KANCELÁŘ RAIKAGE

"Se vší úctou k lidskému životu, myslím, že jestli byli nějací přeživší, buď se o ně už někdo postaral, nebo už nejsou mezi námi..." řekl jsem.
Přeci jen, šel jsem několik dní, jestli někdo zůstal s rozdrcenou nohou mezi sutinami, utopil se v písku, zmrznul nebo si ho podala zvířata.

Přikývla jsem.
Zbytečné naděje.
"Mohla bych tedy jen poslat zprávy do nejbližších civilních vesnic, zda k nim nedorazil někdo zraněný, kdo by nemohl dál," navrhla jsem.
Měl pravdu, nic jiného nebylo možné očekávat jako smysluplné a o povaze útoku máme pramalou šanci cokoli zjistit, naopak bych spíš vystavila své lidi riziku.

"Ano, Raikage-sama, to by bylo velmi rozumné. Přeci jen malé vesnici je jeden člověk přítěží, i když věřím, že lidé ze Suny by si svou odměnu jistě odpracovali."
Věděl jsem, že někteří lidé ze Suny jsou špatní - že lžou, kradou, bijou se. Ale byl jsem vázán k vesnici jako k celku a nehodlám její jméno nijak očerňovat.
"Stejně jako já. Pokud je potřeba jakákoli práce, kdykoli řekněte. Pokud práce potřeba nebude, rád bych Vám nabídl své služby na cvičišti a školil každého, kdo bude mít zájem..."

"Nepodceňuji váš lid," ohradila jsem se. "Měla jsem na mysli zraněné, o které bychom se postarali lépe než lékaři z malých vesnic nebo ty, kteří nemají kam jít a byli v době zničení vesnice pryč. Kumogakure je připravená nabídnout jakoukoli pomoc."
A byla tu i skutečnost, že získat několik z tamních schopností, které jinak budou zapomenuty, by bylo pro Oblačnou neocenitelné. Někteří lidé navíc díky touze po pomstě těm, kdo jim zruinovali domov, mohou být neocenitelnou silou, ačkoli trochu nepředvídatelnou. Jako Kage jsem musela myslet prakticky, jakkoli se mi to občas příčilo.
"Trénování je ovšem velmi dobrý nápad," zareagovala jsem hbitě na další téma. "Pokud budete chtít, přidělím vám po příštích zkouškách tým. Nebo byste raději nárazovou práci?"
Zopakování Taijutsu a Kenjutsu, navíc se samurajem, by se hodilo spoustě lidem.

Tak tady jsme trochu narazili. Usmál jsem se, nemohla to vědět.
"Omlouvám se, má chyba, nevyjádřil jsem se jasně. Jsem sice spojencem Sunagakure, náš rod k ní patří dlouhá léta, ale jistě jste si všimla, že nemám čelenku a upřímně ani žádnou nechci. Svět shinobi a svět samurajů jde možná ruku v ruce za lepšími zítřky, má čest mi ale nedovolí přijmout zákony shinobi a stát se jedním z vás.
Velmi rád pomohu ve všem, ale nechtějte po mně, abych nosil čelenku, bojoval vaším způsobem a zapomněl na to, kdo jsem..."

Zamyslela jsem se. Ničemu to nevadilo, pouze to rušilo možnost plnohodnotného senseie.
"Tedy nárazové školení," shrnula jsem to prostě. "Chápu, práci vám přidělím během několika dní."
Byla tu tedy poslední věc, kterou jsme museli vyřešit.
"Zbývá se postarat o vaše budoucí ubytování," přešla jsem tedy plynule k dalšímu problému. "Několik dní můžete zůstat u mě, než vám přidělím práci. A tentokrát, prosím, to berte jako pomoc pro začátek, nebudete mi za to dlužit a platit nic. Snad jen mi za to slíbíte, že se dobře postaráte o ty, které budete školit."
Přišlo mi to jako férová nabídka a bylo by na mě vidět, že odmítnutí by pro mě bylo urážkou.
"Jakmile vám zařídím první studenty, plat a tak dále, můžete si vybrat mezi zdejší ubytovnou nebo splácením nějakého bytu nebo domku na kraji vesnice."
Chvíli jsem uvažovala nad tím, jestli jsem něco nezapomněla.
Ne, to by mělo být vše...
"Souhlasíte?"

"Jste více než laskava, Raikage-sama..." řekl jsem s úsměvem a hlubokou úklonou.
"Souhlasím a děkuji..."
Pak jsem klekl a opět dal čelo až k zemi.
"Já, Takeshi Kenpachi, samuraj cesty meče a sensei techniky volné ruky, tímto slibuji věrnost Kumogakure. Budu ji hájit celým svým srdcem a její pravidla nechť jsou i má..."

Cítila jsem v té chvíli cosi zvláštního. Ani jsem netušila, jak na ni reagovat, abych ji nezkazila. Čest shinobi byla mnohdy prosycená věrností a velkými činy, ale čest samurajů byla přesto v některých ohledech nepopsatelně... odlišná. Až jsem zatajila dech.
"Nechť je vám Oblačná vesnice domovem hodným této přísahy," pousmála jsem se a kývla. "Od dnešního dne navždy."
Snad to byla reakce hodná té chvíle.

Usmál jsem se a vstal jsem.
"Budete si přát ještě něco, Raikage-sama?" zeptal jsem se ochotně.

