Hranice země Ohně

"Není zač, Mizukage-sama. Měla byste se nechat vyléčit," poněkud jsem se zamračila. neměla jsem ráda nevyřešené případy.

Otevřela jsem oči a usmála se. ,,To vyřešíme později. Není to akutní. Teď bychom spíš měli odnést toho kluka do vesnice." ukázala jsem na Hidea. Opatrně jsem se postavila a počkala, až tak udělá i Daisuke a budeme připraveni vyrazit.

"Ty jsi tak nepoučitelná baka, Hitomi. Nikdy se nenecháš ošetřit a pak se divíš, co se všechno děje." Vzal jsem jí do náruče, jelikož jsem nemohl ani pomyslet na to, že by měla jít po svých. "A teď nás odveďte zpět do Konohy, jelikož se v těch vašich lesích ani trochu nevyznám, všechno je tu stejný."

"Hai," přikývla jsem. Nemuseli jsme ani použít Hiraishin kunai a přivolat Hokageho. Mise dopadla dobře. Zamířila jsem do Konohy mírnějším tempem. Už několik dní jsem nespala a zajímalo mě, jak dopadli v Oto.

Následoval jsem Sakuru i s Hitomi v náručí. Začínalo se stmívat a to byl čas, který mám tak rád, byla to vlastně taková krásná večerní procházka, jen v trochu rychlejším tempu. (přesun)

Yuki ve své kráse kráčela vedle nás. Ačkoliv byla namyšlená, uměla vyjádřit svou starost o někoho. Vždyť má sama děti.
,,Děkuji." usmála jsem se na ni. Yuki jen trhla hlavou.
,,Příště nebuď zbrklá." odpověděla mi. Ano, to byla Yuki. (Přesun)

Byl jsem malinký had. PLazil jsem se kolem, až z jeho malé tlamy vyrazila ven velká ruka. Vylezl jsem z hada a rukama sundal sliz.
"Hm.." podíval jsem se na ledovou sochu Yamata no Orochi a ostatní spoušť. Kyuubi byl pryč a vše ostatní taky. Byl načase odejít a roztočit větrné mlýny. Z ruin jeskyně jsem vytáhl červený plášť, hodil ho na sebe a vyrazil na dlouhou cestu do Iwy.

Z Konohy jsem odcházel poměrně dlouho, nemohl jsem se rozloučit snadno. Nešlo to.
Nakonec jsem se rozhodl vydat z Konohy pěšky směrem k Rýžové zemi, hledat si sídlo zabezpečené a tajné. Na půl cesty jsem se zastavil u stánku a koupil si Dango. Načerpal jsem síly a na chvíli se zastavil, zavřel jsem oči a načerpal sennin mód. Chtěl jsem cítit všechny osoby v Konoze, svou rodinu...Ucítil jsem však na hony daleko také něco, někoho jiného. Vydal jsem se tím směrem, byl jsem zvědavý, proč má ten někdo aktivní čakru. Zrychlil jsem a už byl pár metrů před ním. Rozhodl jsem se hned ukázat.
"Radní Kentaro..kam ten spěch?" mile jsem se usmál a pohlédl mu do očí. Neunikli mi také jeho dva poskoci.

Jelikož jsem se už dlouhou dobu snažil najít svou sensei, abych jí ukázal co jsem se vlastně naučil tak při jejím hledání jsem snad procestoval celou Konohu a její okolí nejméně 10x. Bohužel mi štěstí nepřálo vůbec, a buď jsem se s ní někde vždy pouze minul a nebo se prostě z tohoto světa vypařila, což by byla zřejmě ta horší možnost, teda aspoň pro mně. Nakonec jsem se rozhodl že se zajdu podívat mimo Zemi Ohně. Sice jsem věděl že kdyby na tohle přišli tak by sensei měla problém, ale prostě mě už nebavilo se bezcílně potulovat po Konoze a okolí. Možná že mimo zemi Ohně by to bylo lepší, zažil bych si nějaké vzrůšo. Možná u toho umřel ale co už, tak ninja žije.

Nakonec jsem dorazil až k hranicím naší země kde jsem uviděl něco velice zajímavého. Uviděl jsem Hokageho jak bojuje s jedním z radních. Tato věc mě dokonce donutila se zastavit. Vyskočil jsem na jeden z nedalekých stromů a sledoval jsem tento souboj. Byl také dobré vidět bojovat vysoce postaveného ninju, protože jsem se možná ze sledování tohoto souboje bych se mohl i něco přiučit.

Vypadalo to, že jsem mu zkřížil plány, ale po jeho krátkém proslovu to vypadalo, že jsem mu spíše přišel do rány.
Kentaro si mohl myslet, že jsem politicky slabý, bez příznivců a bez plánů. Mýlil se a sám to poznal. Dovtípil jsem se, kam tak spěchá. Hana zničila klon a zaujala své právoplatné místo.
"Tak už jste se to zřejmě dozvěděl.." uchechtl jsem se. Vzápětí se mi rozšířili zorničky, uviděl jsem, jak se na mě řítil útok Aburameho a uslyšel jsem zvuk, který patřil jedině technice Rasenshurikenu. Byl jsem v loji. Nevěděl jsem, jestli mé tělo dokáže přežít Rasenshuriken a nehodlal jsem to zkoušet.
Poskládal jsem pečeť a soustředil čakru. Rozhodl jsem se pro trochu jiný útok než jsem měl původně v plánu.
"Mokuton: Kajukai Kourin!" krajina se začala měnit, pode mnou vyrostl strom a já se zvedal do vzduchu. Současně v okolí začaly růst další a další stromy, doufal jsem, že zůstanu skryt před stromy a také pyl z květin dokáže své.
¨

Ucítil jsem v okolí další čakru, byla mi povědomá a doufal jsem, že se nic nestane.

