Hostinec Zlaté oko

Když nukeninovi zmizel ohnivý plášť, myslel sem si že ho můj výbušný kunai zasáhne, ale někdo se před tu ránu postavil.. Samotný Tsuchikage.. naše vesnice zradila Iwagakure no Sato, a já věděl že je to konec.. Jen sem vykuleně koukal, kdo se tu objevil.. To je můj konec... poskládal jsem naposledy pečeť... Upadl jsem na zem.. ale ihned jsem vstal.. "J-já se vám vzdávám.. Jste v přesile a já už nemám dostatek krve a ani čakry.. jsem nahranej.. "
Rozloučil jsem se s životem..
Zklamal sem svého senseie, svého otce, svého kamaráda.. ale především celou Konohu..
Já to jen tak nevzdám, mám plán..

Akio Sakata
Chtěl jsem se postavit a vyřídit jej sám. Ozvaly se však vedlejší účinky a zranění z předešlého boje. Navíc ta techika. Padl jsem na kolena. Jednak z úcty k Tsuchikagemu a jednak z bolestí, které jsem zažíval.
"Akio Sakata pane, jsem jen Váš.." nemohl jsem se dočkat. O té organizaci jsem přeci jenom zaslechl. Měl jsem místo, kde jsem mohl beztrestné zabíjet, stejně jako teď. Nic jiného mě neuspokojovalo. A teď..s nově nabytou mocí můžu dokázat nevídané..Opravdu nevídané! Už vidím, jak budu nepřátele vysávat, živit se jejich krví. "Muhahahaha!"

Tsuchikage mi dal na výběr, buď se zachráním, a nebo umřu ... Klony které vytvořil Tsuchikage se na mě ihned rozběhli, měl jsem už připravenou pečeť "Chiton no Sekai!!" (Krvavé koule) jsem bleskově vyslal na klony



Doufal jsem že klony to zasáhne, a já budu moct prožít klidný život ninjy z Konohy..
Doufal sem také v zázrak. Uvědomal sem si závažnost situace, stát proti samotnému Tsuchikagemu byl fakt neuvěřitelný zážitek..

Zvládl jsem to, Tsuchikage se nade mnou slitoval.."Arigato Tsuchikage" Já byl jedině rád, zraněný a vyčerpaný jsem se vrátil domů.. abych oznámil že jsem svou misi nesplnil.. Zklamal jsem Hokageho.... nebude z toho moc nadšený. Už nic jiného sem Tsuchikagemu neřekl, neměl sem slov..


/Přesun/

Dopadlo to líp než jsem čekal. Mého cíle jsem dosáhl. Rozchechtal jsem se, když mi tsuchikage-sama pomohl vstát.
"Arigatou Tsuchikage-sama," ještě jednou jsem poděkoval a odešel společně s ním. Ještě jsem se otočil na chlapce a olízl si rty.
"Neboj se, já si tě najdu a zabiju tě. Zapamatoval jsem si tvůj xicht a nikdy na něj nezapomenu." Nepřestával jsem se smát jako šílenec. Já vlastně byl šílencem. Chvíli jsem si myslel, že už je nejhůř a to pískle mě zabije, jenže objevilo se štěstí. JÁ byl šťastný muž! Pořád byl ještě slyšet smích, ale postupně utichal.
Jeden příběh skončí, druhý zase začne. Příběh tohoto muže teprve začal, co všechno stihne napáchat na své cestě životem?

Daleko daleko od Konohy v obrovském hostinci v pokoji hluboko v podzemí, který byl však útulný a velmi pohodlně zařízený, se nervózně procházel Assasin Senju, Nanadaime Hokage.
Byl to nesmysl, neměl jsem kvůli něčemu takovému odcházet z Konohy! Jsem z Konohy příliš dlouho a to jsem slíbil ji chránit. Zrovna když je oslabená.
Znovu a znovu jsem procházel kolem pokoje. Vyrušilo mě jen zaklepání pokojové služby. Otevřel jsem a převzal si nějaký vzkaz, ten jsem odhodil na stolek a posadil se. Jsem tady jako vězeň...
Zavřel jsem oči a vzpomínal na poslední den v Konoze. Byl jsem na cvičišti, když v tom se objevila velmi nežádoucí osoba, Tetsu Yakintaro, sdělila mi vážné informace, kterým však nešlo nevěřit, protože jsem měl jistou dobu podezření o tom, že mě někdo sleduje. Zmizel jsem z dohledu Hakuei a byl odklizen sem. Už 14 dní jsem mimo Konohu a nedělám nic, než že jsem věznem. Dostal jsem se k názoru, že je to zbytečné a zbabělé, nebyla osoba, která by mě dokázala natuty zabít ne s tím, co jsem se naučil. V Konoze měli dostatek času na zjištění, co za tím stojí. Zatímco já jsem byl tady, opozice v Konoze sílila.
Můj pohled zaujal vzkaz. Rozložil jsem jej a začal číst. Tetsuya mi zanechal informace o všem, co doposud zjistil. Se svraštělým obočím jsem dočetl dlouhý vzkaz a založil si jej do svého pláště.
"Je čas.." napsal jsem vlastní vzkaz ve kterém děkuji Tetsuyovi za pohostinnost a ostatní věci a nechal jej zaměstnancům. Zaplatil za služby a zmizel.
PŘESUN

