Re: Les

pro Ayame Takahashi Sat Jul 20, 2013 9:13 am

First topic message reminder :

Les se nachází za hradbami a ohraničuje zadní část Tsukigakure. Hradby jsou v tomto místě zvlášť vysoké, aby se dalo snadněji (za)bránit útokům ze zalesněného okolí.
Na okraji je les celkem řídký, ale čím dál jdete, tím starší a větší jsou tu stromy, které propouštějí minimum světla.
V lese se také nacházejí různá zvířata.

pro **Sabaku no Hideo** Mon Aug 03, 2015 8:37 pm

Dalo by sa očakávať že sa tomu vyhne, síce som s tým takto nepočítal, ale neprekvapilo ma to. Nemal som už veľa výdrže, moja čakra bola takmer na dne a celé moje telo bolo doráňané a úplne v koncoch. Vedel som že už toho veľa nevydržím ale predsa len sa prihodilo to v čo som sa spoliehal a to, že prišli posily. Tak ako Sadaovi prišiel.. no nebol som si istý či mu prišiel pomôcť, pretože nás po celý čas len sledoval, nemohol som predpokladať že nás nechá len tak. Tak ako jemu, prišli posily teoreticky aj mne, síce ma nemuseli brať ako svojho pretože som k ich dedine vôbec nepatril, Sadao mi poskytol úžasnú príležitosť sa činiť.
„Ja som tvoj súper!“ Zreval som keď sa pohlo sklo k Tsukigakurským Shinobim. Všade bol prach, piesok a sklo a teraz keď k nim letelo z tohto uhla, nemuselo sa im podariť sa tomu vyhnúť. Síce isto boli silný, pre istotu som vztýčil vysokú stenu z piesku pred nimi, do ktorej sa zabodlo Sadaove sklo. Vtedy som zmizol z dohľadu jemu aj im. Síce som dúfal že sem prídu, dúfal som v neskorší príchod. Mal som už Sadaa takmer chyteného, chránilo ho sklo ale bol v piesku a čakalo ho veľké prekvapenie, nemohol som sa sústrediť na tú techniku a ešte chrániť týchto ninjov. Zrazu sa pohli piesky a za stenou, pred troma novými postavami sa z piesku začala stavať moja postava a až teraz si mohli všimnúť môj stav.

„Sabaku no Hideo.. zo Suny. Prišiel som sem za bývalou Kazekáge.. Ale on ma predbehol..“ Prehovoril som so strhaným vlasom pričom som celý čas sťažka dýchal. Ďalej využívať techniky piesku bolo pre mňa moc, ale musel som pokračovať ďalej. Už som bol blízko k tomu aby som ho dostal. Stačilo tak málo a mám ho. Musel som si čakru šetriť na finálnu techniku.
„Človek proti ktorému stojíte.. ten.. ovláda.. sklo na vysokej.. úrovni.. manipuluje ním.. ako chce..“ Povedal som v krátkosti veliteľovi o technikách Sadaa a aj keď ma nebrali ako spojenca, ja som sa k nim tak správal a dúfal tak že ma nechajú na pokoji a pomôžu mi. Nemuselo to výjsť ale spoliehal som sa práve nato.

pro **Shinobi** Mon Aug 03, 2015 9:21 pm

Všichni tři shinobi ostražitě sledovali Hideův poměrně vydařený útok, jehož zdárný konec byl přítomným zastřen kouřovou bombou. Celkově se chvilku nedělo vůbec nic, než velitel zaznamenal pohyb, ale než stačil některý z nich zareagovat, zhmotnila se před nimi písečná stěna, která je před útokem ochránila.
To podalo o situaci poměrně jasný obrázek. Ačkoliv za běžných okolností by se velitel dozajista zabýval situací dopodrobna, oba účastníci mu podali dosti jasné vysvětlení, když na ně Sadao zaútočil a Hideo je bránil. U druhého jmenovaného navíc velitel viděl čelenku, která potvrzovala jeho slova a dodal užitečné informace, tudíž ve chvíli, kdy se objevil blízko nich, velitel kývl hlavou po jednom ze členů svého týmu - drobné ženě, která s chlácholivým úsměvem okamžitě přistoupila a začala Hideovi léčit jeho zranění.
"S Vámi si to vyřídíme později, teď-" otočil velitel svou pozornost k Sadaovi a stáhl rukavice ze svých rukou. Uprostřed každé dlaně se šklebila zubatá ústa. Ponořil ruce do brašniček, které měl pověšené na bocích a do úst nabral dávku jílu. Když ruce vyndal, ústa malou chvíli přežvykovala, než z nich začali vylétávat malí bílí ptáčci, kteří svou pozornost okamžitě přesunuli na Sadaa a nebezpečnou rychlostí se rozletěli k němu. Velitel si chtěl nepochybně otestovat, jak silným sklem vlastně disponuje. Poslední účastník vyčkával, aniž by zaútočil.

pro **Sadao** Mon Aug 03, 2015 10:04 pm

Útok kotúčov bol zmarený, čomu som sa veľmi nedivil a tak sa zdalo, že ma čakal boj už nielen s Hideom, ale i s tými, ktorých som si sám ešte vyprovokoval. Bol som si istý, že by som Hidea už čoskoro dostal, ale takto sa situácia pre mňa trochu sťažila. Prioritou pre mňa však teraz bolo dostať sa z piesku. Znova zložením jednej pečate som už dostatočne posilnené sklo okolo mňa dal do pohybu hore, čím som sa predral cez piesok hore a ostal som už iba v dyme. Hideo aktuálne piesok netesnil a ani ma nedrvil, pripravoval sa na techniku, čo mne dalo teraz výhodu. Časť skla nado mnou sa akoby otvorila na spôsobom poklopu a ja som sa konečne vystrel, pričom som ruky ponechal v pečati. Dym postupne začínal miznúť a namiesto toho, aby som sám podnikol útok som si uvedomil, že bol útok podniknutý na mňa, aj keď musím uznať, že celkom jednoduchý, nerátajúc rýchlosť. Očami som prešiel v rýchlosti po bielych vtákoch z ílu, ktoré na mňa leteli a bez jediného nového pohybu sa pri mne jednoducho dvihlo niekoľko väčších, čerstvo vytvorených črepov, ktoré sa rozleteli oproti výbušninám i v o čosi väčšom počte. Nebolo tak teda veľmi ťažké vtáky zasiahnuť ešte skôr, než sa dostali ku mne a výbuch sa tak odohral ešte dostatočne ďaleko predo mnou. Nečakal som však na ďalší ich krok. Hideo dostával liečenie a to mi sakra vadilo, takže som sa podvihol znova na skle, ktoré ma doposiaľ držalo živého v piesku a ruky som zložil do trochu zložitejšej pečate. Následne sa nado mnou len vytvorilo presne 5 sklenených bodcov, pomerne veľkých, pretože tesne presahovali moju vlastnú výšku, načo som ich len nechal vyletieť priamo k Hideovi a jeho posile. Dva z bodcov sa extrémnou rýchlosťou hrnuli priamo na Hidea, kým zvyšok sa rozdelil presne medzi skupinku, tým pádom mal každý z nich za úlohu nejako sa tomu vyhnúť. Ja sám som už bol znova trochu vo výške, držal som sa na sklenenej podložke a pozoroval ich, kým ruky som stále držal v pečati pre tvorbu nového a nového skla v mojom okolí. Bakuton, piesok, medic.. Ostávalo mi zistiť, čo je zač ten posledný z nich a nech už bol ktokoľvek, musel padnúť spolu s ostatnými menovanými. Na chvíľu som možno i pomyslel na Mishu, ktorý tu bol neďaleko, ale nie, pomoc som nepotreboval. Bol som odhodlaný sa o nich postarať sám. Potreboval som však teraz znova nahromadiť trochu viac skla, o čom svedčila aj moja nemeniaca sa poloha rúk. Nebyť toho, že tu mali pomerne veľké zastúpenie boja na diaľku, zrejme by som sa odvážil aj na chvíľu zaútočiť nablízko, ale takto, s pieskom a Bakutonom v skupine, som tento nápad hneď aj vyradil. Mal som v pláne čosi íné..

pro **Misha Haybushi** Mon Aug 03, 2015 10:48 pm

Ten muž co ovládá písek je na pokraji svých sil. Záhledl jsem techniku Bakutonu kterou bych se mohl pokusit zastavit. O to se ale dřív postaral Sadao sám. Možná to vypadalo že tu mám kino ale není tomu tak. To že se do boje začala pléct stráž situaci dost zhoršilo. Nešlo o to že momentalně je to boj čtyři na jednoho ale byl v tom ještě jeden háček. Problem byl v tom že jako člen Shuuketsu bych měl mít povinnost pomoc Sadaovi ale na druhou stranu jako člen Tsuki byl měl podpořit strážce. Dostal jsem se do velice složité situace a už nemužu pouze přihlížet. Rozhodovaní je to těžké ale rozhodnout se musím HNED. Ať se rozhodnu jakkoliv, problemu u šéfa se nevyhnu. Boj neohrožoval život v Tsuki a to mi volbu udělalo snazší. Bez většího zavahaní jsem proti medičce co lečila zranění toho písečného muže poslal desítky kunaiu. Sám jsem se o jeden kunai pří hazení říznul do prstu ale náhoda to nebyla. Tito kunaie jsou míření tak aby přímo nezasáhli obět. Jsou míření těsně vedle hlavy, rukou, nohy a vlastně celkově kolem celého těla. Zranit se mi asi nepovede protože kunaie budou zastavení pískem ale tahle skutečnost mi nevadila. Kunaie jsou spojení s chakrovými vlákni a já mohl změnit prudce trajektorii kterou letěli. V idealním připadě aspoň pár kunaiu prolítne. Pokud to nepujde jinak než bojem tak se na mě muže Sadao spolehnout!! Zakřičel jsem aby mě dostatečně slyšel. Nerad bych se stal taky terčem dalšího útoku. Možná o mojí pomoc nestál ale situace žáda abych zásahl.

pro **Sabaku no Hideo** Tue Aug 04, 2015 11:42 am

Situácia do ktorej sme sa dostali začínala byť pre mňa a Sadaa vskutku komická. Náš súboj, vedel som že priláka mnoho ľudí, ale že sa z toho stane obrovský boj, teraz keď už obaja sme boli pripravený na finálne techniky. No mno, určite som vedel že bude aspoň trochu o zábavu postarané, napriek tomu že som vedel čo ma v dedine čaká a nasratý výraz Pilikky za zdemolovanie dediny, si určite odnesiem zase ja.
„Ešte si nepochopil.. že vlastním absolútnu obranu?“ Spýtal som sa v duchu Sadaa keď na mňa vrhol tri bodce. Vyleteli dva, ale keďže medik stál za mnou, všetky tri bodce mierili práve na mňa. Nevedel som si čo myslieť, ale videl že predo mnou už tak stála stena, teraz som do nej napustil ešte viac čakry, ešte viac piesku a bodce sa zapichli do steny ako špendlíky. Videl som sám hroty ktoré trčia z piesku, keďže to bola neuveriteľne rýchla technika a takmer prerazila aj môj piesok, 4 hroty som nakoniec predsa len zastavil. Keďže všetci sme stáli takmer u seba, až na veliteľa. Ten sa musel zo svojim hrotom vysporiadať sám, nebol som schopný brániť všetkých.
„Aj ty?..“ Teraz som už v duchu hlesol keď druhý nepriateľský Shinobi ktorý sa doteraz potuloval lesom nahlas vykríkol Sadaove meno a vrhol sa na nás. Prekvapivo neútočil nejako silno, využil len techniku o ktorej som vedel až príliš. Bol som žiakom Akasuny no Pilikky, okamžite som si všimol čakrové vlákna ktoré aj ona používala pri tréningoch a misiách so mnou a piesok sa zdvihol. Neviem či si to niekto z nich uvedomoval, ale vlastnil som absolútnu obranu, a takéto slabé útoky proste na mňa nebudú mať vplyv, nie teraz keď som bol v stave rýchleho liečenia. Čakru mi to síce nevráti ale obnoví to môj fyzický stav. Kunaie teda mierili aj na mňa, keďže medik stál priamo za mnou a piesok vytvoril perfektnú obranu, či už zmenil ich trajektóriu alebo nie.

