KANCELÁŘ RAIKAGE

Rozhodně už bylo po obědě, ale hlad jsem docela měla.
"Dáš si něco k jídlu?" nadhodila jsem.
"Nebo chceš jít raději nakupovat... barevné oblečení?"
Tohle mohl být trochu děsivý návrh.
"A jak by se ti líbil odpolední trénink nebo seznamování se s lidmi?"
Jeden návrh děsivější než druhý.

"Tak se prostě půjdeme projít a uvidíme, na co nebo na koho zajímavého narazíme, co ty na to?"
To byl asi nejlepší návrh. Přehodila jsem si přes ramena plášť, kdyby náhodou byla venku zima a otevřela jsem jí dveře kanceláře.
Trochu klidu si obě zasloužíme. Zvlášť když potom, co se stalo Suně, nevíme, kdy o ten klid můžeme přijít...
Cestou po schodech jsme nikam nespěchaly, času bylo dost. Nakonec jsem jen pozdravila strážné u vchodu a vydaly jsme se do ulic.

//Přesun

Dorazili jsme všichni tři ke kanceláři. Atsuku jsem ještě upozornila, že může jít domů, protože už je pozdě a protože jsem ji nechtěla nutit k dalšímu výšlapu schodů až ke kanceláři. A pak jsem se otočila na Filiho s poznámkou, že my jdeme až nahoru. A opravdu jsme šli. Vyběhla jsem schody, na které jsem byla zvyklá a nedala jsem mu tak příležitost na otázky. Teď si mohl všimnout znaku na mých zádech. Spokojeně jsem se usmívala, odemkla dveře do své kanceláře a aniž bych se potřebovala vydýchat. Oči mi stále zářily rozvernou náladou.
Již pomalu jsem obešla stůl a klesla do svého křesla. Lokty jsem se opřela o stůl a naklonila jsem se blíž k němu.
"Kagayaki Rin, Nanadaime Raikage," naklonila jsem hlavu mírně na stranu. "Těší mne."
Zvědavě jsem sledovala jeho reakci.

''COOOOOOOO?!'' moje reakce byla, na půl vyděšená a na půl překvapená. Okamžitě jsem si klekl, byla to přeci jen Raikage.
''J...j..já se moc omlouvám Raikage-sama za to jak jsem to s vámi mluvil.''
Fili kdyby jsi nebyl blbej, tak už to dávno poznáš! pomyslel jsem si a docela vyděšeně čekal na její reakci.

Až jsem se lekla, když překvapeně zaječel na celou vesnici.
"Klid, klid," mírnila jsem ho. "To je v pořádku. Jak vidíš, tyran snad nejsem a pokud nejsi hrozbou pro mou vesnici, popravit ani zavřít tě nedám."
Řekla jsem to zcela klidně, i když příliš optimistická vyhlídka pro někoho, koho bych shledala nebezpečným, to nebyla.
"Můžeš vstát," dodala jsem.
Měla jsem na něj několik otázek, které si Kage zasloužila mít zodpovězené.
"Jak dlouho hodláš zůstat v mé vesnici?" začala jsem s jejich pokládáním.

Pomalu a opatrně jsem vstal. ''Chtěl bych tu zůstat několik dní, než si to tu prohlídnu tedy pokud dovolíte Raikage-sama. '' odpovím na otázku. ''A k té hrozbě. Já, neumím někoho zabít. Sice nevím, jak vám to dokázat, ale je to tak. Kdyby jste viděla moje zbraně, hned by jste to i pochopila jsou sice ostré, ale je na nich paralyzující jed, abych mohl maximálně tak protivníka omráčit. '' řeknu docela smutným hlasem.

Pozvedla jsem obočí.
"Proč jsi se stal shinobim?"
Neodolala jsem své otázce. Ano, byli tu blázni, kteří neuměli zabít. A většinou brzy zemřeli.
"Člověk nikdy neví, jestli někoho nezabije," dodala jsem. "Můžeš do někoho omylem vrazit a on spadne hlavou na kámen. Můžeš někomu uvařit jídlo a zapomenout přitom, že je na jednu ingredienci alergický. Obyčejní lidé se pomocí obyčejných omylů nechtěně stávají vrahy..."
Ale on není obyčejný člověk, on se stal shinobim.
"Shinobi se od nich liší jen tím, že mají více způsobů, jak úmyslně zabít a více šancí, jak zabít neúmyslně. Proč jsi se, Fili, stal shinobim, když tohle neakceptuješ?"
Chtěla znát Kumogakure. Tady viděl její hřmotný, bouřný postoj. Její nadnesenost mraků, ve kterých je skrytá. Tady viděl, jaká má vesnice je.

