Trosky chrámu

Hideo teď zněl, jakoby se měl emocionálně zhroutit. Naštěstí to vypadalo, že to byl jen chvilkový záchvat. Kdyby se mi tu Hideo rozbrečel, tak nevím, co bych dělal. Každý asi někdy potřebuje obejmout, ale to nechám na dívkách, aby ho potěšily. K tomu, že už nechce Kágovat, jsem se ani nevyjadřoval. Jednou za čas to prostě na lidi přijde a zase odejde.
Spíše mě zaujala ta zpráva o tom alkoholu. Chytil jsem trochu menší tik do oka, když se zmínil, že by měl být až 400 roků starý. Rozhlížel jsem se po okolí a hledal nejbližší lopatu. Musíme začít kopat. Teď! Hned! Hodila by se možná nějaká Dotonová technika. Ten alkohol prostě najdu. ,,Přemluvil jsi mě. To prostě musíme mít!"
Z mého uvažování o tom, kde začnu kopat, mě ale vytrhl podivný zvuk. Co to?! Trochu jsem natočil hlavu a koutkem oka zahlédl, jak na nás letí kunaie. Chytl jsem rychle Hidea a objevil se přímo u Natsuki. Ano, měla na sobě taky moji značku Hiraishinu. Tedy skoro každý, kdo se se mnou dostal do kontaktu, ji měl.
Podíval jsem se na Hidea a ve tváři jsem měl takový ten výraz WTF?! Fakt by se takhle nechal zasáhnout? Ale pravda, co bych to byl za ochranku, kdyby ho ten kunai zasáhl? ,,Potřebujeme po...?" Narážel jsem na tu větu, kterou nestihl doříct.
Pak jsem se podíval na Natsuki. ,,Taky tě rád vidím. Příště by možná stačilo říct třeba jen: Ahoj." Pousmál jsem se a tajně doufal, že už po mně lidi z Konohy nebudou házet kunaie na pozdrav.

Tak ona po mně hodí kunai a pak mi řekne, abych se staral sám o sebe? Šlo vidět, že Natsuki je z nedostatku tréninku dost podrážděná. Prostě ženy. Vždycky si najdou něco, z čeho jsou podrážděné a samozřejmě to pak schytáme my.
,,Není zač, dědečku." Odvětil jsem Hideovi na jeho poděkování. Bral to sice s humorem, ale nějaký ten rok už má a bude hůř. Takže by měl o své zdraví pečovat.
Pak jsem chvíli pozoroval ty dva. Vypadali jako otec a dcera. Natsuki teď spíše jako naštvaná dcera. Poslední poznámku mířil Hideo i na mě. Jen jsem pokrčil rameny a podíval se na něho. ,,Nesmíš na to moc tlačit, pak by nic nemělo hrozit." Teď měli dost času, takže by se Kyuubi nemusel vůbec utrhnout ze řetězu. Pokud tedy budou trénovat v klidu a Natsuki nebude pod zbytečným tlakem.

Soshi

Znovu tu bylo moc lidí. Rozhodl jsem se tedy se znovu přesunout a hledat víc informací o Matatabi.

//přesun

Přidala se k nám i Airis a šlo vidět, že možná největší zapálení do hledání "pokladu" má právě ona. ,,Tak tedy dobrá. Já s Airis najdeme ten poklad a vy dva budete trénovat. Myslím, že všechny strany budou spokojené." Přikývl jsem hlavou a tak nějak jsem to rozhodl, co bude každý dělat. Teď už se s tím prostě museli smířit.
Pomalu jsem se postavil a přešel k Airis. ,,Jak se zmínil Hideo, hrubou sílu teď používat nebudeme. Něco tu však mám." Naznačil jsem jí prstem ať chvíli čeká a začal hledat něco v kapse. Po chvíli jsem to vytáhl. Byl to leták, který obsahoval informace o ostrově. Rozdávali ho v přístavu a já, co jsem zde přijel na dovolenou, ho s radostí přijal. Samozřejmě byl uvnitř i nákres, jak kdysi chrám vypadal.
,,Pojď, prosím, za mnou." Pousmál jsem se na Airis a zamířil k ruinám chrámu. Při chůzi jsem zároveň četl i letáček. ,,Ok, píše se tu, že podzemní chodby jsou zasypané. Z chrámu zbyly jen ruiny, ale co by to byl za poklad, kdyby byl všem na očích, že? Najednou jsem zabočil a pokračoval trochu více do kopce. Míjeli jsme zrovna nějaké ruiny a já se zde zastavil. Začal jsem chodit sem a tam a někdy klepl rukou na zem. Při jednom takovém pokusu jsem se zarazil a trochu se pousmál. ,,No, prosím. Tady je to tvoje." Udělal jsem krok dozadu a naznačil ji, aby to místo, na které jsem ukazoval, prorazila svojí silou. Samozřejmě jemně. Nechceme přeci rozbít to, co je uvnitř. Pokud tam tedy něco je. Možná jsem se spletl a tím pádem bychom museli jít a někde zapít smutek.

