som sa do môjho oblečenia. To spočívalo v červenom tielku a kraťasoch. jedna doktorka trocha protestovala. Síce mi dali dole obväzy a všetko no, očividne som stále mal rehabilitovať. Uistil som ju, že sa idem len prejsť a že sa do niekoľkých hodín vrátim. Zaplatil som za moju starostlivosť, dokonca som si zaplatil aj odvoz vecí do jedného z hotelov, kde som si musel u poslíčka zaplatiť aj izbu. Všetci chceli len peniaze a peniaze.. Nechcelo sa mi však riešiť prácu. Chcel som si dať aspoň pár hodín pauzu pred tým, než si pôjdem pre zložku, ktorú mi pripravil Tsukikage. Preto som sa rozhodol prejsť sa po dedine a po jej okolí. Možno k nejakým vodopádom? alebo tak.. predsa len sa Tsuki nachádzala na pomerne menšom no prekrásnom ostrove.
(presun)

pro **Shiro** Sun Sep 27, 2015 12:53 pm

Hned ze cvičiště jsem zamířil sem. Yukiho jsem nesl v náručí a ihned ho předal jednomu z doktorů, který tu pobíhal. Dovezli ho na posteli až do pokoje, kde se o něj začali starat. Já stál přede dveřmi a přemýšlel. Rozhodl jsem se s tím udělat něco hned teď a proto jsem začala psát dopis na kousek papíru, připnul jsem ho orlovi na nohu pustil ho z okna. Zamnou hned přiběhla jedna pohledná sestřička a začala pozorovat mé čelo, jen jsem nad tím mávl rukou a pousmál se. Až u Yukiho skončili, došel jsem do jeho pokoje, kde jsem si sedl na parapet a čekal než se probudí. Mezi tím jsem celou dobu koukal do okna a střídavě na něj. S myšlenkama úplně mimo.

pro **Yuki Tsuki** Sun Sep 27, 2015 3:13 pm

Utíkám skrz ulice nějakého opuštěného města. Zvláštní bylo, že bylo celé postavené z pískovce a podobných hornin. Nikde ani živáčka. Dokonce ani mrtvá těla zde nebyla. Bylo tady absolutně mrtvo. I tak jsem však utíkal, nevěděl jsem proč, ale věděl jsem, že nemám na výběr. Něco v hlavě mi prostě pořád říkalo "UTÍKEJ". Bylo to nejspíše ze strachu o můj vlastní život.
Po deseti minutách utíkání jsem narazil na jakousi budovu, na které visely jakési vlajky. Vypadalo to jako bezpečné místo, ale před čím...?
Vydal jsem veškerou svoji energii a z posledních sil jsem vrazil do dveří, které se za mnou okamžitě zavřeli a já se najednou cítil být v bezpečí. Únavou jsem začal vzdychat a podlomili se mi kolena. Do kruhovité místnosti svítilo jasné bílé světlo, střecha byla propadená, ale trosky z ní nejsou nikde.

Tak už jsi přišel... Řekl neznámý hlas dospělého muže, který vystoupl na světlo. Na sobě měl zbroj, jakou jsem nikdy neviděl ve své vesnici. Pod zbrojí měl dlouhý červený hábit či co to bylo a obrovské kruhy pod očima. Nešlo si nevšimnou ani tykve na zádech a malého Ichibiho na pravém rameni.

Hned naproti vylezl nějaký mnich, velice starý s Ichibim na rameni a ihned poté nějaká žena, taktéž s Ichibim na rameni. Neznal jsem ty lidi, ale začínal jsem mít špatný pocit, který se mi nakonec potvrdil. Když jsem se ohlédl na své rameno, seděl na něm Ichibi, hledíc mi přímo do očí. Když se však naše oči střetli, otevřel ústa a poslední, co jsem viděl, byla tma v jeho ústech...

.....

S křikem jsem se probudil a rukama se zapřel do matrace. Z čela mi tekl pot a moje oči byli celé rudé. Byl jsem vyděšen z toho, co jsem v noční můře viděl. Kdo byli ti lidé? A před kým jsem to vlastně utíkal? Měl jsem plno otázek, ale hlavně pocit nebezpečí. Bolela mě hlava, žebra a čelist taktéž. Měl jsem okno a netušil jsem vůbec, co se stalo. Z mých očí se začaly samovolně valit slzy, i když jsem brečet nechtěl, asi z teploty, která mi po tomto snu jistě stoupla nahoru.

Koutkem oka jsem si všiml Shira na parapetu, doufal jsem, že mi můj sensei prozradí, co se dělo a proč ležím v márnici nebo kde to jsem.

pro **Shiro** Sun Sep 27, 2015 4:35 pm

Na jednu chvíli jsem se zasekl ve svých myšlenkách, při pohledu z okna. Yuki nebyl jak já, byl citlivější, dítě, které nikoho nemá. Přemýšlel jsem, jestli pokračovat v této výuce. Kdybych na něj použil taktiky z mého klanu, cítil bych vinu, věděl jsem, jak moc to pro mě bylo tvrdé, snášel jsem to, ale zároveň to i nenáviděl. Podobné myšlenky mi hlavou kolovaly nonstop, až do chvíli, kdy Yuki zakřičel a celý zpocený si sedl na postel. Nereagoval jsem přehnaně, jen jsem k němu natočil hlavu a sledoval, jak se mu začaly tvořit slzy, které mu poté stékaly po tváři. Celou dobu jsem na něj bez jakékoliv citové újmy koukal. Na konec jsem s povzdechem opět namířil svůj pohled z okna.
"Promiň mi to. Až příliš jsem provokoval a udělal z toho situaci, kterou jsem neměl ani já pod kontrolou, byla to chyba." Mírně jsem se zamračil. Yuki si mohl povšimnout mého spáleného oblečení a u mých vlasů, až k čelu silnější popáleniny. Na konec jsem pohled namířil zase k němu.
"Shukaku tě ovládl, nebýt pečetě, je dost možné, že ztratím nad sebou kontrolu i já, takže..." Pousmál jsem se a slezl z parapetu okna. Vzal jsem židličku a posadil se hrudníkem směrem k opěradlu a Yukimu. "Jsem se rozhodl náš tréning změnit." Byl celý propocený, očividně i unavený. Být ženou, objal bych ho. Hold jsem to neuměl tak moc projevit, až na některé chvilky. "Jak ti je? Měl jsi sen? Nejspíš si toho moc nepamatuješ, viď?"