''Shinobim, jsem se stal kvůli mému otcovi, chci aby se lidi nezabíjeli, proto jsem se stal shinobim, abych tomu zabránil. Vím, že je to nemožné, ale i tak . Zkuste se zamyslet nad tím, nad čím se já zamýšlím už od malička.  Co dělá shinobiho, shinobim? Je to jeho srdce nebo jeho mozek? Až na to příjdete tak snad pochopíte.'' řeknu velmi smutně a pořádně zatnu ruce v pěsti. Co dělá shinobiho, shinobim? Je to jeho mozek nebo jeho srdce? Na tohle jsi mi nestihl nikdy odpovědět otče.... pomyslel jsem si.

Naivní... Sladce naivní...
"Líbí se mi, že máš vůli," povzdechla jsem. "Ale našel jsi už shinobiho, který by na tu otázku odpověděl bez zaváhání? Našel jsi už dva, kteří by odpověděli stejně?"
Pohodlněji jsem se opřela.
"Ale dobrá, máš své ideály. Nebudu odpovídat na tvou otázku a položím ti jinou, na kterou nebudu chtít odpověď od tebe," pousmála jsem se.
Znělo to fér.
"V místnosti jsou tři lidé. Dva z nich mají zbraň. Ten, kdo je beze zbraně je tvůj otec, ty a jeden cizinec máte zbraň," začala jsem vysvětlovat svou otázku. "Stojíš ve tmě a cizinec tě nevidí. Tvůj otec ano. Cizinec se v tu chvíli rozpřáhne a ty máš dvě vteřiny na to, abys mu buď vrazil nůž do zad nebo sledoval, jak tvůj otec umírá. Nic jiného bys nestihl, žádnou jinou možnost ti v tak krátké chvíli ani mysl nenabídne..."
Zabodla jsem pohled přímo do jeho očí.
"Necháš svého otce zemřít raději než bys zabil cizince?"
Nechala jsem otázku chvíli viset ve vzduchu a pak jsem se rozesmála.
"Ale jak jsem řekla, já nechci znát tvou odpověď. Ta je jenom pro tebe."
Okamžitě jsem se vrátila k předchozímu tématu.
"Můžeš několik dní zůstat, jak jsi chtěl," prohodila jsem. "Nechám někoho, aby tě zavedl k hotelu chceš-li?"
Přece jen bylo pozdě a on byl ve zcela cizí vesnici. Až se setmí, sotva sejde točité schody, natož aby se tu vyznal.

''Jeden shinobi existuje, který ví odpověď na moji otázku, teda možná existuje.'' řeknu smutně pak mi Raikage-sama dala otázku ohledně mého otce a toho cizince. O tom jsem chvilku přemýšlel jestli by to stejně nešlo udělat nějak, aby nezemřel nikdo. Vůbec nic mě nenapadalo, jediná možnost byla  aby někdo zemřel a je jasné, že by to byl ten cizinec. A bylo možná i vidět, že přemýšlím nad jinačí možností než nad smrtí jednoho z nich.
''K hotelu? Hm vůbec by mně to nevadilo. '' odpovím zmateně protože jsem chvíli nedával pozor kvůli tomu jak jsem byl zamyšlený.




(promiň brzo vstávám mě teď došlo takže to pak odpoledne dopíšeme tak zatím )

"Všichni znají odpověď," věnovala jsem mu menší úsměv. "Ale nejspíš nikdo nezná tu správnou."
Zavolala jsem stráže a jeden z ninjů, který obvykle hlídal za mými dveřmi, se s ním vydal směrem k hotelu.
"Jistě se ještě uvidíme, Fili," dodala jsem a tím pro mě jeho návštěva končila.
Když se za ním a mým strážným zavřeli dveře a odezněly zvuky jejich kroků, myslela jsem, že se nebudu schopná vrátit k práci. Přemýšlela jsem nad jeho postojem.
"All men must die," šeptla jsem nakonec do ticha. "Because the night is dark and full of terrors."
To byl můj postoj. A ten už svět nedokáže změnit. A když něco nedokáže svět, jak by to mohl dokázat shinobi z cizí vesnice, o několik ranků níž než já, kterého v daný den poznám. Zjistila jsem ale, že by mě zajímalo, jak ten chlapec skončí a co v životě dokáže.
Nakonec jsem se donutila otevřít box se zprávami z misí a pustit se do čtení. Čekala mě dlouhá noc.
And the night is dark and full of terrors because all men must die.