„Sadao heh? Niečo mi to pripomína..“ V hlave som spomínal nato ako som sa pýtal na ninjov s podobným Kekei Genkai aké som mal ja a napadol ma jeden, ktorý patril kedysi do Kiri. Ak by to bol on, niečo málo som o ňom vedel. Teraz ma však zaujímala len jedna vec a to ako som sa otočil k medikovi. Stáli sme proti dvom S-rankovým Shinobiom, ktorých nebolo radno podceňovať, ja som si už čo to vybojoval a síce aj Sadao, ale ani jeden z nás všetkých nemal v priamom súboji šancu. Najlepší by bol taktický ústup ale..
„Je v dedine Akasuna no Pilikka?“

pro **Shinobi** Tue Aug 04, 2015 1:48 pm

Čtyři z pěti bodců byly zastaveny Hideovým pískem, ten poslední zůstával na velitele.
"Bakuton: Jiraiken!" vykřikl a nastavil ruku s otevřenými ústy před sebe. Bodec letěl obrovskou rychlostí, tudíž by nestihl vymodelovat jíl do určitého tvaru, tato technika však zmíněný čas nepotřebovala a byla dostatečně silná, aby sklo rozdrtila na malé kousky. Ozval se hlasitý výbuch a velitele na okamžik zahalil šedivý dým.
Medička dál léčila Hideova zranění, jejich rozsah byl poměrně velký, a proto jeho léčení zabralo více času. Útok, vedený na její osobu, byl poměrně očekávaný, leč neúspěšný, protože Hideo se postaral, aby písek chránil i ji. Protože byla v jeho bezprostřední blízkosti, zjevně mu to nečinilo žádné větší problémy.
Velitel kývl na Hidea, což měla být nejspíš známka vděku jak za medičku, tak za obranu posledního člena týmu před Sadaovým útokem. Přimhouřenýma očima sledoval směr, odkud kunaie přiletěly. Že je přítomen další člověk si byl vědom, doteď ale neměl čas se na něj soustředit. Neměl v úmyslu jej podcenit, nicméně větší riziko pro něj momentálně představoval Sadao a jeho sklo. Rozhodl se tedy nechat Mishu Hideovi, což mu dal najevo jednoduchým posunkem.
"Ano, je." odvětil velitel stručně na otázku o přítomnosti zmínění osoby a sám se začal soustředit na útok. Příliš nechápal, proč to chlapce v tuto chvíli zajímá. Svěsil ruce, ze kterých znovu začal proudit jíl, tentokrát se ale formoval do větších tvorů s křídly. Oba s největší pravděpodobností ptáci byli dostatečně velcí, aby se na ně pohodlně postavil člověk a mohl se s jejich pomocí pohybovat ve vzduchu, čehož následně velitel i druhý shinobi využili. Ptáci se vznesli do vzduchu a nečekanou rychlostí zamířili k Sadaovi.
"Raiton: Raigen Raikōchū!" vykřikl ninja, který doposud nevyužil žádné techniky právě ve chvíli, kdy se nacházeli ve stejné výšce jako jejich protivník. Kolem jeho těla se rozprostřela až nepříjemně ostrá, bledá záře, která měla za cíl Sadaa oslepit. Mezi tím oba ninjové skočili ze hřbetů tvorů pryč, protože ty se řítili přímo na Sadaa - jeden z hora, druhý ze strany, aby využili momentu, kdy byl muž v plášti nechráněn. Když byli oba tvorové těsně u něj, velitel zvedl dva prsty a nechal je explodovat ve změti plamenů a černého dýmu.
Oni sami bezpečně dopadli do písku, který momentálně pokrýval les a nově vytvořené paseky, kam až oko dohlédlo.

pro **Sadao** Fri Aug 14, 2015 12:42 pm

Očami som v jednom okamihu prešiel na dotyčnú osobu, ktorá zjavne patrila do rovnakej organizácie, čo aj ja a mala zjavne potrebu miešať sa sem. Moja deprimovanosť z jeho kroku na chvíľu bola až normálne viditeľná, čo u mňa znamenalo až prevratnú emóciu v tvári, ktorú som ale radšej zahnal a pozrel som sa vlastným smerom - nazad k skupine nepriateľov. Ale neútočil som, zatiaľ ešte nie. Akoby som sa snáď na niečo chystal. Zavrel som na moment oči, spravil pečať jednou rukou a sústredil malinko chakry. Mishovi sa na pravej zrenici vytvorilo až mikroskopické sklo, ktoré by bežne asi ani nešlo zahliadnuť. Videl v oku môj vlastný odraz, mňa samého, ako sa mu dívam do oč-.. oka.
"Ten s pieskom je môj," to jediné som mu cez túto prefíkanú techniku zdelil, načo sa sklíčko z jeho zrenice aj rozpadlo a ja som zložil pečať i otvoril oči dívajúc sa už na formovanie útoku proti mne, ktoré spočívalo v dvoch väčších a rýchlejších vtákoch, zjavne priamo letiacich aj s dvoma nepriateľmi na chrbtoch. Sústredil som znova chakru do skla vôkol seba, dostatok nato, aby som eliminoval i väčší výbuch, no prekvapením pre mňa bolo, keď som čo i len začul z úst toho druhého slovo "Raiton". Element, ktorý som si proti sebe želal najmenej. Horšie by bolo už len stretnúť niekoho s ovládaním zvuku, to by ma strihlo. Prižmúril som oči a až s hrozivým kľudom som jednoducho len dvihol ruky a stál som naprieč ich útoku, ktorý už teda mal oslepiť svetlom a uškodiť výbuchom. Veci sa však zmenili, keď sa predo mnou vytvorila hrubšia stena zo skla, ktorá jednak svetlo odrazila na nich, kryla ma i čiastočne z vrchu a aj keď som to oslepenie naspäť nijak nevyužil, tak stena aspoň isto mala zastaviť výbuch dvoch väčších vtákov, ktorí do steny narazili. Môj krok proti nim teda bol zatiaľ len defenzívny, ofenzívny mal prísť hneď po tejto chvíli. Čas využiť to hromadenie chakry, ktoré som doteraz absolvoval!

Behom momentu som sa teda stratil vo výbuchu, no viac než v tom som sa stratil skôr v dyme, ktorý z toho vznikol. Mohli dym už ale sledovať z bezpečnej vzdialenosti, odkiaľ tiež mohli zazrieť, ako sa po chvíli dvíham na plošine o niečo vyššie s neutrálnym výrazom a s oprášením ramena na znak toho, ako slabý útok na mňa zvolili. Takže Raiton. Nebol som s tým spokojný, ale čo sa dá robiť. Z môjho pokojného postoja som zrazu prešiel do pripraveného, keď som sa prudšie sklonil, podvihol ruky a tie následne stlačil v päsť. Z ešte ostávajúceho dymu sa sklenené zvyšky steny rozleteli priamo na vlastníka Bakutonu i Raitonu. Nešlo o extra silný útok, ale trik bol v inej veci. Kým sklo mieriace na vlastníka Raitonu sa počas letu zväčšovalo, črepy letiace na vlastníka Bakutonu sa zmenšovali. Cez veliteľa tak nakoniec prešiel akoby len prach, doslova cezeň preletel jak vietor a nič viac sa nestalo, kým na vlastníka Raitonu mali doletieť už kusy skla o veľkosti dospelého človeka, čiže i on mal čo robiť. Ale i nie, ak mal dosť účinnú techniku. Mne však šlo teraz o niečo celkom iné. O techniku, s ktorou som si bol istý, že vyradím hneď jedného z nich. Ktovie, možno ich to donúti stiahnuť sa. To by mi však dalo príležitosť znova sa chopiť Hidea skôr, než by stihol zdrhnúť do tej diery, odkiaľ vyšli aj tí zvyšní. Tí, ktorých bolo treba zahnať naspäť odkiaľ vyšli a len mi tu prekážali.

pro **Sabaku no Hideo** Fri Aug 14, 2015 10:04 pm

Nebola úplná pravda že by mi robil problém chrániť seba a medičku, tým že bola v mojej blízkosti ju piesok chránil sám bez nejakej mojej vôle a čakry. Chránil ma sám, samotný Gaara po ktorom som zdedil tento piesok, jeho vôľa a čakra spočívala v piesku a ten ma automaticky bránil, aj keď som bol na dne s čakrou, aj keby som bol v bezvedomí. Iba pod jednou podmienkou by ma piesok nebránil, a tou bola moja smrť, ku ktorej som nemal blízko. V krátkosti, bol môj zdravotný stav poľutovania hodný. Bol som extrémne vyčerpaný a až príliš zranený. Až príliš som po celý boj riskoval aby som nejako zasiahol svojho súpera, ktorý sa teraz vznášal obďaleč a po celý čas sa sústredil na moje posily. Za tie som bol rád, na jednu stranu áno. Znamenalo to že práve tento súboj vyhráme. A že onedlho stretnem Pilikku. Kladná odpoveď od veliteľa týmu mi akoby dodala novú energiu. Bol to ako úplne nový nádych života a moja vôľa začala každou sekundou myslenia na svojho senseia stúpať. Bola tak blízko, po všetkom tom čase, po rokoch, ju znova uvidí. Osobu ktorá ho zachránila pred tmou. Toľko som jej toho dlhoval. No na druhú stranu ma to štvalo že prišli, dúfal som že sám porazím svojho súpera, ktorý nebol ani ochotný nejako sa predstaviť.
„Nezabúdaj na mňa..“ Pousmial som sa v duchu a len s prižmúrenými očami, pretože držať ich dokorán bol aj pre mňa problém, som nechal piesok aby chránil práve vlastníka Raitonu. Ten vytváral znova pohybujúce sa steny piesku, ktoré ho mali za úlohu chrániť za každú cenu, veliteľa som nechránil. Moja pozornosť bola úplne na bode mrazu, predsa len už som videl aj rozmazane. Takže som tie čiastočky nevidel. Videl som však jedno, že sa Sadao zameral na iných a mne nechal priestor. Preto som proste jednoducho nechával hromadiť piesok za ním aby v správny čas zaútočil a pohltil ho. Zdalo sa že už obaja smerujeme k finálnym technikám.

