Tanigakure no Sato

Hikaru a já jsme konečně dorazili na místo. Celou cestu jsem zůstávala celkem v tichosti. Přemýšlela jsem o tom, co nás čeká. Jaké další nebezpečí nám ještě může hrozit. Co když ono setkání nedopadne dobře? Bude Hikaru zklamaný? Nebylo by lepší, kdyby se pravdu nikdy nedozvěděl? Těsně před vesnicí jsem se zastavila. Byl to stejný manévr, jaký jsem udělala před hostincem. Bylo tedy zřejmé, že mám něco na srdci.
"Hikaru-san. Nepochybuji o tom, že když jsme došli až sem, zvažoval jsi snad všechny možné scénáře, které mohou nastat. Je to tak?" otázala jsem se. Nerozebírala jsem možnosti do podrobna, protože jsem ho nechtěla ještě více rozčarovat. Už tak musel být v této situaci značně bez sebe.
"Často říkáš slova, kterým se těžko věří. Ať už se tedy stane cokoliv, pamatuj si, že Naoto a já jsme tu pro tebe. Ať už si ostatní říkají co chtějí, jsi součást naší velké rodiny."

Vyčkala jsem, zda mi něco sdělí a poté se zase začala soustředit na náš cíl.
"Takže jaký je plán?"
Hikaru se od samého začátku ujal vedení a já s tím neměla problém. Naopak. Nikoho jiného nemohl v tento okamžik vést instikt lépe než jeho.

S Mikomi jsme sli az sem no  ono nebyla ticha jen Mikomi ale ja take. Hlavou se mi honily vselijake myslenky. nevedel jsem co me ceka a co tady najdu. Bylo mozne ze me to co najdu  znici nebo ze to zhasne i to posledni male svetlo ktere  horelo v mem srdci a ja upadnu do opravdove temnoty.
"Mikomi-sama  pokud mate na mysli jestli jsem zvazoval moznost ze smimi budu muset bojovat neboje zabit. Tak ano. Pokud ohrozuji Konohu nebo klan tak  je to neco co musim udelat."
Nebyl jsme clovek co by takova rozhodnuti i takove veci jen tak rikal. Mela pravdu nevedel jsem co cekat ani co citit ale vedel jsem co musim udelat.
"Mozna, mozna proto ze je take myslim vazne. Mozna nevite co se stalo asi pred dvemi lety. Byl jsme vyslan na misi a vyzvednout dokumenty vzal jsem svuj tym ale mise se zvrtla ja jediny jsem prezil. Zbytek mych pratel zemrelo. Proto uz nechci zazit nic takoveho proto radeji  delam vse sam. Neochranil jsem sve  pratele a osobu ktera ve me verila od zacatku az dokonce. proto se nechci spolehat  na nikoho." Objasnil jsme kratce. Pak jsem se vydal pomalym krokem k branam one vesnice ale nez jsme tam dosly jeste jsem dodal k Mikomi:
"Mikomi-sama, pokud dojde k tomu ze budu muset bojovat se svymi rodici.  Slibte mi ze  at to bude vypadat jakkoliv nebudete zasahovat." Doufal jsem v to ze Mikomi pochopi ze mi slo o to ze  pokud se opravdu dostane k boji tak je to co mi ma cast nedovoli aby to nekdo udelal za me. Mozna jsem citil ze to je ma povinost sam nevim proc jsme to rekl ale myslel jsem to vazne.

"Chápu tvé pocity, takže doufám, že to samé uděláš i ty. Ať se stane cokoliv, nepokoušej se mne zachraňovat. Poté jsme si kvit." dala jsem mu jasný návrh, jak by naše "spolupráce" mohla vypadat. Nechtěla jsem znova spílat vlastní neschopnosti, ani se dívat na to, jak kvůli mně někdo umírá. Byla jsem ochotná pro to udělat maximum. V mé mysli mě stále strašil úkol, který mi otec svěřil. Modlila jsem se, ať už máme tuhle misi úspěšně za sebou.