pro **Yuki Tsuki** Sun Sep 27, 2015 10:54 pm

Užasle jsem pokyvoval hlavou. Poslední, co jsem si totiž pamatoval já, bylo jak mi přiletěla rána a já v prachu složil pečetě na kawarimi, potom jsem měl totální okno. Rukou jsem si setřel slzy a podíval se z okna, kde ještě před chvílí seděl Shiro. Zajímavé, všiml jsem si zranění Shira a měl jsem obavy, že jsem mu to způsobil já... teda spíše Shukau.
Omlouvám se Shiro-sensei. Nezvládl jsem to, byla to hlavně moje chyba. Mohlo to stát život více lidí než ten Váš. Asi Shukakua nezvládnu ovládnout... Řeknu až příliš chladně a odtažitě. Očividné bylo, že mě to celé celkem vzalo. V duchu jsem si přísahal, že už nikdy nesmím Shukakovi dovolit vyjít ven, NIKDY! Když se dotázal na sen, jen jsem pokroutil hlavou na znamení nesouhlasu. Nechtěl jsem o tom nikomu říct, dokud nezjistím, kdo jsou Ti lidé z toho snu a proč má každý z nich Chibi-Ichibiho na rameni.
Cítím se jako by mě někdo zmlátil, hodil do pračky a nechal mě tam točit tak na čtyřikrát. Nic se mi nezdálo, nevím co mě tak vyhodilo z postele.

pro **Shiro** Mon Sep 28, 2015 6:05 pm

Musel jsem cuknout koutkem úst nahoru a zakroutil jsem hlavou. "Každý Bijuu je jiný. Některý z nich nás příjme, některá zase ne. To je jak u nás shinobi. Někdo považuje Bijuu za zrůdy, tudíž i nás. Je to ale všechno o snaze. Pokud Bijuu lidem ukáží že nejsou ti, za které je považují, chovají se jinak. To samé platí naopak. Pokud svým hostitelům ukážeme to dobré, taky se začnou chovat jinak." Doufal jsem, že to takto pochopil. Měl jsem tu možnost se setkat s bývalými Jinchuurikimi Yonbiho. Od Roshiho, po Mika a další. Toto mám právě od nich, teprve tehdy jsem si uvědomil, jak to chodí mezi Bijuu a Jinchuuriki.
Yuki mi zakroutil hlavou na nesouhlas se snem. Jen jsem se pousmál. Nemusel mi to říkat, pokud nemusel, nijak bych ho nenutil, ale tato reakce vstávání byla zřejmá, že měl sen. I přes to jsem do něj netlačil, kdyby chtěl, řek by to.
"Zvykej si, chlapče. Není to zdaleka naposledy. Byl jsi ještě dobrý, respekt." Mírně jsem se pousmál a podíval se mu do očí, aby věděl, že jsem to myslel upřímně a pravdivě. Yuki byl silný chlapec, o tom nepochybuji ani v nejmenším.
"Jde o to že tréning nezvládnu zdaleka sám. Shukaku není jako Son, zažil spoustu špatných zkušeností, víc než Son. Jeho povaha je snad nevzpurnější z těch, s kterými jsem se zatím setkal. Je pro mě těžké kontrolovat sám sebe, abych se neutrhl z řetězu a zároveň tebe, aby jsi se nedostal do plné formy Shukakua. Proto počítej s tím, že senseie budeš mít dva. Mě a ještě někoho dalšího."

pro **Sabaku no Hideo** Mon Sep 28, 2015 6:26 pm

Očividne som do nemocnice došiel oveľa skôr ako sa moja drahá ségra rozhodla zdvihnúť zo stoličky. Síce som ju zbožňoval ale to čo napísala do správy, "obsiahlej" správy, mi vyrazilo dych a práve vďaka tomu som bol z obrovskej časti na ňu nahnevaný. To sa ale zrazu zmenilo v nič, len čo som sa ocitol pred bránami nemocnice a ja som to zacítil. Zovrelo mi žalúdok a zreničky samotné sa mi zúžili. Srdce sa divo rozbilo následne čoho som sa trhol a ohromnou rýchlosťou som sa rozbehol priamo na recepciu kde som ani v najmenšom nedával pozor na okolie. Hnal som sa chodbami tak rýchlo, tak zmätene.
"Žeby to bola ona? Kedy sa stihla vrátiť?" Pýtal som sa sám seba, keď som trielil chodbami a mieril na miesto, kde sa vyskytovala jeho čakra. Shukakovu čakru som cítil už z diaľky. A jediný človek, ktorého som si v tej izbe predstavil bola ona. Yoko. No len čo som dobehol na miesto, zastavil som sa tesne pred dverami. V ten moment som sa započúval do hlasov čo vychádzali z izby a ja som pocítil len sklamanie. Srdce sa n malý okamih zastavilo a len čo spomenul Shiro ďalšieho senseia, vstúpil som do miestnosti, bez výrazu, bez štipky citov, len s pohľadom upriameným na chlapca. Došlo mi čo Pilikka chcela a načo narážal Shiro.

