NÁMĚSTÍ A ULICE

Informace za informaci, to bylo fér. Z toho důvodu jsem přikývla na znamení, že ano. Mareo tu je se mnou. A byla bych velmi ráda věděla, kde teď můj sensei je.
"Vrtá mi to hlavou," založila jsem ruce na prsou. "Pokud jsme tu ve stejnou dobu dva a dva lidé, proč? Proč tu nejsou jen dva ze čtyř?"
Bylo nutné mluvit v hádankách. Slova jako "Otokage" nebo "mise" nebo cokoli jiného nesměla padnout. Co kdyby nás někdo poslouchal? Mluvila jsem spíš sama pro sebe než pro něj. Potřebovala jsem si to utřídit v hlavě. Tahle moje hádanka znamenala, že přemýšlím nad tím, proč jsou tu dva týmy se stejným účelem, když by tu měl být v jednu dobu pouze jeden tým. 
"Pracujeme pro stejného člověka?" dovolila jsem si konkrétnější otázku.
Pokud odpoví ano, pak pracuje pro Otokageho. Pokud ne, byl to někdo jiný. To by znamenalo, že ho sem poslal někdo jiný než Otokage. A to by mě moc a moc zajímalo. 
Nikdo nesmí shánět informace za Otokageho zády!

Chvilku jí s údivem pozoroval. "To jsi, povídá pro sebe nebo to byla otázka." A pak se rozhodl odpovědět jen na jednu.  "No ne nepracujeme pro stejného člověka." Trochu se zamyslel a v duchu se mu promítalo. "Ikdyž Reina vlastě pracuje pro Otokageho. Hmm.. já se budu zodpovídat jenom Reině." A dával si pozor na její reakci sice nemohl držet zbraň, ale uměl trochu Taijutsu na to moc nepotřebuje prsty.

Tak tím bylo jasné, že nepracuje přímo pro Otokageho. Takže někdo skutečně hledá informace za Otokageho zády! A ještě si na to najme někoho, kdo všechno vykecá. Nakrčila jsem nos.
To budu muset nahlásit...
"Takže... Rei-kun... Co máš teď v plánu?" naklonila jsem hlavu mírně na stranu. "Kdy odejdeš, kam půjdeš...?"
Byla jsem zvědavá, co ještě mi bude ochotný říct. Vypadalo to, že začíná být obezřetný, což vzhledem k jeho situaci bylo docela paradoxní. Neměl by proti mě šanci. Stačila by mi jedna jediná technika. Nemusela bych ani použít pečetě. Narozdíl od něj je k některým důležitým technikám nepotřebuju. On... měl prostě smůlu, za kterou si ale mohl sám a tak pečetě nejspíš potřebovat bude. Je jen málo technik bez nich. Je pro mě spíš štěstí, že jednu mám. A i kdyby náhodou měl podobnou... pořád jsem to já, kdo má element.

"Co mám v plánu tak to je jednoduchý. Půjdu za Raikage a to hned." Chvilku se zamlčel a přemýšlel, ale nakonec pokračoval v konzervaci. "Musím najít toho, komu jsem se ztratil." A jemně se zasmál, protože nikdy nečekal, že tohle řekne. Rozhlídnul se a už chtěl odejít bez rozloučení, ale nedalo mu to tak se rozloučil. "Ahoj… zase se někde uvidíme… možná." Nevěděl co říct tak z něho vypadla tahle věta. A pak začal jít nějakým směrem.


/Přesun

"Aha," pozvedla jsem obočí.
To bylo rychlé. Nechtěla jsem, aby mi zdrhl, ale za Raikage jsem ho nechtěla následovat. Narozdíl od něj jsem neplánovala vzbuzovat pozornost.
Magor...
Odhrnula jsem si vlasy z čela a pokračovala jsem v procházce ulicemi, jestli konečně na někoho narazím. Začínala jsem litovat, že nemůžu trénovat. A pak jsem si řekla, proč vlastně ne? A tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Kdo ví, třeba právě přitom na někoho narazím.

