Cvičiště 3

Jak šlo vidět tak mě raiki  podcenil a to nebylo dobře, ale momentálně jsem mela velký problém. Jelikož tady byl hned 5krat. Což se mi nelíbilo. Ani trochu. Když klony byly blíže ke mne vyhodila jsem dýmovnici odrazila se a vyskočila do vzduchu, přičemž jsem skládala, pečete na Kawarimi no Jutsu.  Pokud klony dále mířily v kouři do místa, kde jsem stala já tak zdrhejme se srazily sami se sebou. Já dopadla mimo kouř a zaregistrovala jsme ze jeden chyby. Momentálně jsem musela vyčkat, kde se objeví, ale nemela jsem dobry pocit. Tohle mohl byt jeho finální útok. Přikrčila jsem se opět na všechny čtyři
opravdu to nebyla nekonfrontnejsi pozice ale  za využiti všech končetin jsem mela vetší šanci se dostat do bezpečí.

Podařilo se jí zneškodnit tři klony, protože uznejme, moc rozumu nepobrali. Poslední stál opodál a zamračeně Yuki sledoval. Odfrkl si a vytáhl si z pouzdra dva kunaie. Párkrát s nimi zatočil kolem svých prstů, nakonec je pevně uchopil a plnou rychlostí se rozeběhl proti Yuki. Jeden po ní vhodil a s druhým byl připraven k útoku.
Když už mu zbýval asi metr, najednou se po jejíma nohama vynořila ruka a pevně ji chytla za kotník. Klon měl akorát odvést její pozornost.

Pevně nohu svírala a nakonec prudce zatáhla Yuki směrem do země. Doton: Shinjū Zanshu no Jutsu. Pokud by se Yuki podařilo ze mých spárů vyprostit, což samo o sobě není zase takový problém, akorát by se tím zdržela a můj klon by měl pervektní šanci ji zneškodnit. Nehledě na letící kunai. Měl jsem dobrý pocit z mého plánu, což bohužel znamenalo, že se něco pokazí, jak se znám.

RAikiho plán byl dobry.  Ale bohužel pro něj když mě chytl za nohu tak stáhnul tak pouze kus kmenu pod zem když jsem zmizela   objevila jsem se za běžícím klonem a to byl bohužel konec pro klon alespoň jsme v to doufala. Opět jsem použila  Konoha Senpū  kop směroval zezadu primo pod bradu klonu což nemel šanci vykryt (řídím se podle BOS co mas v popise.) Pak jsem už pouze cekala, až vyleze. „Chceš si hrát na schovávanou dále?“ Zeptala jsem se jej tušila jsem ze mě slyšel

To její Kawairimi mě štvalo čím dál tím víc. Jak ještě dlouho to hodlá dělat? Vyskočil jsem ze země a s elegantním saltem jsem dopadl na obě nohy. Pohlédl jsem na Yuki a odpověděl ji:
"Zdaleka ne tak dlouho, jako ty si očividně chceš hrát na honěnou. Doton: Gansetsukon!" hlesl jsem a ze zeminy pode mnou jsem vytvořil dlouhou kamennou tyč.

Zabodl jsem ji do země vedle sebe a přemýšlel. Soustředěne jsem ji sledoval a ani jsem si nevšiml toho týpka, co sem právě přišel. Nakonec jsem se podobně jako předtím můj klon rozeběhl střemhlav proti Yuki i s tyčí, asi dva metry před ní jsem vyskočil do vzduchu a vzápětí po mně zbyl jenom oblak. Objevil jsem se pomocí Shunshinu za Yuki, jednou rukou ji pevně chytil kolem ramen a tyč jsem ostrou hranou dal asi centimetr před její krk.
"Tak co teď?" špitl jsem k ní. Není to nějaká extra taktika, prostě takový plácnutí do prázdna, každopádně mi už pomalu ale jistě docházejí nápady.