Hikaru a já jsme se blížili k hostinci. Cesta ubíhala a já začala uvažovat, zda skutečně bude všechno fungovat tak jak předpokládám. Zastavila jsem se ještě v bezpečné vzdálenosti, abych si mohla s Hikarem naposledy promluvit bez přítomnosti cizích uší.
"Musím být upřímná. Nemám pocit, že by tu Tetsuya byl. Alespoň ne zatím. Popravdě... Má přítomnost by ho měla vyprokovat a přilákat. Možná se snažíš skrývat svou identitu, měj však na paměti, že já budu dělat pravý opak." objasnila jsem situaci. Nebylo vyloučeno, že se rozhodnu udělat trochu rozruch, aby se informace o mé velkolepé návštěvě rozšířily rychlostí blesku.

Kdyz jsme se blizily Mikomi mi chtela neco sdelit.
No kdyz mikomi rekla ze mozna udela trochu rozruch tak me napadaly vselijake myslenky ale zadna znich nebyla takova ze by to dopadlo bez uspineni rukou. "Hai Rozumim Mikomi-sama." Nakonec jsme jen potvrdil to ze to chapu.

"Děkuji. Pokud se budu chovat divně, tak mi to prosím odpusť." pousmála jsem se. Ninja se většinou snaží svou přítomnost utajit, dostat se k nepříteli tak, aby naprosto nic netušil. Dnes nás tedy čeká naprostý opak. Posledních pár kroků nás dělilo od hostince. Už venku jsme mohli potkat nějaký personál a pár podezřelých individuí. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře.

Ta myslenka se mi celkem zamlouvala. No kdo vi co provede.
"Hai" Bylo jedine co mohla slyset. Spise nebylo co rict vice. Porad jsem nevedel co si mam myslet. vlastne jsem ani nevedel jaka Mikomi je. pouze jsem ji nasledoval.

Místnost byla vcelku šerá, za což mohla nejspíš zašlá okna a laciné a velmi nekvalitní osvětlení, které svým věčným poblikáváním budilo dojem, že nastala zavíračka. Původní barvu podlahy jsem si mohla jen domýšlet, ale když jsem z cesty odkopla prázdnou lahev, pod nánosem cigaretového popela prosvítalo cosi jako barva hořčice. Když mluvíme o cigaretách, bylo to to první, co vás udeřilo do nosu, hned vedle pachu vyčpělého a nedobrého piva.

Procházela jsem mezi stoly, nutno dodat, že každý byl jiný a dvěma dokonce chyběla noha. Ta byla improvizována hromádkou cihel a v druhém případě soudečkem na kterém se skvěl nápis "střelný prach". Bůhví proč na tomto stole byla i výstražná cedule "NEKUŘÁCKÝ STŮL". Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala v chůzi. Cítila jsem, že oči štamgastů se na mě upíraly. V rohu místnosti jsem slyšela vzrušený rozhovor, možná hádku. U jednoho stolu se hrál poker, u dalšího kostky. Na zemi leželo pár lidí, kteří to evidentně přehnali s pitím. Došla jsem až na bar a usadila se na jednu ze židlí. Vedle mě se nacházel popelník, který nejen že přetékal, ale pod nánosem popela a vajglů nebyl téměř vidět. Byla jsem ráda, že byl někdo natolik prozíravý a otevřel zde u baru okno. Vzápětí jsem si však všimla, že toto okno je rozbité. To by vysvětlovalo ono nezvyklé množství světla.
"Zdravím. Vodku a džus!" zvolala jsem, neboť hostinský se nejspíš flákal bůhví kde, pokud tu nějaký vůbec byl. Po očku jsem sledovala, co se rozhodne dělat Hikaru.

Dosli jsme dovnitr do slavneho zlateho oka no nevidel jsem nic horsiho. To co si Mikomi objednala me malem dorazilo odkdy pije? No sedl jsem si k jednomu z praznych stolu relativne k jednomu pod kterym lezeli najaci lide zdrejme podlehly spolecenske unave. Preci jen jsem nechtel stat v prvni fronte jestly se neco rozjede teda pokud to nezacne u me. sedl jsem si a peclive si prohlizel okoli z podkapuce.

Prohlížela jsem si tento vskutku malebný interiér. Pár hostů bylo již decentně vyprovozeno ven. Nebylo divu. Venku jsem zaslechla jakési dávivé zvuky. Smíchala jsem džus s vodkou a pousmála se nad tím, kolik ledu v ní bylo naservírováno. Tak takhle asi sotva zjistím, jestli mě chlapeček neobral. Ale nevadí. Nejsem tu kvůli tomu. Věnovala jsem hostinskému úsměv a oslovila jej.
"Máte skutečně pěkný a útulný podnik. Jak široká je nabídka služeb pro vaše zákazníky? V hostincích se jak známo šíří hodně drbů."