pro **Akasuna no Pilikka** Mon Sep 28, 2015 6:43 pm

Snažila jsem se nikde se nezdržovat, a tak jsem se v nemocnici po obdržení Shirova vzkazu objevila celkem brzy. Pootočila jsem hlavu, abych neztratila Rōa a došla až k recepci. Nemocnice téhle vesnice pro mě byla velkou neznámou, ale obecně mi nijak nevadila, dřív jsem trávila v tomhle prostředí spoustu času, hlavně přípravou protijedů. I když ano, neměla jsem na ni vždy ty nejlepší vzpomínky..
Recepční jsem se zeptala, kde Shira a Yukiho najdu a po získání této informace se vydala chodbou ke zmíněnému pokoji. Usmála jsem se na hnědovláska.
"Počkáš na mě?" zeptala jsem se, jak mi velela slušnost, nic méně vzhledem k tomu, že jsem se ho ptala už v kanceláři, byla nejspíš zbytečná. Nicméně byla jsem ráda, že mě neodmítl.
Krátce jsem zaklepala a nakonec vešla. Pohledem jsem přejela oba dva - jednoho v posteli, druhého na parapetu a věnovala jim upřímný úsměv. Nakonec jsem si všimla i Hidea a oddechla jsem si. Tím se všechno zjednodušilo.
"Měla jsem strach, tohle už mi nedělejte.." vešla jsem dovnitř a se zakroucením hlavy znovu kontrolovala stav obou aktérů. Yuki vypadal o dost hůř, ale že by byl Shiro ok se říct taky nedalo.
"Jste v pořádku? Co se stalo?" přesunula jsem svou pozornost na Shira, protože to od něj jsem dostala zprávu a ustaraně ho sledovala. Jasně, že mi bylo jasné o co se zhruba jedná, jednak mi to sám naznačil ve vzkazu, jednak jsem si to mohla snadno domyslet vzhledem k tomu, kým oba byli. Obrátila jsem svou pozornost na svého bývalého žáka.
"Hideo, jsem ráda, že jsi přišel. Nejspíš už víš o co tě chci požádat." přetočila jsem pohled na Yukiho a Shira. "Můj student Sabaku no Hideo. Omlouvám se, že jsem neměla čas, abych mohla být součástí vašeho tréninku, byla to chyba a já jsem si jí vědoma. Oba potřebujete někoho, kdo na vás dva bude dohlížet, pokud máte pokračovat. Shiro, můžeš Yukiho hodně naučit, hodně o sobě samém, ale nenaučíš ho ovládat jeho schopnosti. A proto jsem se rozhodla, že Hideo bude tím, kdo ti, Yuki, pomůže." obrátila jsem se na Hidea. Věnovala jsem mu povzbudivý úsměv, protože jsem věděla, jak se po tom všem musí cítit. Yo.. nicméně chtěla jsem si s ním o tom promluvit z očí do očí a ne psát mu lístečky. Doufala jsem, že to pochopí.

pro **Shiro** Mon Sep 28, 2015 6:55 pm

Najednou se tu objevili tak nějak všichni najednou. Nejdřív muž, jehož vzhled byl velmi podobný Gaarovi, až na několik vyjímek. Jeho výraz byl prázdný, stejně jako od toho člověka, kterého jsem kdysi potkal. Jen jsem se na něj mírně pousmál a v zápětí se objevila Pilikka. Nejdřív jsem si jí vyslechl a potom pokýval hlavou na souhlas.
"Omlouvám se. Moje zvyklosti tréningu v našem klanu nebyly ty nejvhodnější, udělal jsem velkou hloupost, že jsem během boje tolik polevil. To zavinilo i to, že Shukaku převládl kontrolu nad Yukiho tělem. Netrvalo to ani tak dlouho, pečeť kterou jsem od tebe dostal byla mojí záchranou. Jenže ani já Sona plně neovládám. Dokážu se dostat do fáze jednoho, až dvou ocasů, kde ještě svou vůli mám, ale potom už mě to začne stahovat taky a kdyby se to stalo nám oboum, škody by byly nenapravitelné, proto děkuji, že už jsi na to myslela předem. Na dva senseie, vlastně o to jsem tě chtěl taky požádat." Pousmál jsem se na ni a sledoval pohled toho chlapíka přede mnou. Došel jsem k němu a natáhl ruku směrem k němu. "Shiro, Yonbi no Jinchuuriki, těší mě." Zdvořilost byla jednou ze stránek, které jsem preferoval. Hold jsem už takto byl vychovaný. To ale nebylo vše, proč jsem sem Pilikku zavolal. Potřeboval jsem si s těma dvouma promluvit osamotě, bez Yukiho, o jisté věci, kterou jsem hodlal vytáhnout až po tom, co se dořeší tato záležitost senseiů a našich stavů. Mě bylo docela fajn. Měl jsem popálené mírně čelo a oblečení, ale nijak zvlášť jsem to neprožíval. Prošel jsem si mnohem horšími věcmi a toto nebyla ani třetina z toho, co by mě dokázalo uzemnit.

pro **Rōen Gekkou** Mon Sep 28, 2015 7:44 pm

Po ceste sem som si iba skryl ruky do vreciek, nahodil som po dlhom čase iba akýsi neutrálny výraz a iba som vykročil po Pilinom boku. Nebol som samozrejme spokojný s koncom zábavy, ako aj s tým, že sme nešli na moje zrovna obľúbené miesto. Prešli sme dnu, k recepcii a Pili si už mala ísť vybaviť svoje. Na jej otázku som len s ľahším úsmevom prikývol a akonáhle zmizla za dverami jednej izby, ja som sa oprel o stenu a začal som sa obzerať po sestričkách, doktoroch a ďalšom personále. Káva zo mňa stále nevyprchala, mal som chuť robiť niečo akčné, no zatiaľ mi nič diabolské nenapadalo. Asi to ale bolo pre túto nemocnicu dobré, mohlo to dopadnúť.. všelijako. Bolo by tu bezpečne asi iba po tom, čo by sa ku mne Pil zase vrátila. Takto som ale bol rizikom pre svoje okolie!