Pozoroval jsem Airis, jak se chystala udeřit do místa, a ještě raději o trochu ustoupil. Pak to přišlo. Menší rána, hodně prachu a Airis? Ta prostě zmizela. Docela to ve mně hrklo, protože bych za to mohl já, kdyby se jí něco stalo. Ihned jsem přiskočil k díře a podíval se dolů.
Naštěstí byla v pořádku, protože volala moje jméno. Seskočil jsem tedy dolů za ní. ,,Jsi v pořádku? Tohle už mi nedělej." Pousmál jsem se a porozhlédl se po místnosti. Moc světla zde nebylo, ale i to málo bude stačit.
Začal jsem chodit po místnosti a všechno jsem dotykem zkoumal. ,,Dobrá. Hledáme nějakou truhlu, nebo ochranné pouzdro, kde by se dala schovat mapa."
Zašmátral jsem ve tmě rukou a na něco narazil. ,,Někdy tady by to..." Najednou jsem vytáhl kus dřeva. Na první pohled to vypadalo jako zbytečné. Po bližším prozkoumání se však jednalo o jakýsi válec s jedním víkem. Šel jsem s tím tedy pod světlo a víko odšrouboval.
,,První krok máme za sebou." Usmál jsem se na Airis a zároveň vytáhl kus papíru a rozložil ho. Jednalo se snad o mapu k pokladu, ale něco tu nehrálo. ,,To je snad napsané čínsky. Takový jazyk já nerozluštím. Nebo počkat, možná hieroglyfy? Ne. Ty bych poznal." Mumlal jsem si jen tak pod nosem a snažil se to písmo rozpoznat.
,,A jejda..." Prosebně jsem se podíval na Airis a doufal, že mi za to nedá ránu. Celou dobu jsem tu mapu měl totiž otočenou naopak. Tak jsem ji tedy převrátil a hned to smysl dávalo. ,,Za mnou." Vyskočil jsem dírou z místnosti a pokračoval v našem pátrání dále.