Mezitim jsem se rozhodl zmenit sve misto a nakonec dosel ke stolu kde se hral Poker. Premyslel jsem nad tim ze mozna treba trosku ty sikulky obrat. Pokr sem hraval drive a byl sem dobry teda hlavne v tom ze nikdo nevedel co drzim v rukou jelikoz sem se stale tvaril stejne. behem nekolika minut se zacalo od stolu s pokrem ozyvat hlasite nadavani od hracu kteri zacinaly prohravat. Po dalsich par minutach se zacaly nadavky stupnovat. No nemohl jsme za to ze neumely hrat. Nakonec me jeden z hracu chytl za ruku a zacal osocovat ze podvadim. No ja nepodvadel. Tak jsem jej varoval at da ty pracky pryc. na chvili se uklidnil ale spise sem to videl stylem ze se pujdeme nadychat cerstveho vzduchu.

Zatvářila jsem se trochu zklamaně. Ale nebyl ani první, ani poslední z těch, co by nechali oblbnout přítomností mladé ženy.
"Řeknu vám to upřímně. Mám chuť na sekanou, ale chybí mi hlavní ingredience jménem Tetsu Yakintaro! Kde je?! Vy to přece musíte vědět! Pomozte mi prosím!" byla jsem evidentně rozčilená a možná jsem vypadala i zoufale. Poslední větu jsem zvolala opravdu nahlas. V rozčílení jsem gestikulovala natolik vehementně, že chlápkovi, co seděl poblíž jsem vyklopila svou vodku s džusem a hromadou ledu do klína. Sklenička spadla na zem a rozbila se na kusy.

Particka pokru se pekne rozjela nez se nekdo kdo prohral dost velkou sumu hodne rocilil a popadl me za fligr a vytahnul ven. No co se dalo cekat ze cerstvy vzduch nekomu otevre oci. no stalo se tak ze sly z venku slyset vselijake zvuky no sli jsme ven dva dovnitr jsem se vratil sam. Byl to jen otrapa ktery podvadel a stejne prohral nasel jsem u nej nekolik karet ktere by mely byt v balicku no neresil jsme to . Sedl jsem si zpet ke stolu a pokracoval ve hre. Nez se nekdo rozhodl delat problem opet vedsel dovnitr s vyrazenymy zuby. a sedl sio zpet ke stolu. spise sem pocital ze zacnou teprve problemy.

"Ach, velice se omlouvám, jsem to ale nešika!" zabědovala jsem nad tou spouští. No, alespoň se ta podlaha po dlouhých letech trochu otřela. V tom mou pozornost zaujalo cosi jiného. Něco spadlo na zem... Támhle. U toho stolu! Je čas si zahrát na blbou a ještě blbější.

Došla jsem ke stolu, kde seděla skupinka karbaníků. Byl to jiný, než ten který perfektně obstarával Hikaru. Náhle jsem se sehnula a začala cosi mrmlat.
"Jejda, něco vám upadlo pane. Vám? Nebo je to vaše?" optala jsem se se zářivým úsměvem a hodila na stůl čtyři srdcová esa.
"Juj, já to teda neumím hrát, ale to proč je jich tolik? Naučíte mě to?" byla poslední slova, která rozzuření podfukáři slyšeli. Napřed jeden na druhého vrhali vražedné pohledy, poté byl jeden z nich chycen pod krkem. Raději jsem se vrátila na bar.

Mikomi to zabyla no ale u me to taky zacalo byt zajimavejsi. Nekolik hracu vazne zacalo podezdrivat mou nevinou osobu ze podvadi jeden zasel az za hranice a chytl me pod krkem. Ale to uz mu u jeho nadobicka trcel Kunai. Se slovy: "Jestly to svy nadobi nechces myt ve sklenicce tak me pust sednisi a nedelej blbosti a pokracuj ve hre nebo odejdi." Te one osobe se obevily slzy v ocich kdyz muj Kunai miril tam kam miril. narozdil od nich jaa byl v naprostem klidu.

Na mé tváři se objevil vřelý úsměv. Musela jsem vypadat vskutku podivně. Před chvílí jsem byla vzteklá a zoufalá, poté neskutečně rýpavá, teď doslova sálám nadšením.
"To bylo působivé! Děkuji za záchranu mé bezchybné vizáže. Vy jistě nejste jen obyčejný hostinský, že ne? Kde jste se to naučil? Ach, promiňte, jsem tak zvědavá a sama se ani nepředstavím. Mikomi Hyuuga, těší mě!" doslova jsem hýřila nadšením. Nehraju takové komedie příliš často, ale když už, tak se do toho položím. I když jsem působila dojmem maniodepresivní puberťačky, přesto jsem si udržovala přehled o tom, co se kde děje. Vypadalo to, že nedokážu klidně posedět ani okamžik. Tiše jsem se bavila nad tím, jak Hikaru pomalu ale jistě přejímá území. Většina zdejších ochlastů měla buď nahnáno a nebo netušila čí jsou. Jistě tu ale také bude nějaké větší zvíře. Hádám, že s jedním takovým se bavím zde na baru...