pro **Shinobi** Sun Aug 16, 2015 7:21 pm

Medička se stále snažila vyléčit Hideova zranění, ale protože nevydržel v klidu a neustále pokračoval, brzy jí došlo, že jeho zranění na místě vyléčit nezvládne, byla příliš rozsáhlá. Cítila také, jak rapidně klesá jeho chakra, což na její tváři vyvolalo nespokojené zamračení.
"Neměl by jste se přemáhat, zkolabujete." upozornila Hidea, aniž by věřila, že se tak skutečně stane. Stačilo těch pár desítek minut, kdy se o něj starala, aby věděla, že na její slova stejně nedá. Upozornit ho ale musela.
Velitel mezitím sledoval, že kombinovaný útok neměl požadovaný účinek, což ohodnotil tichým zabručením. Zvedl před sebe ruce, aby se bránil před technikou skla, ale ta během letu změnila konstrukci a než doletěla k samotnému veliteli, byl to už jen prach. Podezřívavě přimhouřil oči, ale neměl čas zkoumat situaci. Rozhodl se použít silnější verzi bakutonu. Obě ruce svěsil podél těla a začal z nich vypouštět ohromné množství jílu. Bylo jisté, že se chystá k nějaké silnější technice.
Mezi tím uživatel raitonu dopadl na zem a stejně jako předtím velitel sledoval, jak se na něj řítí sklo. Zatímco ale jeho velitele zasáhl pouze prach, na něj se řítily obrovské střepy. Měl štěstí, že techniku vykryl Hideo se svým pískem, protože by pravděpodobně nestihl použít žádnou techniku, nebo se dostat z dosahu. Úsměvem mu proto poděkoval. Odskočil z dosahu písku i skla a nohama pevně dopadl na tvrdou zem, což byl jistý luxus, protože písek byl téměř všude okolo. Následně začal skládat pečetě na další techniku."Raiton: Denkō Noroshi!" vykřikl. V jeho rukách se začal formulovat silný bleskový paprsek, který jasně modrou barvou osvětloval celé okolí. Tento pak namířil na Sadaa.
Velitel mezi tím již stačil vytvořit připravovanou techniku a za ním se zformoval obrovský jílový drak. Velitel se postavil na jeho hřbet a vznesl se do vzduchu. Sadao byl zjevně v dobré pozici ve vzduchu, ale ani jemu nedělal vzdušný souboj problém. Klesl na jedno koleno a položil drakovi dlaň na hlavu. Drak se otřásl a z jeho úst se uvolnilo nové zvíře s křídly, které vyletělo přímo na Sadaa.

pro **Sadao** Mon Aug 17, 2015 12:35 am

Zľahka som privrel oči pri sledovaní môjho kombinovaného útoku na tých dvoch, ktorý bol z polovice zmarený. Hideo zachránil vlastníka Raitonu, čo nebolo pre mňa potešujúce, no ani som veľmi nerátal, že by to malo nepriateľa odstrániť. Počítal som totiž, že by bol schopný útok odraziť bleskom, ale zjavne to prežil iba vďaka Hideovi. Aké sklamanie, že za mnou poslali len takýto tím.. Nuž, podstatnejšie bolo určite to, čo sa udialo pri veliteľovi. Onen "prach" mal pre mňa veľký význam a fakt, že sa ním nikto nezabýval, mi iba hral vynikajúco do karát. Už to chcelo len trochu času. Pozornosť som musel presunúť na dvojicu, ktorá šla znova kombinovane útočiť. Prižmúril som oči a prezeral som si útvor veliteľa, ktorý sa predo mnou ocitol a mal po mne vystreliť svoju menšiu verziu. To mi veľmi neprekážalo, bol som schopný do momentu vytvoriť kus steny, ktorý by si poradil i s takýmto silným výbuchom, no problém mi robil skôr útok blesku, ktorý bol mierený presne na mňa. V tej chvíli som jednoducho vyskočil dozadu spraviac salto, počas ktorého som do jednej ruky za chrbát chytil znova dymové bomby a tou druhou som spravil iba jednoduchú pečať. Vďaka nej som použil Shunshin no Jutsu, techniku, ktorá mi dovolila sa trochu posunúť do strany, kde už ma ale očakával útok menšieho draka od veliteľa. V tej chvíli som pred seba vyhodil dymové bomby, uvoľnil si tým ruky a dovolil som si tak i spraviť pečať už oboch dlaní. Bomby sa aktivovali moment po prelete okolo draka, načo som zmizol nielen vo vlastnom dyme ale aj znova v dyme a výbuchu od nepriateľa.

Moja rýchlosť ma teraz znova zachránila, keď som mimo ich zraku v dyme vytvoril znova o čosi väčšiu, ohromnú sklenenú stenu priamo pred sebou a vyslal ju ešte oproti drakovi, aby sa výbuch odohral o čosi ďalej odo mňa. Stena nebola až taká pevná, aby ostala neporušená, preto sa i v centre výbuchu stena rozdelila na dva kusy, ktoré som i hodlal okamžite využiť, kým ma skrýval veľký oblak dymu. Znova sa vynesúc na novej plošine zo skla som vyletel prudko z dymu a ruky som švihom dvihol od tela až do úrovne hrude, mieriac jednou rukou na veliteľa a druhou na vlastníka Raitonu. Oba mohutné kusy steny sa až prekvapivou rýchlosťou vyšvihli z dymu a mierili priamo na nich. Na vlastníka Raitonu šlo sklo priamo, ku veliteľovi sklo skôr mierilo na draka, približne do oblasti, kde sa jedno krídlo spájalo s telom. Bola šanca zásahu aj veliteľa, aj šanca, že jeho výtvoru zbavím krídla. Tieto kusy steny boli veľkosťou rovnajúce sa práve výtvoru veliteľa a tak som bol zvedavý, či si Hideo poradí i s takýmto ťažkým a zrýchleným sklom za tak malú chvíľu, akú mal, kým sklo malo prudko doletieť za jeho kolegom s Raitonom. Mne ostávalo už iba dúfať, že práve vlastník Raitonu svoju techniku neposunie znova za mnou. Nepoznal som jeho poslednú použitú techniku a zistiť práve teraz, že sa s ňou dá zmeniť smer, by pre mňa nebolo zrovna príjemné.

pro **Sabaku no Hideo** Mon Aug 17, 2015 9:12 am

Tušil som že po tomto boji skončím v nemocnici na pár dní, ale to v túto chvíľu nehralo rolu. Sadao si prišiel po mňa, z naozaj neznámych príčin a takmer vyhral, keby nebolo ochotných strážnych. Práve preto som sa premáhal, napriek tomu ako rapídne mi klesala čakra, pri ich ochrane. Nebol to ich boj a predsa mi pomáhali, nemohol som ich predsa nechať tu len tak.
„Ja už kolabujem, tak aspoň pred tým niečo urobím..“ Prehovoril som pokojne, načo som priložil ruky k zemi. Obidve. Zatvárajúc obe oči som sa snažil hromadiť všetok piesok z okolia, a tým pádom som už nemohol brániť tých dvoch pred nami. Takto by som ich len bránil kým by som neodpadol, bojoval som s ním už trochu a dosť nato, aby som pochopil aký štýl je na neho potrebný. Nie defenzívny, potreboval som využiť plnú ofenzívu môjho piesku a donútiť ho pristáť na zemi. Mal odpoveď na všetky moje techniky, ale bola tu jedna taká, na ktorú odpoveď nemal. Technika z ktorej už pre neho nebolo úniku, aj keby sa modlil k Allahovi.
„Dúfam že nevadí tvorba panorámy v lese..“ Pousmial som sa, táto poznámka smerovala k medičke, síce nemohla pochopiť načo sa chystám ale o chvíľu to aj tak zistí a uvidí na vlastné oči. Uvidí Sunagakurskú stavbu. Teraz bol Sadao zraniteľný. Bol vo vzduchu a nevnímal nikoho, okrem tých dvoch a tak mal piesok dosť priestoru aby sa za neho dostal. A teraz. Teraz keď vyslal obrovské kocky, pocítil strach aj on, keď ho piesok chytil za nohu.
„Mám ťa!“ V duchu som sa povzbudil, ale pocítil som silné pálenie v nohe, načo som vykríkol a stihol som len strhnúť Sadaa k zemi, hodiac ho priamo do piesku.

pro **Shinobi** Tue Aug 18, 2015 6:38 pm

Velitel, stále na jedné noze klečící na drakovi, obrátil svou pozornost poměrně pohotově k letícímu kusu skla a vyslal na něj totožného malého draka, kterého před momentem vyslal i na samotného Sadaa. Obě techniky se setkaly v poměrně malé vzdálenosti od draka, ale výbuch byl natolik silný, že dokázal změnit trajektorii letu skla. To tedy neškodně proletělo kolem draka a skončilo opodál v písku. Velitel se narovnal a začal hromadit chakru k protiútoku, ovšem nestačil snahu dovést do konce. V tom momentu, kdy zvedl ruce, pocítil silné bolesti pulzující celým jeho tělem. Pod náporem bolesti klesl na kolena a rukama surově sevřel oblečení na své hrudi, napětí v této oblasti ale nepovolovalo. Skrze ústa vyšel z jeho hrdla přidušený výkřik plný bolesti, společně s pramínky krve, které mu stékaly po bradě.
Uživatel raitonu se potýkal s navlas stejným problémem, naneštěstí on musel skládat pečetě, aby se technice vyhnul. Použil tudíž stejnou techniku, nicméně skleněná deska byla již příliš blízko něj. Po střetu technik se sice odklonila, ale ne dostatečně, aby jej úplně minula. Ostrá hrana rychle letícího skla projela poměrně snadno jeho tělem a tato rána ho poslala k zemi. Z hluboké rány, táhnoucí se přes hruď a částečně přes levou ruku, se téměř okamžitě začala řinout krev. Sám muž vydával jen tiché chrčivé zvuky, než upadl do bezvědomí.
"Hideo-san!" vykřikla medička, když Hideo vykřikl. Cítila jeho obrovskou snahu, věděla ale také, že je na hranici svých možností. V nastalé situaci se ale vrhla ke svému společníkovi, který po zásahu střepinou bezvládně ležel na zemi a začala ho léčit. Jeho zranění byla velmi rozsáhlá a jeho životní funkce postupně vypovídali službu.
Velitel sledoval neúspěch akce. Bylo jasné, že situace je bezvýchodná a on ji podcenil. Se sebezapřením vytvořil malého ptáčka a vyslal jej se správou do kanceláře. Cítil nesmírnou bolest, byl si jist, že je to odezva na skelný prach, který vdechl. Neměl ale sílu jakkoliv se bránit. Usmál se, protože leč sám nezvládl Sadaa porazit, mohl alespoň rozptýlit jeho pozornost natolik, aby ho Hideo dokázal pískem chytit. Netušil, na co se mladík chystá, ale bylo to poprvé za celou tu dobu, kdy se protivníka někdo z nich dokázal alespoň dotknout.