//Přesun

Takeshi

Taková mravenčí práce. Nechat ji před branou, už tu buď dávno není, a v tom případě to není náš problém, nebo tam pořád sedí a v tom případě jsme mohl ušetřit spoustu času.
Ptal jsem se všude možně, snažil jsem se najít hlídku, která byla u brány, ale ani ta nevěděla, kam se ona slečna poděla.
Nikdo ji nesledoval. V nemocnici máme špiona, jasné rozkazy nikoho nepouštět do vesnice byly porušeny a nějaká neznámá dívčina se nám tu prochází po vesnici.

//přesun

Vrátili sme sa s Nataom do ulíc. Viedla som ho pomedzi húfy ľudí až k tej mojej obľúbenej reštaurácii. Spoločne sme do nej vošli, Natao si mohol všimnúť, že to je slušný podnik. Takže tu neboli žiadni opilci ani úchyláci. Zamierila som k stolu úplne vzadu, kde som si sadla a tašku položila vedľa seba. Po chvíli k nám prišla čašníčka, ktora sa nás opýtala, čo si chceme objednať. "Dám si rámen a pohár červeného vína." Pohľad som presnula k Nataovi. "Daj si čo chceš, platím ja." Usmiala som sa.

Opät sme kráčali cez tú plnú ulicu. Neviem prečo ale pomaly som si začínal konečne zvykať. Zvykať nato že mám miesto kde by som ešte mohol žiť. Že by som mohol mať priateľov a nádej šťastného života. Vedel som však že príde dňa kedy sa vrátim na ono miesto aby som sa mohol pomstiť. To však teraz bokom.
Konečne sme došli do podniku, vyzeral byť pomerne slušný čo ma potešilo. Keď mi povedala že platí len som sa pousmial a pozrel sa na čašníčku. To isté. Trochu som sa pouškrnul na Yunu pretože nemohla vedieť koľko mám rokov, to som vlastne ani ja pomaly nevedel. Ďakujem za milé pozvanie, asi sa budem musieť vrátiť do nemocnice však že? Povedal som trošku zosmutneným hlasom. Fakt sa mi tam nechcelo vracať. Čo už no, musím robiť čo sa mi prikáže dokiaľ sa nestretnem s Raikage. Dobre si ju nepamätám, mám len mierne záblesky toho ako vyzerala.

"Nemáš zač." Mrkla som naňho a trpezlivo čakala na čašníčku, teda na naše objednávky. "Nemusíš, neboj sa, ale budeš musieť ostať pod mojím drobnohľadom, kým teda neusúdim, že si zdravý. Máš vôbec kde bývať?" Opýtala som sa ho na oplátku, aj keď odpoveď som viac menej vedela. Odrazu pred nami pristáli jedlá aj s dvomi pohármi vína. "Tak teda, prajem dobrú chuť." Popriala som mu a s chuťou sa do ramenu pustila.

Ďakujem! Usmial som sa a pozrel sa na jedlo ktoré mi priniesla čašníčka. Trvalo to kým som začal jesť, najprv som sa musel upokojiť. Toto bolo moje prvé teplé a kvalitne spravené jedlo po veľkej dobe. Dôkladne som si vychutnával každú chuť ktorú ramen ponúkal. Víno som poznal, aj keď sa s týmto nedalo porovnávať. Väčšinou sme ho pili pred prieskumom aby sme vydržali aj dva dni v teréne. Bývať? Nepotrebujem byť v nejakom dobe, postačím si na vyvýšenom mieste kde budem chránený pred protivníkmi. Určite tu nejaké miesto nájdem. Usmial som sa a pozrel sa na červené víno. Celý jeden rok som spával v snehu alebo na stromoch, takže prespať sa niekde tu nebol ani najmenší problém.

