Ulica klanu Terumi

First topic message reminder :

Je to veľká súkromná ulica, ohraničená vysokým múrom, do ktorej sa vchádza veľkou bránou. Vo vnútry sa nachádza množstvo domov, v ktorých bývajú členovia klanu. V strede oblasti sa nachádza veľká budova slúžiaca pre administratívne prvky klanu. Mladý členovia sa tam vzdelávajú a učia používať svoje Kekkei Genkai. Nepovolaným osobám je sem vstup zakázaný.

Tanaki byl duchem nepřítomný, a proto, když jsem zastavila, do mě skoro vrazil. Myslím, že jsem cítila i jeho dech na mých zádech. Mohla to být ošklivá bouračka.
"Nemohl bys mě vést už teď?" Dojít k bráně sama jistě zvládnu. Nepozorovaně ale asi ne. Když půjde Tanaki přede mnou, zastaví ho jako prvního. Budou se věnovat jemu, takže já se budu moci nepozorovaně vypařit. Nikdo nebude vědět, že jsem vůbec měla v plánu do této čtvrtě zamířit, ani ne Kataro.

U brány Tanakiho nikdo nezastavil. Asi ji vážně nikdo nehlídal. Když útočí na vesnici, kdo by na to měl čas? Oddechla jsem si. Pokud vše vyjde, omrknu, jak na tom ti malí jsou, a nepovšimnuta odejdu. Dovedl mě ke Katarovému domu, asi. Nic neříkal, takže nevím. Jen se před ním mlčky zastavil. Možná ho překvapilo, že v domě byla tma, jakoby tam nikdo nebýval. Opět nic? "Možná jen spí." Kdyby tomu tak bylo, bylo by jen dobře.

"Pamatuj ale, jen se podívám na ty tři pidižvíky. Nic víc."  Nebyla jsem moc nadšená z toho, že tady nejsou. Takto budu vypadat, že se přes Katara nemůžu přenést. Nemůžu za něm pobíhat od rohu k rohu. Nemůžu mu ani jen tak pohlédnout do očí po té dlouhé době. Nemůžu a nechci.
Nebýt Tanakiho, toto nedělám. Snad ty jeho techniky stojí za to. "Veď mě." Tanaki byl očividně stopař. Jestli dobrý, zjistíme podle toho, kam nás zavede. Když vyrazil, následovala jsem ho. (Přesun)

Neskoro v noci som prešiel bránou, ktorá už dlhé roky viedla do súkromnej ulice klanu Terumi. Kedysi tu bolo živo, na každom rohu sa hrali deti. Reštaurácie boli otvorené. Dokonca nechýbali ani Shinobi jednotky, ponáhľajúce sa podať správu Mizukagemu...Dnes tu bolo prázdno, tak ako každý deň, odkedy sa svet stal nebezpečným miestom na každom kroku.

Prešiel som ulicou bez mihnutia oka. Moje kroky smerovali domov. Potreboval som novú výbavu a celkovo sa pripraviť. Človek by si pomyslel, že keď skončila vojna, všetko sa vráti do normálu, ale takto svet nefunguje.

Otvoril som dvere, privítal ma mesačný puch...Dlho som tu nebol a tento dom rovnaký čas nikoho nevidel. Vošiel som do zbrojnice, ktorá sa nachádzala pár metrov pod zemou. Takmer ma ovalil smrad, ktorý sa tu usadil...Vymenil som si terajšie vybavenie a zložil vestu. Namiesto toho som si nasadil chrániče, nie nepodobné tým, aké nosia ANBU jednotky. Z podstavca na poličke som zobral katanu. S údivom som si ju obzrel. Aj keď na prvý pohľad vyzerala ako úplne obyčajná katana, opak bol pravdou. Vytiahol som ju z pošvy a odhalil som krásnu bielu čepeľ. Teraz bolo vidieť výnimočnosť samotnej katany, jej vzhľadu a že to nebolo iba na okrasu. Túto katanu, s bielou rukoväťou a bielou oceľou, vytvoril najlepší kováč klanu Terumi. Už dávnejšie som plánoval zobrať ju z tohto miesta. Tak skvelá katana by nemala zapadať prachom...Ale teraz prišiel ten čas. Katana, ktorá dokáže viesť lávovú podstatu, sa konečne dostáva na svetlo sveta...