pro **Sadao** Tue Aug 18, 2015 7:08 pm

Tak ako tentoraz vyšiel útok mne, čosi sa podarilo konečne i ich strane. Nešlo síce o útok, ale skôr prípravu pre Hideovu techniku. Ešte prv než ma ale chytil piesok a ja by som na to chcel akokoľvek reagovať, sledoval som, ako dopadá môj útok. Veliteľ sa márne postaral o kus skla, moja ultimátna technika si začala robiť svoju prácu. Síce nepokryla všetko, nakoľko začala reagovať skôr, no stačilo to na to, aby som veliteľa vyradil jasne z boja. Pokiaľ šlo o vlastníka Raitonu, zjavne nebol pripravený na takú rýchlosť a veľkosť skla. Snáď práve z toho dôvodu sa veľký črep dostal cez jeho telo, čo pre mňa znamenalo jediné - najväčší problém bol z hry von. S neutrálnym výrazom som si pohľadom prešiel pomaly na zvyšnú dvojicu, Hidea a medičku, avšak než by som stihol niečo spraviť proti nim, ucítil som tlak na nohe. Prudko som viac otvoril oči a sklonil pohľad, keď som spozoroval piesok, ako mi chytá celú nohu a začína ma ťahať z plošiny skla. Hideo.. Kvôli boju s dvojicou, ktorá už bola asi vyradená, som nestačil sledovať jeho piesok. Ten sa teraz dostal ku mne a ja som mal len šťastie, že ma nedokázal chytiť celého a začať drviť. Nemal som pri sebe veľa skla a ani som nemal nič pripravené do zálohy na obranu, takže by sa mi z toho dostávalo veľmi ťažko, ak vôbec. Hidea však vyrušila bolesť a to ma zachránilo, čiastočne. Piesok ma iba prudko stiahol a odhodil priamo do piesku, kde som dopadol a rýchlo som sa i dvihol na nohy. Piesok bol všade okolo mňa. Ostal som len stáť a vyzývavo sa dívať na Hidea, ktorý ma dostal zrejme tam, kde chcel.
"Aký je to pocit, keď kvôli tebe umierajú nevinní?" spýtal som sa ho kľudne, ale nemal som čas teraz začínať jeden z tých rozhovorov, ktoré už ako jediné delia boj od svojho finále. Nie. Namiesto toho som do ruky chopil svoju zbraň, druhú ruku som zložil do pečate a pomaly som začal kráčať dopredu, ignorujúc piesok. Krok sa začínal meniť v rýchlejšiu chôdzu, o moment už v beh, až som nakoniec doslova preskakoval z miesta na miesto vo veľmi rýchlom pohybe priamo oproti Hideovi. Bola to pomerne veľká vzdialenosť. Jeho piesok ma zozadu nemohol chytiť, mohol ma však chytiť celkovo z ostatných strán, pretože som bol v jeho centre. A preto som už iba pokúšal osud, či sa mi náhodou nepodarí dostať sa ku Hideovi v priamom útoku. Ak nie.. bola tu od toho moja pečať. Z tejto piesočnej kaše sa dalo dostať, i z možných techník, aké som predpokladal, že teraz využije, no potreboval som na to veľa chakry. Týmto rýchlym presunom ku nemu som snáď iba zakrýval už teraz hromadenie chakry, aj keď to teraz pre Hidea nemuselo hrať až takú veľkú rolu..

Les - Stránka 12 Tumblr_mqkcdycSVz1rf127zo1_500

pro **Sabaku no Hideo** Tue Aug 18, 2015 7:43 pm

Bolo jasné že to čo sa práve udialo na tomto bojisku malo príliš silný dopad na mňa. Ostal som len v pomykove, keď som sledoval ako sa medička trhá odo mňa, a uteká za svojimi kolegami ktorý v smrteľnom kŕči dopadali na zem. V ten moment som ale netušil čo nato povedať. Nevedel som ako na to zareagovať. Nevedel som čo robiť. Len som tam v zdesení kľačal, pričom ma musel podopierať môj vlastný piesok a sledoval som ako títo Shinobi, ktorí s tým nič nemali, museli padnúť do piesku červenajúceho sa ich krvou. V hlave mi na malý okamih preplo, tento pohľad som už mal veľa krát, veľa krát som videl niekoho umierať ale nikdy som neveril že ma to tak stále bude brať. Hlavne.
„Boli to nevinný ľudia.. nič ti neurobili.. tak .. PREČO?!“ Zreval som, pričom sa mi v očiach objavila kvapka slzy. Tá ale rázom zmizla a aj Sadao, ktorý sa ku mne rozbehol, uvidel niečo iné. Nevidel tam toho milého a láskavého Hidea plného vôle a presvedčenia. Teraz tam nevidel ani tú slzu ktorá sa na okamih objavila. Až teraz si uvedomil že videl do nenávistných očí človeka, ktorý ho nenávidel z celého srdca a prial si aby Sadao umrel. Práve to mohol zahliadnuť, rovnako ako stopy potu ktoré sa mu objavili. Aj keby nie, strach sa mu rozprúdil telom, keď sa zrazu zastavil neschopný pohybu. Na prvý okamih by sa zdalo že to boli len nohy, následne ale nemohol pohnúť celým telom. Až teraz si všimol že som neútočil z nijakej strany, neútočil som z vrchu ani zospodu, útočil som priamo pieskom zdola, ktorý sa tak rozhodol ignorovať. Ten sa mu obmotal okolo nohy a donútil ho o pár centimetrov klesnúť, akoby sa ocitol v plávajúcom bahne. Doslova stratil pod nohami zem a zaboril sa takmer po kolená do piesku. Tým to ale neskončilo, keď ho dve ruky chytil za jeho ruky aby nimi nemohol zložiť ani len primitívnu pečať. A posledné. Videl mňa ako vstávam napriek zraneniam. Vstávam s nenávisťou v očiach.

„Aký je to pocit.. umierať?“ Spýtal som sa chladne, načo sa začali zdvíhať okolo neho piesky. Teraz som bol zvedavý až čo urobí, keď nebol schopný pohybu. Nebol schopný zložiť ani len jednu pečať. Zato ja som mal plný repertoár techník, keďže mi stál v piesku. A vtedy, vtedy sa piesky zdvihli a začali sa na ňom hromadiť. Ťažké piesky tvorili vrstvy a ďalej sa vrstvili, bolo mi jedno ako som sa namáhal, chcel som ich pomstiť. Bolo mi ukradnuté aký to bude mať dopad na moje telo, chcel som ho zabiť. A piesky sa vrstvili, kým nevytvorili ohromnú, ba až gigantickú pyramídu z piesku, ktorá kompletne obalila celé Sadaove telo, ktorý nemal ani ako sa pohnúť. Nato sa vytvorili na povrchu pečate. Pečate ktoré ho mali znehybniť, aj keby niečo vo vnútri urobil aby sa mohol hýbať. Až teraz mohol pochopiť v akých sračkách je.
„Už nikdy neuvidíš denné svetlo..“ Prehovoril som načo som stlačil ruku v päsť, pričom som padol na kolená. Tá technika bola tak vyčerpávajúca, že sa mi otvorili všetky rany na tele ktoré stihla medička vyliečiť a začal som nanovo krvácať. Bolo mi to ale ukradnuté, stále som mal posledné kvapky čakry v sebe, nemienil som sa so Sadaom párať. Teraz som mienil použiť všetko čo som mal aj keby som mal umrieť. Za to čo urobil, za to čo spôsobil, za všetkých týchto nevinných obyvateľov ktorí mi sem prišli pomôcť a umreli kvôli mne. Bolesť ktorú som cítil v srdci som prenášal do piesku, ktorý drvil Sadaa.

„Sabaku Taisō“ Prehovoril som, načo som sa postavil znova. Vtedy celou pyramídou prešlo podivné vlnenie, ktoré znamenalo len jedno. Vo vnútri drvia svojho súpera tak silno, že sa to nedalo porovnať so žiadnou tlakovou silou. Nešlo o tlak jednej časti, išlo o to že tie údery boli nespočetné a drvilo ho to tam minúty a minúty, dlhé neznesiteľné minúty, ktoré aj tak nemohol prežiť. A ja? Ja som dalo by sa povedať odpadol. Držala ma na nohách len moja vôľa v podobe piesku. Bol som zničený, doráňaný, bez vedomia či čakry, stále som stál na nohách aby som ho zabil.

pro **Akasuna no Pilikka** Tue Aug 18, 2015 8:43 pm

Spěchala jsem. Nezodpovědně přiznávám, že jsem se do lesa na okraji Tsukigakure nehnala tak rychle, protože bych měla strach o vesnici. Hnala mě vlastní touha. Před očima jsem měla vrcholek písečné pyramidy, která se majestátně tyčila nad hradbami a vrcholky okolních stromů. Mé nitro svírala neviditelná ledová ruka. To ten písek.. Probouzel ve mě něco, co jsem zakázala sama sobě cítit. Něco, co otevíralo staré rány. Naději.
Mohli by.. Před očima jsem viděla dva usměvavé obličeje. Dva kamarády. Blondýnku a její vždy optimistický úsměv. Chlapce a jeho nekonečnou snahu nevzdat se. Dva lidí, kteří mi změnili život. Vážně jsem si po tom všem, po tom kolik milovaných jsem ztratila, dovolila doufat..?
Pohodila jsem hlavou, snažila se udržet neutrální výraz, ale uvnitř jsem křičela. Byl to strach? Nebo radost? Ne, byla to celá směsice pocitů, které mnou otřásaly a hnaly mě dál, blíž k probíhající bitvě.
Konečně jsem byla tak blízko, abych dokázala rozeznat všechny osoby. Dva těžce raněné, neznámou medičku a pak.. "Hideo.." má ústa se pohybovala, ale hlas byl tak tichý, že téměř ani nebyl slyšet. Stála jsem tam a dívala se na něj. Na chlapce, ne už na muže. Jak se mohl tak změnit? Kdy tolik vyrostl? Stála jsem a dívala se na něj, neschopna se pohnout. Bála jsem se to udělat, bála jsem se, že by se pak všechno rozplynulo a já se probudila s pocitem nekonečné prázdnoty. "Hideo.." dívala jsem se na něj. Byl zraněný, vyčerpaný,.. ale stále bojoval. Nezměnil se. Stále se nebyl ochotný vdát. Cítila jsem to, horké slzy, které se mi valily po tvářích. Kolik to jen bylo let..? Opustila jsem ho, ale on se vrátil. Proč..? Viděla jsem ho jako malého kluka, který vykřikoval, že mě porazí. Kluka, který chtěl překonat svého dědečka, který chtěl vystoupit z jeho stínu. Toho samého, který neposlouchal, odmlouval a neprokazoval mi úctu. Zlomeného a ztraceného po skonu matky. Potřeboval tehdy mou pomoc, byl ještě kluk. Ale teď už proti mě nestálo dítě, které jsem vedla a udávala mu rady. Beze mě se dostal až sem. Nebyl to on, kdo potřeboval záchranu. Byla jsem to já! Při pohledu na něj jsem si až bolestně uvědomovala, jak dlouho jsem byla schopná udržet si tu masku, tvářit se mile, schovat svou bolest na nejhlubší dno své duše. Proč jsem jen tak dlouho byla sama..?