'' Rád vás znovu spatřím .'' mázvnu rukou a odejdu se strážným. /přesun

V kanceláři jsem usnula. Ráno jsem se probudila trochu rozbolavělá, ale rychlé rozcvičení to spravilo. Skočila jsem si koupit něco k jídlu a vrátila jsem se k práci až k poledni. A to už byl čas, abych s tím trochu pohnula.
Pustila jsem se do procházení životopisů shinobi. Musela jsem najít někoho, koho bude Yuna zkoušet, až skončí s Kenem. Někoho, kdo by se k němu hodil schopnostmi i povahou, ale zároveň přinesl do týmu něco nového...
Pokud tedy oba projdou zkouškou.

Zvedla jsem hlavu od práce.
"Dále?"
S očekáváním jsem hleděla ke dveřím.
Že by Yuna s hlášením? Tak brzy?

Trochu jsem s sebou trhla, když už podruhé za velmi krátkou dobu na mě někdo křičel v mé vlastní kanceláři. A pokaždé to byly výkřiky překvapení.
"Co je zvláštního na tom, když Nanadaime Raikage po smrti Hachidaimeho získá svou funkci zpět?" pozvedla jsem obočí.
Byla jsem jeho reakcí překvapená.
Že by si mě s někým spletl?
To by se mi stalo poprvé.
"Za gratulaci děkuji."

Po kratší procházce po městě a zastávce na jídlo jsem došel až k budově Raikage. No to co jsem viděl uvnitř mě moc nepotěšilo. Když jsem totiž vylezl až nahoru, přímo ke kanceláři, uviděl jsem člověka kterého jsem tady vážně nečekal. Nebo spíše nechtěl vidět. *Kso... já mám štěstí... že zrovna ona... Lepší načasování jsem si vážně vybrat nemohl...* pomyslel jsem si a měl jsem sto chutí odejít. Nakonec jsem se rozhodl přestat vnímat, a počkat až Raikage bude mít volno, abych mohl co nejrychleji vypadnout někam na misi. Opřel jsem se o zeď, zavřel jsem oči a snažil jsem se nemyslet na to, že Yuna je asi 2 metry ode mně.

"Dlouho jsi nebyl doma, Yuu," pokrčila jsem rameny. "Skoro jsem tě nepoznala."
Ve skutečnosti jsem ho nepoznala vůbec, ale to mi nemohl nikdo vyčítat - naposledy jsem ho viděla, když jsem byli Geniny. A i to jsme se střetávali málo, neměla jsem čas. A hned po Chuuninských zkouškách, které jsme měli v odlišný čas, jsem se stala asistentkou tehdejšího Kage a on (i když si nejsem jistá, kdy přesně) odešel jako Chuunin nebo Jounin na cesty, rozhodně tam byl v době převratu. Musela jsem se jeho dalším slovům smát.
"Chápu," dodala jsem. "Děti ne. Ale jen ze staré známosti."
I to byla trošku lež. Nedala bych Jouninovi jako misi hlídání dětí.
Možná si jen pamatuje, že jsem je vždy měla ráda...
Prohlížela jsem si jeho složku, pročítala údaje o schopnostech a druhým okem občas mrkla k seznamu dostupných misí.
Hmm...

V té chvíli se ke kanceláři doslova doplazil tlustší, starší muž - Chuunin z hlídky od brány. Dobelhal se mezi lidmi, kteří čekali na vstup, ke dveřím, jednou do nich praštil místo klepání a pak zmáčkl kliku. Doslova vpadl dovnitř, div že se hned poté nerozplácl na podlaze. Dveře zavřel a překvapeně se na Kage zadíval, jako kdyby ji ani nečekal.