Pri odchode zo zbrojnice som ešte zahliadol malú zdobenú dýku. Osobne som nemal rád wakizashi, ale toto sa bude hodiť. Zastrčil som si ju teda za opasok a s výčitkami svedomia, že som tu nechal tak skvelé zbrane, ktoré si mohol hocikto medzičasom "požičať" som vyrazil von. Pred dverami som ešte s rukou zachytil starý biely plášť, ktorý visel na vešiaku. Zabuchol som dvere a prehodil som si ho cez plecia. Posledné načo som myslel pred odchodom bolo, že som asi zmenil štýl na bielu farbu.
/presun

Konečně jsem byl zase doma. Nebylo snad překvapením, že mě už opět vyhlíželi z okna. Když jsem otevřel dveře tak dělali, že jsou schovaní za mamčinou sukní a pak se rozeběhli ke mě. " No tak, jen pojďte " Chytil jsem je všechny tři a vší silou je vyzvedl na svá ramena. Vypadalo to zlatě jak se culili. Gin si zabral hlavu, rošťák jeden. Ty dvě slečinky si v klídku vysedávali na mých bedrech. Nebylo to moc pohodlné, ale co by pro svoje děti správný otec neudělal. Navíc když nemají matku a otec s nimi nemůže být zase 24 hodin denně sedm dní v týdnu tak si užívají každou minutu. " Co takhle někam zajít na návštěvu? Určitě vám prospěje vidět taky novou tvář, co vy na to? " Zeptal jsem se usměvavě svých uzlíčků. A všichni tři naráz " Jupííí!!! " V tom případě bylo o všem rozhodnuto. Pomohl jsem jim s přípravami. Oblékl jsem je a vše jim připravil a mohl započít náš takový malý výlet.
/přesun

Došla jsem před Katarův dům. Nejistá. Ztrápená. Chtěla jsem ho z mého života vyhodit, zapomenout na něj. To se mi z velké části povedlo. Poslední dobu cítím ale, že si musíme promluvit. O čem? Je toho spousta. Přišla jsem ke dveřím a dvakrát jemně zaklepala. Nešlo to pořádně ani slyšet. Jenže větší silou zaklepat si netroufnu. Hlavou mi probíhá spousta myšlenek. Je to chaotické. Ztrácím se v tom. Přemýšlím o obědě, co budu mít na večeři, Mizukagem, slíbeném kabutowari, a nezapomínám ani na můj románek s Katarem. Co mu vůbec hodlám říct, když mi otevře dveře? Nevím! Snad budu mít dost sil v první řadě na to, abych se omluvila.

Konečně jsme přišli z procházky až k našemu domu. K mému překvapení zde ale stála osoba, kterou jsem dlouho neviděl. Byla to Kaori, jen byla trochu starší a měla upravený účes. Přešla tak trochu na čínský styl. Nikoho jsem nekritizoval za jeho styl. Nic jsem jí neříkal, byla ke mě otočená zády. Neřekl jsem dětem ani, že to je jejich matka, která ovšem utekla a nechala mě tu samotného. Bylo to od ní kruté, jak mě svědla a vnutila mi představu lásky na první pohled. Bůhví z jakého důvodu je tu teď. Buď aby se omluvila, vzala si děti k sobě a nebo se rozhodla s námi žít. Pokud mi ale jen chce vzít děti tak já se nedám. Dřel jsem jako mezek abych je vychoval, šatil, živil a vše další. Musel jsem jim dělat oba rodiče. Sehnul jsem se tak k těm třem a pověděl jim. " Běžte zatím napřed domů, potřebuju ještě něco vyřídit. " Děti poslechli, což bylo příkladem, že jsou slušně vychované a já tu zůstal s Kaori a jen řekl. " To už je doba, kdy ses naposledy ukázala "

Prohlédla jsem si ty prcky. Byli na procházce, takže jsem je zastihla všechny venku pohromadě. Poslal je domů, zatímco sám zůstal se mnou přede dveřmi. Nepozval mě dovnitř. Nedivím se mu. Po tom všem, co se stalo, by bylo divné, kdyby se choval jinak. Vřele. Mile. Na jeho větu jsem přikývla. Není co dodat. Vyhýbala jsem se mu. To nezapřu. "Chápu, takže si převzal roli rodiče na plný úvazek, a to dokonce za dva." Řekla jsem klidně, ačkoli jsem klidná nebyla. "Zvládneš se o ně postarat." Přišla jsem k němu trochu blíž a prohlédla si ho od hlavy až k patám. "Sice ti pořád kousek do toho pořádného chlapa chybí, ale možná časem se to spraví." Jelikož jsem tu nepřišla, abych Katara urážela, změnila jsem rychle můj přístup. "Byla bych hrozná matka. Bude jim lépe beze mě. Přišla jsem se ti omluvit. Mé chování bylo..." Nervozně jsem se podrbala na temeni hlavy a zadívala se do oblak. Netroufám se dívat Katarovi do očí. "... nevhodné. Nevrátím to už ale zpátky." Letmo jsem se podívala Katarovi do tváře, a pak můj zrak přesunula zpátky. "Nechci to ani vrátit zpátky. Byla jsem po mém odchodu dlouho mimo vesnici. Chci to napravit. Nikdy jsem se nechovala řádně jako kunoichi z Kiri. S těmi dětmi na krku toho nebudu schopna. Říkej si, co chceš, ale rozhodla jsem se a svůj názor nezměním."

Poslechnul jsem si vše co měla Kaori na srdci. Trochu mě i překvapila. Možná ji ale zarazilo, že jsem ji nepozval dovnitř. Šlo to poznat podle jejího výrazu ve tváři. Chtěl jsem ji ale vyvést z omylu a tak jsem se ji rozhodl patřičně vše vysvětlit. " Čekal jsem, že něco takového řekneš, ale tu díru dokázali zaplnit jen ti tři. Možná si říkáš, že jsem tě schválně nepozval dovnitř, protože ti to vyčítám, ale není to tak. Jen z toho nechci dělat velký povyk, a obzvlášť ne před dětmi. Neznají dokonce ani tebe, protože se to v minulosti tak rychle seběhlo, že ani nebylo jak si udělat vzpomínky. " Na chvíli jsem se však odmlčel, aby si to trochu přerovnala v hlavě a já mohl promyslet další krok. Šel jsem proto blíž k ní a položil ji ruku na ramena. " Boužel se podceňuješ. Byla bys suprová máma, je to v tobě, jen se to bojíš pustit na světlo. Kdyby si se rozhodla v minulosti se mě zeptat, jestli s tebou opustím vesnici, řekl bych ti určitě ano. Jenže to se nestalo. Minulost nezměníme, ale můžeme změnit budoucnost, pokud si ji ovšem už nezavrhla. "

"Rozhodně mi to neusnadňuješ." Jeho slova útěchy jsem čekala, a byla jsem na ně do jisté míry připravena, ale i tak jsem měla co dělat, abych pořád zachovala neutrální, klidný obličej. Zatím se držím. "Už jsem se ohlásila u Faita a požádala jej o speciální trénink. Po jeho odchodu jsem totéž předložila současnému Mizukagemu. Je jen otázka času, než mi bude svěřeno kabutowari. Bude se ode mě hodně čekat, a já už nehodlám nikoho zklamat." Moc jsem tu neutralitu udržet nezvládala, takže chvílemi jsem skutečně vypadala, že mi to všechno je líto, a nejraději bych se vůbec nenarodila. "Nejspíš se zase dlouho neuvidíme, a když jo, všechno bude opět jinak." Legendární šermíř s kabutowari? V minulosti se nejednalo pouze o chladnokrevné bestie. Bylo i pár výjimek. Čím ale budu já? Bojím se, ale vím, že do toho musím jít. Už to začalo s Tanakim. Je už pozdě na to, toho nechat.

" Takže chceš spřetrhat pouta minulosti a nechat vše za sebou. Jenže to není tak snadné pro ostatní. Možná to ode mě bude znít sobecky, ale zatímco sis ty léta hrála na ninju, já musel jít předčasně do důchodu uprostřed mé nejaktivnější části života. Ta léta mi už nikdo nevrátí a bude to tak zřejmě pokračovat ještě spoustu let. Já si tento život dobrovolně nevybral, musel jsem se přizpůsobit. Neříkám, že lituji těch let, kdy jsem se o ně staral. Jsou to ty nejlepší vzpomínky plné lásky a míru v mém životě. Jen mi je líto spíš těch tří, kteří bez tebe vyrůstali. Víš jaké to pro ně bude až nastoupí na akademii? Jedna z prvních věcí, které probírají je rodina. Já osobně měl v dětství rodinou úplnou, a proto je pro mě těžší myslet na to, jak se budou v tu chvíli cítit. Nebudu tě však do ničeho nutit. Svou minulost si nechala za sebou a stal se z tebe jiný člověk. Nevím co tě k tomu přivedlo, proč si to vůbec začala, ale stalo se a minulost se změnit nedá. Jediné co se dá změnit je budoucnost. Vím, že si čekala ode mě jiná slova, ale tohle jsou mé pocity i po tak dlouhé době. " Nic dalšího jsem už neříkal. Řekl jsem vše co jsem chtěl říct po celou dobu, i když tu byly dny kdy jsem si zoufale přál, aby se k nám vrátili a měli bychom šťastný život ve vesnici jak jako rodina tak jako praví shinobi z Kirigakure. Tento výraz pro rodinu se spíš hodí do Konohagakure no Sato, ale já ho vlastním též v Kirigakure no Sato. Proto se tak liším od ostatních.

Napriek faktu, že som sa cítila unavene, kráčala som domov pomerne rýchlym krokom. Vlastne, zvyčajne by som sa tak neponáhľala nebyť toho, že som k tomu bola ešte hladná. Rodičia už určite spali, ani len nebudú vedieť o tom, že som vôbec domov prišla a ráno sa zase skoro vytratím. Nerozprávala som sa s nimi dlhú dobu, odcudzili sme sa. A s bratmi? Fúú, tých som nevidela tak dlhú dobu, že nebyť fotiek, ktoré máme vyložené na poličkách, by som si ich tváre zrejme ani nepamätala. Trochu ma to mrzelo.
"Môj malý pes Boobi, vykopáva hroooby!" Ozýval sa temnou ulicou môj spev, falošný možno trochu, ale bolo mi to jedno, pretože som žila v tom, že tu nie je nikto. Mýlila som sa. Keď som totiž stála od vchodu do nášho domu asi päť metrov a zdvihla som pohľad od zeme, na chvíľu som zamrzla. Nie preto, že by som sa hanbila, teda, vlastne trochu aj z toho, pretože to bol trapas, ale hlavne preto, že som tu videla dve osoby. Jednou z nich bol nepochybne môj brat. Druhou bola tá slečinka, ktorú som z duše nenávidela, pretože sa vyspala s mojim bratom, vysrala deti a nechala mu ich na krku, pričom sama niekam zdrhla. Ale vlastne bola to aj vina Katara, a to preto, lebo nevedel používať kondómy. Alebo to bolo tým, že som mu ich pár dní predtým všetky poprepichovala? Dobre, toto nemusí nikto vedieť.
"Eeeeh, tvárte sa že tu nie som!" Zaškerila som sa na nich oboch, keď som okolo nich prešla s prehnaným mávaním rukami, ako keby sa nechumelilo. Očividne viedli vážny rozhovor, preto som ich nemienila nijak vyrušovať. Ale! ALE! Nebola by som to ja, keby som hneď po tom, ako som vstúpila do domu, nepritiskla ucho k dverám a nenačúvala. Tak ívl plán!

"Neposloucháš. Nehrála jsem si na ninju." Byla jsem mimo vesnici, a teprve nedávno, tři měsíce zpátky, jsem se vrátila. Řekla jsem mu to společně s tím, že jsem tu nebyla, když mě bylo potřeba pro ty prcky ale i pro vesnici. Taky jsem mu řekla, že to chci napravit, a proto jsem nastoupila znovu do služby jako kunoichi Kirgakure no sato. Měla jsem na výběr mezi Katarem a vesnicí. Vybrala jsem si vesnici. Proč? Protože té dlužím víc než Katarovi, a jestli mi to chce dál dávat za vinu, přijít tu byla větší chyba než jsem si myslela. "Nebudu se opakovat, takže už nemám nic, co bych ti řekla. Nevím, co jsem si slibovala od tohoto setkání. Asi jiný konec." Kataro by podpořil mě, a pak bych eventuálně já podpořila jeho. Jenže ne, on se rozhodl mě raději odsuzovat za to, co bylo, a chce mi namluvit, že tu mám zůstat.
Najednou jsem uslyšela nějakou opici. Znělo to tak. Později se ukázalo, že to byla Katarova sestra. S tou opicí jsem nebyla úplně vedle. Nereagovala jsem na ní, a jen jsem ji nechala projít. "Jestli těch let strávených s nimi lituješ, zabij je. Budou potřebovat v budoucnu dvakrát tolik péče. Když to nedáváš už teď, pak se budeš ještě více trápit." Řekla jsem chladně. Copak matka něco takového může říct? Ne. Ty děcka, jak Kataro řekl, vyrůstaly bez matky. Ta je pro ně cizí, takže nemám žádné výčitky svědomí, když jsem něco takového řekla. Oni neznají mě, a já neznám je.
Tímto jsem to uzavřela. "Tak ať se vám daří. Pokračujeme opět každý jinou cestou." Otočila jsem se k němu zády a odešla. Zdálo se, že jsem celou tu dobu zachovala kamenný, tvrdý přístup. Takový ten bez citu. Jenže, když jsem už byla dál od Katarova domu, slzy v mých očích říkaly opak. (Přesun)

Naše setkání nedopadlo úplně dobře, sice ona mě obvinili, že neposlouchám, ale to ona z toho nic nepochopila, co víc, chtěla abych zabil ty tři, které jsem vychovával celou tu dobu, abych si prej odlehčil do budoucna. Tímhle mě velice zklamala víc než kdokoliv jiný. Jak se říká, láska a nenávist mají mezi sebou velmi tenkou hranici a já se ocital někde uprostřed, jelikož mé minulé pocity a mé nynější splývaly a můj mozek to přestával pobírat. Bylo toho na mě moc a ona mě tímhle ještě dorazí. Nezodpovědná matka mi dává poučování, to jsem ještě neviděl. Nejenže odešla poprvé a změnila mi tím život, teď odejde podruhé a udělá to samé. Asi už nic nebude jako dřív, ani já zřejmě nezůstanu takový jaký jsem býval dřív. Čím dál víc mě dorážela krutá realita dnešního světa, kdy lidé byli chladní a bez známky odpovědnosti. Chovali se hůř jak malí haranti ze sídliště. Já ale ty své tak vyrůstat rozhodně nenechám. Budu chránit jejich nevinné duše až do skonání světa i kdyby mě za to měli nenávidět. Neříkám, že jim budu vše zakazovat, nebo aby okusili normální život, ale některé věci je třeba zarazit, až takovou uvidím tak nebudu váhat. Byl jsem plný myšlenek a měl sto chutí vybuchnout, ale držel jsem to jen ve své mysli. Tudíž na venek se nic neměnilo. Musel jsem schladit hlavu a tak jsem chtěl jít domů. Když jsem ale otvíral dveře tak Yoko spadla na zadek, jelikož poslouchala. Zavřel jsem za sebou dveře a podal ji ruku. " Ty se nikdy nepoučíš. Šmírovat vlastního bratra když se něco děje. "

Počula som všetko, čo tá Kaori povedala. No. Mala som dosť. Možno som ju trochu chápala, ale že by povedala niečo také kruté, to by som si netrúfla o nej povedať ani v tom najhoršom sne. Bolo mi ľúto ako tých malých detí, tak aj svojho brata, ktorý v tomto veľa šťastia nepobral. Priradil sa do môjho klubu - Forevr Melouni. Po tomto incidente sa už duplom nechcem s nikým dať do kopy, nie že by o mňa niekto stál, ale...chápete snáď. Neuvedomila som si, že už je koniec hovoru, naďalej som pri dverách stála a načúvala, čakajúc na akúkoľvek Katarovu odpoveď, ale miesto toho som utŕžila jednu po papuli s dvermi, keď vošiel dnu. Spadla som rovno na zadok s niekoľkými nadávkami, snáď to tie detičky nepočuli. S rukou na boľavom mieste som zdvihla pohľad ku Katarovi a voľnou rukou chytila tú jeho, na čo som sa zdvihla zo zeme.
"Veď ma poznáš." Poznamenala som. Kedysi som to robievala dosť často, teraz už veľmi nie, dokonca som prestala i s tými svojimi prehnanými zábavkami, nemala som na to čas.
"Nezmenil si sa." Utrúsila som, keď som si ho premerala od hlavy po päty.
"Akurát sa mi zdáš akýsi vychudnutý a bledý, nie si chorý?" Opýtala som sa ho s nadvihnutým obočím. Kataro si musel všimnúť, že nie som taká ako som bola kedysi. Aspoň po vzhľadovej stránke. Zmenila som sa trochu v tvári, mala som kratšie vlasy, iný štýl obliekania. Celkovo som nepôsobila ako človek, ktorý by si robil z druhých dobrý deň. Niečo zo starej Yoko mi však stále ostalo.

 " Ale to nic. To je možná jen z toho stresu a z toho střetnutí. " Začala mě trochu bolet hlava z těch všech nervů a stresu, který se ke mě hromadí. Poslední dobou jsem začal trpět i nespavostí, které jsem si myslel, že jsem se konečně zbavil. Hold co se dá dělat s takovým životem. Už je to dlouho co jsem byl s někým na misi, nebo trénoval. Mé dny shinobiho z Kiri mi dost chybí, ale co mám dělat, když mám na starost vlastní děti. Jednou po mě všechno zdědí a budou pokračovat v mé vůli, alespoň doufám, že jeden z nich bude. Jsou mou další generací a jednou se možná i reinkarnuji znovu jako jejich vzdálený potomek. Možná, že jsem paranoidní, ale jeden z mých snů byl splněn a to zajistit další generaci. Na chvíli jsem si sedl do křesla abych se uklidnil.

Zamračila som sa pri jeho odpovedi. Zrejme ho to zasiahlo. Nezávidela som mu túto situáciu. Určite konečne pochopil, prečo som mu vravela, že sa nikdy nechcem s nikým dať dokopy. Na chvíľu som sa vyparila a keď som sa vrátila, držala som v rukách pohár čistej vody a tabletku proti bolesti hlavy, ktoré som položila pred neho na menší stolík, ktorý sme tu mali. Následne som vytiahla jeden zo svojich kunaiov a hodila ho smerom k nemu tak, že aj keby to nechytil, tak mu proste len tak padne bokom na stehná.
"Budem ťa čakať vonku." Bola to výzva na súboj? Áno, bola. Vedela som, že sa mu rovnať nemôžem, ale čo je lepšie na vyprázdnenie hlavy, než priateľský, v tomto prípade súrodenecký, súboj? Otočila som sa mu chrbtom a vyrazila k zadným dverám, ktoré viedli k tréningovému komplexu. Postavila som sa jeho druhú stranu, pričom som sa usmievala ako mesiačik na hnoji. Bolo mi jedno, že som nebola tak úplne fit a ruky som mala oviazané obväzom. Chcela som, aby sa cítil Kataro aspoň na chvíľu lepšie.

Dostal jsem od Yoko nějaké prášky a vodu. Hodil jsem to do sebe a zapil to vodou. Neměl jsem prášky rád, spíš mi po nich bylo ještě hůř, protože byly nechutné. Každý nemá něco rád a u mě to stoprocentně byly prášky. Radši bych dal jinou metodu. Jenže hodila ke mě kunai, který jsem čirou náhodou chytil prstem za konec. Nevěděl jsem jak se tam dostal ale to bylo jedno. Následoval jsem Yoko do klanového doja, kde nejspíš chtěla trénovat. Sice na to nebyl zrovna čas ani nálada, ale tak šel jsem za ní.

Len čo Kataro vôbec vstúpil na "bojové pole", privítala ho dvojica kunaiov zapichnutých v zemi s postupne horiacimi výbušnými lístkami, teda mal dosť času uhnúť sa skôr, než vôbec vybuchli. Bolo to tu dosť veľké...síce tu bude trochu zadymené prostredie, ale to po chvíli vyprchá.
"Povedz mi, čo ťa na nej priťahovalo? Snáď veľké kozy? Čhe, však je plochá jak doska, nemáš ani za čo chytiť. Mal si jej zaplatiť plastiku, nejaké tie implantáty by sa jej možno hodili!" Hrdo som vypäla hruď, pretože ja som také niečo nepotrebovala. Mňa mater pekne obdarila, takže sa nemusím na verejnosti hanbiť a hlavne obávať sa toho, že si ma niekto zamení s chlapom.
"Možno to je preoperovaný chlap. Nečudovala by som sa, ak by to tak bolo, všimla som si nadmerné ochĺpenie na jej rukách. Nemá aj tú riť chlpatú?" Ťažko povedať, či som sa to pýtala Katara alebo samej seba. Dívala som sa pritom niekam do hora.

Yoko to začala celkem přehánět. I když se Kaori zachovala hnusně, takové slova si rozhodně nezasloužila. Alespoň já jsem něco takového zrovna nechtěl slyšet a můj vztek se ještě více násobil. Nevím jak dlouho tento nátlak vydržím. Sehnul jsem se k výbušným lístkům, které jsem svou chakrou deaktivoval než stihli vybuchnout. Měla nějaké divné výbušné lístky s pozdní detonací, takže jsem měl dost času je deaktivovat. Ona ale v tom provokování dál pokračovala. Štvalo mě to čím dál víc a víc. Rozeběhnul jsem se k ní. " Dost už. Takové řeči nestrpím. " Přiskočil jsem k ní a začal taijutsu.

Nemala som divné lístky! Len som ich nechala pomaly vybuchnúť...teda vybuchnúť. Oni nevybuchli vôbec!
"Nooo, tak to pôjdem reklamovať! Také šmejdy mi predať, najvyššia drzosť!" Poznamenala som naštvane k lístkom, ktoré...ah. Nemám komentár. Všimla som si na Katarovej tvári, že je...hm...nasratý. Ale fakt že dosť. To je dobré či zlé? Pokiaľ sa to počas boja z neho uvoľní, tak to bude v pohode. Ak mi dá po pysku tak, že sa preletím cez celé dojo, tak to bude veľmi...veľmi zle.
"Braček mi za ten čas zmäkol. Ajajaaaaaaj." Neodpustila som si ani tú poznámku, keď ku mne dorazil a začali sme s Taijutsu. Pravdou bolo, že som v ňom nebola dobrá, pričom on v ňom priam exceloval. Preto sa pokojne mohlo stať, že som utŕžila niekoľko úderov, ale povedzme si, kedy ma niečo také položilo?!