Jej návrh aby som u nej prespal bol štedrý. Neveril som tomu, žena ktorú som poznal ani nie celý deň by ma nechala u nej prespať. Bude mi cťou. Usmial som sa a zdvihol pohár vína. Aj keď som si to nechcel priznať, bolo to proste tak. Vďaka nej ma totižto opustili všetky túžby pomsty a nenávisti voči ľuďom. Vedel som udržiavať na uzde všetky tieto pocity, pokiaľ bola pri mne. Bola pre mňa niečo ako svetlo ktoré ožiarilo moje srdce a dokázalo zahnať temnotu. Tá však nikdy nezmizne a mne ostane vždy chuť po pomste. Teraz sa ale cítim šťastne a to je hlavné. Štrngol som si s ňou a počkal až povie za čo si pripijeme, pre mňa to bolo za nájdenie samého seba a nového priateľstva. Víno som pomaly vypil. Bolo vážne lahodné, vedel by som sa z toho opiť hocikedy!

Bola som rada, že môj návrh prijal. Zdvihla som pohár do vzduchu. "Tak teda, na naše priateľstvo." Ťukla som si s ním a napila sa. Príjemne ma zahrialo v hrudi. Usmiala som sa a pomaly z vína odpíjala. "Mám ešte jeden návrh, plánujem ísť do Konohy, ak chceš, môžeš ísť so mnou. Taký menší výlet by ti prospel." Založila som si ruky na hrudi. "Najprv ale musím zájsť za Raikage pre povolenie." Pokročila som ramenami, dúfala som, že to Raikage povolí, dlho som Kisukeho nevidela.

Úplne ma zahrialo na srdci keď som počul že by som mohol opustiť toto miesto a zájsť do Konohagakure no sato. Áno áno! Zakričal som úplne natešený a vysmiaty.
Tak som sa natešil až som nechtiac začal jemne výriť čiernym pieskom ktorý bez nebezpečenstva vo vzducu vytváral rôzne obrazce. A čo by sme išli robiť do Konohy? Kedy by sme tam išli? Na koľko by sme tam išli? Vypytoval som sa ako pobláznený.

Jeho reakcia má prekvapila. Tušila som, že ho to poteší, ale že až tak? Div nezačal od radosti skákať po plafon. Bola som rada, že tam nepôjdem sama. "No, ráda by som navštívila jedného starého kamaráta. Okrem toho by som ťa mohla s konohou zoznámiť, teda, poukazovala by som tí tie jej najkrajšie miesta a tak. Mohli by sme tam ist hneď, len potrebujem zájsť za Raikage. A zostali ny sme tam niekoľko dní." Zodpovedala dom jeho otázky. "Konoha je vážne krásna dedina, bude sa ti tam páčiť." Dodala dom ešte.

Kamaráta? Snáď nie s výhodami! Napadlo ma, prečo ale práve ja? Chce ma snáď vyskúšať v praxi? Alebo iba na zabitie času? Je mi to tak či tak jedno, konečne som našiel niekoho koho mám.. rád. Super! Len by si ma asi na polke cesty musela niesť pretože som nevyspatý poriadne. Uškrnul som sa a predstavil si ako sa opieram o Yunin chrbát. Táto predstava sa mi zaľúbila, predstavoval som si jej menšie a tenšie telíčko ako drží moju váhu. Až som pomaly zatváral oči a zaspával. Tak poďme! Hneď teraz! Povedal som prudko a ešte väčšmi sa usmial. Pobúchal som si päsťou po

Nad jeho poznámkou som sa uškrnula. "To mi nerobí problém. Najskôr ťa ponesiem na svojich krídlach." Poznamenala som. "Tak teda, ideme za Raikage." Zavolala som čašníčku, ktorej som zaplatila a vyšla z reštaurácie. Počkala som na Nataa a zamierila ku kanclu. (presun)

Vyrazil som zo svojho domu do ulíc. Všade bol kľud a vyzeralo to na krásny večer pri knihe a nočnej prechádzke pri mesiaci. V jednej ruke som držal otvorenú knihu, ktorú som zaujato čítal a pri tom som len tak kráčal v pred. Vyzerá to tak, že si budem musieť kúpiť novú onedlho budem na konci. Ozvalo sa v mojej mysli.V tej dobe som mal na sebe tradičné oblečenie aké sa v kumogakure nosilo. Nedávno som sa stal Jouninom a preto by som sa mal ísť prihlásiť k Raikage, aby som mohol učiť nejakých geninov. To bude prvý krát, kedy by som ja mal niekoho učiť. Radšej som sa nad tým nezamýšľal lebo som mal také zlé tušenie, že to nakoniec zle dopadne.

