Kancelář Kazekage

Zde úřaduje Hachidaime Kazekage, Akasuna no Sasori. Pokud není přítomen, kancelář se zamyká a je zabezpečena pastmi. Na zemi přede dveřmi a před okny jsou pečetě, fungující jako alarm. Pokud vstoupí někdo nepovolaný zabezpečí kancelář a přivolá stráže, ze zdí se vysunou trubky s uspávajícím prachem, který je čirý a nelze jej rozpoznat, pokud nemáte doujutsu! Pečeť dokáže odjistit jedině Kazekage.

Neseděl jsem na židli, byla nepohodlná a bolel mě z ní zadek. Tato pracovna byla nově postavená, neustále mi chodili hlášení z přestavby Suny. Nebylo to nejlepší, ale také ne nejhorší. Nejdůležitější bylo, že jsem byl NOVÝ HACHIDAIME KAZEKAGE! Kdybych ve válce nepomohl, tak by to bylo určitě jiné. Musím však najít loutky, které měla moje předchůdkyně. Dědictví Gaary, jinchuuriki Ichibiho.

Ale, někdo teda skutečně přišel. pomyslel jsem si.
"Dále," řekl jsem nevzrušeně a s kamenným výrazem ve tváři.

S dvou členným týmem procházíme chodbami vedoucí nás k úřadu Kazekage. Před dveřmi jsem se zastavila. Tentokrát jsem vyzvala i mé studenty, aby šli se mnou dovnitř. Zaklepala jsem

 Už další? Pozvedl jsem zvědavě obočí. Po mém posledním vyzvání nikdo nepřišel, začínal jsem si myslet, jestli není Hine zase v jiné dimenzi.
"Dále," opakoval jsem nevzrušeně, klidně, bez emocí.

Mí studenti mi zdvořile otevřeli a já vešla dovnitř. Pořádně jsem si prohlédla nového Kazekageho. Sasori. Tohle bylo opravdu překvapení. Mí dva studenti se postavili ke dveřím a vykazovali stejné známky překvapení jako já.
"Lord Kazekage?" oslovila jsem nejistě

 "Osobně," přikývl jsem a pohlédl na ni absolutně bez výrazu, tak jak to umím jenom já.
"Hachidaime kazekage, Akasuna no Sasori," mírně jsem se uklonil a představil se. No, slušné chování jsem stále nezapomněl.

"Och odpusťte mi mé zděšení, čekala jsem trochu někoho jiného, ale budiž." pousmála jsem se. 
"Jsem Daimyo Sora no kuni, Crystal Takaishi, jsem na výpravných politických cestách, kde navštěvuji naše dříve spřátelené vesnice, abych se ujistila osobně, že jsou v pořádku popřípadě nepotřebovali naše služby. A hlavně....zajistit informace o zájmu na spolupráci." započala jsem svůj monolog, který jsem opakovala jinými slovy již potřetí.

"Ano, i já byl zděšen, když jsem zjistil, že rada vybrala mou maličkost," pak jsem přikývl.
"Sora no kuni, obnovená vesnice, která vychovává mediky a senzibily, ve válce jednotky Sory pomáhali i v mé jednotce, co si pamatuju," odříkal jsem a znělo to jako z učebnice. "Momentálně je nemocnice plná a Suna potřebuje přestavbu, nejsme tak ekonomicky stabilní jako ostatní vesnice, tak děláme, co se dá. Vzhledem k uvedeným skutečnostem zájem o spolupráci je."

Povytáhla jsem obočí, ale viditelně si ulevila.
"Děkuju, právě jste mě ušetřil celého výkladu, který bych opakovala už po druhé a ještě mě jistě dva další čekají." usmála jsem se.
"Každopádně těší mě, že Vás poznávám osobně." a přistoupila jsem k němu blíž, abych mu mohla podat ruku a hned jsem pokračovala.
"Nicméně zapomněl jste ještě říci, že naše vesnice včetně mě zaujala místo po zničené Zemi Železa. Sraz Kage se blíží."

Přijal jsem její podanou ruku. Určitě musela pocítit, že můj dotek byl..no jiný než u ostatních lidí. "Také mě těší," dodržoval jsem předepsaný protokol. Teď mě překvapila, "O tom nic nevím, Daimyo-dono,"

"Proto obcházím ostatní vesnice, po válce bude třeba se sejít a projít následky, a znovu obnovit politické okolnosti jako smlouvy, dohody a zda-li rozpustíte či nikoli spojenectví národů." promluvila jsem, ovšem jeho podání ruky bylo divné. Překvapilo to i mě."Jsem tu proto, aby jste pak nebyl překvapený až k vám dorazí pozvánka na sraz." tentokrát jsem byla vážná

"Už chápu," přikývl jsem bez jakéhokoliv výrazu. "Sunagakure musí udržovat svůj status jedné z velkých pěti ninja národů, já jako nový Kazekage musím tuto historickou skutečnost respektovat, proto Vám už teď říkám, že se srazu zúčastním, ačkoliv ostatní Kagové budou jistě překvapeni, až mě uvidí. Doufám však, že mě přijmou, ačkoliv jsem byl dříve zločinec třídy S. Teď jsem jiný a z vlastní vůle jsem se přidal k Alianci a přispěl svými silami," pohlédl jsem jí do očí. Udělám vše, co je třeba, aby mě ostatní přijali jako vůdce Suny!
"Kdy ten sraz bude? Nemám rád čekání," zeptal jsem se okamžitě.

