Takigakure no Sato

Vodopád je orientační bod, podle kterého jednoznačně trefíte do Takigakure.
Do Takigakure nemusíte šplhat, jelikož se nachází na skále, ale stačí najít jeskyni, díky které se dostane přímí do vesnice. Konec této jeskyně tvoří zároveň bránu vesnice, kde hlídají stráže. Budova Takikageho se nachází uprostřed vesnice. To najdete lehce dle obrovského stromu uprostřed vesnice.
V Takigakure také teče takzvaný Hrdinský pramen, který je produkován jednou za sto let. Když se ho někdo napije, desetinásobně se mu zvýší chakra.
Takikage je příjemný starší muž. V této vesnici se post dědí z generace na generaci. Ichidaime Takikage byl Kobuki, Nidaime Takikage Shibuki, Sandaime Takikage Nobuki, Yondaime Takikage Nanami, Godaime Takikage Haji, který je zároveň nynějším Takikagem.

Letěli jsme skrytí na obloze a už z dálky byl vidět ten bájný vodopád Takigakure no Sato. Četl jsem o tom kdysi dávno, ale nikdy jsem to neviděl. Z vrcha to vypadalo úžasně. Otočil jsem se na Totsukiho "Budeme přistávat, držte se!" zlověstně jsem se ušklíbl a Soře jsem dal dvojitým poplácáním signál. Skoro střemhlav jsme sletěli až k vstupu do té jeskyně, kterým se jde do vesnice a těsně nad zemí jsme to obrátili. Až mi s toho bylo trošku šoufl, neuvědomil jsem si že ještě pořád mám něco málo v krvy. Ale nedal jsem to najevo, přece jen to byl můj nápad.
Seskočili jsme "Díky Sora-chan, zatím si můžeš odpočinout" zmizela a my jsme se vydali rovnou jeskyní do kopce až nahoru kde stáli stráže. Kouknul jsem se na Totsukiho a čekal jsem že promluví.

Celkem jsem si cestu užíval. Byla klidná a krásná, tak jak to mám rád. Vánek mi lehce vlál ve vlasech a já byl spokojen. Jeho upozornění jsem nečekal a málem mi uletěl klobouk. Teda spíše já celý. Přistání se mi oproti letu vůbec nezamlouvalo. Když jsme přistáli, bylo mi nějak šoufl. Když jsem se trochu vydýchal, vydali jsme se tou jeskyní.
Konečně jsme tam dorazili. Ukázal jsem strážům svůj dopis a oni nás pustili do vesnice. Zamířil jsem přímo k budově Takikageho. Vešli jsme dovnitř a já zaklepal na dveře od jeho kanceláře. Dál už jsem pak jenom čekal na pokyn ke vstupu.

Seděl jsem ve své pracovně a docela se začínal nudit. Poslední dobou tu byl větší a větší klid, ani nikdo nechtěl misi. Sice to bylo fajn, ale tak stejně, nudu nikdo nemá rád, no ne?
Naštěstí mou spásou bylo zaklepání na dveře. Usmál jsem se, narovnal jsem se, vzal jsem si do ruce razítko a dělal, že razítkuji papíry. Jen tak mimochodem jsem zavolal, že můžou vstoupit. Těšil jsem se ale, kdo konečně vstoupí.

Na pokyn jsem vstoupil do místnosti a mírně se uklonil. "Dobrý den Takigake-sama. Posílá mě za vámi Mizukage-sama s prosbou. Více už si přečtete v dopisu, který mi pro vás poslala." řekl jsem a dal mu ten dopis. Podíval jsem se na Akia, zda-li je pořád se mnou. Nemohl jsem dopustit aby se ztratil, jinak by mě Mizukage nejspíš zabila.

Pro Takigakeho:

Pomalu jsme procházeli tou vesnicí, byla úžasná. Všude pěkná příroda, málo lidí. Tady by se mi líbilo. Trochu jsem přemítal nad tím že bych mohl doručovat dopisy častěji, prohlédnu si cizí země a dostanu za to zaplaceno. Pak se musím Mizukage zeptat jestli ze mě neudělá něco jako pošťáka. V duchu jsem se zasmál. Když v tom aniž bych si to uvědomil jsme stáli před Takigakem a já doumal nad blbostma. Rychle jsem to napravil s uklonil se "Zdravím Takigake-sama" přátelsky jsem se usmál.