Podival jsem se na Mikomi a pak jsem rekl.
"Mikomi-sama myslym ze by bylo lepsi kdyby jste se ujala vedeni vy nez se teda dostaneme k tomu nelegalne zbohatlemu Daimyovi. Asi by jsem se mohl moc rozvasnit a zpusobit vice skody nez uzitku." Pak jsem se rozhlizel kolem a v hlave se mi rodily vselijake myslenky. Preci jen Mikomi nebyla o moc starsi nez ja no to ja spise zaostaval svou urovni proti ni. Nemluve o tom ze jsem byl srovnan s myslenkou ze opet budu lezet v nemocnici. Nejakym zazrakem se to stavalo pravidlem. A take jsem si uvedomoval ze je mozne ze touto akci jsem si uzavrel dvere k ANBU. Nakonec jsme se chtel zeptat na toto tema uz davno ale nejak jsem nevedel kdy a ted byl relativne klid.
"Mikomi-sama, asi vite ze jsem vasemu otci preda pecet hokageho k memu preveleni k ANBU. A aby jste byla v obraze ja jsem byl ten kdo podal tuto zadost, nebyl to napad Hokageho ani nikoho jineho. Kdyz jsem to udelal bylo to spise ze jsem se snazil udelat neco na truc. Ale behem poslednich mesicu jsem si jen uvedomil ze slo o mnohem vice nez o to. Myslkym ze to ze me vsichni v klanu odmitalo mi dalimnohem vice nez asi chtely. A to touhu chranit vsechny a ne jenom urcite osoby." Rekl jsem jako male vysvetleni a pak jeste dodal.
"Co si o tom myslite vy? Ne jako clenka klanu ne jako clen hlavni rodiny nebo eventualne budouci vudce klanu. ale vy jako vy?" Zajimal me jiji nazor a ani sem nevedel proc. Ale preci jem to vypadalo ze nema vuci me predsudky nebo je nedavala posledni dobou najevo. Tise jsem cekal na jeji odpoved a az se tentokrat ujme vedeni Mikomi.

Bedlivě jsem naslouchala jeho dlouhému monologu. To, že se mi rozhodl přenechat velení jsem přešla mlčením. Nedělalo mi to problém, mnoho věcí to ve výsledku neovlivní. Ta část s Anbu byla již zajímavější.

"Myslím si, že je hloupost dělat něco na truc. Tím spíš, pokud jde o to přidat se k Anbu. Litoval bys." pravila jsem celkem nemilosrdně, ale neměla jsem chuť chodit kolem horké kaše a okecávat nejčistší podobu svého názoru. Chvíli jsem pozorovala Hikarův výraz, ale nakonec dodala i zbývající část.
"To ostatní se mi líbí. Není až tak důležité proč ses rozhodl chránit každého, bez rozdílu. Důležité je k tomu dospět. Máme v podstatě podobné cíle. Myslím, že nebude trvat dlouho a i ti nejzatvrzelejší škarohlídi na tebe změní názor."

Zacinal jsme litovat ze jsem mikomi Nepotkal drive. Mozna by se neco zmenilo mozna ze ne.
"Mikomi-sama, jak jsem rekl puvodne to byl mozna truc ale zdrejme nekde v hlouby to byla ma touha tak jako tak. Mozna ze se jejich nazor zmeni mozna ze ne. Ale to neni duvod proc to chci delat. Taktop mam sanci neco zmenit aniz by o tom nekdo vedel. ANBU svou identitu neodhaluji na verejnosti. "
Pak jsem se mirne pousmal a pak pokracoval.
"Jde o to ze az prijde muj cas tak si chci rict ze jsem udelal vse v co jsem veril. A odejdu s cistym svedomim."
Mozna bylo brzo rikat tohle ale bylo to ze jsem vedel co mi ta technika zpusobuje taktez my bylo ze jak skombinuji klanove techniky s elementem tak to nebude jine. Ale to uz jsem nerekl nahlas. Mozna me neco nutio ji rict co nejvice nebo proste jsem zacinal uvedomovat ze proste muj osamely zivot uz chce zmenu kdo vi.
"Mely bychom vyrazit. A Jeste prosim prestante mi rikat Hikaru-san. Z tech pripon mi naskakuje husi kuze." Rekl jsem s usmevem a cekal na odpovedi a take na to az vyrazime.