"Ještě ne, děkuji," opětovala jsem úsměv.
"Užijte si volno, seznamte se s vesnicí a během pár dní si vás zavolám."
Musela jsem mu najít studenty, vhodný čas, výši platu... nebylo toho málo. Navíc si pár dní volna zasloužil.
Možná bych mu mohla přidělit průvodce...
V danou chvíli mě ale nenapadl nikdo vhodný a tak jsem to nechala být.

"Dobrá, děkuji..." řekl jsem a uklonil se. Pak jsem chvilku čekal, zda nic nechce, i když její poslední věta mluvila za vše. Otočil jsem se tedy a odešel z kanceláře.

//přesun

"Na shledanou."
Když odešel, pustila jsem se znovu do své práce. Otevřela jsem okno a užívala si při ní večerní vzduch. Bylo krásně, příjemně. Až nyní jsem si uvědomila, jak mi večery v kanceláři chyběli.
Tentokrát nesmím selhat.

Tohle bouchání a hlasité oddechování za dveřmi jsem poznala. Musela jsem se usmát, rychle jsem vstala a šla své schovance otevřít.
"Atsuka-chan!"
Vždy, když jsem ji viděla, nějak se mi zlepšila nálada.
"Omlouvám se, že tě stráže vyrušili, potřebovala bych ti ale něco říct," ospravedlnila jsem důvod, pro který tu zřejmě byla.
Posílala jsem za ní dva shinobi, aby jí vyřídili, ať se sem dostaví. Nechtěla jsem, aby došla domů a našla tam našeho drahého přítele ze Suny, aniž bych jí o něm řekla.

Opřela jsem se o stůl.
"Příště je na to upozorním," rozesmála jsem se.
To se jim bude líbit, jsou to mladí milí hoši a Atsuka-chan má čas tak akorát na vdávání.
"Chtěla jsem tě jen varovat, aby ses nepolekala, až půjdeš domů. Máme hosta," tajemně jsem na ni mrkla.
Byla jsem zvědavá, jak zareaguje, než jí vůbec řeknu, o koho jde. Myšlenky se mi ale stočily někam jinam.
Taky bych jí mohla postavit výtah...
Výtah bych určitě využila i já. Na druhou stranu by mi mohly shinobi zlenivět, včetně mě, kdyby se nemuseli namáhat cestou až nahoru.

Asi mě zná příliš dobře...
Nadhodila jsem tajemný výraz.
"Přemýšlela jsem nad tím, víš, jestli by se ti náš host líbil..." zkusila jsem to. "...jako kamarád nebo možná i..."
Raději jsem nechala větu otevřenou.
"Každopádně tě nechci o něco ochudit tím, že budu mít teď zase víc práce. Byla bych ráda, kdybych našla někoho, s kým bys mohla trávit čas, pokud bych zrovna musela něco zařizovat. Víš, že dřív jsem bývala v kanceláři až do noci..."
Bylo to upřímné, znala mě a viděla mi to na očích. Nechtěla jsem, aby mé milované schovance uniklo byť jen několik sekund ze života, jakkoli měl být u jashinistky dlouhý. Zasloužila si toho mnohem víc, než jsem jí mohla dát já. A tady se zrodil nápad jí někoho najít. Alespoň kamaráda, když ne něco víc. Nebo kamarádku. Kromě toho jsem věděla, že se zase zvýšilo riziko, že zemřu. A ona by pak byla sama. Pokud by neměla i jiná přátele, snad i mladší, zase by se na ni pořádaly hony, zase by začala vraždit, byla by sama a stálo by to mnoho smutku i životů. Tenhle argument jsem nechtěla používat, ale musela mi ho vidět na očích.
"Mimochodem, v té světlé mikině ti to moc sluší. Černou mám na tobě raději, ale tahle barva k tobě též sedí."

Pevně jsem ji k sobě přitiskla. Měla jsem ji nejraději na celém světě. Ani nikoho ze svých partnerů jsem nikdy neměla tak ráda. Nebyla to partnerská láska, spíš takový zvláštní mateřský cit. Byla pro mě zároveň dítětem, mladší sestrou, nejlepší přítelkyní i studentkou, kterou jsem musela naučit pár sociálním vazbám a nic víc. Toužila jsem ji ochránit před světem i v době, kdy tady nebudu.
"Chceš vědět něco víc o tom, kdo u nás je na návštěvě?" přesunula jsem se k jinému tématu, abych uvolnila posmutnělou atmosféru. "Je to sice jen na pár dní, ale je zajímavý, jsem zvědavá, co na něj povíš."
A co on poví na tebe.

První bych asi měla zmínit Sunu.
Chvíli jsem přemýšlela, jak začít.
"Jmenuje se Takeshi Kenpachi a přišel k nám proto, že Sunagakure no Sato byla zničená."
Tomu se říká rychlé nastínění situace...
"Podobně jako ty nebude shinobim naší vesnice, ale z trochu jiných důvodů. Je samuraj."
Naklonila jsem hlavu na stranu a zvědavě čekala na její reakci.
Zná samuraje? V naší zemi nikdy nebyli, myslím...

Rozhodla jsem se ji překvapit.
"Vlastně mám všechno hotové..."
To nebyla tak úplně pravda, ale měla jsem hotové všechno, co nemusela počkat a mohla jsem svůj smysl pro povinnost na chvíli nechat spát. Zasloužila si, abych se jí po několika dnech prakticky prospaných v kanceláři, věnovala.
"Máš snad něco v plánu?" dodala jsem se šibalskými jiskřičkami v očích.
Už dlouho jsme nebyly nakupovat a trénovat a všechny možné další činnosti a musíme to napravit...
I Kage má své potřeby.