Sídlo klanu Antatchaburu

Vešla jsem a chvíli jen mlčky zírala.
Pááni, to chci taky!
Skopla jsem boty z nohou do rohu a zmizela z jeho dohledu.
Prošla jsem skoro celé sídlo a všechno obdivovala.
Nakonec jsem se zase objevila u něj celá rozjařená.
"To je boží, boží, božíí! Kdybych tu bydlela už by mě ven nikdo nedostal."
Zazubila jsem se a povzdechla si.
Teď se mi o tomhle bude zdát.

Sedla jsem si vedle něj a protáhla se.
Po jeho otázce jsem se zamyslela a ušklíbla se.
"Na oslavách jako součást formality ale jinak ne."
Zakroutila jsem hlavou a pokrčila rameny.
Neměla jsem potřebu chodit do baru a ožírat se. Já si našla zábavu vždy jinde.

Jeho otázka mě zaskočila.
"He?"
Chvíli jsem na něj nechápavě koukala a pak se podrbala ve vlasech.
"Pff já nic neudělala, takže by jsi se měl ptát sám sebe."
Pokrčila jsem trochu rameny a sledovala ho, já vážně nic neudělala. Prostě jsem byla taková jako vždy...asi moc otravná.

"Takže je to chyba?"
Nadzvedla jsem trochu nechápavě obočí.
Proč mu to tak vadí?
Když začal jmenovat vše co je v ledničce povzdechla jsem si, protože tam teda víceméně bylo jen pivo, pivo a zase pivo.
"Hmm.."
Zamručela jsem a zvedla se, po chvíli jsem se vrátila se skleničkou vody a na něco si vzpomněla.
"Hele, komu patří ten pokoj s plyšáky?"
Koukla jsem se na něj zvědavě a napila se.

Když řekl, že jsou jeho trochu jsem odvrátila hlavu abych se nezačala smát a nenápadně si otřela slzičku od potlačovaného smíchu.
Trochu jsem si odkašlala a zase se na něj koukla.
"Hezké.."
Poznamenala jsem a napila se abych se zase nezačala smát. Člověk jako on, na všechny arogantní, nepřístupný a chladný má v pokoji plyšáky.
Roztomilé.

"Však nic neříkám."
Ohradila jsem se s širokým úsměvem a pokrčila rameny.
"Měj tam klidně štěně nebo co já vím. Vždyť je to jedno."
Zakřenila jsem se a zase si sedla vedle něj, protože jsem doteď s tou skleničkou stála.

Když se na to zeptal mlčela jsem a horlivě přemýšlela.
Když přiznám že jo, bude to hrozný! Když řeknu že ne nebude mi věřit!
Když se vrátil založila jsem si ruce na prsou a opřela se.
"Tseh..nejsem."
Odpověděla jsem mu jako kdyby se ptal na nějakou blbost, kde už musí znát odpověď protože je jen jedna.

"NE!! jdi pryč!"
Snažila jsem se bránit ale nešlo to, svíjela jsem se na zemi a smála se jak cvok. Jenže najednou zmizel.
Já byla někdy hluchá jak poleno, takže jsem nic neslyšela.
Když jsem se chtěla zvednout a odcupitat pryč prásk a sekla jsem sebou na zem.
Po nějaké době jsem se probrala a povzdechla si.
"Auč..už zase."
Nasupeně jsem si povzdechla a stoupla si.
Spokojeně jsem se protáhla a rozhlídla se. Nikdo nikde a jestli tu někdo přece jen byl diskrétně si nevšímal válející se holky na zemi...teď teda už neznámé osoby která byla na nohou.
Okey..
Strčila jsem ruce do kapes a vypařila se.

~přesun~

Keď sme došli do sídla tak som sa neubránila a zvolala som. Toto že je tvoje sídlo!? Veď toto je úžasné! A farebné! Obzerala som sa okolo seba. Oproti tomu môjmu je toto palác! Usmiala som sa a kráčala som poslušne za ním. Hneď ako sme vošli, vyzula som sa a stále som sa obzerala.
Oh, nemyslím si že tu prespím, predsa-len je tu ešte niekoľko členov a eh... som z inej dediny takže by to asi... nebolo správne... Povedala som hneď a kusla som si do pery. Plyšáky? Žeby... jeho bývalej? Eh, a ukážeš mi ju teda? Tvoju izbu myslím, ja som ťa do svojej zaviedla! Rýpla som doňho.

Zasa som za ním kráčala a snažila som sa nenaraziť na niečo alebo do niekoho. 
A-ale... ech, dobre... ale dúfam že mi nikto nevrazí v noci do izby a prehodí ma potom cez zavreté okno niekam. Povedala som, ech to bola hrozná spomienka. Ako som mala vedieť že to bola kapitánova posteľ a že takto zareaguje? Tse! Chlapi. 
Pomalinky sme teda vošli do jeho izby. Bola pekná, jednoduchá a všetko to tu voňalo akoby za jahodami... alebo to boli pomaranče? Zvláštne. Pozrela som sa teda z okna a sledovala som okolie.
Vedela som že Tsuki je pekná ale žeby až takto...? Veľmi sa mi tu páčilo.

Je milé že tu takto pekne všetci spolu vychádzate... Usmiala som sa na Reia. Bol to taký... uvoľnený úsmev. Oprela som sa o parapetu a nadýchla som sa. Už dlho som len tak nevypla. Tým nechcem povedať že v Kiri mi je zle, práve naopak! Ale... tam som väčšinu času ako struna... Čakám čo sa bude diať alebo kto ma navštívi v sídle a bude niečo chcieť alebo... jednoducho... asi navrhnem Hitomi aby si dala spolu z rodinou voľno a aby šli na pár dní do Tsuki, je to tu strašne krásne... Pozrela som sa na Reia. Oh? Až teraz som si všimla že tvoje oči akoby svietia... Oh! Teraz sú akoby priesvitné! Postavila som sa na špičky a chytila som sa mu ramien aby som sa udržala a lepšie som videla. Potom som reagovala nato čo povedal. A kde budem spať? Uškrnula som sa. Vari, Tralala-chan, s tebou na tejto posteli? Rýpla som si a zasmiala som sa. No veď nech sa pýtajú, mne to nevadí... hlavne nech ma neprehadzujú oknom. Usmiala som sa.

Nie! Každý má iný odtieň modrej! Tvoj je tak brutálne číri že sa fakt zdá akoby svietili! A pokiaľ ti dá žena kompliment je dobré ho prijať BAKA! Nafúkla som sa a potom som sa pozrela na niekoho kto teraz prišiel.
Sčervenala som, uklonila som sa jemne a usmiala som sa. E-ehm, moje meno je Yuuki... Teší má Ren-sama... Povedala som a prezrela som si ho. Jashin-sama... prečo musia mať všetci ktorých stretnem červené vlasy!? Snažila som sa odstrašiť červeň v lícach.