Sídlo klanu Hyuuga

Sídlo klanu Hyuuga

Komplex budov je obehnán zdí. Dostat se sem tedy lze pouze přes hlavní bránu, která je neustále hlídána dvěma shinobi na úrovni chuunin z vedlejší rodiny.

Nevraživost mezi hlavní a vedlejší rodinou je pomalu na ústupu. Rodiny tak nejsou naprosto odděleny od sebe. Žijí v těsném sousedství.

Existuje tajná cesta, která umožňuje obejít bránu. Znají ji však pouze členové klanu a hokage.

V centru sídla se nachází mále nádvoří, kašna, několik laviček, a sídlo má také několik krásně upravených zahrad a menších parčíků.



Nemohou chybět ani tréninkové prostory.

Musela jsem se ušklíbnout.
"Vždycky tu bylo živo, ale nikdy ne takhle," dodala jsem. "Jako kdyby nám osud nepřál strávit spolu alespoň pár klidných dní. Teď už můžeme jenom odpočívat, klidně konverzovat... jak já se na to celý den těšila!"
Hlavou mi prolétalo deset tisíc myšlenek najednou. Nechali jsme ji bojovat. Vyčerpala se. Kvůli našim problémům.
"Lizzy, já se ti velmi omlouvám. Za všechno. Mohlo se ti něco stát a to jen kvůli tomu, že jsme to nebyli schopní zvládnout sami..." kdybych ji nepodpírala, sklopila bych pohled k zemi. "Snad ti to teď dokážu vynahradit a dokud ti nebude líp a nenabereš zpátky veškerou energii, nepustím tě odsud!"
Otevřela jsem jí dveře sídla a uvnitř shodila všechno z postele, aby si mohla lehnout. Já samozřejmě plánovala vklouznout pod deku vedle ní, hned jak připravím ještě pití.
"Mám docela žízeň. Dala by sis čaj nebo kávu? Nebo jen minerálku či vodu?"

Musela jsem se smát. Zároveň jsem to ale brala smrtelně vážně a během několika vteřin byly u postele dvě sklenky s vodou a ještě plná láhev, abychom si mohly pití kdykoli bez odbíhání do kuchyně doplnit.
Ještě jsem zavřela dveře, uklidila zbraně do schránky pod postelí a rozpustila jsem si vlasy. Pak už jsem mohla vklouznout k Lizzy do své milované postele. Okno bylo trochu pootevřené, takže nám sem šel svěží čerstvý vzduch.
"Konečně," povzdechla jsem spokojeně a zamyšleně jsem svou přítelkyni sledovala. Měla jsem chuť začít si zpívat matčinu ukolébavku a to mě nutilo k úsměvu.
"Lizzy-chan? nedalo mi to. "Jak vlastně skončil Akihiro? Pamatuji si, že jste spolu trávili i v době války dost času."
Tuhle otázku jsem měla na jazyku už dlouho.

"Ah tak," kývla jsem a zavrtala jsem se víc pod peřinu, aby mi byly vidět jen světlounké oči.
Tím méně šlo bylo možností pro odhadování mých tajných soukromých neodhadnutelných úžasných myšlenek.
"Myslela jsem, že spolu... no však víš," pokrčila jsem rameny. "Omlouvám se za připomínku něčeho nepěkného. Stejně jsem ho ale neměla moc v lásce."
Neměla jsem ho ráda, ale zároveň jsem nečekala, že si jen tak zmizí. Samozřejmě tu byla další otevřená možnost a to, že se mu třeba něco stalo, ale to bylo tak nepravděpodobné, až jsem tomu přisoudila nula-procentní šanci.
Vyklouzla jsem zpod peřiny, abych chňapla skleničku a upila trochu osvěžující vody.

Ušklíbla jsem se.
"Já a nekalé úmysly?" Nadhodila jsem nevinný kukuč. "Co si to o mě myslíš?"
Odložila jsem skleničku a znovu jsem se schovala před světem.
"Mé úmysly jsou vždy čisté a sněhobílé jako lilie... nebo jako Byakugan."
Tomuto se prosím říká: Přirovnání za všechny prachy.
Najednou jsem měla hned lepší náladu. Přece jen jsem majetnický tvor a to, že je Akihiro pryč znamená, že mám přítelkyni opravdu jen a pouze pro sebe.
Skvělá myšlenka!