(Není to Takikage?)

Do kanceláře vešli dva muži. Chovali se slušně, za to jsem byl rád. Kývnutím hlavy jsem je pozdravil. Takže Kirigakure? Zajímavé. Přečetl jsem si zprávu od Mizukage. Nejprve jsem se zamračil, pak jsem se ušklíbnul.
,,Takže Mizukage je novou jinchuuriki pro Nanabiho?" uchechtl jsem se. Pak jsem odkudsi vyhrabal staré dokumenty.
,,Když tahle trocha Mizukage pomůže..." podal jsem Totsukimu složku se starými dokumenty.

Sledoval jsem Takikageho. Při jeho otázce jsem kývnul. Pak mi podal dokumenty. Převzal jsem je a poděkoval: "Arigatou, Takikage-sama. Mohl bych vás ještě o něco poprosit?" zeptal jsem se ho a opět zkontroloval Akia.

Pozvedl jsem pravé obočí a pousmál se. Měl jsem radost, že tu někdo je, zároveň mě těšilo jejich slušné chování. Prostě suprový den.
,,Záleží na tom, o co půjde." založil jsem si ruce na hrudi a opřel se ve svém křesle, čímž jsem mohl sledovat oba dva najednou.

Chvíli jsem přemýšlel jak to říct. "No, víte, chtěl bych se zeptat jestli by jste mi nepůjčil svitek s technikou která se nazývá Takigakure-Ryū: Mizukiri no Yaiba. Rád bych se ji naučil, pokud by vám to nědělalo potíže." řekl jsem co nejslušněji sem mohl. Takikage byl celkem sympatický člověk.

Jen tak stojím a pozoruju jak Totsuki vyřizuje a trochu se mi zamotala hlava až jsem zavrávoral. Takže Totsuki chce techniky jiných vesnic, to je docela opovážlivé. Ale tohle je malá vesnice, tak nevím. Pořád se na mě otáčí jako kdybych dělal problémy. Trochu jsem se zamyslel nad tím v jakým světle mě vlastně může vidět. Vzpomněl jsem si jak mě našel v největší kocovině mýho života a pak mě potkával jen v baru. V duchu jsem se uchechtl, ale moje hihňání vyšlo i ven. Jestli si toho všimli, možná se to v tu chvíli fakt nehodilo. Tak jsem to zamaskoval hezkým úsměvem.

,,Hmm, takchceš techniku?" zopakoval, jako kdybych jeho prosbě nerozuměl. Všiml jsem si, jak ten jeho kolega zavrávoral.
,,Je vám, dobře, mladý muži?" zeptal jsem se ho starostlivě. Když se ale tak hezky usmál, nechal jsem to být.
,,No..." začal jsem a nedokončil to. ,,Jelikož jste se chovali fakt slušně a já se konečně na chvíli nenudil, můžu tuto techniku postrádat." usmál jsem se a prohrabal se navíc ještě nějakými technikami, než jsem našel tu požadovanou. Pak jsem mu ji podal. Taky mě totiž napadlo, že když k nim budu vstřícný, tak by to mohl ucelit vztahy mezi Kirigakure a Takigakure. Sice jsme spolu nikdy problém neměli, ale tohle bude ještě lepší.

Hluboko se ukloním. Byl jsem mu za tu ochotu moc vděčný. "Tisickrát arigatou, Takikage-sama." poděkoval jsem mu mnohokrát a vzal si techniku. "Myslím že je to vše co jsme od vás žádali. Prozatím se mějte a doufám že se ještě někdy setkáme." rozloučil jsem se a pomalu vyšel z místnosti.
Chtěl jsem si zpáteční cestu vychutnat, ale Akio měl zřejmě naspěch tak jsme museli trochu přidat. Let zpět se mi opět líbil, ale přistávání ne.
/přesun