,,Ty jsi měla pětky? Tak to můžeš být klidná, protože já míval jenom jedničky." Řekl jsem ji za chůze a kráčel stále více do kopce. Možná tomu věřit nebude, ale na akademii jsem zářil. ,,A nebyla to žádná protekce. Jen tvrdá dřina!" Jeden by si mohl pomyslet, že jsem byl z dobrého klanu. Přeci jen, Senju klan, má ve vesnici svoje jméno. Assasin už měl v té době taky dobře našlápnuto ke své kariéře. Navíc mě na akademii začali přirovnávat k druhému. Ok, teď jak nad tím přemýšlím, tak jsem možná menší protekci měl, ale to nikdo nemusí vědět.
To nic nemění na tom, že tahle mapa byla úplně na nic. Zatím. Jednou jsem totiž zabočil vlevo, pak vpravo, hned na to jsem šel dolů, nahoru, chvíli jsme chodili v kruhu a najednou šli zase do kopce. Airis asi nebude moc spokojená, že musí stále chodit. ,,V pohodě. Už to skoro mám." Chtěl jsem ji trochu uklidnit, ale to už jsme zase kráčeli z kopce dolů. Pokud se na nás někdo z dálky díval, tak jsme asi vypadali jako dva blázni.
Trvalo to minuty, možná hodiny, co jsme takhle pořád chodili. Až teď jsem si však sedl na zem a mohlo to vypadat, že jsem to vzdal. Tak to ale nebylo. Jen jsem se potřeboval chvíli soustředit jenom na mapu. Byly tu nějaké kliky-háky, které se i tak nedaly přečíst. Pak tlustá červená čára, která se klikatila a mířila k jasnému X. To mi bylo jasné, co to znamená. Taky jsem věděl, že takhle se budou klikatit chodby v podzemí, které budeme, no, bude muset Airis prokopat. Jen jsem nemohl na mapě najít vstup.
Už jsem si myslel, že tu mapu zmačkám a zahodím, ale naštěstí mám v sobě trochu více trpělivosti. Pořádně jsem se podíval na mapu, pak na trosky chrámu, zase na mapu a zase na trosky. Takhle jsem to pořád opakoval, až jsem se najednou podíval pod sebe. ,,Heee? Sedím na tom. Už tak půl hodiny." Usmál jsem se, ale pak mi úsměv zamrzl. Netušil jsem totiž, jestli se nad tím bude usmívat i Airis. Čekal jsem, až mi jednu natáhne a pak budeme pokračovat. Pokud mi však ránu nedala, tak jsme pokračovali hned.
Vstal jsem ze země a podíval se na ni. ,,Je to hodně, hodně hluboko. Celá jedna dlouhá chodba bude zasypaná, takže nás čeká hodně práce. Pak se chodby trochu klikatí, což znamená, že ty už možná budou trochu průchozí." Přikývl jsem hlavou a čekal jsem, až se můj bagr rozjede. Tím jsem myslel Airis.

Airis mi ránu nedala, což považuji za můj malý osobní úspěch. Asi jsem až moc hodný a proto mě lidé nebijí. Pousmál jsem se a když mě varovala, abych ještě o trochu ustoupil, tak jsem jen přikývl a couvl. Airis do toho začala mlátit a mi začalo tikat v oku. Tohle má být jemná práce a ne demolice. Raději jsem jí to ale neříkal, protože kdo ví, je to Airis...
Ještě před tím, než jsem za ní začal sestupovat, jsem opodál nechal svůj kunai, protože pěšky se mi zpátky nebude chtít.
Každopádně jsem Airis následoval a najednou jsme se ocitli v nějaké místnosti. To horší ale teprve přišlo. Všechno se začalo třást a já věděl, že je zle. No, ještě aby ne, když se do toho Airis takhle opřela. V místnosti se objevily první kameny a já trochu zazmatkoval. ,,Airis, pozor!" Chytl jsem ji za rameno a odhodil ji do rohu místnosti. Já už to nestihl a jen jsem stačil dát ruky kolem hlavy. Další kámen mě trefil a odhodil k Airis do kouta.
Měli jsme štěstí. Zasypalo to skoro celou místnost, ale část, kde jsme se nacházeli my, zůstala nepoškozena. Sice mě bolela hlava z toho zásahu a strašně mi pískalo v uších, ale i tak jsem se pousmál. ,,Co bych to byl za muže, kdybych nezachraňoval ženy, že?" Podíval jsem se na Airis a zdálo se mi, že ji vidím dvakrát. Byl to takový pocit, jako bych si dal nějakou kvalitní drogu a teď přicházel o vědomí a zároveň odcházel do nějaké dimenze. Navíc to bylo zdarma, stačí pořádná rána do hlavy. Naštěstí byla u mě Airis, takže kdo jiný by mě vyléčil lépe, než ona?

