Cvičiště 3

Sarada si mě nakonec všimla a došla za mnou. Posadila se vedle a já se lehce pousmál. ,,Docela tmavé." Přikývl jsem hlavou a pozoroval taky oblohu. Pohled na zapadající slunce byl krásný. ,,Máš pravdu. Slunce se vždycky objeví." Pousmál jsem se a stále pozoroval měnící se oblohu. Sice jsem tušil, že to s Hanou nedopadne nejlépe, ale pořád tu byla nějaká naděje.
,,Ani ne. Prostě se to stalo." Mluvit jsem o tom moc nechtěl. Navíc se to týkalo i útoku na radu a tím jsem ji nechtěl zatěžovat. To, že tam byla, jsem nevěděl. ,,Ale díky." Podíval jsem se na ni a věnoval ji milý úsměv. Její přítomnost byla teď pro mě docela uklidňující. Navíc, rodina je rodina.
,,Na slavnosti do Kiri se nechystáš?" Chtěl jsem nějak změnit téma, ale zajímalo mě to, jestli tam jde. Kdyby mě Itama nezřídil, tak bych už asi byl v Kiri. Bohužel mi to teď moc zdravotní stav nedovoloval.

Nechtěl jsem se k tomu vracet, ale vypadalo to, že ona o tom taky ví. Řekla mi další podrobnosti, o kterých jsem já nevěděl. Zakroutil jsem hlavou, když mi pověděla, že tam byla spousta mrtvých. Možná to budu muset říct, i když mi to zároveň trhalo srdce. ,,Vím, kdo na ně zaútočil." Řekl jsem potichu a podíval se před sebe. Tušil jsem, že většina Anbu to už ví taky a dělají potřebné kroky.
Překvapilo mě, že o slavnosti nevěděla. Kolovalo o tom docela dost zpráv. Pravda, v Konoze teď bylo trochu rušno, takže nějaké zprávy šly asi bokem. ,,Zní to dobře." Když jsem teď nad tím uvažoval, tak cestování ve společnosti bych mohl ustát. ,,V pohodě. I pěšky bych to zvládl, ale bude to trvat trochu déle." Přikývl jsem hlavou a podíval se na ni. ,,Neuškodilo by nám to. Navíc bys alespoň poznala Kirigakure." Zatím jsem čekal ještě na její reakci.

Byla to moje rodina, takže jsem ji věřil. Sice byla chuunin a nevěděl jsem, jak moc to bude chtít vedení držet v tajnosti, až se to vyřeší. I tak jsem se rozhodl, že jí to řeknu. ,,Byla to Hana." Sklopil jsem zrak a chvíli se jen tak díval do země. ,,Sám ji nezastavím. Nemůžu." Byl jsem z toho špatný, ale bohužel to tak bylo. Čekal jsem, že tohle pro ni bude asi šokující novinka, takže jsem ji nechal to vstřebat. ,,Tohle vyřeší Anbu. Rychle a účinně."
Já u toho ale nebudu. Ani u toho nechci být. Chytl jsem její ruku a pomoci ní se dostal zase na nohy. Čekal jsem na její reakci ohledně té zprávy. Taky se může rozhodnout pro to, že zde zůstane.

Necekala jsem, ze jeho odpoved bude takovato. Hokage? zamracila jsem se. Byla podezrela, ale rozhodne jsem netusila, ze bych mohla mit pravdu, spis jsem v to doufala. Pro Seita nejspis ale znamenala neco vic. Tusila jsem to, videla jsem to na nem. "Takze ji nechame jen tak odejit? Nechat ji odejit...skonci to stejne jako s Itamou. To prece nemuzeme dopustit. Je to Hokage." Prohledla jsem si jeho tvar a mirne jsem se zamracila. Mozna ze jsem chytra, ale diky sve nadmerne empatii jsem to na nem poznala. Stacil jeden jediny pohled, kdyh se podival do zeme. Ruku jsem mu ale nepustila, kdyz jsem mu pomohla vstat. "Milujes ji, ze ano?"

V něčem měla pravdu. Bohužel, my už jsme to dopustili. Nejvíce jsem se bál právě toho, že by to mohlo skončit jako s Itamou. Právě tahle představa byla pro mě jako noční můra, ale pořád jsem se jí nemohl zbavit. ,,Nechci ji nechat jen tak odejít, jenže..." Myšlenku jsem nedokončil, protože jsem nevěděl, co říct. Tohle byla totiž jiná Hana a já tu starou nedokázal vrátit zpět. Zatím...
Sarada mi ruku nepustila a pak položila ještě jednu otázku. ,,Hm." Zmohl jsem se jen na tohle a pak se podíval někde do prázdna.