Setřela jsem si slzy. Bála jsem se, že znovu někoho ztratím. Že další křehké vlákénko držící mě při životě se přetrhne a já už navždy spadnu do temnoty. Ale při pohledu na něj jsem se přestala bát. Zvládne to. Věřila jsem mu. Můj student, na kterého jsem byla v tuhle chvíli nesmírně hrdá.
"Hideo!" rozeběhla jsem se k němu. Cítila jsem tíhu jeho vyčerpání. Natáhla jsem ruku a místo podpírání pískem, jsem mu nabídla svou pomoc. Usmála jsem se, naprosto šťastná, že žije, že je tady, že mě našel. "Ráda tě vidím.."

pro **Sadao** Tue Aug 18, 2015 11:31 pm

Ako som predpokladal, piesok ma ľahko chytil. Nebolo na to treba ani strany, využil piesok, ktorý som mal pod nohami, keď mi nohy "utopil" v piesku. Doslova ma nechal brodiť sa ním, aj keď to mi už bolo prd platné. V snahe zložiť pečať oboma rukami som šiel dlane priložiť k sebe, ale Hideo si tentoraz poistil i to, keď pomocou piesku moje ruky uväznil natiahnutím od seba do strán. Veľmi zľahka sa u mňa prejavilo zamračenie. Cítil som, že teraz bude Hideova technika mocnejšia, než keď ma takto chytil prvýkrát. V jeho očiach bola nenávisť, v jeho hlase chlad a ja som snáď po prvýkrát za celý čas videl tú stránku, ktorá mi bola aktuálne podobná. Tú stránku, ktorá bola mnou, tak ako bol Hideo človekom, akým som mohol byť kedysi ja. A z môjho pohľadu sa znova splnili isté moje názory. Stratil práve blízkych a jeho sila rázom narástla. Jeho hnev sa menil v túžbu zabiť ma a sám neviem, či som toto náhodou aj nevidel rád. Prižmúril som oči a ostal som ho sledovať, bez prerušenia pohľadu. Mohol si to všimnúť i nie, mohlo to mať dojem, akoby som sa mu už odovzdával, ale ja som to ešte nemal v pláne. To ja som bol ten, ktorý ho vyhľadal! A už som bol odhodlaný dlho nezomrieť v piesku. Odmietal som to. Zrakové spojenie však rýchlo zmizlo, keď mi v tom už začínal prekážať piesok vôkol mňa, ktorý mi i zakryl výhľad na akúkoľvek svetovú stranu. Oči som tak zatvoril a moja sústredenosť bola už to posledné, čo mi zostávalo. Chcel ma pochovať, rozdrviť pieskom, nechať ma premeniť na jeho súčasť. Zhlboka som sa nadýchol a trochu vydvihol bradu, keď som začal vypúšťať chakru z celej sily do tvorby črepov priamo pri mne, doslova lepiac ich na vlastné telo, pretože piesok bránil tvorbe niekde inde. Vytvorilo mi to nové pramienky krvi v kútikoch úst, kde doteraz bola len zaschnutá krv z predošlej kaše, v akej som bol. Teraz som ale mal utrpieť horšie rany. Zaťal som ruky v päsť, čo bol vlastne i posledný pohyb, aký som mohol spraviť, nakoľko Hideo vytvoril i pečať, no to mne už nevadilo. Črepy, stovky črepov okolo mňa, sa začali v plnej rýchlosti otáčať a raziť si cestu jak cez piesok, tak i bohužiaľ cez moju kožu. Na tele sa mi rázom vytvorilo množstvo rezných rán, ale za cenu prežitia? Mohol som to tak akurát.. okašľať! Črepy som postupom momentu začal odsúvať od tela. Rotovali a razili si cestu cez piesok, odtláčali ho odo mňa a každým kúskom, ako sa posunuli, som ich dokonca zvládal i zväčšovať. A verte, že zväčšovanie takého množstva črepov vyčerpá. Za to svedčilo i to, v akom stave som už začínal byť. Nie iba Hideo začínal mlieť z posledných síl. Ja som však nemal ešte hotovo, kým Hideo už piesok začínal stláčať. Ja som sa stále musel sústrediť na každý jeden črep, ktorý sa zväčšoval a posúval s rotovaním, občas ma dokonca ešte stále zasiahol, keď už to začínali byť veľké kusy. Až nakoniec.. nakoniec prišiel Hideov finálový tlak, ktorý takmer dosiahol to, že moje snaženie bolo zbytočné. Ale našťastie pre mňa iba takmer. Udržal som črepy v pohybe a piesok čo najďalej od seba, aj keď som za to platil vlastnými zraneniami a vyčerpaním. Odrazu už iba nastal výbuch. Rozrušením jednej jedinej pečate, ktorá mi bránila v pohybe, som sa okamžite i pohol a siahol po výbušných lístkoch, ktorými som sa nechal doslova vypáliť z tohto piesočného hrobu spojeného so sklenou drvičkou...

Les - Stránka 12 1f0e2b5e49f770e8abf1fef569ff28e2

"Aké.. vzrušujúce.. stretnutie!" vysúkal som zo seba po malej chvíli, čo mohli sledovať, ako Hideova technika končí a ja sa z posledných síl držím znova v pokľaku na nedokonalom kuse skla vo vzduchu. Môj plášť bol roztrhaný od môjho ramena až po bok druhej strany tela, čím bolo jasne vidieť, aké veľké množstvo rán som práve na sebe mal. Tvár, hruď, brucho, chrbát.. jednoducho všade. Držal som si pravou rukou tú druhú, obe som ich mal pokryté krvou a držal som jedno oko zavreté s ťažším dýchaním. Hideo ma síce nezabil, ale dosiahol to, čo ešte nikto nikdy predtým. Dokázal ma dostať na kolená a donútil ma siahnuť na dno mojich síl, aby som prežil.
"Je v tebe viac.. než som očakával.. Sabaku no Hideo," prehovoril som znova ťažko a s ešte väčšími ťažkosťami som sa pomaly postavil na nohy. Ruku som od ramena spustil a nechal ju voľne pri tele, kým moje oči sa tiahli len na Hidea, Kazekage som ignoroval, akoby tu ani nebola.
"Ak sa znova stretneme.. dúfam.. že nebude treba zbytočných obetí.. nato aby.. si prežil," prehovoril som a letmo som pozrel ku Shinobim z Tsuki, pri ktorých som pochyboval, že by to prežili, aj keby dostali lekársku pomoc. Veliteľ zvnútra krvácal a druhý bol prepichnutý sklom, čo nešlo len tak ľahko spraviť. Môj pohľad sa znova dostal nazad ku Hideovi, avšak už nebol čas viac rozprávať. Bola tu Kazekage a bol to len zbytočný risk zostávať tu. Boj s ňou by som v tomto stave nezvládol, bol čas odtiaľto zmiznúť. Nohy sa mi začali meniť v sklo, to zase v prach a ten sa vánkom začínal rozfúkavať preč. Ešte naposledy som sa na Hidea zadíval a venoval mu čosi, čo by asi nečakal. Bol to slabší úsmev, akoby spokojný s tým, ako to dopadlo. Znova, mohol si to vynaložiť akokoľvek, pravý dôvod som vedel len ja a hodlal som si ho vziať so sebou. V sklený prach sa nakoniec zmenilo celé moje telo a ja som zmizol, kým pozostatky skla sa takisto rozpadli a nezanechali po sebe ani stopu mojej prítomnosti. Boj bol u konca..

