Severní úkryt

First topic message reminder :

V této lokaci se nachází nemocnice Otogakure, právě tak jako výzkumný ústav. Dochází zde tedy k objevování nových léků, a jedů, což se však neobejde bez pokusů a občasného obětování zajatců, nebo smrtelně raněných, dožívajících shinobi. Laboratoř s nejmodernějšími technologickými vymoženostmi je samozřejmostí.

// ehm, technická... jsem v henge a i tak mi není vidět do tváře, takže nemáš nejmenší tušení o tom, že jsem Madara... zkus to znovu a lépe

Tak povídejte, copak byste rád? optám se s přehnaně zdvořilým tonem. Situace se začíná vyvíjet dosti zajímavým způsobem a já si teď v duchu říkám, že ta mobilizace armády byl dobrý krok.

Opřu se o zeď a založím si ruce na prsou. Poslední dobou se všichni chtějí vybavovat a myslí si že si diplomacií pomůžou. Poslouchám... Neměl jsem v úmyslu mu dát najevo, že je mi kompletně jedno, jaké informace má.

Tak v tom případě mě asi pochopíte... a nebudete mi mít za zlé, když tady slečnu prostě a jednoduše zabiju. V ruce se mi objeví kunai. A myslím že vy už tady asi nemáte co dělat. Sejdeme se u brány.

Neděláte moudrou věc. Vymstí se vám to a tak vám radím podobrém.... seberte se a jděte raději domů. Založte si rodinu a už nikdy neberte do ruky zbraň. Máte zcela jedinečnou možnost. Jako gesto dobré vůle ustoupím ode dveří aby mohli projít pokud chtějí. Nikdo z nich si nevšimne, že si v době své promluvy chystám kawarimi.

Vzala to nějak hopem... okomentuji Airisin úprk. Což jí stejně nepomůže, když jsme pořád v Reinině kopuli... domyslím si a přenesu pozornost na toho druhého. Myslím, že na to abyste hodnotil mé postavení, nemáte dostatek spolehlivých informací, ale protentokrát vám tu domýšlivost prominu. Zmizte odtud a už nikdy se tu neukazujte.

Jako bys mohl něco změnit kloučku... utrousím si pro sebe, když postava zmizí a vydám se chodbou pryč. Najdu tu holku a zlikviduju jí, než napáchá škodu. Venku před úkrytem se zaměřím na lokalizaci její chakry a vyrazím po stopě.

// přesun

Pochrupkávala jsem si na stěně u vchodu, s hlavou opřenou o břečťan a trochu prochladlá. Když jsem se rozkoukala a protáhla, všimla jsem si, že už je dávno pozdní odpoledne a později jsem i zjistila, že kolem mě ta, na kterou jsem čekala, musela dávno projít. Zatvářila jsem se trochu ublíženě.
Co si čekala? Že si bude všímat někoho, kdo neumí tisíc ultimátních technik?
Seskočila jsem ze zdi a ponořená v depresích jsem se odebrala někam do neznáma.

//Přesun

Uvědomila jsem si, že moje vesnice má ještě jeden nedostatek, o kterém jsem s Killu-chan nemluvily. Prostor. Nikdy tu není kam jít. Pokud tedy nechcete do nějakého špinavého baru, kde si musíte hlídat krk a peníze nebo pokud nemáte v plánu se nechat někde v temných uličkách znásilnit. O to je to horší, když je vesnice uzavřená v krystalové bariéře, či jak by se to dalo nazvat. Jako cíl své cesty jsem si dnes vybrala nemocnici. Doplnila jsem si tam osobní lékárničku. Snad jsem i doufala, že potkám někoho, kdo by mě mohl něco naučit. Můj kariérní postup byl v háji. Nemohla jsem se hnout z místa. Pekelně jsem se nudila. Moje nové já mi s tímhle problémem pomáhalo vztekem, který mnou doslova cloumal. Dřív jsem se s tím smířila skutečně jednoduše. Důvěřovala jsem autoritám. Ale od té doby se stala spousta věcí. A já jsem si byla jistá, že kdyby se mi stalo totéž, co naposledy mé nové přítelkyni, kdyby mě někdo napadl, nebyli by to lidé, které tak obdivuji, kdo by mě zachránil. Nejspíš by to nebyl nikdo. A pro jistotu mi nedali ani možnost, abych to byla já sama. Ani jsem to nechtěla, pravda. V duchu jsem toužila po pohádkovém princi na bílém koni. Ale ten nepřicházel a nepřicházel. Můj život se stěsnal do krystalového vězení, které jsem zbaběle neopouštěla, když jsem mohla a teď bylo pozdě. A navíc zuřila válka. Měla jsem jít najít senseie, ale raději jsem se nejdřív posadila na lavičku před nemocnicí. Nepředpokládala jsem, že by teď dokázal uspokojit mé aktuální potřeby. Nemohl mě nic učit, když Otokage-sama dal jasně najevo, že žádnou novou techniku dostat nemám.

