Les

Když mě položil pomalu jsem se postavil na vlastní nohy. "Tsukigakure je starým spojencem Konohy.. musíme doufat že nám pomůžou....zničit ji." Zavřel jsem a znovu po chvíli otevřel oči. "Hokage má něco co mu nepatří.. něco co patří výhradně Uchiha klanu... a pak taky.. děkuji. Jen mi vrtá hlavou proč ?" Podíval jsem se na něj.

Dorazili jsme chvíli po nich jelikož jsem si držel vzdálenost a hlídal jsem jestli nás někdo nepronásleduje.Jakmile jsme dorazili položil jsem tu holku na zem a podíval jsem se na skleněnýho "Něco mi dlužíš. A to jak jsi zdrhl nebylo vůbec hezké." Můj hlas možná zněl klidně ale na mích očích šlo poznat že moc klidný nejsem a vážně mi to nepřišlo vtipné.

Poskládala jsem se z modrých lístků irisu zády k hradbám vesnice a čelem ke čtveřici. Založila jsem si ruce na hrudi a ledovým pohledem jsem si všechny jednoho po druhém prohlédla. Pak se mi koutky úst zvedly v úsměvu, ze kterého ale nevyzařovaly žádné emoce.
„Jak vám mohu pomoci?“ zeptala jsem se ironicky klasickou, tisíckrát zopakovanou otázku, v naprosté většině případů pronesenou mezi čtyřmi stěnami mé kanceláře.

"Nic mi nedlužíš" řekl jsem směrem k dívce a mrkl jsem na ni. Potom jsem se podíval na skleněnýho "Dobrá ale ještě to dořešíme." Potom se tu objevila nějaká paní a zeptala se jak nám může pomoc? Vážně? "No když už jste v tom tak zrovna utíkáme směrem od Otogakure kde jsme vedli souboj s nemrtvými a docela by se hodilo nějaké jídlo,kafe a místo na přespání." Jakmile jsem to dořekl sundal jsem si masku i plášť a konečně všichni mohli vidět můj obličej. Možná mě někteří poznaly a taky možná ne. "Mimochodem těší mě. Tatsuo Reigi" natáhl jsem s úsměvem ruku přímo k ní.

Sjel sem pohledem odchazejicího a šeptnul. "Pozdravuj ji..." Pak jsem se na chvíli odmlčel a přesunul pohled na Ayame "Daichi, a musime si promluvit" Podal sem ji ruku s pohledem naznačujícím že k těm pakům nepatřím

Koutky úst se mi z falešného úšklebku roztáhly do pobaveného, nefalšovaného úsměvu. Při Airisině komentáři jsem potlačila smích.
„Ale jistě,“ odpověděla jsem s přikývnutím černovlásce a vzala si od ní potrhaný plášť. Nic, co by Wils nezvládl. Co mě upoutalo, byly obrazce na látce. Ty mráčky... Nakonec jsem téměř nepostřehnutelně pokrčila rameny, přehodila si plášť přes pravé předloktí a znovu vzhlédla, stále s úsměvem na rtech.
„Ayame Takahashi,“ řekla jsem, když už se všichni tak hezky představili.
„Jak se vlastně má, Reina?“ zeptala jsem se se zvednutým obočím a letmým úšklebkem, spíš jen tak formálně, než ze zvědavosti.
Nakonec jsem naklonila hlavu na stranu a navrhla, abychom se tedy přesunuli k hlavní bráně. Čtvrtý člen skupiny se záhy otočil a odcházel. Neměla jsem důvod ho brzdit, takže jsem ho bez komentáře nechala jít a s výrazem očekávání se zadívala na tři zbývající Shinobi.

Při otázce na Reinu jsem se jen škodolibě pousmál. "Řekl bych že nic moc." Můj úšklebek se hned potom ztratil, a při vzpomince čím jsem ji nechal projít se opět roztáhl do širokého úsměvu. Přitom jsm byl připravený Ayame následovat.