(Mam dojem ze ten klon už je kaput.) Klon mi držel kousek od krku tyč a Raiky mě držel zezadu. Myslela jsem ze mu došlo ze jsem typ na Taijutsu a ne ninjutsu. No budiž. Raiky byl v nevýhodě, pokud jsi toto neuvědomil. Stala jsem bez hnuti mrvy. „No popravdě, Myslím ze už brzy bude konec.“ Pokud raiky neznervózněl při mem ledovém klidu tak nevím, ale rozhodne to asi nebylo příjemné slyšet v mé pozici. Rychlým švihem nohy patou do jeho vnější strany stehna a stehenního svalu což muselo hodně bolet. A následným propletením mé ruky pod jeho rameno to nakonec byl on kdo mel hrot u krku.(vše se udalo najednou a ve velké rychlosti) Jakýkoliv pokus klonu manipulovat s Hrotem byl nebezpečný pro Raikiho jelikož teď jsem jej mela v plné kontrole díky taijutsu já. Tudíž se Stal mým štítem.

(Asi jsme se špatně pochopili, klon se celé předchozí části neúčastnil, všechno to dělal Raiki)
Opravdu mě její ledový klid celkem znervózňoval, a dopředu jsem tušil, že to nebude jen tak. Ale nic jsem s tím neudělal a tím ji dal dokonalou možnost obrátit karty, což se stalo. Jakmile mě kopla do stehna, cukl jsem bolestí, ale jinak stál pořád na místě. Zdrželo mě to a jen tak tak jsem zeragistroval tyč před svým krkem. Věděl jsem, že je tato situace špatná, ale nechtěl jsem si přiznat prohru. Zatnul jsem pěsti, ale snažil jsem se zachovat vážný zamračený výraz.
Už jsem se chtěl nadechnout a něco říct, avšak jakýsi Hyuuga nás vyrušil. Otočil jsem se směrem k němu a hlavou mi probleskla úžasná příležitost na protiútok. Věděl jsem, že už se to jako součást boje asi nepočítá, ale alespoň pro vlastní zvýšení sebevědomí jsem to udělat musel. Popadl jsem oběma rukama tyč za konec, který mi držela u krku a začal co největší silou jsem máchl s Yuki i tyčí dokola, abych získal co největší švih a rychlost, a nakonec ji vhodil do vody kousek dál. Yuki se mohla pustit, ale pokud tak neudělala, skončila mokrá ve vodě.
(představte si to prosím jenom jako ten švih)
Tak jako tak, ušklíbl jsem se, popleskal jsem si ruce a spokojeně se podíval na toho kluka na H. "Yosh, zdravím. Já klidně půjdu první, pokud tady dáma nemá problém." řekl jsem směrem k Yuki a protáhl se. "A jestě jsem s tebou neskončil." zachraptil jsem na Yuki.
"A mimochodem, já jsem Raiki." představil jsem se a pokynul hlavou někam směrem k Hanabiimu. Možná si mohl myslet, že mu dávám pokyn, aby začal. Anebo taky ne. Každopádně tomu tak nebylo, protože vzápětí ho silnou ranou někdo praští do zad. Byl to můj klon, který tu ještě zůstal z boje s Yuki.

(Opět jsi nepochopil ty mě. Já mela v pace tebe tu tyč stále držel tvůj klon.)
Raiky se o něco pokoušel, ale to už bylo nepodstatné. Možná kdyby nás nevyrušil ten typek tak Raiky by byl poražen. Ale už jsem to nechala tak. „Dáma s tím nemá problém jelikož ja uz dnes nebudu bojovat.“ Mela jsem dost už jen kvůli tomu, co jsem dnes prošla už jsem nemela silu na další boj. „A neboj Raiki jas tebou ještě taky ne. A Možná pokud vyhraješ, dostaneš odměnu.“ Nemohla jsem si pomoct proste jsem mu musela dat brouka do hlavy. Líbil se mi tak proč ne. Mé jméno je Yuki Ōkami. Řekla jsem a pak se šla posadit o podal.

//Omlouvám se ale nebudu čekat věčně a postavu si do Témata "Neaktivní" dát nenechám proto odcházím ze cvičiště jinam.