Tak. Povedal mi, že tam dole nič nie je, resp. miestnosť, do ktorej som sa mala prebiť, tak prečo sa s tým hrať, že? Inak by mi to trvalo oveľa dlhšie a čo ak by sa stalo, že by sme neboli jediní, kto by ten poklad hľadal? Čo potom?!
"Hm?" Ani som sa nestihla vôbec obzrieť, ležala som niekde v rohu miestnosti, pričom akýsi kamenisko zasiahol Seita do hlavy. Mala som to pod kontrolou! Poradila by som si s tým! Miesto toho akurát prišiel Seito k úrazu, ale zachoval sa ako pravý Gentleman, čo sa dnes vážne cení. U Hidea som niečo také napríklad nevidela dlho. Vymenil by ma aj za desať deka šunky.
"Dávaj si pozor." Odvetila som miesto klasického "ďakujem" a priložila mu dlaň obalenú zelenou chakrou na čelo. Bolesť by mala ustúpiť, rovnako ako všetky tie mimodimenzijné úkazy a podobne, ktoré Seito z toho úderu mal.
"Aspoň máme istotu, že sa k nám nikto nedostane." Skúmavým pohľadom som si premerala skaly, ktoré zasypali celú miestnosť. Okrem rohu, kde sme sa nachádzali.
"Tí Unesco členovia by nás za to asi ukrižovali, čo?" Uchechtla som sa a natočila sa k stene. Nehľadiac na to, čo nás za cestou za tým chľastom stretne, pokračujeme ďalej nie? Takéto niečo si predsa nenecháme ujsť! Taký poklad! Nad všetky poklady!
"Tak, veď ma." Sama som nevedela, kde presne mám udrieť, spoliehala som sa na jeho schopnosti s mapou, aj keď sme sa už niekoľko krát presvedčili, že naňho v tomto spoľah asi nie je.

Airis mě začala léčit, takže budu muset svůj přesun do jiné dimenze přeložit na jindy. ,,Děkuju a pozor si dávat budu. Na sebe." Dodal jsem rychle, protože když mě ten kámen zasáhl, tak jsem mapu upustil a teď ležela někde pod tou hromadou. Jestli ještě vůbec existuje, protože už tak byla dost stará, takže jsem předpokládal, že už to má za sebou.
Počkal jsem, až jí to dojde, že jsme bez mapy a začal rychle mluvit. ,,V pohodě. V naprosté pohodě. Díval jsem se do té mapy asi tak sto hodin, takže všechno mám tady." Ukazováčkem jsem ukázal na svoji hlavu a trochu se pousmál. Pak jsem šel kousek podél zdi a po cestě odhrnul pár kamenů. Dále jsem se už dostat nemohl, ale to nevadí. Myslím, že jsem našel to správné místo.
,,Teď se k nám opravdu nikdo nedostane. A UNESCO? No, omluva možná bude na místě." Přikývl jsem hlavou a z kapes vytáhl dvě tyčinky. Byly to svítící tyčinky, ne, že bych měl hlad. Pak jsem je zlomil a kolem nás se rozlilo zelené světlo.
,,Takže tady můžeš. Jo, a teď to bude chtít opravdu jemně. Za tou stěnou by mělo totiž následovat schodiště, pokud mě paměť neklame, které vede hluboko do podzemí. Nechceme přeci zasypat i to, že?" Podíval jsem se na Airis a o krok ustoupil.

,,Jak myslíš." Dodal jsem k tomu případu Unesco a pozoroval ji, jak rozbíjí zeď. Teď si opravdu dala záležet a otvor byl tak akorát. Takhle jsme si alespoň zbytečně nepřidělávali starosti.
Airis pak do toho vletěla celá natěšená a já se nad tím musel pousmát. Za moment mi to ale došlo. Kdo ví, jak moc to tady je staré a lidé se vždycky vyžívali v tom, že si svoje poklady chránili. Takže předpoklad, že tu budou nějaké pasti byl opravdu veliký. ,,Airis, zpomal trochu." To už bylo ale pozdě. Slyšel jsem cvaknutí a následnou dávku senbonů. Naštěstí měla dobrý reflex, takže se tomu všemu stihla vyhnout. Zakroutil jsem hlavou a došel pomalu k ní.
,,Ty na to musíš mít vážně chuť." Poznamenal jsem k ní a díval se pod sebe. Mohlo tu toho být více a já nechtěl zbytečně riskovat. Dal jsem tedy dlaně k sobě a aktivoval Mizu no jikuukan. Takhle jsem mohl vytvořit vodní klony a nepotřeboval jsem k tomu ani vodu. Udělal jsem tedy dva klony a vyslal je, aby šli před námi.
Uběhlo jen pár metrů a přišla další dávka senbonů. Jeden klon zmizel a další pokračoval v cestě. ,,Mám takový pocit, že už se blížíme." Podíval jsem se na Airis a pokračoval v cestě.