Jelikož skoro vůbec nereagovala na moji poznámku tak ji nejspíš nepřišla moc vtipná. Bohužel nebyl moc čas na vtipy."Reina? To je ta mrtvola?" nebyl jsem si tím jistý ale nejspíš to taky bylo. Když navrhla hlavou že by jsme šly dovnitř jenom jsme přikývl a řekl s úsměvem na tváři "Až po vás slečno."

Při tom, co říkali o Rei mi mimoděk pobaveně zacukaly koutky. Pak jsem všem pokynula směrem k hlavní bráně. Otočila jsem se na podpatku, Airisin plášť jsem si pohodlně upravila na předloktí a vykročila jsem směrem ke vchodu do vesnice.

Bez řečí jsem je následoval a byl jsem zvědaví kam tohle povede.

Přesun

Kroužila jsem dlouho na západ s Dagem než byl schopný zachytit pach našeho stopaře. Zdržoval se nedaleko hranice Měsíční země. Snesla jsem se níže až k začátku smíšeného lesa.
"Hlídej!" Dag si odfrl a opět se vznesl a kroužil líně nad krajinou. Můj stopař by měl být někde v tom lese. Nebojácně jsem vyrazila do lesa a dávala si hodně pozor, abych se nechytila do nějaké pasti, přeci jenom jsem byla poblíž Tsukigakure. Najednou mě zezadu někdo napadl kunaiem, což jsem ho impulsivně vzala za zápěstí a přehodila ho na zem před sebe.
"Přesně Vás hledám." pronesla jsem, po shlédnutí obličeje stopaře.
"Takže přišel jste na něco?" podala jsem mu ruku. Přijal ji a postavil se na nohy. Ohlédl se po lese a pak se podíval na mě.
"Tady jsem ztratil stopu, myslím si, že se zdržují v Tsukigakure." pronesl zamyšleně.
"Myslíte si." podívala jsem se do temnoty lesa, kde někde vzadu začínali hradby Tsukigakure.
"Vrať se domů a nahlašte to Otokagemu a řekněte mu, že to tu budu sledovat. Ať se se mnou spojí s dalšími rozkazy." kývl a vydal se zpět domů. Já se ponořila hlouběji do lesa a snažila se navázat na stopaře.

Sen Sarutobi

Pravda, bolo tu ešte niečo, čo nemohla ani samotná Reina Kana očakávať. Už pár dní som sa potuloval v okolí Tsukigakure. Už pekne dlho trvalo kým som dokázal nájsť stopu samotnej Tsukikáge. Už ani neviem čo sa to vtedy stalo, keď mi na bojových poliach zachránila život, a možno práve preto som sa rozhodol ju poctiť nejakou malou návštevou. Možno práve toto bola moja posledná zastávka pred tým než umriem. Áno, tá bolesť ktorú som cítil, ta nenávisť voči celej Otogakure, tá hrozná predstava že niekto taký ešte existuje. Oni ma obrali o sestru, ja ich oberiem o všetko! Zaplatia za to najvyššiu cenu. Cenu krvi! Obloha začala temnieť, a zmrákalo sa, schyľovalo sa k búrkovému večeru. Perfektné počasie, to mi prebehovalo mysľou keď som s mojím verným spoločníkom preskakoval zo stromu na strom, snažiac sa nájsť tú pradávnu skratku k bráne. Vôbec som ani bránou prejsť nechcel, ale bolo mi jasné že ma čo chvíľou objavia. Potichu a nikým nevidený som sa presúval z vetvy na vetvu, kým sa v okolí neobjavila mocná čakra. Čakra mocnejšia ako samotného Hokágeho, čakra tak mocná, akú som ešte nikdy necítil, a samtnému mi to zovrelo žalúdok. Bolo to niečo, čo sa nedalo len tak ľahko opísať. Zastavili sme, rovnako aj spoločník ako ja, dopadol som zľahka a úplne potichu na neďaleký konár a zahliadol smerom odkiaľ čakra bola cítiť. Mocnejšia ako moja, o to viac sa dala vystopovať. Avšak môj pud sebazáchovy bol tak slabý, že v tento moment mi bolo jedno o koho sa jedná, aj keby to bola armáda celého pekla. Potichu som začal opatrne kráčať v šľapajách. Dalo sa to ľahko vyčítať a ako elitný Anbu, a samotná ochranka Hokágeho mi nerobil problém po čase nadviazať na istý druh života. Netrvalo dlho, a začal som ho dobiehavať. Reina nepočula nič, teda, v tom tichu ale bolo niečo zvláštne, to ticho. Akoby zmizlo všetko zverstvo, ale len po chvľke sa z jedného miesta neďaleko nej, začal ozývať vtačí pískot. Pohla sa ďalej a hlas toho vtáčieho piskotu sa priblížil v rovnakej súmernosti. A zase a zase a zase..