Zaklonila jsem hlavu a sledovala oblohu zastřenou krystalem. Ani pohledem na mraky se tu člověk nemohl utěšit! Zhluboka jsem povzdechla a přitáhla kolena k tělu. Chtěla jsem tu alespoň na chvíli zůstat. Koneckonců před nemocnicí bývalo bezpečno. Pokud se skutečně vstupu vedoucímu do podzemních chodeb dá říkat "nemocnice." Takové tu ale bohužel bylo všechno. Černočerné chodby... a dveře na jejich konci jsou vždycky uzavřeny!

Nakonec jsem se rozhodla odtamtud zmizet.

//Přesun

Bylo na čase se pojistit, nebudu brát všechny své sféry, ale potom co on provedl si nemůžu být jistá, že to samé neudělá i mě. Některé sféry tu tedy musí zůstat. Ty nejcennější například. První jasná volba při vstupu do místnosti za laboratoří jsem se rozhlédla. Všechny sféry byly v jakém si pouzdru. Amekage byla jasná volba a dále to byl Tsukikage. Ti dva mě budou případně jistit jako moje ochranka. Byla jsem si téměř jistá, že to můj klon s Nizashim zvládnou. Proto jsem neváhala a hodila na sféry dva černé pláště stejného typu jako byl ten můj akorát bez znaku klanu Kana. Poté jsme připraveni vyrazili přes bránu do Kirigakure.
(přesun)

Opět jsem se vracela na místo, které jsem neměla moc ráda pro jeho pach chemie. Sféry již čekaly na pokyny.
"Amekage jde se mnou, zbytek se rozleze po vesnici a bude hlídat. "
poručila jsem a přešla k cele.
"Až se vrátím, nastane tvoje chvíle." řekla jsem a odešla se sférami k bráně.
(přesun)

Nebudu tvrdit, že jsem se netáhnul šnečí rychlostí. Zase na druhou stranu už ze mě vyprchalo to počáteční nas***, takže mi to bylo jako obvykle jedno. Přišlo mi to prostě jenom jako otrava. Ruce jsem měl v kapsách, když jsem v dálce zahlédl malou část úkrytu. Nepamatoval jsem si, kdy jsem tu byl naposledy a jestli vůbec. Otočil jsem pohled na Tatsuyu.
"Víš o tý ženský něco? A ne, Mizuki tím nemyslím, o tý už víš zcela určitě všechno důležité." krátce jsem se ušklíbl a vytáhnul jsem krabičku,  abych těch pár posledních metrů využil k zapálení. Prostým gestem jsem pak tu krabičku otočil k bráchovi. Konečně jsem projevil trochu zájmu, protože mě tak mimovolně obepínal nepříjemný pocit. A jestli mi má někdo nakopat zadek, rád se na to trochu připravím.

Vyfoukl jsem kouř a zvědavě se na bráchu podíval. "Vážně? Mě přišla hrozně milá a hodná.." zamyšleně jsem chvíli mlčel.  I když zase normální milá a hodná by zrovna jemu nejspíš nestačila. V určitém smyslu jsem věřil, že si Mizuki dokáže prosadit svůj názor a to i v přítomnosti mého bratříčka.
Na jeho slova o Nefrit jsem se jen ušklíbl."Takže zkráceně ku*evská mrcha." zazubil jsem se. Přesně to jsem nenáviděl, jedinýho drzýho a tvrdohlavýho člověka, kterýho jsem byl ochotnej snést, byl právě Tatsu. No a v posledních dnech taky Michie, co si budeme povídat. Živě jsem si to dokázal představit, jak asi snadný bude jí přesvědčit, aby s námi šla. Jak znám bráchu, nakonec mu rupne cévka a vážně jí bude chtít zabít, už jen to jak o ní mluvil mi to tak nějak potvrzovalo. Že jí nemůžeme zabít mi bylo vcelku jedno, ale stejně jsem se připravoval, že to bude docela hardcore.
Znovu jsem potáhl a zvedl tázavě obočí. "Michie? Kámo, ta by potřebovala ohnout přes koleno a pořádně nařezat." docela vtipné, že jsem něco takovýho říkal zrovna já! "Abych pravdu řekl, takhle nějak si představuju sebe v ženský verzi." zakřenil jsem se a v tu chvíli jsem litoval každýho, s kým jsem přicházel do styku.

Zazubil jsem se, přesně jak jsem očekával. I když, bratříček se mi zdál spokojený, takže jsem to nijak neřešil. Odhodil jsem cigaretu a pokýval hlavou. Možná mě ten nadcházející boj malinko zneklidňoval, ale svým způsobem jsem se těšil. Nebudu muset poslouchat žádný kecy o ninjovský cti a podobný slátaniny.
Na jeho větu o přetáhnutí jsem se jenom zakřenil, mohl jsem čekat, že to obrátí na tu nejmíň vhodnou rovinu, ale to by pak koneckoneců nebyl on. Jenom jsem zavrtěl hlavou, náš typickej rozhovor.
"Fajn.." odsouhlasil jsem nakonec jeho plán a několika skoky se zařadil vedle něj. Doufal jsem, že po tom bezesporu miloučkém rozhovoru s Nefrit budu schopnej držet v ruce skleničku. Ale cajk, o zlomeniny jsem se bát nemusel. Ušklíbl jsem se a následoval jsem ho.