Okolí Omoikane

Procházel jsem se s turisty nějakou tu dobu, až jsem se od nich nakonec odpojil a zamířil vlastní cestou. Zatímco ostatní budou čmuchat okolo přístavu a v ubytovnách či barech tak já si zatím zmapuji terén, abych se mohl připravit na různé události budoucnosti. Procházel jsem skrz les celkem v pořádku, nedělo se zatím nic zvláštního. Klasická procházka lesem, ze které nelze vyvodit nic zvláštního. Ale to by nebyla realita, kdyby mi neházela klacky pod nohy. Očekával jsem útoky divokých zvířat víc ve vnitrozemí nebo nějaké pasti u starých bunkrů nebo památek. Nebyli tu žádní lidé, takže jsem si mohl při pátrání a mapování terénu užít krásu přírody.

Mapoval jsem si tak sám terén, když tu najednou jsem uslyšel jakési sklapnutí. To jsem uslyšel poměrně dřív, než samotný zvuk šel slyšet hlasitě. Jakožto dědic hijutsu klanu Shiroi jsem měl daleko vyvinutější sluch a schopnost pracovat se zvukem samotným, ačkoliv bych mohl víc věnovat času vytváření silnějších technik než mám. Při sklapnutí jsem uskočil ke stromu, který mě kryl z různých stran. Jenže salva kunaiů přicházela ze všech a tak jsem musel povyškočit výše mezi větve, kde mě kryly větve.  Pochyboval jsem, že by tato past tu byla už kdysi dávno. Někdo tu určitě je, a pokud tu je živý tvor, tak ho má technika dostane. Vytáhl jsem proto své housle a zahrál pár určitých tónů Lullaby, které na mě osobně nepůsobily, ale na ostatní, kteří nevěděli o co jde ano. Lze tyto tóny dobře slyšet i přes ucpané uši pohou rukou. Určitě by jen tak někoho nenapadlo si vzít ucpávky do uší hned při začátku. To je má šance, jak vyzrát. Tato technika působí to, že vše co tyto tóny uslyší usne. Je to taková účinná ukolébavka. Mohlo by mi to získat čas buď zmizet nebo zajmout ty co po mě jdou a dostat z nich informace, proč po mě vlastně jdou, kdo si je najal a jiné informace.

Byl jsem v docela nepříjemné šlamastice. Nepřátelé blokovali sílu mých zvučných technik a jediná má vedlejší technika raitonu může být kdykoliv vyvrácená fuutonovou technikou. Měl jsem se spíš víc věnovat svému tréninku v boji než na podporu svých spolubojovníků. Takhle jsem úplně bezbranný. Musím něco vymyslet, jinak tu určitě skapu nebo budu unesen, mučen a následně zabit někde v díře kde budu hnít dokud mě samotná zem nepohltí. Mám však své důvody proč zde nesmím umřít. Ještě nenadešel můj čas. Nehodlám se po tom všem co jsem udělal stát lovnou zvěří. Neudělal jsem nic špatného ve svém životě. Proto bylo nelogické, že po mě někdo jde. Vyrovnával jsem se s poryvem přicházejícího větru a sledoval své okolí. Mé smysly zbystřily, abych byl schopný nějak uvažovat. Postavil jsem se tak aby mě vítr neodhodil. Očekával jsem víc než jednoho nepřítele tak jsem si dával o to větší pozor. Zatím jsem neměl šanci něco podniknout. Své housle jsem však nezahodil. Stačil pouze jediný tón a tuto větrnou vlnu jsem mohl roztříštit zvukovou. Neučinil jsem však tak a vyčkával.

Už jsem viděl i svého nepřítele před sebou. Byl celkem dost rychlý a tak jsem se musel přizpůsbit i v těchto podmínkách zatímco ho ten druhý podporoval. Nebyl jsem moc stavěný na přímý boj, ale na podporu svých spolubojovníků, které ted k dispozici nemám. Něco mě napadlo i když tady je teď ten velký vychr. Vzal jsem dvě kouřové bomby a hodil je k zemi aby vytvořili větší kouř, který byl samozřejmě hned odfouknut. Jenže na místě kde jsem stál již nikdo nebyl a kouř byl pryč, přičemž jsem stihl do země zasadit výbušný lístek zahalený v prachu. V blízkosti nepřítele jej odpálí. Stalo se totiž to, že jsem využil maskování v tom kouři, přičemž jsem udělal hodně dlouhý skok s tím odvanutým kouřem. Část lesa se pokácela, ale já se nyní skrýval v jednom kmeni. Nebylo mě vidět ani slyšet a já vyčkával. Nevypadali na Konožany, tudíž by neměli mít byakugan ani sharingan, který by jim prozradil mou polohu.

Jak se dalo předpokládat, tak soupeř si vždy najde paranormální jev, kterým se dostane tak rychle ke mě aniž by věděl kde přesně jsem. Tento komický jev už je spíš k pláči než k smíchu nebo vyjevení. Dostanu se odtud i kdybych je měl umlátit kytarou. Byl jsem sice ve vzduchu, byl jsem v nevýhodě, že šli dva na jednoho, cikánská taktika je velice oblíbená. Měl jsem dost času pro jeden manévr když on měl dost času udělat ten svůj v tak krátkém čase. Vytvořil jsem kage bunshin, který mě stáhl dolů a nechal se zasáhnout, já jsem hned po dotknutí země vyskočil k nepříteli, který zrovna švihnul svým mečem a pořádně ho praštil do hlavy houslemi. Pokud nemá hlavu z titanu tak by ho to mělo omráčit.

Přišel jsem o své housle, ale své techniky nemám jen na své housle. Mám ve svých svitcích tolik nástrojů, že bych mohl zásobovat celej hudební festival ve velkoměstě. Nemohl jsem váhat ani na vteřinu kvůli zničeným houslím. Nemám jen zvučné techniky, technika kterou použiju, by ho měla doslova uzemnit, ale nezabít. Na to je tělo dost odolné, aby takový šok přiměřeně přežilo. Složil jsem pečetě a namířil na zraněného nepřítele. " Raiton: Jibashi " Hromada blesků ho zaplavila. I kdyby se od někud přivlalil silný vítr, tak blesk by byl pravděpodobně rychlejší, kvůli vzdálenosti mezi mnou a jím. Ten dalším nebyl zrovna blíž, tudíž jsem měl výhodu vzdálenosti. To však neznamená, že po útoku se mi nic nemůže stát, jelikož se budu zrovna soustředit na nepřítele předemnou, abych ho poslal do bezvědomí. Pokud by mi však měla být useknuta hlava, tak každého zamrazí a bude se snažit uhnout. Bylo by to však obtížné.

Nakonec se mi nějak povedlo vyváznout z této šlamastiky živej, ačkoliv jsem nezískal žádné informace a byl trochu pošramocenej. Přišel jsem o své housle, ještě že jsem měl své náhradní ve svitku pro takovou situaci. Oprášil jsem se a nějakou dobu jsem se procházel a sledoval okolí, jestli se náhodou jen na chvíli neschovali. Pak jsem však putoval dál a hledal místo nebo alespoň zmíňku lokace Matatabiho.