~Presun~

pro **Sabaku no Hideo** Wed Aug 19, 2015 2:14 pm

Súboj ktorý sa tu práve odohral bol jednoznačne najťažší v mojom živote. Už veľa krát som bojoval proti silnejším súperom, ale nikdy sa nikto nemohol rovnať tomu, čo som zažil práve teraz so Sadaom. Súboj síce epický, ale pre Hidea zdrvujúci. Keď zatvoril pyramídu a z posledných síl vyvolál dunivé nárazy priamo v nej, pocítil extrémnu slabosť ktorá šla ruka v ruke spoločne so sklamaním, keď mu padol pohľad priamo na telá mŕtvych strážnych. Nevediac čo ďalej zo sebou som pocítil ako moja vôľa upadá a ja som padal v duchu do prázdnoty. Rovnako ako moje vedomie, spolu s ním sa drvil aj piesok a ten už nestíhal ma udržiavať na nohách. Začal som padať a to nie len s mojím telom. Znova som padal do temnoty z ktorej som vzišiel. Oči sa mi pomaly zatvárali, keď som pohliadol ako si Sadao vykliesnil cestu z pyramídy a síce úplne zničený a takmer na dne so silami, som cítil ako som zase sklamal. Oči sa mi uzatvárali, svoje meno som už nepočul. Pilikkin krik sa síce ozýval týmto priestorom, ale ja som ho nedokázal zaregistrovať, všetky moje zmysli zrazu zmizli. So zatvárajúcimi očami som začal klesať a moje oči patrili práve Sadaovi, ktorý sa dostal na sklenenú plošinu, odkiaľ na mňa zazeral. Bol to môj koniec a ja som nebol schopný už ničoho.
„Gomenasai.. Všetci..“ Hovorí sa že keď sa blíži vaša smrť, alebo si to aspoň myslíte, tak vám pred očami prebehne celý život. Bola to hlúposť. Pred vašimi očami vám totiž prebehnú len spomienky na tých, ktorých ste bezmedzne milovali. A práve to sa dialo pri mne. Videl som v diaľke Yoko, ako sa znova usmieva a máva mi, povzbudzuje ma a kričí aby som sa ďalej nevzdával. Ako mi jej úsmev chýbal, bol plný optimizmu a nádeje. Kisuke tam bol tiež, síce to bol debil, ale mal som ho rád. Často navštevoval Pilikku a často sme vyvádzali hovadiny. Zamyslel som sa, či to všetko čo som si zažil stálo zato. Prešlo mi pred tvárou veľa tvári, kým sa dostala k tej najviac výnimočnej. Pred tvárou sa mi zjavila Pilikka. Znova ten láskavý úsmev a nemiznúca vôľa veriť vo mňa.
„Gomenasai, sensei. Zdá sa že nakoniec som predsa len sklamal, aj keď ste vo mňa verili..“ Spomínal som pri padaní na všetko čo sme si zažili. Ako som vstúpil do kancelárie, vyzval ju na súboj a hodil držku o zem. Pri tejto myšlienke som sa nedokázal neusmiať. Rovnako ako ďalšie mnohé spomienky na spoločné časy, nato ako ma držala keď mi umrela mama, nato ako ma držala keď som takmer polomŕtvy ležal na zemi a ona sa o mňa strachovala a starala sa keď som sa ráno prebudil na pohovke v jej izbe kde mi navarila polievku. Nikdy som sa jej zato nestihol poďakovať. A teraz, som stratil poslednú možnosť jej povedať, že som bol vždy hrdý, že práve ona bola mojím senseiom, mojou staršou a adoptívnou sestrou. Kiež by tu bola a ja som mal možnosť to všetko vyvrátiť. A vtedy to prišlo. Pocítil som podivný závan pachu, jej pachu. Oči sa mi začali znova otvárať. Rovnako som pocítil podivný tlak na chrbte, ako sa ma snažila udržať na nohách a jej hlas. V momente ako som započul jej hlas sa všetky trhajúce sa spomienky začali znova zliepať a pred očami sa mi vynorila jej tvár. Jej pravá tvár, pretože konečne ku mne prišla.

„Ešte sme neskončili..“ Vtedy som prudko otvoril oči a s revom som sa nahol dopredu. Moje ruky vystrelili vpred a rovnako ako aj piesok, ktorý doteraz nečinne ležal na zemi. Zdvihli sa obrie piesočné ruky a vyleteli dopredu. Znova sa to stalo, znova ma zachránila. Znova som nebol schopný sa o seba postarať a znova musela ona merať cestu aby mi pomohla. Avšak to mi vyčarilo v duchu úsmev na tvári. Pretože vďaka tomu som pocítil nový život v srdci a moja vôľa opäť nabrala plnej sily. Len vďaka nej, len vďaka tomu že sa tu objavila som dokázal ešte posledný krát v poslednom vzdore vystreliť dopredu, ale bolo mi to na prd platné. Ruky sa v lete rozpadli a piesok padol k zemi, rovnako ako ja som znova spadol na tvár pred seba. Bol to koniec súboja, posledné čo si pamätám bol Sadaov úsmev na tvári. Nechápal som tomu, ale bolo jasné že sa ešte niekedy stretneme. Avšak teraz bolo jednoznačné, že sa tak skoro nepohnem, pretože pri dopade na zem, som už nebol schopný pohybu. Ale teraz, to bolo iné. Cítil som ju, vedel som že je tu, vedel som že je blízko mňa znova, že je tu teraz keď ju najviac potrebujem, ako vždy. Že sa tu objavila znova. A vtedy, sa piesočná mohyla zmenila. Ako Gááru chránil piesok jeho matky a jeho štít naberal jej podoby, štít ,ktorý som vytvoril z piesku ja na malý okamih nabral podoby Pilikky. Kým sa nerozpadol nenávratne v horde piesku, ktorý som vytvoril. Kto vie čo by sa stalo keby sa tu neobjavila.
„Sensei..“ Šepol som potichu na zemi.

pro **Akasuna no Pilikka** Wed Aug 19, 2015 5:10 pm

Ne, že bych si Sadaa nevšimla, ale v té hromadě písku to bylo zkrátka těžké. Kromě toho jsem teď viděla jen Hidea a jeho zbídačený stav. Sadao se ale uměl poměrně dramaticky připomenout a já jsem jen nechápavě zírala, jak se dokázal dostat z techniky ven. Šokovalo mě to. Neznala jsem moc lidí, kteří by o sobě toto mohli tvrdit. Většina z nich byla už jen krví v zlatavém písku. Dívala jsem se, jak mluví a jak chladně se na Hidea dívá, možná s jistým respektem? Nevím, nedokázala jsem se na něj dívat jasnýma očima, protože to on Hideovi ublížil. V tu chvíli jako by se zase rozhořel plamen uvnitř mě a moje nenávist se probudila.
Jestli bych toužila po pomstě? Rozhodně. Jenže o sebeovládání a nenávisti jsem věděla až příliš mnoho. Dokázala jsem na něj a všechny své negativní pocity vůči němu velmi rychle zapomenou, protože v prvé řadě tu byl zraněný Hideo. Jak jsem řekla, neuměl se vzdávat. Když se objevil jeho štít a z nenadání nabral moji podobu, oněměle jsem zůstala stát. Proč.. já?
Okamžitě jsem se k němu sklonila a zvedla si ho do náruče. "Hideo, slyšíš mě?" nemusela jsem být velký medik na to, abych poznala vážnost situace. "Musíš hned do nemocnice." můj hlas zněl roztřeseně a nesoustředěně, jak jsem se rukávem snažila setřít jeho krev, jako by mu to snad mohlo pomoct. Cítila jsem.. strach. Přesto jsem se dokázala dobrosrdečně usmát. "Budeš v pořádku." nevím, jestli to ujištění patřilo mě nebo jemu, ale nezbývalo mi než těm slovům věřit. Nepřišel až sem, abych ho ztratila před hradbou vesnice.

pro **Sabaku no Hideo** Wed Aug 19, 2015 6:27 pm

Cítil som ako mi po tvári stekajú kvapky krvi, ale tie okamžite mizli ako sa mi ich Pilikka snažila zotrieť. Cítil som ako sa jej klepú ruky, čo bolo v mojom stave až obdivuhodné, že som ju ešte dokázal vnímať. Ale snáď ten štít v jej podobe naznačil dosť jasnú vec, že práve ona bola môj života budič. Len čo odišla z postu Kazekáge, už som ju nevidel. Nejasne som si spomínal ako som sa jedného dňa prebudil a ona bola preč. Na jednu stranu som ju chápal, na druhú stranu sme si s Yo nevedeli rady, pretože sme ničomu nechápali. Vzápätí sa stalo ale niečo strašné a Suna bola zničená. Následne som strávil dlhé mesiace jej hľadaním. Veril som do posledného okamihu že žije, že prežila a niekde tam vo svete je. Teraz sa mi to zdalo až nereálne, že som ju našiel len na základe pochybnej informácie, že ju tu videli. Do sveta sa ešte moc nestihlo rozhlásiť že Kazekáge sa ujala vedenia v Tsukigakure. Vtedy ale samotná Pilikka pocítila niečo zvláštne, videla ako sa mi trasúca ruka začala pohybovať a pristála na jej tvári. Nežne a jemne som sa jej prstami dotkol, akoby som len kontroloval či tam naozaj je. Či to nie je duch ktorý sa rozplynie po dotyku a ja ostanem zase stratený. Ostala tam, a tak sm na jej tvári zanechal šmuhu s mojou krvou.
„Sensei.. ste v .. poriadku.. Vďaka bohu..“ Hlesol som, síce na jednu stranu to bolo divné že po toľkých rokoch poviem pri našom prvom stretnutí práve toto, ale doteraz bola takmer za mŕtvu. Tým že som ju našiel, všetky tie mesiace neprišli na zmar. Veľa krát som sa na ceste sem potkol, ale ani raz som neprestal dúfať že žije a práve sa mi to potvrdilo. Vtedy mi padla druhá ruka k zemi tiež. A prsty zovreté v päsť sa začali uvoľňovať.
„ Bál som sa že .. sa ti už nikdy nestihnem.. poďakovať.. A nestihnem požiadať o odpustenie..“ Síce to bolo zvláštne že som prešiel na tykanie, ale poznali sme sa dlho, a síce bola mojim trénerom, žil som s ňou a bral ju ako vlastnú sestru. Mohol som len dúfať že ma rovnako brala aj ona, ale to teraz nehralo rolu. Päsť sa uvoľnila úplne. Na ruke som mal totiž náramok. Bol to obyčajný náramok v podivnom tvare. Bolo to ako polovica srdca, ktorá mala v strede 2 magnety, akoby tam niečo chýbalo. A to čo chýbalo práve vypadlo z mojej ruky. Po celý ten súboj som to držal v rukách. Druhú časť náramku na ruku v podobe srdca, ktoré som vzal od osoby ktorej som to dal lebo sa poškodilo a chcel som ho opraviť. A teraz, bolo opravené. Zatvoril som oči, neodpadol som ani nič, len som prestal využívať energiu na otváranie očí. Potreboval som trochu oddychu. Môj stav bol vážny to áno, ale presun do nemocnice by bol pre mňa riskantný. Potreboval som lekársku pomoc práve na mieste. Okamžitú lekársku pomoc.

pro **Akasuna no Pilikka** Wed Aug 19, 2015 7:12 pm

Cítila jsem dotek jeho prstů na své tváři a bylo to úžasné, cítit teplo jeho kůže, vědět, že žije, že já žiju. Roztřeseně jsem se na něj usmála. Něžně jsem mu prsty odhrnula několik pramínků světlých vlasů. "O-omlouvám se, že jsem odešla bez rozloučení. Nedokázala bych to." zašeptala jsem tiše, jako by hlasitost mohla omluvit vinu, kterou jsem cítila. Věděla jsem, že je to špatné, že nebylo spravedlivé sobecky se rozhodnout bez nich.. ale tehdy jsem cítila až příliš hlubokou bolest, abych mohla dál existovat. Nic to ale neměnilo na tom, že jsem jim sebrala možnost svobodné volby.
"Nemám ti co odpouštět." tentokrát byl můj hlas jistý, neměla jsem pochyby. Možná dělával hlouposti, možná někdy neposlouchal, ale nikdy jsem o něm nesmýšlela jinak, než jako o hodném člověku. Udělal pro mě víc, než-li sám vůbec tušil. Sledovala jsem ho a věděla, že musím rychle něco udělat. Povolil dlaň a v ní se zatřpytila polovina srdce. Zavřela jsem oči a chvíli jenom tiše mlčela, nikdy by mě nenapadlo, že jej ještě stále má. Viděla jsem ho v ten den, kdy mi jej daroval. Byl ještě dítě, snad se tenkrát styděl, co mu na to řeknu, ale já byla šťastná, opravdu šťastná. Chci s ním znovu zažít ty chvíle, smát se a provokovat a radit a už nikdy se nemuset bát. Stiskla jsem jeho dlaň se srdcem uvnitř té své a ochranářsky jej políbila na čelo.
"Vydrž.." opatrně jsem ho položila do písku a zvedla ruce nad něj. Jak dlouho už jsem tohle nedělala? Po tom všem jsem si nevěřila, že dokážu ještě někdy někoho zachránit. Každý, kdo v mém životě něco znamenal, nakonec zemřel nebo mě nenáviděl a já se tak bála, že se minulost bude znovu opakovat, že jsem zbaběle utekla. Ale teď jsem utíkat už nemohla. Musela jsem mu pomoct, cestu do nemocnice by nemusel přežít. Medička z Tsuki pomáhala svým kolegům a já nemohla nechat další lidi zemřít kvůli svému sobeckému strachu.
Zavřela jsem oči a mé ruce se zbarvily zelenou chakrou, kterou jsem vysílala do Hideova těla. Teď ho za žádnou cenu nenechám zemřít..