pro **Sabaku no Hideo** Tue Sep 29, 2015 7:10 am

Vlastne som ani nevedel čo nato povedať. Ako reagovať, ako sa tváriť, na také veci som nebol príliš zvyknutý. Len som tam stál s prázdnym výrazom v tvári a prechádzal pohľadom z chlapca na Shira a na Pilikku, na ktorej som sa zastavil. Pozorne som ju počúval, aspoň sa tak zdalo. Ono, bolo by dobré keby som zo seba vydal nejakú emóciu, no to som teraz ponechal na inokedy. Pretože vo mne sa to miesilo. Nevedel som čo si myslieť, hlavne keď som videl chlapca a v ňom cítil to čo som cítil. Shukaka. Vo všetkom mi pripomínal ju. A ja som nevedel ako nato zareagovať. Predsa to neznamenalo že je mŕtva, alebo áno? V ten moment som dostal od Shira predstavenie, len zľahka som mu neprítomne stisol ruku, predstavil sa ale okamžite nato som sa otočil na Pilikku. Hľadal som v jej očiach niečo, čo som nechcel prijať. Teraz keď som mal pred sebou nového Ichibi no Jinchuurikyho, znamenalo to len jedno.
"Ségro, ako dlho.. ako.. dlho si to vedela?" Spýtal som sa. Môj hlas znel trochu trhane ale inak som to na sebe nedal poznať. Stále som sa tváril ako tá stena naproti. Natom by som mal niekedy zapracovať, ja som si ale teraz všímal na Pilikke ako ľahko o tom hovorí, takže jej to buď bolo jedno, alebo to vedela ešte skôr a nepovedala mi to. Možno som chcel kričať, možno nadávať, to bolo jedno, v ten moment som nerobil nič, len bezvýrazne čakal na odpoveď a na možnosť odtiaľto aspoň na chvíľu odísť niekam, kde nebudem musieť rozmýšľať.

pro **Akasuna no Pilikka** Wed Sep 30, 2015 3:24 pm

Smutně jsem se pousmála na Shira. "Ano, četla jsem tvůj spis. Je má chyba, že jsem dopředu nepovolala někoho, kdo by váš trénink hlídal, pokud bych to nebyla já sama. Nehledě na vesnici, bylo to nebezpečné pro vás dva. Proto se vám tímto omlouvám." pohlédla jsem ze Shira na Yukiho. Jistě, měla jsem to promyslet mnohem více do hloubky. Avšak nemohla jsem si pomoct, byla jsem od Yo zvyklá, že žádné problémy se nekonali. Každopádně to neomlouvalo mou chybu a já byla jen ráda, že to dopadlo takhle. Rozhodně jsem se mínila začít více zajímat, přece jen jsem nechtěla zklamat ani jejich ani Tsukimarovu důvěru.
Nakonec jsem přesunula pohled na Hidea. Kousla jsem se do rtu a uhla pohledem. Další chyba? Nepovažovala jsem za chybu, že jsem mu při téměř smrtelných zraněních nevyprávěla o tom, že Yoko je nejspíš mrtvá. Každopádně nejspíš jsem to s ním měla probrat potom. Jenže vyřknout ta slova nahlas.. Tolik mě to děsilo. Jako bych tím uzavřela nějaké pomyslné dveře, vzdala se naděje. Pro něj byla nejlepší přítelkyní, pro mě sestrou.. Chápala jsem jeho bolest, a proto jsem nechtěla působit další. Jestli jsem mu to někdy chtěla říct? Možná někdy časem.. Každopádně mé nedořešené záležitosti se hlásili o slovo a já před sebou viděla babičku, jak mi říká, abych vždy jednala přímo, protože s pravdou nejdál dojdu. Vzdychla jsem.
"Dlouho.." odvětila jsem nakonec tiše a zvedla oči, abych se mu mohla podívat do těch jeho. Mohl v nich vidět lítost, snad omluvu, ale ze všeho nejvíc bolest. Tu, kterou on sám nejspíš cítil. "Vím to už dlouho. Vím, že jsem tě tím postavila před hotovou věc a nebylo to správné. Prosím tě ale, abys veškeré své pocity vůči mě, jakkoli jsou zklamané nebo rozčilené, na moment odsunul stranou. Potřebuji tvou pomoc. Oni ji potřebují. Vesnice ji potřebuje. Vím, že je to pro tebe těžké, ale Yo to zpátky nevrátí. Pomoz jim." stále jsem na něj upírala oči. Nečekala jsem nadšení, ale doufala jsem, že jsem ho naučila těm důleřitým věcem. Povinnosti a smyslu pro dobrou věc.