Na její slova jsem přikývl hlavou a byl rád, že jsme to uzavřeli takhle. Tušil jsem, že to nakonec bude ta druhá možnost a já se ji budu muset postavit. Teď však chci myslet i trochu na jiné věci, takže slavnost zněla docela dobře. ,,Jsem pro slavnost." Bude pěkné si zase jednou udělat volno a odpočinout si psychicky i fyzicky.
,,Tak tedy k bráně. Vyrazíme hned. Pokud se nechceš nějak převléknout?" Sám jsem měl teď civilní oblečení a hodilo se to i na slavnost, takže já se převléct nemusel. Než bych ze sebe totiž sundal všechny ty jouninské věci a našel něco normálního, tak by to zabralo zase chvíli času.
Každopádně já se pomalu rozešel směrem k bráně.(přesun)

Když Soshi i hokage odešly  zůstala jsem zde sama. Díky Soshiho jsem  poznala důvod jenž mi bránil se přeměnit. Nikdy jsem nevěděla, proč jsem se uměla měnit už od mala. Ale bylo to tak.
Trénink Ōkami no henkan

Po jejich odchodu jsem ještě chvíli odpočívala. Pote jsem si ve své mysli připomněla klid, jenž mi poskytl Soshi se svým genjutsu. A Snažila si jej připomenout ten pocit volnosti jenž mi chyběl kvůli  učeni a podobných věci jsem zapomněla, co bylo nejdůležitější a to byla vyrovnanost. Sledovala jsem vodní hladinu, do které jsem se dívala.  Po nějaké době jsem se stále dívala na svůj odraz. Během chvíle se však zvedl vánek, jenž mi rozfoukal vlasy a v odraze jsem viděla svou částečnou přeměnu jenž po chvíli zmizela jako náhlé se objevila.  Pokoušela jsem se o to ještě několikrát, ale výsledek byl vždy stejný. Nakonec jsem se posadila na břeh a sledovala vodu. Jenž byl klidná a momentálně byla stejná jako má mysl vyrovnaná a presto přizpůsobivá

Probral jsem se v koruně jakéhosi stromu nedaleko břehu vody a zděšeně jsem se překulil a spadl na zem jako uschlá švestka.
"Jauvaujs!" zasténal jsem hlasitě a pomalu se zvedl. Protáhl jsem se a pořádně prokřupal všechny klouby v těla tak, že to muselo být slyšet sto mil daleko. Rozhlédl jsem se kolem s výrazem jako zombie, nemám tušení jak dlouho jsem spal. Najednou jsem spatřil nějakou dívku. Promnul jsem se oči a ujistil se, že tu skutečně je. Ono by nebylo nic divného, kdybych bdil. Ale byla tu, skutečně tu byla. Stál jsem opodál jako solný sloup a přemýšlel, co teď. Třeba si mě nevšimla a já se můžu vytratit. Nebo ji to mám nějak moudře vysvětlit?

Raiki mel smůlu v tom ze jakmile jsem byla ve své i když ten kárával bych slyšela i normálně přeměna i když to byl moment věděla jsem o něm. Mé smysly byly mnohem bystřejší stejně sluch čich i zbytek. „HMMMM „ Dodala jsem k Raikimu a pak nakonec řekla. „To tě nikdo neučili ze je neslušné se za někým tak krást a potom jej vyrušit.“ Pote jsem se s menším úsměvem pootočila jeho směrem a cekala, jak zareaguje.

Celý jsem ztuhl a vyděšeně zamrkal. "Ehm..." hlesl jsem a pak přemýšlel, co říct. Nervózně jsem se rozhlédl kolem sebe, prostě abych se vyhl očnímu kontaktu a nakonec začal všelijak  máchat rukama před sebou. "G-gomen a zdravím, teda vlastně nechtěl jsem tě rušit, ale trochu jsem spal...to to máme ale pěkný den, co?" zazubil jsem se a podrbal se ve svých blonďatých vlasech. Po chvilce mi po vlasech sjela obrovská kapka potu. Dobře, trapnější už být nemůžu. Po pár sekundách jsem sklopil hlavu a vzdychl.
"Gomen, prostě jsem tě nechtěl rušit. Já jsem Raiki a ty?" pokusil jsem se klidným hlasem zamaskovat situaci a přijít na jiné téma. Pokusil jsem se o jemný úsměv, i když to vypadalo spíše jenom jako cukání koutků.