Za dveřmi kanclu se ozývaly podezřelé zvuky. Rány, jako kdyby někdo porážel všechno, co se mu postavilo do cesty. Což byla vlastně pravda. A v neposlední řadě se ozýval zpěv. A bohužel sílil.
"Půůůůjdeem spolu do sklíííípku...." vesele jsem si notoval, zatímco jsem popíjel ze své lahvinky. Bylo to vynikající víno, obohacené jistou chemikálií. Možná proto ta barva vypadala... no... zeleně.
Bez klepání jsem vpadl do kanclu a usmíval se jak měsíček na hnoji. Chvíli jsem šel rovně, následující sekundu padl na kolena. S hlavou upřenou do podlahy jsem zvedl svou lahev se zeleným vínem a prohlásil:
"Toto je objev pane řediteli... a šupr ročník." načež jsem škytnul.

"Nevím ještě nejdřív mi musí dát svolení všechny vesnice. ještě tři mi zbývají. Vyčkejte času." i když nevím co s tou Oto. pomyslela jsem si.
"Dám Vám rozhodně dopředu vědět." v tom vpadl do kanceláře někdo, kdo byl totálně na mol. Nejistě jsem se podívala zpět na Kazekageho.
"Na mě působíte velice zdvořile a klidně, pokud budete jako teď stejně působit, ostatní kage nebudou mít problémy." pousmála jsem se a podala mu svitek s mím pečetícím znakem.
"Dohoda o neútočení, spolupráci a zaučení mediků a senzibilů dle libosti. Jsme neutrální země, rádi poskytneme pomoc všem. Přinesete mi ji, podepsanou až na sraz."

Zrudl bych, kdybych měl líce, které by mohli rudnout. Styděl bych se, kdybych měl emoce. Takové podřízené bych v minulosti okamžitě otrávil, udělal bych to i teď, kdybych věděl, že to na něm bude působit. Ale jednu věc jsem si musel přiznat, měl jsem na něj slabost.
"Hine," řekl jsem chladně. "Daimyo-dono, to je můj pobočník, který tu být neměl." svitek jsem si od ní vzal.

Jak jsem tak klečel na kolenou, pokusil jsem se o úklon. Výsledkem bylo, že jsem se čelem dotkl země.
"Velice rád vás poznávám pane." pravil jsem směrem ke Crystal. Následně jsem vytuhnul a usnul.

ušklíbla jsem se. Potlačovala jsem trochu smích, ale téhle situaci to neublíží. Podívala jsem se zase na Kazekageho.
"No nebudu vás už déle rušit." Mí studenti stále stojící u dveří se smáli už na celé kolo.
"Půjdeme o dům dál. Děkuji, že jste mě přijal a budu se těšit na společné setkání v Soře." mírně se ukloním a otočím se na studenty a pokynu jim, aby šli ven a já za nimi. (přesun)

Když zmizela konečně jsem se uvolnil. Vstal jsem a dloubl do Hineho nohou.
"Vstávej, nedělej že spíš.."

S úsměvem jsem se převalil na záda a hleděl Sasorimu do očí. Náhle jsem vypadal poněkud přítomnější. Duchem, i tělem.
"Dobré ráno? Proč jsem se vzbudil vedle vás?"
Na tváři jsem měl takový ten šibalský úsměv, který říkal, že jsem pěkně zlobivý hoch.

"Nebolí tě nic?" optal jsem se a přitom ušklíbl. Z prstu jsem vyslal proud čakry a utvořil vlákno, přitáhl jsem si k sobě jeho láhev, opatrně k ní přičuchl a pozoroval ji. "Už bys to neměl pít, co když se tě budu chtít zbavit, otrávím tě a ty to v klidu přežiješ?" láhev jsem mu vrátil.

Jeho starostlivý tón mě velmi potěšil. Nedůvěřivě jsem sledoval, co to provádí s mou lahví vína.
"Cítím se naprosto skvěle a máte pravdu. Pokusit se mě otrávit, je jako házet hrách na stěnu. Maximálně chvíli uvidím jednorožce a víly." pokrčil jsem rameny a s už střízlivým pohledem si vzal zpět svůj nejnovější vědecký objev.
"Ale to byste mi přece neudělal." zvedl jsem jakoby tázavě obočí a mlsně olízl hrdlo lahve.

"Pravda, ani ten nejsílnější jed, který jsem kdy vyrobil, by tě nedostal na kolena," obdivoval jsem jeho schopnost.
"Co se týče odolnosti a vlastní regenerace jsi lepší než ten brejloun Kabuto a jsi navíc imunní vůči jedům jako Orochimaru, to sliznounské duo mě snad bude pronásledovat na věky." hovořil jsem chladně a pochodoval po kanceláři. "Udělal neudělal, pokud budeš překážet, tak bych to udělal, ale nějak mám na tebe slabost. Jsi jako jedovatá, páchnoucí květina, která nikdy neuvadne. Jako mé umění."

Fascinovaně jsem sledoval jeho tvář a bedlivě naslouchal. Neuniklo mi ani slovíčko. Skoro se mi nechtělo věřit tomu co říká. Znal jsem ho nějaký pátek, takže jsem si dovolil být trochu drzý.
"Sice jste stále odměřený a tak formální... Ale jelikož umím číst mezi řádky, beru vaše slova jako vyznání lásky." vyplázl jsem na něj jazyk a dal si ruce za hlavu. Stále jsem se válel v jeho kanceláři a neměl jsem touhu na tom cokoliv měnit. Kdo jiný by si toto dovolil? Kdo jiný by s ním vydržel tak dlouho bez imunity vůči jedům? Jedině sebevražedný magor.