pro **Shiro** Wed Sep 30, 2015 4:01 pm

Když mi Hideo podal ruku, jen jsem na něj kývl a ustoupil o krok dozadu k Yukimu. Netušil jsem, co se mi něma děje, jak bych taky mohl. Až ve chvíli, kdy svou konverzaci rozvedli, tak jsem oči stočil k Yukimu. Hned potom na Hidea a následně na Pilikku. Chápu...byla pro oba důležitá. Řek jsem si v duchu, nemuseli ani nic říkat, věděl jsem, že Shukaku měl jiného hostitele a to dívku s blond vlasy. Jméno už jsem si bohužel nepamatoval. Yoko, Yoko Ayme se jmenovala. Ozvalo se z mého podvědomí a já jsem se v něm jenom pousmál. Yoko...Ayme, setkal jsi se už s ní někdy? Optal jsem se docela zdvořile, nebylo mi zrovna dvakrát do nějakých rozporů. Jednou, ale je to už dávno. Optimista na první pohled s úsměvem, přesný opak Skukaua. Po jeho odpovědi jsem se na chvíli zamyslel. Nechtěl jsem vstupovat do jejich rozhovoru a proto mi kolovaly jenom myšlenky. Možná to je ten důvod, proč na Yukiho Shukaku tak působí. Když jsem se totiž podíval kolem sebe, viděl jsem dva lidi, kteří jí určitě milovali a ať už byla jakákoliv, měla někoho a proto byla tak silná. Tento pocit jsem však neznal. Nebyl jsem v tomto vychovaný, ale dokázal jsem to pochopit a uvědomit si, co je potřeba. Moc dobře jsem věděl, jak moc to pro mě bylo těžké, to všechno nést sám, být na to sám. Pohled jsem opět upřel na Yukiho a pousmál se, i napříč tomu co tu bylo za atmosféru, jsem se stále usmíval, ne moc, jen tak lehce. Nemyslel jsem to však zle, byl jsem jen rád za to, co jsem teď pochopil. Nechtěl jsem se plést do jejich rozhovoru ale to právě byla věc, kterou jsem tu chtěl probrat, bylo to téma, které pro mě bylo momentálně prioritou. "Yoko Ayme, nemýlím-li se. Věčný optimista, s úsměvem na tváři a překypující laskavostí. Omlouvám se, že Vám skáču do rozhovoru během této osobní záležitosti, ale ona to ve skutečnosti není tak úplně osobní záležitost. Kvůli ní jsem ti poslal orla, potřeboval bych si o ní promluvit a nejen o ní ale i o Shukakuovi. Pokud to pro vás oba bude až příliš zraňující, nebo až příliš osobní, nedělá mi problém zaplatit tři...čtyři rámeny." Nechtěl jsem být nezdvořilí, ale měl jsem ten pocit, že kdybych momentálně nepromluvil, buď to by se Hideo naštval, nebo v lepším případě by to vzal a já se nemusel strachovat. Kdo ví, nechtěl jsem nic riskovat. Pokud jí dobře znaly oba dva, bylo to velké plus. Čtyři jsem dodal z toho důvodu, že jsem nezapomněl ani na Yukiho, na kterého jsem se potom otočil a mírně se pousmál.

pro **Sabaku no Hideo** Wed Sep 30, 2015 7:35 pm

So zatajeným dychom somju len sledoval a čakal na odpoveď. Na ostatné som nemal takmer žiaden komentár, aj keď úprimne ja budem podľa všetkého ten ktorý na nich bude dávať pozor ak sa vymknú ich bijju zpod kontroly, nereagoval som nato. Zdalo sa že to ani nepočúvam, ale práveže opak bol pravdou. Všetko čo hovorili som hltal taktiež, potreboval som zistiť o nich všetko a urobiť si o nich obraz. Dokonca aj o Shirovi, síce už bol na úrovni takmer ako ja, vedel som že bude najlepšie ak budem nablízku aby som prípdne pomohol a pečatil, ak by sa niečo stalo. Ako sám uznal, aj on sám ešte nemal yonbiho plne pod kontrolou. V ten moment ale prehovorila Pilikka a odpovedala mi na otázku.
"Aha.." Odpovedal som len jednoducho. Na sebe som nechal poznať nič, aj keď vo mne to teraz vybuchovalo. Vždy som uznával názor a to práve ten, že som len Shinobi a som len nástroj v rukách vyššej moci, to čo mi rozkážu je moja priorita a žiadne city nesmiem pliesť do svojej práce. Shinobi bol môj život a ja som si na neho zvykol. V ten moment som ale nevedel čo urobiť. Hneval som sa. To áno, z časti. Chcel som možno kričať, chcel som sa nahnevať a povedať niečo nepekné, a síce, mala mi to povedať hneď, keďže vedela ako som veril v to že Yoko nájdem. A zrazu mi povie len tak z ničoho nič, že je mŕtva? Pootvoril som ústa a chystal sa niečo nepekné povedať. Možno kričať, možno povedať čo najviac hnusnú vec a ublížiť jej. Neviem čo to do mňa vošlo, tým že som nikdy nevnímal city a ignoroval som ich, vždy som v ten moment preháňal, ak sa vydrali na povrch. Mal som len zakričať a uraziť sa ale zo mňa to takmer vyšlo ako lavína. V ten moment som jej ale pozrel do očí a ja som sa zastavil uprostred pohybu pier. Len s prekvpeným výrazom som si všimol jej samotnú bolesť a aj napriek tomu to povedala, nechcela to povedať. Nechcela o tom hovoriť lebo si to nepripúšťala, a taktiež nechcela aby sa niečo stalo mne. To všetko som čítal. Naučila ma rešpektu a disciplíne? Haha. Nie. Naučila ma niečo úplne iné. Nesebeckého správnia. V ten moment som namiesto výkriku k nej podišiel a objal ju, najtuhšie ako som vedel, pričom mi ruka sĺzla na jej chrbát.
"Aj tak ju nájdem. Nájdeme.." Pošepkal som aby ma nikto iný nepočul a odtiahol sa s úsmevom na tvári, pričom som o pár krokov ustúpil a tento úsmev mi na tvári hral ešte chvíľu. Predsa som len od Yoko niečo odchytil. Jej optimizmus a jej vôľu ignorovať seba na úkor iných. Potom mi ale úsmev nahradil kamenný výraz a ja som len prikývol. Nato že pomôžem.
"Zato mi ale uvaríš špagety!" Odvetil som vecne a otočil sa na Shira, ktorý prehovoril. Znova som len prikývol na všetko čo povedal a na malý moment sa na neho zapozeral kým som spoločne s ním nehodil pohľad na Yukiho, ktorý ďalej ležal na lôžku. Nevedel som aké to bude, ako bude pre mňa pracovať s niekým, kto má v sebe dôkaz že je Yo mŕtva, ale vedel som že ak ma o to sestra požiadala, urobím to aj keby to bolo nepríjemné.