pro **Sabaku no Hideo** Wed Aug 19, 2015 8:51 pm

Ani nevedela ako mi pomáhala. Len jej samotná prítomnosť ma držala na nohách. Ktokoľvek by už dávno padol do piesku polomŕtvy a neschopný čo i len pohybu, moja vôľa sa odrážala práve v tom že som ju konečne videl. Konečne som ju našiel. Roky plánovania a mesiace hľadania, trvalo to než som konečne dorazil do svojho cieľa a ešte pred ním som takmer umrel. Ale poviem vám jedno, všetko čo sa udialo od vtedy stálo zato. Každý ten moment ktorý som si pretrpel, každý kúsok potu ktorý sa zo mňa dostal a každá kvapka krvi ktorá padla na zem, všetko zato mi stálo, aby som ešte raz videl ju.
„Máš.. mrzí ma aký som bol.. idiot ktorý sa k tebe choval naozaj hrozne.. Neuznával som ťa a bol som na teba hrubý, často odporný. Bol som taktiež nešikovný študent.. bez talentu. Bez potenciálu. Bez všetkého. Nikdy som nepreukázal rešpekt.. Choval som sa hrozne..“ Moje oči boli stále zatvorené, pretože teraz by krvácali slzami. Nevedel som ani prečo to hovorím, možno som sa naozaj bál že som na sklonku života a smrti, že onedlho umriem a chcem sa ešte pred tým vyspovedať zo svojho najhoršieho hriechu aký kedy som mal.
„Ale ty si to nikdy so mnou nevzdala.. cvičila si ma, starala si sa o mňa a ja.. som ti nikdy nestihol sa poďakovať za všetko čo si mi dala do života.. ak som niekedy niečo dokázal tak vďaka tebe.. Bojovala si o mňa.. aj keď si nemala dôvod.. a .. dosiahla si toho so mnou dosť.. aj cez všetko utrpenie ktorým si si prešla..“ Pokračoval som keď vzala môj náramok z ruky. Nehanbil som sa zato. Vtedy áno, keď som bol dieťa, teraz nie. Už som bol muž ktorý sa vedel postaviť hocičomu, aj keď podľa všetkého som to robil len zo strachu zo smrti, bolo mi to jedno. To čo som hovoril bolo vážne. Musel som to povedať skôr než o ňu prídem a ak je toto len sen, tak aj ten stojí zato.
„Začal som ťa brať viac ako len ako učiteľa.. bola si mi ako staršia sestra.. hlavne po smrti matky sa ku mne tak nikdy nechoval ako ty.. Pili.. ty si..“ Oči boli stále zatvorené a moje dýchanie ustávalo. Vtedy ma až začala liečiť ale moje poranenia boli príliš veľké, no ja som všetku energiu vypotrebuvával na rozprávanie. Bolo mi jedno ako ma to vysiľuje. Chcel som to povedať. Povedať než bude neskoro. Ospravedlnila sa mi a ja som videl bolesť v jej očiach. Možno to nevedela ale keby šlo, vzal by som všetky je bremená na svoje ramená. Pretože som ju mal rád.
„Úžasný človek ktorý zato stojí..“ Dokončil som a moje dýchanie sa obnovilo, rany sa začali zatvárať a ja som pociťoval ako sa mi vracia farba pokožky späť. Síce som sa bál otvoriť oči, bál som sa vidieť reakciu. Obával som sa že sa mi vysmeje, alebo ja neviem. Proste som sa hanbil poriadne až teraz ale bol som rád že sa to zo mňa dostalo. Dôvod, prečo som neprijal jej ospravedlnenie že odišla.

pro **Akasuna no Pilikka** Thu Aug 20, 2015 7:44 pm

Soustředila jsem se na chakru vycházející z mých roztřesených dlaní, ale to neznamenalo, že jej neposlouchám. Mlčky jsem vnímala slova omluvy. Jako bych měla být naštvaná nebo rozmrzelá, že byl dítě, které mi nedokazovalo dostatečnou úctu. Bylo jedno, jak se ke mě choval, už od začátku jsem v něm viděla tu naději, vůli, kterou někdo musel podpořit. Bylo to skoro úsměvné, ale tehdy, když prvně přiběhl do mé kanceláře a vyzval mě na souboj kvůli svému dědečkovi, jsem věděla, že v něm něco je, síla, kterou každý neobjeví. A teď jsem byla tady, lány půdy byly pokryty jeho pískem a on sám vyčerpaný bojem. Už nebyl malé dítě, které je třeba chránit. Dospěl.
"Respekt si člověk musí zasloužit, není to něco, co získáš jen proto, že zastáváš vyšší pozici. Tvůj respekt vůči sobě jsem si musela zasloužit a pro mě je taková úcta daleko cennější. Jak jsi sám řekl, musela jsem o tvou přízeň bojovat a vítězství je člověku nejlepší odměna. Vidět, jak jsi se z nezodpovědného dítěte pomalu stával mužem, mít tu možnost sledovat tvé kroky, vidět tvé úspěchy i pády,.. tak rychle jsi dospěl, Hideo." přišlo mi to jako včera, když jsem se ho snažila zvednout ze země po jeho neúspěšném útoku na mě a on mi naštvaně vyhrožoval, že příště už mě porazí. Kolik to jen mohlo být let? Dokázal překonat tolik překážek, když chtěl, nic mu nemohlo stát v cestě. To, jak dokázal čelit nepřízni osudu, mě vždy nechávalo v nezměrném údivu. Vyvolávalo to ve mě hrdý obdiv, že právě já se mohu zvát jeho senseiem. Teď byl muž, vyšší než já, se schopnostmi, které by musel ocenit i samotný Gaara-sensei.
"V jedné věci se ale pleteš.. to, co jsi dokázal, čím jsi, to jsi zvládl ty sám. Sám jsi se musel naučit, že existují špatné věci, aby sis dokázal vážit těch dobrých. Že vzdát se hned na začátku tě nikam nedostane, Jen jsi někdy potřeboval připomenout, že i když cesta někdy není lehká, oplatí se pokračovat." složila jsem ruce do klína, většina těch vážnějších, život ohrožujících zranění byla vyléčena. Bude muset hodně odpočívat, aby znovu nabral sílu, ale dostane se z toho. Dívala jsem se na jeho klidnou tvář, zavřené oči a prohlížela si člověka, pro kterého jsem nebyla ztracená, i když jsem se o to snažila. Který na mě nezapomněl a nedovolil mi se vzdát.
"Myslím, že je na čase, abych se já něco naučila od tebe." pousmála jsem se a lehce ho pohladila po tváři zašpiněné krví. Chtěla jsem, aby otevřel oči, abych se mu do nich mohla podívat a on věděl, že mluvím pravdu, že se nesnažím uchlácholit nějaké ztracené děcko. Už dávno jsem ho nebrala jen jako nadějného studenta. Byl členem mé rodiny. "Děkuji. Jsem na tebe hrdá, Hideo.."