Celý ten souboj probíhal velmi zajímavě. Kořeny se chystaly svázat Kentarovi nohy, ale Benjiro ho odkopl do vytvořeného lesa divokých stromů vypouštějící plyn. Když padal vytvořil jsem jinou pečeť.
"Mokujin no jutsu! několik velkých větví se spojily a vytvořily velkou dřevěnou postavu, která Kentara a jeho rasenshuriken velkou rukou udeřila k zemi.
Benjira jsem tady opravdu nečekal, jeho přítomnost zde byla žádoucí, ale nemyslel jsem si, že bych Kentara nedokázal porazit sám.

Tento souboj se začal vyvíjet velice zajímavým směrem. Začaly se tu objevovat čím dál tím zvláštnější (alespoň pro mně) a také silnější techniky. Chakra z Rasenshurikenu šla cítit na míle daleko i kdyby člověk nebyl senzibil. Byla to sice ohromující technika ale zároveň jsem měl celkem strach. V životě jsem jí neviděl ještě v boji takže jsem měl trochu strach z toho, co se stane až technika dopadne. A samozřejmě bych nechtěl ty účinky techniky cítit. Zatím jsem se však rozhodl zůstat na svém místě.

O několik minut později se zde objevil další ninja, dle toho jak vypadal tak byl také z Konohy, tudíž přišel Hokagemu na pomoc. Jeho pohyby byly vážně rychlé a reakce na Rasenshurikem byla překvapivá. Dostal se přímo za toho muže a chtěl jej skopnout na zem. To se mu úplně nepovedlo protože radní Rasenshuriken stihl hodit směrem k Hokagemu, ale ztratil při tom rovnováhu.

To už vypadalo že bude konec souboje, ale pak se stalo něco pro mně překvapivého. Za mnou se objevil jiný muž, chytil mne pod krkem a pak mi přiložil kunai k hrdlu. Při tom mi řekl že prý se mi nic nestane pokud půjde vše podle jeho plánu. O tom jsem celkem pochyboval, takže jsem se snažil rychle přijít na to jak se z téhle situace dostal. Moc možností jsem neměl. Pochyboval jsem že bych byl rychlejší nebo rychlejší než on, ale nemohl jsem tu zůstat stát jen tak. Pak mi došla jedna věc. On není jediný kdo umí Shunshin! Pomocí shunshinu jsem se tedy přesunul za něj, vytáhl jsem kunai, zabodl mu ho do zad, a pomocí kopnutí jsem mu ho zarazil co nejhlouběji to šlo. Doufal jsem že bych ho tím alespoň shodil z té větve na které jsem stál. bohužel při tom kopnutí, jsem neudržel rovnováhu a také jsem spadl z větve na zem.

Za celou svou kariéru jsem zažil několik soubojů na život a na smrt, ale tenhle se zatím jevil jako nejhorší, proč? Protože bojuji se starým dědou, používající rasenshuriken, jako kdyby to byl obyčejný shuriken z papíru. Když jím mrštil, soustředil jsem všechny větve a vytvořené kořeny do epicentra Rasenshurikena a já jsem se snažil dostat, co nejdál, to šlo. No, nepodařilo se...Ne tak úplně. Skončil jsem zasypán hromadou kamení a v rotaci Rasenshurikenu.
Zatím to vypadalo na opravdu legendární souboj.
Soustředil jsem svou čakru a použil technku, kterou jsem ještě nikdy nepoužil. Chiyuu no Chikara..Léčil jsem se téměř okamžitě a pasivně ze zranění způsobeného Rasenshurikenem.
A aby toho ještě nebylo málo, rozhodl jsem se pro další riskantní krok, bylo mi jasné, že pokud mám Kentara porazit, budu potřebovat uvolnit veškerou svou sílu. Po zásahu Rasenshurikenem jsem stál jenom v protrhaných kalhotech, bez pásky a zkrvavený uprostřed kráteru. Usmíval jsem se a soustředil čakru do další techniku.
"Senpou Mokuton: Shinsuu Senju!"

Bohužel můj soupeř byl rychlejší a zřejmě i chytřejší než já, protože dokázal můj útok celkem dobře předpovědět. To pro mně samozřejmě neznamenalo nic dobrého, jelikož přímý boj s tímto mužem by v mém případě znamenal celkem jistou smrt. Ale nic jiného mi už bohužel nezbývalo. Jeho kop z otočky mě srazil ze stromu dříve, než jsem stačil cokoliv udělat. Ve vzduchu jsem se ale rozhodl nevzdat to. Bohužel času mi na to moc nezbylo, protože ten muž po mně hodil kunai. Vytáhl jsem proto rychle svou katanu a kunai jsem odklonil mimo mně. Když jsem se blížil k zemi tak jsem se otočil a nakonec dopadl na nohy. Zatím jsem čekal pouze na jeho pohyby, protože jsem věděl že kdybych zaútočil, dopadlo by to zase tak stejně.