Po nějaké době jsem se rozhodla odejit. Přeci jen jsem rozhodla to zde opustit začínalo zde byt na můj vkus až moc lidi. Zvedla jsem se a poděla jsem se hodně daleko od ostatních kde jsem přemyslela jak dokončit svou přeměnu. Chvíli jsem jenom poslouchala ten vítr a šustící listy bylo to pro mé jako bych se stávala součásti. Po několika minutách jsem otevřela oči a začínala se přeměňovat. Bylo to až neuvěřitelné. Nejdříve se změnily mé prsty a pote se má kůže zacala pokrývat srsti. Během chvíle se zde objevil pouhý vlk v mem oblečeni. Bylo to něco úžasného po krátké chvíli čekaní a kochání se tou nádherou jsem ucítila Soshiho pach. A rozběhla se tím směrem, přičemž jsem se proměnila zpět na svou podobu.
(přesun)

Kurama

Samozrejme ani Natsuki samotná si nemohla predstaviť, že sa práve v čase svojho spánku presunie na prazvláštne miesto, kde podľa všetkého ešte nikdy nebola. A práve dnes nastal ten okamih, kedy po prvý krát sa postaví pred niečo, čo vedela že v sebe samotnej má, len nevedela čo od toho čakať. To asi nikto, kedysi Kurama uveril vo vieru v ľudstvo, možno to nebude tak zlé ako sa očakávalo od všetkých, ktorý Kuramu pochopili. A tak sa natsuki ocitla v tmavej miestnosti plnej vody, naozaj dosť zatopená miestnosť, kde jej voda siahala takmer až po kolená. Mohla sa len pohybovať v uličkách, ktoré pripomínali v tej tme starú čističku. Všade nejaké trúbka, občas celá, ale väčšinou vytrhnutá, nie príliš príjemné miesto a to ticho ktoré bolo okolo len nahusťovali atmosféru. Čo bolo horšie, ona samotná cítila zvieravý pocit v hrudi, akoby sa ju niekto pokúšal zabiť. Cítila nenávisť a túžbu po smrti, nebola jej, len ju cítila od niekoho, kým sa z uličiek nedostala do podivnej obrovskej miestnosti, kde nebolo nič okrem tmy. Nič okrem tmy a niečoho desivého na jej konci.
„Poď sem dievča..“ Prehovoril naozaj divný hlas. Bol tak hrozivý a nebezpečný, akoby sa k nej prihovárala samotná nenávisť celého sveta, a ak poslúchla, dostala sa pred mreže. Mreže obrovskej klietky za ktorou nebolo nič okrem tmy. Do doby než sa zdvihla podivná červená čakra, rovnaká ako tá ktorá obaľovala jej telo, rovnako ako čakra ktorú cítila keď besnila v Konohe. Kyuubiho čakra, a vtedy pohliadla do očí svojho nepriateľa. Obrovská tvár, oči plné zloby a tesáky ktoré ju chceli každým okamihom roztrhať. Tak videla prvý krát Kuramu.

Kurama

Kurama ostal v šoku, to áno. Iba na chvíľku sa mu v očiach objavil záblesk prekvapenia, boli to sekundy ktoré si nemohla ani samotná Natsuki všimnúť, keďže ju stále zvierala jeho túžba zabiť snáď všetko žijúce. Pekná zmena od doby, kedy sídlil v tele Naruta Uzumakiho, ale nikto sa mu nemohol ani čudovať, po tom čo ho po smrti Naruta zradili, svoju vieru v ľudstvo zadupal navždy pod povrch.
„Ale, ale.. Niekto tu pozná moje meno. Som unesený že si na neho ešte niekto spomína..“ Síce sa možno zasmial, ale ten smiech určite nebol radostný a určite nepriniesol do tejto situácie nejakú zmenu, ba čo viac, túto desivú atmosféru ešte zhoršil. Síce Natsuki bola tvrdohlavý prípad, rovnako ako Naruto, a možno sa ho ani nebála, stála proti nemu prvý krát, na niečo také sa nedalo nikdy pripraviť. Vidieť na vlastné oči zhmotnenú skazu a nenávisť, v Konohe snáď nebol nikto kto by neprejavil strach alebo rešpekt pred Kuramou.
„Divím sa že ma zapečatili do takého hlúpeho šteňaťa ako si ty, a ešte do dievčaťa. Keby toto videl Naruto, asi by sa v hrobe obrátil..“ Znova krutý smiech, bol naozaj odporný voči Natsuki. Nebolo v tom však nič osobné, už dlho bol v nej sám, už dlho bol používaný ako zbraň a teraz keď bol Naruto preč sa dohoda ktorú Bijuu uzavreli, úplne zmenila. Pošliapaný tvor ako Kurama teraz nie že by nenávidel, len mu bol každý ľahostajný. Chcel proste prebdieť túto dobu kým neunikne von a už ho nikdy neuvidia.