pro **Sabaku no Hideo** Thu Aug 20, 2015 9:07 pm

Možno si to ani Pilikka neuvedomila, ale počas toho ako ma liečila, som sa sám hlbšie a hlbšie zabáral v jej náručí k nej. Nerobil som to úmyselne, proste to moje telo robilo samo. Kto vie prečo, ale bolo nad slnko jasné že po tom všetkom som sa práve pri nej cítil po prvý krát v bezpečí a doma. Po strate Suny, som stratil domov a všetkých svojich blízkych. Naozaj mi na tomto svete nikto neostal. Bola prvá osoba ktorú som našiel. Prvá osoba ktorá mi bola blízka a prvá osoba pri ktorej som cítil to všetko, čo som stratil. Pre mňa samotného to bolo zvláštne, dospel som a tak som veľa citov v sebe udusil ale tieto pocity proste nešli nejako zo mňa dostať a tak keď prehovorila a povedala takmer všetko čo mala na srdci, oči sa mi prudko otvorili. V ten moment zahliadla úžas ktorý sa miesil s prekvapením a dojatím. Práve kvôli tomu mi začali strašne moc vlhnúť oči, počuť od zbožňovaného Senseia takéto slová, slová že je na mňa hrdý, to by dokázalo rozcítiť každého. Ani si neuvedomovala, koľko pre mňa znamenala. Vedela že ju mám rád, ale to nešlo tak ľahko popísať.
„Naozaj sa mýliš.. Tvrdíš ako som to všetko preskákal sám a zvládol dospieť. Mýliš sa. Ja.. Vždy keď som padal a bol na dne, vždy keď som už nechcel ísť ďalej. Vždy keď už som bol na hranici síl, bola si tam ty. Či už fyzicky alebo len prelud, vždy si sa objavila tam kde ťa bolo potreba. A ja som mohol pokračovať. Nikto nedokáže nič sám. Nikto na tomto svete nedosiahne niečoho sám. Niečo som sa za tie roky od teba naučil. Že keď mám niekoho, na kom mi naozaj záleží, dokážem aj nemožné. To si ma naučila ty, nevzdávať sa a pokračovať, dávajúc mi zmysel žiť. Takú cestu som od teba prebral. Byť milý, láskavý, nápomocný a nikdy nevziať svoje slova späť. Nevzdať sa za žiadnu cenu a keď už padnem na dno, pokračovať aj za hranice ľudských možností... Ak som niekedy niečoho dosiahol, alebo dosiahnem. Budeš na vine ty..“ Prehovoril som a odvrátil tvár. Nechcel som jej ukázať niečo čo nepotrebovala vidieť. Ako pre zmenu stekali malé kvapky sĺz po tvári mne. Len s ťažkosťami som svoju ruku natiahol k tvári a v tichosti som sa snažil slzy zmazať z tváre, vyhovárajúc sa na kýchnutie, ktoré som napodobnil. Naozaj som dúfal že som sa týchto pocitov zbavil, spomenul som si nato ako sme pri telke pozerali Harryho Pottera a práve pri Dumbledorovej smrti som div si oči nevyplakal. Doteraz sa mi zato smiala, ale nikdy nie v zlom. Napriek tomu, som jej toto nechcel ukázať. Vtedy som ale pomyslel nato čo ďalej. Rany sa z časti zacelili, predsa len vyliečiť všetko naraz nemohla. Vyzeral som akoby cezo mňa preletelo tisícky žiletiek, avšak aspoň som príliš nevykrvácal. Teraz som fakt len potreboval čas, ktorý som ale nemal.
„Arigato.. Teraz keď som ale bez domova, rozmýšľam kam ďalej. . Potulný život možno nebude tak zlý..“ Prehovoril som po chvíľke ticha, rozmýšľajúc aký má čo zmysel. Našiel som ju, nikdy som sa necítil viac šťastný ako teraz, keď som videl že naozaj žije a je v poriadku, že sa jej darí. Nakoniec sa zo zvestí že prežila stala skutočnosť, skutočnosť ktorá mi dovolila ešte žiť. Napriek všetkým ranám ktoré mi Sadao spôsobil, som ďalej žil. Za pomoci vôle a lekárskej pomoci. Keby sem neprišla, bol by som mŕtvy. A vraj sa má čo učiť odo mňa, keď ma zase zachránila. Vtedy som ale prehovoril niečo, čo asi počuť nechcela.
„Ešte je tu jeden človek ktorého by som rád našiel.. a kto vie.. možno sa potom čo ju pošlem za tebou vrátim do Suny.. Možno to ešte není koniec..“ Môj pohľad sa zrazu z nadšenia a lásky k nej zmenil na dosť nepokojný a deprimujúci. Sunagakure bola zničená a množstvo ľudí bolo mŕtvych. Prežilo naozaj len málo jedincov, ale ešte žili a možno mali nádej znova vztýčiť Sunu. Ja som ale nemal kam ísť. Bol som ten človek ktorý stratil domov a musel sa túlať po svete. Možno by bolo dobré nechať sa najať ako žoldnier niekde, ale pre mňa by bolo najlepšie aby som nestrácal nádej v Sunu. A človekom, ktorého som chcel nájsť, bola práve osoba o ktorej asi teraz počuť nechcela. Yoko, nevediac že z nej vytiahli Ichibiho som veril že ešte žije. Lenže o nej som žiadne správy nemal, nemal som sa od čoho odraziť. A ona vedela isto koho myslím.
„Čo myslíš?“ Teraz som sa spýtal s falošným úsmevom, vediac že som jej asi navodil zlú náladu som sa ju snažil povzbudiť. Pokúsil som sa postaviť, čo mi nešlo, ale snažil som sa ďalej. Síce najradšej by som s ňou ostal ako najdlhšie by som vedel, ale práve som zdemoloval časť dediny, kvôli mne prišli o život ďalší a ja som.. nemal právo od nej nič žiadať.

pro **Akasuna no Pilikka** Fri Aug 21, 2015 4:13 pm

Konečně otevřel oči, i když vypadal tak překvapeně, jako bych řekla něco, co už dávno nevěděl, něco co nebylo nad Slunce jasné. Z jeho tváře jsem vyčetla dojetí, ale nebyl sám, kdo cítil tenhle zvláštní, hřejivý pocit. Jeho slova byla jako balzám na všechny ty staré rány, které tímhle setkáním rozjitřeny čekali, až je zase zavřu někam na dno svých myšlenek.
"Máš pravdu.. nikdo nechce být sám. Když jsem viděla tu pyramidu a uvědomila si, že je z písku, nedokázala jsem se ovládat. Bylo to jako bouře, úplně mě to strhlo a já sem musela co nejrychleji přijít. To, co mě sem tak nesnesitelně táhlo, byla naděje.. naděje, že jsi to ty a nebo Yoko. Naděje, že jste v pořádku a že po všech těch letech konečně nebudu sama. Jsem tak šťastná, že jsi se vrátil, Hideo.." téměř jsem šeptala, a i když mi znovu tekly slzy, stejně jako jemu, upřímně jsem se usmívala. Tehdy, když jsem se

sebrala a beze slova odešla, jsem cítila jen nenávist a touhu po pomstě, prázdnota vyplňovala každou mou buňku a tehdy jsem si přísahala, že už nikdy nechci vidět, jak někdo z mých blízkých umírá. Zbaběle jsem se rozhodla vymazat je ze svého života, abych už nikdy nemusela cítit podobné zoufalství, ale pak, když vztek vyprchal a nahradil ho jen hluboký smutek, se prázdnota zdála ještě větší. Tehdy jsem byla skutečně sama..
Teď, když jsem se dívala na jeho slzy, které se marně snažil skrýt, uvědomovala jsem si, že bát se celý život a radši se připravit o přátele jen ze strachu o ně, je myšlenka, která by mé dřívější já nikdy nenapadla. Mé dřívější já by se nevzdalo a zbaběle neuteklo. Možná jsem teď ale měla šanci své chyby znovu napravit. Znovu začít žít.
Když řekl, že musí najít ještě jednoho člověka, viditelně jsem zvážněla. Věděla jsem hned v první chvíli, koho má na mysli. Měl k ní přece stejně hluboký vztah jako já. Jenže on nevěděl to co já. Cítila jsem neskutečnou bolest, tu, kterou jsem se snažila ignorovat od té doby, co Yuki přišel do kanceláře.. ale i kdybych chakrové srdce vypla, téhle bolesti bych se nezbavila. Co jsem měla dělat? Říct mu pravdu? Že je nejspíš mrtvá, když je Ichibi zapečetěný v Yukim? Že jsem o ní neslyšela ani jednou za těch pár let? Že jsem ztratila naději..?
Ale možná, jen možná.. on se přece taky vrátil. Přežil pád Suny a našel mě, dokázal se vrátit.. tak proč by ona.. Ale jaká byla naděje, že stále žije? Pád Suny, válka, vyjmutí Ichibiho.. bylo tu tolik nebezpečných situací a já jsem.. ano. Já jsem se vzdala..
"Myslím, že by jsi měl zůstat tady.. se mnou. Musíš se uzdravit, právě jsem si šla koupit domek,.." nezněla jsem moc přesvědčivě, ale nemohla jsem mu říct pravdu. Zničilo by ho to. Znala jsem ten pocit a nemohla jsem být ta, co mu vezme i to poslední slabé světélko. Pohlédla jsem na něj a usmála se. "Nejdřív se uzdravíš, půjdeš za Tsukikagem a všechno mu řekneš, najdeš nějaké informace a pak.. pak jí můžeš hledat." lhala jsem, ale nechtěla jsem ho ranit. Možná existovala naděje, že Yoko žije. Možná se vrátí jako on.. chtěla jsem tomu věřit. Ale moc mi to nešlo..

pro **Sabaku no Hideo** Sat Aug 22, 2015 1:43 pm

Možno bola Pilikka skutočne silný medik, a mohla využívať svoju techniku ako najlepšie vedela, to čo mi naozaj v túto chvíľu pomohlo, boli jej slová. Predovšetkým slová o tom že by som mohol ostať tu niekde pri nej. V tom ma ale hryzlo svedomie, to že som okamžite chcel ostať tu. Akoby som úplne zabudol nato, že keď som sa prechádzal troskami z kedysi bývalej a hrdej Sunagakure, tak som videl pár tvárí. Pár nás prežilo, síce sa všetci rozutekali do sveta, prežilo. A medzi nimi bola ona určite. Predsa len, prežila Pilikka. Ona predsa ostala nažive a dokázala sa prebojovať až sem, tak prečo by nemohla aj Yoko. Bolo naozaj zvláštne ako sme obaja mysleli na ňu prostredníctvom toho druhého.
„No vieš tá pyramída.. Ja ani nechápem ako som ju vytvoril..“ Trochu som sa neisto usmial. Bol to fakt, tú techniku som nemal kompletne zvládnutú a doteraz som ju nikdy nedokázal použiť. Zamrazil som sa, na dosť dlhý okamih som sa zamrazil, keď ma vlastne napadlo prečo sa mi ju podarilo stvoriť tak dokonalo, bez toho aby som sa sám zranil alebo by sa pyramída rozpadla, keďže aj po tom čo z nej Sadao utiekol, ostala pevne stáť na svojom mieste.
„Nikdy mi to nešlo.. kým som ho nechcel zabiť..“ Prehovoril som trochu divne. Vždy som bol ten usmievavý chlapec ktorý veril v a veril, nevzdával sa a bol ten optimista, ktorý sa učil od Yoko, veril v lásku srdca a podobne, teraz keď som uvažoval ako sa to stalo, zdesil som sa. Naozaj ma posilnila nenávisť a hnev? Naozaj to je hlavná zložka sily? Na malý okamih som stíchol, neschopný sa čo i len ozvať, len som ju počúval. Počúval som ako ma prizvala k sebe domov, to ako by som sa mal vyliečiť a potom hľadať informácie. Možno by som si na nej aj všimol že niečo skrýva, predsa len som s ňou strávil roky, môj neprítomný pohľad naznačoval ako ma to zažralo. Až vtedy mi to ale ťuklo. Ako sebecky som sa práve choval, keď som na jej tvári videl radosť a bolesť zároveň. Došlo mi niečo. Vtedy som sa len zdvihol, posadil sa, síce som mal ešte dosť rán, bol som vyčerpaný, sedieť som ešte dokázal. Sedel som vedľa nej, ako kľačala doteraz nado mnou, len som sa k nej otočil a okamžite ju objal.
„Zostanem.. a sľubujem, že ťa nikdy neopustím. Ak teda nebudeš mať nič proti.. Prisahám na svoj život..“ Prehovoril som, keď som sa od nej odtiahol a na malý moment som sa usmial. Síce som dospel a vyrástol, kúsok vo mne vždy patril tomu hlúpemu a bláznivému dieťaťu, ktoré verilo ako zmení svet k lepšiemu. Nato som sa na chvíľu zahľadel okolo seba. Naozaj to tu vyzeralo katastrofálne a boli tu aj obete, Tsukikágemu som predsa len dlhoval vysvetlenie. Ale to čo by som bol práve schopný v túto chvíľu niečo také zvládnuť, s tým aký som bol vyčerpaný. Skôr som túžil po spánku. Tak som aj vyzeral, pár mesiacov som totiž poriadne nespal. A nie to ešte na posteli.
„No, pozrel by som si Narniu.. Alebo Harryho Poseru..“ Rozhodol som sa ignorovať strach z toho, že som získal silu z nenávisti.

pro Sponsored content