"Ano, dá," odvětila jsem a v očích mi blesklo.
Ani kapka studu, naopak mi ta otázka spíš vlila krev do žil.
"Stačí na to myslet a mizí ti před očima jedna vrstva oblečení za druhou..."
Oblízla jsem si horní ret, než jsem si uvědomila, jak zvláštně jsem k ní nakloněná a hbitě jsem se stáhla zpátky na svou půlku postele.
"Zajímalo by mě, jestli tohle někdy využila sestřička," rozesmála jsem se.
Ta představa Mikomi, jak se někomu díky svým očím dívá pod šaty, byla absurdní. A pak jsem se přestala smát. A začala jsem blednout.
"Ettoo... Když jsme po bitvě u brány spaly... Vrátila se Mikomi?"
Byly to už dva dny, co jsem ji neviděla. Nebyla by pryč tak dlouho, aniž by dala vědět, že je na delší misi. A pokud by měla jednorázovou, stejně by se před ní určitě šla domů vyspat. Ostře mě bodlo u srdce, když mi došlo, jak pozdě jsem si uvědomila sestřinu nepřítomnost zaslepená návštěvou skvělé přítelkyně.
Určitě je v pořádku. Musí být!
Doufala jsem, že se od Lizzy dozvím, že tu nee-san byla, když jsem spala.

"Nikdy by neodešla, aniž by si vzala vybavení..."
V mžiku jsem byla z postele a v jejím pokoji. Stačilo nakouknout, abych viděla, že se nic nehnulo. Podivně čisto a bohužel i plno. Pokud by to byla delší mise, určitě by si toho vzala víc. Zmizely by i pilulky, nějaké jídlo... Ale všechno bylo netknuté.
"Lizzy..." Nevěděla jsem, co jí mám říct. "Já musím jít za Hokagem. Musím se ho zeptat, jestli ji neviděl. Ale nejdřív se podívám do ulic, třeba jen u někoho přespala nebo... nebo tak něco."
Byla dospělá, neměla povinnost říkat mladší ségře, co kdy dělá a s kým zrovna je. Ale já o ní zrovna začínala mít takový strach.
Vlasy jsem brzy měla svázané ve dvou culících, tak jsem obvykle bojovala. V tašce u pasu jsem měla všechno vybavení, zkrátka jako kdybych musela hned odejít.
"Určitě se jí nic nestalo," zkusila jsem prohodit uprostřed horečnatých příprav. "Je to jen... jistota."
Cítila jsem se hůř a hůř. Kdyby se jí něco stalo, byla by to moje vina a vina toho, že jsem si nevšimla, že není doma. Jak se mi vůbec něco takového mohlo stát?!
"Yosh." Pokusila jsem se o energický úsměv. "Už mám všechno sbalené. Pojďme se... projít. Aktivuju Byakugan a podívám se, jestli tu někde na jejích oblíbených místech není. A pokud ne, zeptám se na ni Hokageho. Třeba jen zbytečně plaším."
Hlásek v mé hlavě mi ale říkal, že ne. Že by to nebyl život, aby se něco pořádně nepokazilo, když to člověk nejméně potřebuje.

"Dobrá, dobrá," pousmála jsem se. 
"Děkuju, že tě mám!"
Znamenalo to pro mě opravdu mnoho. A zrovna, když tu byla, tak se dokázalo všechno tak zvrtnout, že jsem z toho byla nešťastná. Nejdřív ten incident u brány a teď tohle. 
Prosím, ať jsem jen paranoidní!
Složila jsem jednoduchou pečeť pro lepší koncentraci.
"Byakugan!"
Následně mi jen vystoupily kolem očí žíly. Zamkla jsem za námi dveře sídla, klíč schovala pod rohožku a vyskočila jsem na střechu našeho domu.
Hledala jsem v Ichiraku, hledala jsem v její oblíbené restauraci, hledala jsem v parku. Nic. Začínala jsem se mračit a blednout čím dál víc. Našla jsem v ulicích známou chakru Hokageho, ale ji ne.
"Mohla by být ještě u jejího oblíbeného hradu," zkusila jsem navrhnout. "Půjdeme se tam podívat?"
Uvědomila jsem si, jak zbytečná ta otázka byla.
"Povedu tě..."
S tím a stále s aktivovaným Byakuganem jsem zamířila směrem k jednomu ze sestřiných oblíbených míst. Nikde jinde už jsem ji hledat neměla. Pak zbývala jen brána a otázka, zda jí prošla, před hledáním Hokageho pro zodpovězení otázek vážnějších.