pro **Yuki Tsuki** Thu Oct 01, 2015 7:08 pm

Nevěděl jsem co říct, ani koho vnímat jako prvního. Věděl jsem jen, že bych se jim do toho neměl plést. I když tu šlo tedy hlavně o mě, já nebyl tématem této debaty, né v tuto chvíli. Proto jsem neměl důvod tu být a poslouchat hašteření dospělých. Cítil jsem se hrozně, nějak jsem si dával za vinu smrt předešlého Jinchuuriki. Proč?
Nebýt toho, že zapečetili Shukakua do mě, byla by třeba ještě naživu. Nevěděl jsem, jak ani kde zemřela. Ale i tak jsem si myslel, že za to mohu já.
Omlouvám se, ale nepůjdu s Vámi. Chtěl bych teď být sám.. Odpovím nespolečensky. Abych pravdu řekl, měl jsem hlavně strach. Jak bych mohl být ve společnosti tolika lidí, kterým na mé minulé Jinchuuriki tak záleželo. Jediný, koho jsem se tu teď vlastně nebál byl Shiro.

pro **Akasuna no Pilikka** Sat Oct 03, 2015 7:50 pm

Obrátila jsem svou pozornost k Shirovi. Chtě nechtě jsem se musela usmát, když mluvil o Yo. Ano, Yo byla věčný optimista s nekonečně dobrým srdcem a já jsem v duchu cítila radost, že je známá pro své dobré a ryzí vlastnosti a ne jako hostitel démona. Když jsem do ní před lety Shukaka zapečetila, obávala jsem se jediného - že ji svět začne nenávidět. Neměla jsem pochyby, že to silná a odhodlaná Yo nezvládne, bála jsem se ostatních. Jenže moje milovaná Yo dokázala svou povahou přesvědčit každého, že je především člověk. Vděčně jsem se usmála.
Teprve poté jsem se s jistou bází podívala na Hidea. Ano, čekala jsem výbuch, křik, výčitky.. zasloužila bych si je. Viděla jsem to na jeho tváři, znala jsem ho jako malé dítě, viděla jsem věci, které ostatní přehlíželi. Emoce, stovky emocí v jeho nečitelné tváři. Ale místo hněvu přišlo něco jiného. Objetí. Netušila jsem, co mám dělat. Byla jsem zmatená. Odpustil mi? Ruce jsem něžně položila na jeho záda a usmála se. Tak moc jsem v něm viděla Yočínin stín. Její úsměv, optimismus, nezdolnou snahu nikdy se nevzdat.. Nemě jsem přikývla hlavou. Ano. Dokud nebudu mít důkazy, že zemřela, pak budu stále věřit, že někde žije.
S tím samým úsměvem jsem se obrátila k Yukimu. Do teď nepromluvil, a když jsem se na něj dívala, zase jsem viděla toho kluka v kanceláři, bezradného a osamělého. Nechtěla jsem ho vidět nešťastného, měl toho přece tolik před sebou, tolik možností. Udělala jsem k jeho posteli pár kroků a schovívavě se usmála.
"Chápu, že jsi ze všeho zmatený a rozhozený, chceme po tobě tolik, ale věřím, že to zvládneš. Příliš velká zodpovědnost spočívá na tvých ramenou, ale nesmíš se vzdávat. Přišla jsem už o spoustu lidí a jestli něco vím s naprostou jistotou, pak že nikdo nechce být sám. Nebylo moudré rozebírat toto téma před tebou, i když se týká tebe. Pořád jsi tak mladý. Nejlepší bude to teď uzavřít, musíš si odpočinout a Shirovi by taky prospěla pauza. Až se budeš cítit lépe, budete pokračovat v tréninku. Že tě v tom Shiro nenechá jsem si jistá, je to dobrý přítel, na kterého se můžeš spolehnout, važ si jeho zájmu. Za Hidea bych dala ruku do ohně, můžeš mu věřit. A v neposlední řadě můžeš kdykoliv přijít za mnou. My ti nechceme ublížit, snažíme se ti pomoct." vychovali ho s myšlenkou, že je něčím zlým a bylo hodně lidí, kteří ho tak skutečně viděli, ale to jsem neuznávala. Chtěla jsem, aby si začal trochu věřit.

pro **Shiro** Sat Oct 03, 2015 9:09 pm

Sledoval jsem dění okolo. První co mě překvapilo bylo objetí Hidea. Nikdy jsem to takto z blízka neviděl, bylo to fascinující. Někdo to bral jako samozřejmost, já ale ne. Už jen pohled na to mi vykouzlil menší úsměv na tváři. Nikdy jsem nečekal, že by někdo takto dokázal brát ztrátu jisté osoby, takto...příliš citlivě. Já věděl co to jsou city, naučil jsem se je zpracovat, věděl jsem teoreticky jaké to všechno je a choval se tak, jako kdybych to dokonale znal. Byla to ale lež, neznal jsem to, jen jsem se dokázal vcítit do každého a to mi dávalo tu výhodu si skoro přesně představit tyto emoce. Byl jsem z části flegmatik a proto jsem si z toho ani nic nedělal, byl jsem zvyklí, u nás v klanu se jistý druh lásky projevoval jinak a to by zase druzí nedokázali jen tak pochopit. Bylo to takové...komplikované, semnou a tím co jsem viděl, jako třeba to objetí. Hřálo mě to i za Pilikku u srdce a dodalo mi to jakýsi druh dobrých pocitů.
Když se vyjádřil i Yuki, pousmál jsem se. Viděl jsem tu jeho nejistotu v očích a jeho slova jsem chápal, jen jsem věděl, že nejsou až tak pravdivé. Než jsem ale stačil něco říct, rozmluvila se Pilikka a já jen nehybně stál a mírně jsem pootevřel pusu kvůli tomu co řekla. Hned na to jsem se usmál. Bylo málo lidí, kdo nás dokázalo brát jako lidi, jako sobě rovný, tak to bylo, je a bude. Je vždycky jen pár lidí, kteří nás tak neberou...Na její slova jsem návazal a mírně se natočil na Yukiho.
"Přesně tak, jak říká tato krásná slečna. Navíc, na světě jsou stejně jenom dva druhy lidí. Ti kteří vidí jenom povrch tebe a potom tu jsou ti, kteří se dokážou změřit na pravou hloubku tvé osobnosti. Konec konců, těch druhých není příliš, proto se jich drž, Yuki. Každopádně, jsem na tebe hrdý...viděl jsem, jak se zevnitř snažíš bojovat s Shukakuem. Ten rámen ti stejně donesu, je potřeba jíst, zvlášť po této události, musíš nabrat energii."