Vyslechla jsem si i zbytek jeho vyprávění, ale přitom jsem v duchu uvažovala, jak se zachovat u brány vesnice, která ležela před námi.
"Možná. Možná až mi přestaneš říkat Mikomi-sama. Cítím se výrazně starší." neodpustila jsem si rýpanec. Chápala jsem to oslovení doma, v sídle. Jisté klepny by jakékoliv jiné oslovení nerozdýchaly. Tu to ale bylo naprosto jedno.

Vykročili jsme k bráně a brzy přišli na řadu. Příliš mnoho lidí se sem nehrnulo. Pár civilistů, kteří přišli za relaxací, nebo obchodem. Jinak nikdo.
"Dobrý den. Jsme shinobi z Konohagakure a máme podezření, že vaší vesnici se zdržuje jeden z našich hledaných zločinců. Žádáme vás tedy o umožnění vstupu do Tanigakure." pravila jsem směrem ke strážím. Doufala jsem, že nevznikne problém hned ze začátku, ale v nejhorším by se našly i nějaké další možnosti, jak svou o návštěvu zažádat ještě naléhavěji.

Celkem jsem chapal jak se mikomi citi taky se nasli takovi co me tak oslovovaly a ja si pripadal jak dedek. No tak ale prici jen s Mikomi-sama to byl zvyk.
"Dobra Mikomi." odstranil jsem tedy priponu.
A nasledoval mikomi k brane. S tim hledanym zlocincem by me nenapadlo. Spise by me zajimalo jak na to prisla. No ona byla profik ja nedavno povyseny jounin co se ritil do prusvihu.

"Potěšení na mé straně." odpověděla jsem s úsměvem, neboť ten jak známo odbourává bariéry.
"Nemyslím si, že by se daná osoba rozhodla dělat neplechu právě teď. Spíš se snaží na nějakou dobu skrýt a zahladit stopy. Nechceme však nic riskovat a sotva se naskytne lepší příležitost na jeho polapení." dodala jsem na vysvětlenou. Zároveň jsem z kapsy vylovila svůj průkaz s registračním číslem a odznak velitele Konohagakure policie.
"Věřím, že tohle vaše obavy rozptýlí."

Sama jsem trochu nechápala, jak moc byl onen mladík rozhozený z mého odznaku, který jsem nedávno získala. Můj otec Naoto měl pravdu v tom, že část povinností hodit na mne mi jenom prospěje. Asi netušil, že toho budu využívat i trochu netradičním způsobem. Ale proč ne? Vlastně dělám to, co by si přál.

Konečně se brána otevřela a já si všimla, že budeme mít společníka. Trochu mrzuté, na druhou stranu mě potěšilo, že je čerstvým chuuninem. Tedy kdybychom se rozhodli udělat něco, s čím by nesouhlasila, nebyl by problém ji odklidit. Ostatně malý průvodce by se mohl ukázat jako užitečný spojenec.
"Je to od vás velmi milé, každá pomoc se může hodit." pravila jsem a zadívala se na Kurohanu.
"Jsem Mikomi a toto je můj týmový kolega Hikaru. Rádi tě poznáváme."

Byla droboučká a působila na mě dojmem ptáčátka, které právě vylétlo z hnízda. Když si vzpomenu na ten doprovod, který mi byl dopřán v Kirigakure, byl to nepoměr. Dva Oinini a čtyři Anbu. Téměř jsem se nemohla hnout jak těsně mě obestoupili. Samosebou mi nenechali žádné zbraně, ale to mi tentokrát nehrozí. Asi opravdu nevypadáme podezřele.