Chudák kluk byl úplně mimo asi nezažil trapnější okamžik. Musela jsem se jeho reakci zasmát. I když jsem se snažila ovládnout ale nebylo to moc platné byl proste k popukaní. “Promiň, nemohla jsem si pomoci Mé jméno je Yuki Ōkami, Čerstvý genin. A Kolik ti je?“
Po té jsem na něj tak mírně a svůdně zamrkala. Popravdě nevím, co mě to napadlo, ale zřejmě jsem byla opravdu zvědava na jeho reakci po té, co předvedl teď. Nemyslela jsem to spatně proste to tak vyšlo a já si ani poradně neuvědomovala, co mužů způsobit možná to bylo mou povahou a také části mě samotné ze jsem si držela odstup od lidí.

Prohlédl jsem si ji od hlavy až k patě. Takže čerstvá geninka, zajímavé. Jakmile se mě zeptala na věk, nepatrně jsem zrudl. Už tak dlouho jsem si ho nepočítal a celkově se ním moc nezabýval, že jsem si musel trochu oživit paměť. Navíc, v téhle situaci mi mozek taky moc nemyslí. Nejsem zvyklý, že se na něj někdo ptá.
"Kolik mi je?" ukázal jsem prstem na sebe a ihned začal na svých prstech počítat. "Čtrnáct, asi...? Čtrnáct a tři čtvrtě, abych byl konkrétní." mrkl jsem a pak nasadil nechápavý pohled: "Proč se ptáš?"

„Jenom tak mě to zajímalo.“ Byl vazně roztomilý když se začervenal ačkoliv to vypadalo ze ne ale mé oči neošálil. Přemyslela jsem, jestli mam pokračovat. Nakonec vyhrála má zvědavější polovička. “Máš nějak tým, přítelkyni, děti?“ Cekala jsem ze tohle jej zabarvi do krále rajčat. Ale možná ne ale byla jsem zvědava. Mile jsme se na něj usmála. A cekala, co z něj vypadne. Byl to zážitek, který jsem si nemohla nechat ujit. Proste mi to nedalo neužít jsi tu chvíli pobaveni.

Její další otázka mě zarazila mnohonásobně víc, než ta předchozí. Povytáhl jsem jedno obočí.

"Vypadám snad na to, že bych měl mít děti?" zeptal jsem se. Ne vážně, člověk, který se pomalu nedokáže postarat ani sám o sebe asi těžko. Rozhodl jsem se tuto otázku přeskočit.
"A jinak, tým mám, teda už dlouho jsem nikoho z toho týmu neviděl, ale někde by tu snad měli pobíhat." začal jsem s tím méně choulostivým tématem a donutilo mě to přemýšlet, kde vlastně všichni jsou. Doufám, že na mě nějak nezapomněli.
"A ohledně té přítelkyně..." začal jsem větu a pokoušel jsem se vyhnout jejímu pohledu, takže jsem koukal všude možně, jenom ne na ní. "žádnou nemám. A k čemu taky? Akorát nás velké shinobi zdržují." snažil jsem se vyslovit moudrá slova a dal jsem ruce v kříž. Neubránil jsem se zrudnutí mnohonásobně většího, než to předchozí. Byl jsem si plně vědom toho, že musím říct něco, co by odpoutalo pozornost ode mě. "A jak to máš vůbec s tím vším ty?"

Tohle byla zábava. „Vis ze ve zvířecí risi bys mel nejvyšší čas.“ Proste jsem si rýpnout musela. Když se díval všelijak jinak tak jsem přistoupila, primo k němu a svou tvar jsem nalepila těsně od něj. Tak aby nemohl uhýbat pohledem. Byla jsem snad cm od jeho obličeje, takže nemel šanci uhýbat už pouze pohledem. „Můj tým jsme momentálně dva A trénuje nás Hokage.“ Pote jsem řekla. No Já potomky zatím nemam. Nenašla jsem si zatím příhodného partnera. Kdo ví třeba to brzy budeš ty?!“ No s tím jak jsem stala u něj blízko tak to muselo byt velmi šokující. Z části jsem to myslela vazně a z části jen jako vtip. Ale Raiki to asi nechápal jako vtip. Kdo ví, co mu v hlavě šrotovalo v ten moment. A svou poslední odpovědi jsem mu odpověděla na svůj stav zároveň s dětmi.