Nemocnice - Stránka 4 Tumblr_n0925lHqMu1sktgg3o3_500

Hned na to jsem ho ťukl do čela a usmál se. Pilikka měla pravdu, bylo by vhodné toto tady teď neprobírat, ne v tuto chvíli, proto jsem se rozhodl si s ní o tom promluvit až bude lepší a vhodnější příležitost. Potřeboval jsem to tak jako tak vědět, to bylo prioritou, abych věděl, jak naložit s tréningem. Navíc, bude potřeba se potom ještě nějak seznámit s Hideem, ale měli jsme čas, Yuki se dostane do formy asi až za pár dní. Ještě jsem přejel pohledem Hidea a Pilikku, jestli budou chtít ten rámen taky, nebo ne. Měl jsem totiž potom v plánu se sem za Yukim zase vrátit, společně s tím rámenem. Tak buď to mohly jít semnou, nebo tu počkat. Ještě jsem čekal, jak kdo zareaguje. Ten pohled to naznačoval dostatečně, jestli chcou jít semnou nebo ne.

pro **Yuki Tsuki** Tue Oct 06, 2015 6:55 am

S přivřenýma očima jsem koukal jedním okem na Piliku a druhým na Shira. Očividně mě v tom neplánovali nechat. Toho jsem si měl tehdy vážit, no ani nevím proč, ale měl jsem chuť začít řvát aby mě nechali být. Chtěl jsem utéct pryč. Chtěl jsem zjistit, kdo vlastně jsem, odkud jsem a kdo byli moji rodiče, které jsem nikdy neviděl. Cítil jsem, že jestli mám bojovat s Shukakuem, musím vědět, kdo jsem. Na to abych však zjistil, kdo jsem, jsem potřeboval jeho sílu a dobře jsem to věděl. Vlastně kromě Shukakua jsem neměl nic, čím bych mohl v boji proti někomu oponovat.
"Jsou ti kecy prcku. Nakonec Tě stejně všichni opustí, věř mi. Taky mě opustil každý. Jinak bych tu teď s tebou nebyl..." Ozval se mi Shukaku v hlavě. Očividně se s prohrou nesmířil. Byl naštvaný, že Son Gokua nedostal. Promnul jsem si oči, abych si setřel lehce se linoucí slzy a podíval jsem se směrem ven. Už abych tam byl.
Arigato... Půjdu si tedy odpočinout, stejně Vám nikam neuteču. Řeknu s úsměvem. Představa, že bych plánoval utéct byla až příliš kom... vlastně to byl celkem dobrý nápad, když jsem se tak zamyslel. Vlastně jsem ani moc nevnímal, co Pilikka nebo Shiro říkali. Vlastně právě proto jsem ani jednomu tak trochu neodpověděl na to, co říkali. Slyšel jsem z toho jen pár slov, které jsem si dokázal zapamatovat. Lehl jsem si do postele, čelem k oknu, zády k nim. A zavřel oči. Mohlo to vypadat, že se snažím usnout, no skutečnost byla, že takové štěstí jsem já neměl.
Shiro.. čekám tu na ten rámen. Dobrou vám všem... Řeknu snažíc se hrát ospalý hlas, což mi jde velice dobře, ospalý jsem pořád.

pro **Sabaku no Hideo** Wed Oct 07, 2015 11:36 am

Na jednu stranu som bol predsa len hladný, po tom čo sa stalo s Yume, teda po záťahu kedy som sa zhulil ako nikdy, som dostal dobrý hlad a najradšej by som na ten rámen okamžite šiel. Predsa len keď ma pozvali a ja si to nemusím platiť, keďže som bol tak trochu viac na mizine, no kto by odmietol. Na dôvažok toho všetkého čo mi behalo po mysli sa ozval žalúdok, keď mi zaškvŕkalo a dalo jasne najavo že sa mám ísť najesť. A úprimne keď som takto videl Yukiho, mal som chuť ľahnúť si na posteľ vedľa jeho postele a zaspať mno.
"Tak ten rámen doneste potom aj mne.." Prehovoril som, nabudilo ma práve to čo povedala Pilikka, to že mi verila tak, že by dala za mňa aj ruku do ohňa. So stále chldným výrazom v tvári som sa na nich otočil a úsmevom ich uistil že to všetko bude v poriadku ak ma tu nechajú. Niečo som totiž vedel, mňa oklamať nemohol, že chce spať keď nemôže. A keď už som mal byť jeho sensei, bolo by vhodné ho aspoň trochu preštudovať a zistiť si o ňom niečo a kto to lepšie vyrozpráva ako on samotný? Práve z toho dôvodu som im len zamával aby už vypadli a pomalým krokom som prešiel k Yukiho posteli, kde som sa usadil na stoličku vedľa jeho. Všimol som si to, tie jeho oči, tie kruhy pod očami, rovnaké ako mala na začiatku Yoko, rovnaké aké som mal ja. V ten moment ako si všimol že nad ním sedím, si mohol všimnúť tvrdého výrazu ale v očiach mi hrala úprimnosť.
"Chceš si pospať?" Spýtal som sa, naozaj a celkom vážne, s tým že som vedel aký má Shukaku vplyv na daného jedinca, však chcel som mu pomôcť. Ak by som na Shukaka so svojimi schopnosťami a tým ako som ho poznal, dával pozor, dokázal by som ho kontrolovať aby sa naozaj mohol vyspať, aspoň raz poriadne. No niečo som od Pilikky zdedil, neutíchajúcu vlastnosť pomôcť iným za každú cenu.
"Alebo mi uvar tie špagety.." S úškrnom som sa ešte raz otočil na Pilikku, vyplazil na ňu jazyk a následne sa znova pozrel na Yukiho.

