Les

Možná, že se mi podařilo probodnout několik klonů, neviděl jsem tam dostatečně dobře. Pak z kouře přímo proti mě letěl jeden Tsuchikage a letěl rychle. Ten zmetek, odlehčil své tělo, aby letělo rychleji! "Před mým sharinganem neutečete.." natáhl jsem se a doslova vyletěl ze své kůže. V letu jsem otevřel ústa a vylezl mi z nich zelený had, který otevřel svou tlamu a z ní vyleza čepel Kusanagi. Letěl jsem přímo proti němu vzdušnou čárou.

Kso..Musím se soustředit. přimhouřil jsem oči a než na mě on nebo jeho kloni zaútočili stál jsem u prvně hozeného Hiraishin no kunaie.
Vyhodil jsem několik desítek hiraishin kunaiů a zabodly se do různých míst. Pro případ, že bych musel spěšně odskočit. Přemýšlel jsem, jak ho a jeho klony dostat. Natáhl jsem ruku. "SeneiTajashu!"

Přestal jsem s hadími útoky, když neměli vůbec žádný účinek. Zbytečné mrhání s čakrou. V tom se objevili dva kloni a zopakovali své kombo. Neotálel jsem vyhodil jsem proti letícími Tsuchikagemu hiraishin kunai, když jej minul, uchopil jsem kunai  a s Rasenganem mu zaútočil přímo na záda. Pokud se nerozpadl, vtiskl jsem mu také hiraishin značku na záda.

Už těch tvých klonů mám dost Tsuchikage. Cítil jsem se zahanben, takový boj a jen dva klony! Poskládal jsem pečetě. Moku bunshin. Já osobně, originál se mezitím nepozorovaně ponořoval do země, kde jsem se skryl pomocí Iwagakure no jutsu. Na mém místě stál klon. Jediný kdo ho mohl odhalit byl Uchiha Madara se svým věčným mangekyo sharinganem. Originál se dostal k nejvzdálenějšímu hiraishin kunai, stále schovaný v zemi. Měl jsem plán. Klon dokončil poslední pečeť. "Mokuton: Mokuryuu no jutsu!"

"Not bad Tsuchikage," řekl klon a když byl hodně blízko draka a tudíž i v blízkosti klona, vyrašily z něj pevné kořeny, které ho svázaly. Já jsem v zemi udělal pečeť a vyskočil jsem ze země. Pode mnou vyrostl pevný kmen, který rostl a rostl do výšky těch dvou. Ruce mi zářili čakra skalpelem a skočil jsem přímo na ně; odrazil jsem se od kmene.

A teď jsem byl v opravdové kaši. Sice jsem konečně věděl, Rád bych odsud zmizel, ale asi by se mi to ani nepodařilo. Tohle byl jinton, legendární kekkei Tota, schopnost, kterou vlastnili Tsuchikage.Musím, obětovat..genjutsu? Ne, genjutsu není třeba..už víc ne. Pousmál jsem se a poskládal tři rychlé pečetě. Izanagi!
To mě už stihl rozložit na molekuly.

"Už jsem ti řekl, že nemáš podceňovat sharingan!" objevil jsem se za ním dřív, než mohl cokoliv zaregistrovat a probodl ho Kusanagi.
"Izanagi, uchiha no kinjutsu," odpověděl jsem mu předem na jeho otázku, kterou chtěl určitě vyslovit. "Genjutsu, které uživatel aplikuje sám na sebe, uživatel se v tu chvíli stává pánem své vlastní reality a dokáže i svou smrt změnit v iluzi, výměnou za světlo sharinganu. Obětoval jsem ho proto, abych zbavil svět hrůzy, jakou přínášíš Tsuchikage.." sharingan naposledy uviděl světlo světa a poté se zavřel, už navždy. Sbohem, sloužil jsi mi dobře.

Ach..Můj milovaný sharingan, zbraň, která mohla obstát proti samotným špičkám Shinobi, zbraň, která dokázala z ďábla udělat anděla. To vše bylo pryč. Ale nelitoval jsem. Tak ohromná moc..Neměl bych ji mít k dispozici. Uchiha Shisui měl ohnivou vůli, měl ji tak silnou, že se dokonce o svou moc podělil, aby mohl chránit Konohu. Byl to pravý Shinobi, ale já, nic takového jako Shisuiho sharingan nepotřebuji! Mám něco lepšího, odhodlání se nevzdat! Na tváři se mi mihl úsměv, chvíli jsem oddechoval, odpočíval a pak vyskočil, přeskočil hradby a mířil k Yonbimu.