Nedostala jsem čas vybrat Yuuovi misi, když se tu objevila hlídka. Vpád to byl vskutku neslušný, ale potrestání jsem musela odložit.
"Takže mi tvrdíš, že se k bráně dostal další přeživší ze Suny a to zraněný a vy jste ho ani po takovém traumatu a vážném zranění pořádně nehlídali, neudrželi jste ho v nemocnici a až teď považujete za nutné mi to oznámit?!"
Měla jsem vztek a chuť toho člověka zavřít až by zčernal!

Vstala jsem a obešla stůl. Když strážný otevřel dveře dokořán, udělala jsem si menší představu o tom, kdo za nimi stojí.
Toť k délce shledání se starými spolužáky, příště to zkrátíme!
"Dobrý večer," pronesla jsem a rozhlédla jsem se.
Yuu po mně chtěl misi, Yuna byla zraněná, Ken a další muž v "čekárně" zřejmě byli naprosto v pořádku. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhodla, jak to udělat, abych vyvážila schopnosti. Yuuovi jsem neznala, druhého Jounina jsem si vybavovala jen mlhavě, ale dokázala jsem ho zařadit. Yunu a Kena jsem nechtěla nechávat o samotě, dokud se nedozvím, jak ho vyzkoušela.
To je horší než nejtěžší hlavolam!

"Yuu, odvedeš prosím slečnu do nemocnice?"
Nebyla jsem medik, ale její rána nevypadala vůbec hezky. Na Yunu jsem se omluvně usmála, nemyslela jsem to zle. Nechtěla jsem, aby se jí něco stalo a potřebovala jsem ji brzy zase ve formě pro další zkoušku. Navíc jsem si byla jistá, že jí jako ANBU přítomnost dalšího člověka, se kterým může mluvit, prospěje a Yuu se alespoň zabaví, než mu přidělím misi.
Dvě mouchy jednou ranou!

"A vy dva půjdete se mnou, Kene... a Katashi, nepletu se?" vybavilo se mi jméno, ale nebyla jsem si jistá, zda si ho od minulého období, kdy jsem byla Kage, správně pamatuji.
"Z nemocnice nám právě po ohrožení hlídky utekl přeživší ze Suny. Jedná se podle všeho o vcelku mladého muže, Chuunin nebo Jounin. Zjevně má Kekkei Genkai magnetismu, nedávno zaléčené zranění a musí být v příšerném šoku, možná bude mít sebevražedné sklony, možná na té cestě do pekel bude chtít vzít někoho s sebou."
Byla jsem nervózní. Cítila jsem to jako vlastní selhání, dávno jsem o tom měla vědět a vyřídit to, postarat se o uprchlíky ze Suny osobně - podobně jako již o Takeshiho.
"Potřebujeme ho rychle najít a zjistit, jestli je pro nás nebezpečný. Prozatím mu ale nechceme ublížit a nechceme s ním bojovat. Chci vás tam jen pro jistotu, pokusíme se s ním domluvit."
Nic nepodceníme.
"Otázky?"

Při čekání na jejich odpověď jsem vyhodila strážného ze své kanceláře, zamkla jsem ji a zavrčela jeho směrem něco ve stylu, že si s ním o tomhle později ještě promluvím. A vzhledem k mému výrazu to pro něj nevypadalo příliš optimisticky.
Já vám dám, vynechávat vlastní Kage z něčeho tak důležitého!

Chuunin, který přiběhl od brány mě vyrušil z mého klidu. Nejdřív jsem měl chuť mu za to jednu vrazit, pak mu vrazit ještě jednou za to že předbíhá, ale rozhodl jsem se nedělat problémy přímo před kanceláří Raikage. Nevěděl jsem co se uvnitř děje zrovna teď, ale věděl jsem že to ten chudák dřív nebo později schytá, protože kdokoliv kdykoliv vejde nezván do kanceláře, nedopadá to s ním dobře. Vyčkal jsem tedy na to co bude dál. Po chvíli z kanceláře vystoupila Raikage a začala rozdávat rozkazy. Když vyslovila mé jméno s tázacím tónem, pouze jsem přikývl, že se vážně trefila. Pak jsem poslouchal náš úkol a na její otázku jsem pouze zavrtěl hlavou, neměl jsem moc chuť začínat mluvit, hlavně když tady byla i ona.