Ja jsem jen tise nasledoval. Spise se v me hlave rodily ruznorode myslenky. Jaci jsou mi rodice jak ted asi vypadaji. spise jsem se moc utapel ve svych myslenkach na to abych resil neco jineho. Muj vyraz se vsak nezmenil a mikomi si mohla domyslet co se odehrava v me hlave.

Prohlidka byla no celkem dlouha ale pak jsme si uvedomil ze to bylo i celkem plytvani casem. Podival jsem se na Mikomi a pak rekl. " Mikomi myslym ze bychom se meli jit podivat za Daimyo. Ten zdrejmne muze pomoct v hledani." Porusil jsem sve mlceni a rekl tak aby to slysela i KUROHANA RITSUKO. Jelikoz podle informaci od tetsuyi byl vissim clenem takze to bylo jedine logicke reseni kde se muze nachazet. vyckaval jsem co mikomi odpovi.

Podival jsem se na KUROHANA RITSUKO. A trosku zmenil pristup.
"Hele krasotinko. Ten zlocinec se skryl ve vasi pred mnoha lety. Je jen otazka casu nez se o neco pokusi take jsme dostaly typ ze by mel byt vyse postavenym Shinobim ve vesnici. Porad mas v planu zpochybnovat nase pravomoce? Pokud zburdujeme zdejsi Yakkai jednotky zacnou prohledavat vesnici. Co se tak asi muze stat?"

Hodil jsem ji par bveci na zamysleni a doufal ze nedojde k nuntnosti ji odstranit na nejakou dobu nerad bych ji musel odstranit.

Hikaru ode mne inkasoval pořádnou herdu do zad. Dělal zbytečné dusno, i když to nebylo vůbec potřeba. Snažila jsem se, abychom zůstali dostatečně nenápadní. Nechtělo se mi do toho zatím zatahovat Anbu. Vlastně bych tuto situaci nejraději vyřešila mezi čtyřma očima. Šesti očima? No co už.

"Omlouvám se za svého kolegu. Umění konverzace příliš neovládá." pravila jsem s úsměvem a přiblížila se ke Kurohaně tak, abych jí viděla do tváře. Hikaru zatím mohl popadat dech a kontrovat, zda se může vůbec pořádně ohnout. Původně jsem vůbec neměla v plánu motat svého imaginárního zločince a Hikarova otce dohromady. Proto jsem přešla tuto poznámku bez jakéhokoliv vyjádření.
"Velice by jsi nám pomohla, kdybys dokázala říct, zda znáš někoho, komu se přezdívá Raiyoku. Podle našich informací by to mohl být velmi důležitý svědek." promluvila jsem opět klidným a konejšivým hlasem. Razila jsem totiž narozdíl od jiných zásadu, že na ostrá slova je právě tak dost času, jako na ostré lokty.

Mozna jsem uz fakt mel vseho dost. Ale to mi Mikomi dala malem K.O. jednou ranou. clovek zacinal myt strach neco rict pomalu. Radeji jsem nic dalsiho nerikal.

Sledovala jsem její úžasnou přehlídku nálad a v duchu nadávala, že Hikaru řekl to co řekl. Teď to bude asi trochu komplikovanější. Každopádně se zdála být z těch, co slyší na slova "hodného policajta".
"Prosím, vstaň. My přece neříkáme, že jej jdeme zatknout, ani že je to zlý člověk. Věříme ti. Chceme si s ním pouze promluvit. Tedy abych uvedla věci na pravou míru, od toho je to můj kolega. Má zaznamenat jeho výpověď, proto bych tyto dvě osoby nechala promluvit o samotě. A že by jej zatkl nemusíš mít strach. Nemá na to ani pouta, ani pravomoce." zavtipkovala jsem a uchechtla se. Jojo, Hikaru bude specialista na vyslýchání. Proč ne.