Fakt byl, že jsem se probudila, až když jsem ucítila trošku bolesti v těle v místech, ve kterých se mi vůbec nelíbila. A postupně se zvyšovala. Prvně mě napadlo, že ležím ve svém pokoji na zemi, zase jsem v noci spadla z postele a že mám ještě k tomu své špatné dny, ale skutečnost byla taková, že jsem stála a že se mi z těla dostával Bijuu. 
He? Jak se do mě dostalo něco tak ošklivého?
Sotva jsem se stihla rozhodnout, že pokud to bude takhle bolet, tak nikdy nechci mít děti, už se bolest dostala na téměř nesnesitelnou hranici. A já jsem křičela. Řvala jsem bolestí. A také mi slzely oči, ale to především proto, že někde pod tou bolestí to šíleně lechtalo. Klesla jsem na kolena. 
Vážně je to ošklivý démon!
Vzápětí mě málem dostal. Snažila jsem se dostat z jeho dosahu, ale moje tělo bylo neskutečně těžké. Všechno mě bolelo. Plazila jsem se po zemi, po neskutečně nepříjemném jehličí a ani jsem nevnímala mraveniště kousek ode mě. 
Já se vám potom pomstím, vy mrňaví, hnusní...!
Dotkla jsem se kmenu stromu. Má vůle žít byla až obdivuhodná. Kdybych byla z jiného klanu, byla bych již mrtvá, ale... Opřela jsem se o jednu z nižších větví a snažila jsem se vytáhnout nahoru. Jehličí mě škrábalo do obličeje, ale ukrylo mě tak dokonale, že mě ani Hokage v zápalu boje neviděl. Ještě o větev výš. Ještě. A ještě. Strom jsem si vybrala obrovský. A přímo u kmenu nebylo tolik jehličí, aby se na obrovské rozložité větvi nedalo spát. Lehla jsem si na ni, všechny končetiny spadávaly dolů. Bylo mi to jedno. Usnula jsem jako když mě do vody hodí, ani jsem nevnímala boj okolo.


Vzbudilo mě zaťukání. Na čelo.
Huh?
Otevřela jsem oči a zadívala se do těch úžasně, hluboce černých a hravých. Má společnice byla kouzelná. Zrzka. Ale taky měla pořádné drápky, které bych nechtěla okusit. A rozhodně jsem netoužila potom, poznat její zoubky. Nechápala jsem jen, proč mi ťukala na čelo. Chtěla jsem se jí na to zeptat, když se zmíněná veverka otočila a polechtala mě huňatým ocasem na nose.
"Héééé?! Hepčí!"
Jakmile jsem kýchla, chtěla jsem si automaticky dát dlaň před ústa, ale tím se jaksi narušila rovnováha a nebylo vyhnutí - převrátila jsem se. Chytla jsem se větve rukama a obtočila kolem ní zespodu nohu. Jenže jsem byla trochu ztuhlá po těch několika prospaných dnech na větvi a tak mi sebevětší snaha nepomohla a já se propadla až na zem. 

Po čtyřech jsem prolezla pod větvemi.
Kde to jsem? 
Veverka seskočila na zem a proběhla okolo mě k dalšímu stromu.
"Budíčku, stůj!"
Nezastavila. Mohla mi alespoň říct, kde jsem, když už mě tu nechala. Pomalu jsem tu v tom poznávala les blízko naší vesnice. Já ale ve volnu moc do lesa nechodila. Bylo v něm spousta smetí a pavučin a mravenců a... Veverek!
Po několika pokusech se mi povedlo se postavit a loudala jsem se pryč. Při cestě jsem se chytala každého druhého stromu. Asi mi to bude trvat dlouho.
Ale já se nevzdám!

//Přesun

Kousek od lesa, na všech čtyřech s lopatkou v ruce rýpu do země a prohlížím nabíranou zeminu, jestli v ní není nějaká ta žížala.

Když nějakou najdu, opatrně ji chytnu a vložím do plechovky od čaje, která je z poloviny naplněna vlhčí zeminou.
Pár pěkných kusů jsem již ukořistil, ale ještě nejsem spokojen, čím více tím lépe, času je dost.

Žížaly nasbírány, s úlovkem jsem spokojen a uzavírám plechovku víčkem.
Postavím se a smetu ulpělou zeminu ze svého šatu. Protáhnu se, lehce se rozcvičím, abych rozhýbal ztuhlé tělo které setrvávalo v jedné poloze po delší dobu.

S úsměvem na tváři se vydám domů.