Procházel jsem se po ulici a hledal něco zajímavého. Nic jsem však nenašel a jako obvykle jsem vytáhl jedno cigáro s krabičky a zapálil si. Byl to už takový můj zvyk a neměl jsem si to za zlé. Každopádně byla ve vesnici najednou děsná nuda. Čekal jsem od takovéto velké vesnice něco víc, ale zdá se že jse to přecenil.

Ako okolo mňa prechádzal ten zvláštny chlapík všimol som si ako fajčí a v ten moment sa všetok dym uberal smerom ku mne  a začal sa okolo mňa stáčať. Potom som ho vyslal k nemu a on mu akosi začal poletovať pred tvárou. "Nemal by si fajčiť smrdí to a je to nezdravé." Prehovoril som k nemu a pri tom som stál o pár metrov ďalej. Teraz ako mal ten dym tak blízko seba mu musel naozaj smrdieť. Pri tom som stále pozeral smerom do knihy.

Cigarety mi vůbec nevadili, jelikož jsem byl na ten kouř hodně zvyklý. " Každý má svůj svůj životní styl. Tohle je můj. Jak vám to vadí zřiďte ve vesnici nekuřáckou zónu. Do té doby můžu. " Pověděl jsem upřímně a potáhnul si a vydechnul kouř. Toho kouře kolem mě jsem si vůbec nevšímal.

Keďže ten dym bol oxid uhličitý skôr než ten dym mu malo prekážať, že sa tým asi onedlho začne dusiť a nechápal som ako to, že ho s toho neštípu oči ale to bolo asi jedno. Až teraz som k nemu pozrel a odlepil sa od svojej knihy. V tedy mu cigareta zhasla kvôli nedostatku kyslíku kvôli dymu, ktorý som tam nasmeroval tak, že celá cigareta bola tým dymom obalená tak aby sa tam kyslík nedostal. "Ja viem ... je to tvoje zdravie ale akosi sa mi nepáči, že si ho ničíš. Vlastne ti len pomáham." Prehovoril som k nemu a vôbec som nemal nepriateľský hlas to mohol aj on počuť.

" Hej " změnil se mi tón. " To už nikdy nedělej " Odhodil jsem cigaretu do koše když už nehořela. " Moje zdraví je moje věc. Abych to řekl na rovinu, tvoje kouřová přítomnost škodí mnohem víc. " Byl jsem trochu ostrej ale měl jsem pravdu. Malý kouř z cigaret nic není, ale kouřovej chlápek už problém pro společnost byl.

"Niekedy mi za to poďakuješ." Povedal som zo smiechom. Nebál som sa ho aj keď sa snažil vyzerať drsne a cool. "Ale nemusíš sa báť už to robiť nebudem, viem kde sú moje snahy zbytočné." Dodal som napokon. "Mimochodom ja som Haru." Mal som na pláne nechať toho "zlého" postoja predsa len sme boli obaja z rovnakej dediny aj keď som ho nepoznal a ja som bol vlastne prisťahovalec.

" Sanji " odpověděl jsem mu když řekl své jméno. " To by bylo dobré kdyby jsi to už nedělal. Ne všichni to zrovna potřebují " Já jsem to nepotřeboval, zas tolik život mi to neničí. Jím zdravě, žiju zdravě až na ty cigarety. Takže jsem to vším vykompenzoval. " Jestli ses chystal jít za kage tak je zaneprázdněná. Teď jsem tam byl a vzdal to čekání. "