Celou dobu bylo ticho a to i když jsem poslala svého stopaře pryč, náhlé zvuky mě překvapili. Nedala jsem na sobě nic znát a dál kráčela lesem a snažila se sama pocitem lokalizovat případného vetřelce.

Sen Sarutobi

Ticho ostávalo tichom a postava, teda viaceré postavy ktoré boli v jej blízkosti sa neobjavovali. Už z toho muselo Reine dôjsť že sa jedná o naozaj dosť skúseného Shinobiho, keď dokázal tak dokonalo skryť svoju polohu a ešte pri tom ale provokatívne pískať ako vták. Už aj jej došlo že to vtáci neboli, pretože po chvíli to utíchlo a do lesa sa navrátil život. Akoby sa doteraz nič nestalo. A možno aj áno, pretože neďaleko od nej, keď by pokračovala ďalej rovno na kameni akoby sedela zhŕbená postava v plášti a kapucni tak zazabušená, že jej nešlo poznať či to je vôbec človek. Len tam sedela, čakala a nehýbala sa. Ignorovala okolný svet a bola si vo svojom. Nič sa jej netýkalo...

Mám ráda hry, takže pokud si chtějí hrát budeme si hrát.
Prohrábla jsem si rukou vlasy a vydala se dál, prošla jsem neformálně kolem postavy, i když mi přímo před ní vypadl z ruky malý krystal. Čekala jsem na reakci a proto trochu zpomalila pohyb

Sen Sarutobi

Nič sa nestalo. Naozaj sa nič nestalo, pretože tá rádoby postava ostala sedieť na kameni a ďalej sa v sile vetra pohojdávala z jednej strany na druhú aj napriek blízkej prítomnosti Reiny. Po chvíli však začala vydávať podivný zvuk, podivnú melódiu ktorá pripomínala pohmkávanie, ale aj ta po chvíli ustála a v tichu vetra sa ozvalo len jediné. A to vŕzganie vychádzajúce od postavy. Pretože sa otáčala, pomaly ale priamo tvárou k Reine a teraz si až mohla všimnúť kde sa nachádza. V brinde. Pretože keď uvidela čo bolo zabalené v kapucni a plášti, musela ju prejsť všetka sranda. Bola to bábika, podivná a hrôzostrašná bábika s obrovským počtom výbušných lístkov pohádzaným po celom tele. Netrvalo dlho a z kríkov, ďaleko za ňou sa ozvalo opičím hlasom..
"Kabooom!" Po poslednej hláske slova, sa ozvala rana ktorá zatriasla samotnými základmi Tsukigakure, ohromný výbuch pripomínajúci výbuch nahromadenej C4 akoby samotný Deidara povstal z mŕtvych. Presne pri Reine sa ozvala rana a na mieste kde ostala bábika sa nachádzal v túto chvíľu obrovský kráter a dym ktorý zahalil väčšinu lesa.