Zrudl jsem od hlavy až k patě. Takhle blízko u mě snad holka nikdy nebyla. Hlasitě jsem polkl. "O tom bych silně pochyboval." vykoktal jsem ze sebe a po chvilce odskočil deset metrů daleko. Dobře, spíš metr. Začínám si připadat jako nějaká její lovná zvěř, se kterou si zprvu hraje a pak ji sežere zaživa. Opravdu by mne to nepřekvapovalo.
"Baví tě to hodně?" řekl jsem sarkastickým tónem poté, co jsem se trochu vzpamatoval. Otočil jsem se k ní zády a nasadil jsem mírný úšklebek.
"Ty jsi žačka současného Hokage?" ohlédl jsem se za ní nakonec a čekal, co odpoví. Ty časy, kdy byl strejda Hokage už jsou dávno pryč. Ani toho současného pořádně neznám, jenom vím, že je to žena. Ach jo.

To jak zrudl mě pobavilo a následná rekce z toho také no když odskočil rozhodla jsem ze už ho nechám. Přeci jen už mel dost. „Promiň, nemohla jsem si pomoct.“ Pousmála jsem se na něj. Přeci jen to vážně vypadalo tak jako bych si sním pohrávala. Možná se vážně má vlci polovička dostávala ke slovu. „ No technicky vzato ano akorát nevím proč semnou ztrácí čas. Co By jsi řekl na menší zapas.“ A Cekala na jeho vyjádřeni. „A Ještě jedna věc nikdy neříkej nikdy.“ Byla poslední věc, co jsem mu řekla.

Zápas dokáže zlepšit náladu a tak jsem se jenom usmál a odhodlaně přikývl. "To se nedá odmítnout. Právě si vyzvala chuunina a žáka bývalého Hokage. Přeci jen tě radši budu šetřit." rozhodl jsem se popíchnout protentokrát já ji a popoběhl jsem pár metrů dál. Vytáhl si jeden kunai pro případ potřeby, postavil se do obrané pozice a upřeně ji sledoval. Nechával jsem první tah na ni.
"A kdo ví, třeba má Hokage nějaký důvod tě učit, skrytý potenciál, co já vim. Vyzkoušet to můžeme. A jinak, dáma má přednost." vyplázl jsem jazyk jako obhajobu a se všemi pěti smysly jsem vnímal její pohyby.

Raiki přijmul mou vyzvu a to mě potěšilo. Ale ty kecy o dámě mě celkem  popíchly jak si to pral. I to ze byl Chuunin mě moc nevadilo cítila jsem ze jej nemůžu porazit, ale nehodlala jsem se dat lehce. Když se vzdálil tak mě napadla jedna věc. Mé lidské tělo nebylo stavěné na takový pohyb ani pozici ale zkoušela jsem si přijít na svůj styl boje. Trosku jsem se  nechala  inspirovat klanem Inuzuka a padla na všechny asi takhle
Pote jsem se po čtyřech vydala směrem k raikimu když jsem ale byla u něj blíže dorazila jsem se do vzduchy  kdy přisel pravý útok. To co jsem zde předvedla, byl pouze krycí manévr.
Konoha Senpū  Křikla jsem, když jsem letěla v otočce na Raikiho. Pokud mě podcenil, jak to podle jeho reci vypadalo tak to musel schytat na plné care.

Toto jsem skutečně nečekal. Je mnohem lepší, než jsem si myslel. Její zásah byl úspěšný a odmrštil mě o kousek dál. Ale tolik mi to neublížil, už jenom díky tomu, že jsem to částečně rukama vykryl. Začínalo se mi to líbit. Fascinuje mne, jak pomalu používá techniky skoro všech klanů z Konohy. Rozhodně se to vyplatí.
"Jak chceš. Kage Bunshin no Jutsu!" zvolal jsem, vytvořil ruční pečetě a kolem mě se objevili čtyři stínoví klonové.

Pokynul jsem k nim hlavou a tři se rozeběhli se všech stran proti Yuki. Já stál s posledním opodál a vzápětí jsem jakožto originál zmizel v podzemí a připravoval se k dalšímu kroku tak, že jsem se pomalu přibližoval zespoda k nepříteli.