//Přesun

Dva strážní chuuninové u brány poznali Hokageho posla. Nechali jej teda proplazit kolem. Had se řídil pachem a dorazil do hlavního sídla. Do pracovny Naota Hyuugy (doufám, že pracovnu má) had doslova vydávil svitek se vzkazem, poté zmizel.

svitek:

Nakonec jsem se dobelhal k brane. Strazni me sice znaly ale koukali na me jako na ducha. No tak vratit jsem se mel uz davno nakonec jsem se vydal do sveho domku na kraji. Kdyz jsem dosel domu osprchoval jsem se ledovou vodou. Nakonec jsem se oblekl a nakonec jsem si sedl a sepisoval hlaseni o misi. Kdyz jsem to dopsal nakonec jsem se opet vyrazil k kanclu Hokageho uz jsem chtel mit vse za sebou.
(presun)

Naoto Hyuuga
Naoto Hyuuga si přečetl vzkaz od Hokageho a v duchu zuřil. Věděl, že toto se jeho žena, matka jeho dcer, dozvědět nesmí. Kdyby věděla, že jsou obě v Otogakure, asi by bylo sídlo do deseti vteřin lehlo popelem. Raději jí neřekne nic, vyjma toho, že jsou na misi. Krátce odepsal Hokagemu a poděkoval mu za zprávu. Klid udrží, jako vždy. A bude doufat, že se jeho dívky vrátí obě v pořádku domů.

Jakmile jsme došly zpět k sídlu, hledala jsem klíč. Prostě jsem ho nemohla najít a když už jsem ho našla, tak mi zase nešlo odemknout. Povedlo se. Zavřela jsem za námi dveře našeho bytu a rychle zkontrolovala, jestli nikdo není doma. Nebyl. Zůstala jsem stát ve dveřích vlastního pokoje s očima rozšířenýma očekáváním a chutí na jakoukoli hru, kterou dnes Lizzy bude chtít hrát.

Vstúpila som za Shijin dovnútra a na chvíľku som sa len zastavila uprostred chodby. Nejak som pozabudla.. čo som vlastne chcela spraviť teda.. začala som byť nervózna a Shijinin pohľad .. očakávania, mi to nijak neuľahčoval. Rýchlo som sklopila pohľad dole a rukou som si začala neohrabane rozopínať popruh na taktickej veste. 
"Uhm.. pomôźeš.. mi s tým?" Zamumlala som stále nervózne.

Rozepínat Lizzy vestu. Dobře, byla to jen vesta, ale byla na Lizzy. Na jejím těle. Zatraceně pěkné těle, když už jsme u toho. Oblízla jsem si rty.
"Ovšemže," pokusila jsem se o klidný úsměv, ale spíš jsem teď byla jako šelma.
Pustila jsem se do rozepínání. Taky mi to moc nešlo, ale nakonec se mi to povedlo. A zase jsem zůstala stát. A sledovat ji bez jediného pohybu.

 "Celkom ma desíš." Zasmiala som sa stále nervózne a vestu som pomaly odložila k topánkam.  Pripomínala mi nejakú šelmu, ktorá len čakala na vhodnú chvíľku. Vlastne som pred ňou tak trocha ušla. Vybehla som po schodoch a stále s úsmevom na tvári som vletela aź do jej izby. Tam som zo seba len zhodila ponožky a zaliezla som pod perinu. Ako keby som sa pred Shijin chcela ukryť.

Pohodila jsem vlasy. Lizzy se přede mnou tak trošku schovala. Asi jsem byla trošku moc divoká. Ale svého pohledu jsem se zbavit nedokázala, jen jsem do něj přidala trochu divokosti.
"Ettoo... Lizzy-chan?" postavila jsem se nad postel a čekala, jestli vykoukne zpod peřiny. "Gomenasai?"

Vykukla som spoza periny a v očiach mi hrali iskričky pobavenia.
"Hmm.. možno by som ti ani nemala odpustiť." Vyplazila som na ňu jazyk a následne som sa zatvárila zamyslene.
"Ale aaak mi odpovieš na túto otázku pravdivo, možno by sa s tým ešte niečo robiť dalo." S vyplazeným jazykom som sa znova začala vyzívavo usmievať.
"Vieš, nom.. použila si už "to", na mne?" Perinou som si zakrila ústa podobne, ako ona minule.

Zůstala jsem na ni překvapeně hledět. 
"Ettoo?" Doopravdy jsem nechápala, co tím myslí, ačkoli mi již začínalo svítat. "Ty... myslíš, jestli jsem... NE!"
Pohodila  jsem vlasy.
"Takový úchyl zase nejsem."