/přesun/

Koruna jednoho z vysokých stromů se otřásla. Několik stále ještě zelených listů se utrhlo a pomalu se snášelo k zemi, aby se přidalo ke svým dříve spadlým sourozencům.
Nastalo ticho. Veverka, možná, pomyslel by si nejspíš náhodný pozorovatel a dál by se podivným zatřesením stromu nezabýval. Shinobi by se pravděpodobně vydal prozkoumat, jestli se tam někdo neschovává.
Ať by to bylo, jak chtělo, oba by se pravděpodobně zarazili nad objevením velké bílé hlavy s pruhy, která se právě vynořila z listí a se stále k sobě sevřenými víčky čmuchala ve vzduchu.
Shirayuki-hime probudilo čísi hlasité zahalekání. Slyšela asi půlku, takže jí v jejím polo-spícím stavu nedávalo moc smysl. Po chvíli otáčení hlavou do strany se rozhodla konečně otevřít oči a tak teď mžourala kolem.
Strom nebyl zrovna dvakrát běžné místo, kde byste hledali tygra...ale ona přece nebyla jen tak obyčejný tygr! Dostala se sem, když pronásledovala veverku. Ta malá potvůrka jí zdrhla a tak se tygřice posadila na jednu z větví a trucovala. Než si připustila, že se její kořit zjevně nevrátí, usnula.
Dnes to byl její třetí den zde. A stále se netvářila, že by chtěla dolů.
Konečně se rozkoukala. Její zrak upoutalo blonďaté děvče máchající ve vzduchu kunaiem a vykřikující cosi o jahodách. Tygřice přimhouřila oči a naklonila hlavu na stranu. Už ji někde viděla...
V její rozespalé hlavě to cvaklo a Shi se rozzářily oči. „Kami!“ ‚zakřičela‘ na ni v myšlenkách dívčino jméno, nestarajíc se o to, že ho zkomolila, vyskočila z listoví a náhle pozoruhodně vzhůru stála na nebezpečně se, pod její vahou, prohýbající větvi.

Shi naklonila hlavu na stranu a pozorovala děvče mířící na ni kunaiem. Na její otázku by jí něco odpověděla. Nejspíš tichým zavrčením, to většinou stačilo. Každý si ho vyložil jinak a ona si pak mohla dělat, co chtěla a stěžovat si, že to přece oni to pochopili špatně, že to není její vina.*
Jenže v tu chvíli pod ní větev zapraskala. Tygřice na ní vrhla výhružný pohled. Jen se opovaž! Po chvíli ticha a zírání na holou haluz zvedla oči zpátky ke Kaomi a otevřela tlamu, aby mohla vydat ono mnohovýznamné zavrčení.
Místo toho tam, kde před chvílí stála tygřice...už žádná tygřice nestála. Místo toho se řítila dolů, dokud se nezarazila o další větev. Naštěstí - jakožto kočka - dopadla na všechny čtyři. Shi si vydechla úlevou, aby mohla o okamžik později zase padat dolů.
Přistála přímo do velké hromady napadaného listí, do které se úplně zabořila. Dvě zlomené větve spadly o kousek vedle.
S tichým zakňučením se vyplazila zpod lupení, otřepala se a znovu se rozplácla na zem. Takhle ošklivé probuzení snad ještě nikdy nezažila. Když tedy nepočítá tu hromadu otravných štěňat, kteří mají tendenci pořád ji tahat za fousky a uši. **
A taky toho živého polštáře, na který si lehla a který si v půlce noci usmyslel, že je čas se zvednout, tygřice netygřice. Když o tom tak přemýšlela, nebylo to zase tak špatné probuzení...
Shi se zvedla, znovu se oklepala a rozcupitala se ke Kaomi. Třeba by jí mohla zvednout náladu ta červená věcička, co si dívenka dávala do pusy.

* Někdy to sice pochopili správně, ale to většinou nikdo kromě Shi nemohl vědět, takže výmluva, že jsou úplně blbí byla stále velmi dobře použitelná.
** Myslíme samozřejmě lidská mláďata. Nočních můrách všech chlupatých stvoření.

Tygřice rychlostí blesku doběhla až ke Kaomi, ale zarazila se jí u nohou. Ona tu jahodu snědla! Radostné plamínky plné očekávání, které doteď hrály v Shiiných očích, pohasly. Smutně sklopila uši a upřela na Kaomi prosící pohled.
Vedle děvčete byl onen keřík posetý malými červenými plody, ale kdyby se do něj pustila tygřice, pravděpodobně by ho zadupala do země a nic z něj nezbylo.
Proto otevřela tlamu, vyplázla jazyk a s přivřenýma očima čekala, až jí Kaomi nějakou utrhne. Po nedávném pádu na ní nebylo ani stopy.