pro **Yuki Tsuki** Fri Oct 09, 2015 9:00 pm

Nesnášel jsem vtírání, proto jsem to nikdy nedělal a tu stejnou laskavost jsem očekával od ostatních, ale oni mi prostě nehodlali dát pokoj, alespoň ne ten muž, co si sedl vedle mé postele. Zamžoural jsem očima sledujíc ho nevraživým pohledem. Svraštil jsem obočí a šibalsky mi vyletěl koutek. Nebylo to tak dávno, co jsem neměl nikoho a byl jsem celé ty roky sám a najednou jsou tu na mě milý hodní? Cítil jsem, jakoby se přetvářeli, alespoň Hideo určitě.
Už velmi dlouho... Odpovím mu stroze. Nevěděl jsem, zda-li mám dále předstírat, že spím a nebo ne. Proto jsem se na něj díval a čekal, co dalšího z něj vypadne. Necítil jsem se zrovna nejlépe, no Shukaku mi k náladě moc nepřidával.

pro **Akasuna no Pilikka** Sun Oct 11, 2015 6:11 pm

Sledovala jsem všechny tři a přemýšlela. Neuměla jsem číst myšlenky a netušila, jak hlubokou váhu měli pro koholikov z nich má slova, každopádně jsem si ale svoje řekla a prozatím jsem toto téma mínila uzavřít. Konec konců, pravdivost svých tvrzení jsem mohla dokázat jen činy, nikoli tím že to do něj budu opakovaně hustit jako říkanku. Kromě toho jsem si byla jistá, že Shiro s Hideem to zvládnou. Každý byl jiný a každý to viděl z jiné perspektivy, právě to jsem ale hodnotila jako přínos, nakonec víc hlav víc ví.
"Odpočiň si Yuki a brzy se uzdrav." pousmála jsem se klidně, když se k němu vydal Hideo, neměla jsem tu už co dělat. Nevěděla jsem, jestli mi čas umožní se ještě vrátit, ale teď už jsem nic nemínila nechat náhodě.
Obrátila jsem se na Shira. "Ty na sebe taky dávej pozor, měl by jsi si odpočinout stejně tak." měla jsem ráda jeho klidnou, milou povahu. Usmála jsem se. "Byla bych ráda, kdybychom si zprávy o stavu tréninku, a to nejen Yukiho ale i tvého, předávali častěji. Pokud ti to nevadí, zastav se u mě v kanceláři nebo doma, promluvíme si. Nad sušenkama má člověk hned lepší nápady." zazubila jsem se a mávla na ně rukou, chystala jsem se k odchodu.
"Tak se tu mějte!" mávla jsem na rozloučenou a vyšla z pokoje ven. Hned v tu chvíli jsem si začala v hlavě odhadovat, kolik tak asi uběhlo času od mého příchodu a kolik "zla" stihl můj doprovod napáchat. Musela jsem se tak potutelně usmívat.
Několika kroky jsem se dostala k němu a pohledem zkontrolovala, jestli nějaké škody jako pacienty s mrtvicí nebo mrtvolným šokem neuvidím hned, ale nic moc se nedělo a tak jsem naklonila hlavu na stranu a ušklíbla se. "Rō-chan, snad jsi se moc nenudil."

pro **Shiro** Sun Oct 11, 2015 8:31 pm

Pousmál jsem se, když Hideo nehodlal Yukiho jen tak nechat. Byl jsem za to rád, takto člověk dokáže nejen naštvat, ale zároveň dát i pocit, že mu na něm záleží. Mělo to své pozitivum i negativum. Já vždy ve všem hledal do dobré, proto jsem se nad tím nijak víc nezamýšlel a pozornost přesunul na Pilikku. Přivřel jsem mírně během našeho rozhovoru oči a zaregistroval jeden zdroj chakry těsně před touto místností a proto mi docvaklo, že tu nejspíš někoho má. Celou dobu jsem jí ale poslouchal a kývl hlavou s úsměvem.
"Nemám s tím nejmenší problém. Hlášení bych podával tak často, jak bych jen mohl. Každopádně, až budete mít čas..." Trošku jsem se pozastavil, když jsem uslyšel Yukiho a znovu pokračoval. "Byl bych rád, kdyby jsme si popovídali, někde v soukromí, jen my dva. Potřeboval bych probral jistou věc." Usmál jsem se na ní a pomaličku s ní šel až k dveřím, které jsem jí podržel a nasadil si na sebe mikinu. Pohlédl jsem na toho muže, jehož chakru jsem už před chvílí zaregistroval a usmál se na něj. "Zdravím." Ještě jsem si upravil kapuci a podíval se přes okýnko do pokoje. Bylo mi jasné, z toho Hideova kručení břicha, že ten bude chtít pořádný nášup rámenu. Měl jsem trošku strach, ale ten mě hned přešel. Byli v nemocnici a byl tam on, tak snad všechno proběhne v klidu. Ještě jsem se podíval na Pilikku a toho muže a s úměvem jsem pomalu odcházel pro rámen. "Pěkný zbytek dne, Pilikka-chan." Hodil jsem si na hlavu kapuci, usmál jsem se a běžel pro ten rámen. Popravdě, měl jsem taky šílený hlad.

Přesun

pro Sponsored content

Nemocnice

Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice