NÁMĚSTÍ A ULICE

Po její odpovědi jsem nahodil patřičně udivený obličej. Tak krásná dáma jako vy a nemá co dělat? Otázal jsem se. Ani jsem nelhal. No, hlavně pro to, že Eluni by mě zabil, kdybych lhal. Asi ti nedochází, že bych tě nezabil, ale ty prostě ztrácíš schopnost lhát, že? Ozval se káravý hlas v mé hlavě. Zamrkal jsem a raději to nekomentoval. Ie, neotravujete mě. Stejně...také nemám co dělat.

Lehce jsem se otřásl pod jejím pohledem. Chlapče...jestli tě rozháže pohled od jedné ženy, co s tebou udělá Sharingan? Ozval se můj neocenitelný společník. Já vím, já vím...jenže...ono... Snažil jsem se nějak vykroutit. Zjevně nekecal, když říkal, že nemohu lhát. JÁ NIKDY NEKECÁM! Zařval tak, až jsem si mimoděk zakryl ucho. Dnes byl nějaký nedůtklivý.
Obrátil jsem svou pozornost k Yuně-san. Odkašlal jsem si. Omlouvám se. Takže...Yuna-san? Proti tréninku nic nemám, ale asi pro vá... tebe nebudu moc úctyhodný soupeř. Eluni si něco mumlal pod vousy, až jsem mu nerozuměl. Ale raději jsem se neptal.

Eluni si povzdechl. Tak jí alespoň ukážeme, že něco umíme. Přikývl jsem a vyrazil za ní.
//Přesun

Znova jsem přišel na náměstí a poněkud zničeně sedl na lavičku. Eleuni. Co mám dělat? Zeptal jsem se ho. Mně se ptej...když je nepotřebuješ, je tu geninů plno, ale jakmile by se ti nějaký hodil BANG a nikde nikdo. Svorně jsme si povzdechli.

S pramalým zájmem o okolí jsem si razila cestu uličkami z nemocnice. 'To jsou takoví kecy... už mám za sebou akademii a je tu ta samá otázka: Proč nechceš být jako ostatní a pracovat v nemocnici, proč? Pro slepičí kvoč,' čuřila jsem se v duchu a divže neuhryzla špejli, na které bylo dango, co jsem koupila cestou. Došla jsem až k náměstí a všimla si známé postavy na lavičce. 'Ohlala- Taiki Nobu- blbec co si mě pletl do 12-ti s klukem...' Zamrkala jsem a připlížila se k němu ze zadu.
"Nazdar starouši," zabzučela jsem mu do ucha, s poněkud ďábelským úsměvem a párátkem od dango v puse.

Z mého zoufalství mě vyrušil hlas. Až nepříjemně známý hlas. Slyšel jsem, jak Eleuni zhluboka dýchá. Zase ona, eh? A zase starouš? Taiki...já jsem klidné povahy...ale ona to jednou přežene. Uslyšel jsem Eleuniho. Pousmál jsem se. Já vím Eleuni, já vím. Zkus to vydržet, zabití genina by nám moc nepomohlo a váhy by to rozrazilo dost určitě. Eleuni si povzdychl a kývl.
Zvedl jsem se a s dobře ovládaným výrazem jsem ji též pozdravil. Zdravím, Kohaku - kun. Věděl jsem moc dobře, že to je děvče. Po probuzení Eleuniho jsem si toho všiml i já. I když do toho měla i povahově, i fyzicky daleko.

Přeskočila jsem opěradlo lavičky, uvelebila se vedle něj a ignorovala, že si ze mě utahuje. "Dlouho jsme se neviděli... už ti přidělili tým?" zeptala jsem se a pohrávala si s přívěskem na krku. Normálně bych ho asi ignorovala, ale byla jsem v nějaké... divné náladě, která mi nedávala smysl... takže jsem se s ním bavila dál. Nemluvě o tom, že mě stále zajímalo, co je ten zvláštní pocit, který z něj čas od času mám...

Zavrtěl jsem hlavou. Ještě ne... Najednou jsem se na ni podíval. V očích se mi zablýsklo náhlou nadějí. Dokázal jsem si představit lepší spolubojovníky, než je tato, ale...holt musím něco snést. A ty máš tým? Zeptal jsem se, s podivným leskem v očích.

Skoro bych přísahal, že Eleuni udělal facepalm. Eleuni, děje se něco? Zeptal jsem se ho znepokojeně. Radši nic.

Co ta náhlá změna přístupu? Odtáhla jsem se co nejdál, ale stále udržovala oční kontakt. Mám pocit, že mi o pár čísel povyrostl krk...
"Taky ne... i když časem se po nějakém budu muset poohlédnout... pokud nebudu chtít jako genin celou dobu hlídat cizí děti..." zamručela jsem uvelebila se na lavičce.

V duchu jsem začal jásat a nalévat šampaňské. Mé tělo se podrbalo rozpačitě na hlavě. Etto...ohledně této záležitosti už jsem byl za Raikagem. Pokud se nám podaří sehnat ještě jednoho, slíbil, že nám vytvoří tým. Neutrální výraz jaksi neseděl k onomu lesku v očích a tak jsem se usmál.

Tým a s tebou? To zní... naprosto fakticky fantasticky! Muehehehhe smála jsem se v duchu a žmoulala v puse párátko. Ano, přemýšlela jsem nad vším možným. Hlavně nad tím jak ho vyprovokovat... "Nuž... to nezní špatně... v tom případě musíme sehnat toho třetího. Víš o někom?" moje znalosti lidí s akademie se omezovali na ty, kteří šikanovali- ty jsem šikanovala já a na šikanované. Jinak nic moc.

Pokrčil jsem rameny. Slyšel jsem jen o jakémsi Yamamoto Senfai. A ten je prý na misi. Takže... Pokrčil jsem rameny, ale v duchu jsem se radoval. Dva jsou, ještě jeden. Ale...kdy se vrátí z mise ví jen bůh.

"Hmmmm... co budeme do té doby dělat?" zeptala jsem se a natáhla se na lavičku. Pakliže je na misi tak ho nějaký čas neuvidíme. Takže zatím z toho nic nebude...

Pokrčil jsem rameny. Netuším...nějaké návrhy? Zeptal jsem se jí.

"Ne, zatím nic..." řekla jsem a hodila vražedný pohled po dvojici dívek, které nás hodnou chvilku sledovali a chichotali se jak cvoci. Založila jsem si ruce na prsou, zívla a natáhla si nohy.

Po chvíli jsem se prudce zvedla. Seděním tu nic nespravíme... Mám nápad... jdeme. Vysvětlím ti to cestou!  řekla jsem a začala ho tahat za rukáv pryč. Ať už reagoval jakkoli tak se prostě půjde k domu Kagayaki Rin...

Povzdechl jsem si a po chvíli se jí vytrhl. Ale...neměl jsem co dělat, tak jsem se rozhodl ji následovat. Ublížit mi nemůže...snad.
//Přesun

Chlapec nemá rád, když se na něj sahá... Bojim bojim. Ušklíbla jsem se a otočila se na podpatku. Jdeme ke Kagayaki Rin... chtěla jsem se jí na něco optat, když už budeme v jednom týmu... zabručela jsem a svižnou chůzí vyrazila pryč.

//Přesun

výjde na ulici ze dvetí nemocnice a je slyšet jak ze vnitř na něj volá doktor aby byl oaptrný, když se úplně dořou dveře ozhlídne se po ulici "asi bych se měl jít podívat za raikagem" pomyslí si a vydá se směem k raikageho ulici

//přesun

Jdu na ulici a rozhlížím se a vidím obchod tak se du do něho kouknout.Zakčičela:Haloo ja jsem tady nejlepší!Skoro nikdo si ji nevšiml tak se naštvola.Hele ja jsem tady!No dobra tak jdu dál.

Dobrá jdu najít skym bych mohla mluvin někoho normálního,bude to těžké porotožejsou tu hodně lidí.