Hlavní brána Kirigakure

First topic message reminder :


Kirigakure je zahalená mlze, tudíž ani brána není vidět. Najít Kirigakure je celkem těžké a většina lidí, kteří zde zatím nebyli, bloudí. V blízkém okolí jsou však shinobi, kteří cestu do vesnice hlídají, takže Vám můžou pomoct.
U brány je několik ANBU, kteří hlídají všechny, kdo přichází i odchází. Po několika hodinách se stráž vystřídá. Dále se tu střídají dva Jounini, kteří zapíší každého, kdo z vesnice odchází a právě přichází dovnitř. Samotřejmě jsou tu i dva medici, kteří jsou připraveni na vše.
Ti, kteří přicházejí do vesnice potřebují nějaké povolení či prohlášení od svého Kage, proč do vesnice přicházejí. Nemají-li ho, pobýt ve vesnici můžou až na základě rozhodnutí Mizukage.
Ti, kteří z vesnice odcházejí, musí mít povolení od Mizukage, že můžou opustit vesnici. Povolení předloží u brány.
Brána vesnice se uzavírá přesně ve 21:00. Poté už nikdo neodejde z vesnice ani se nedostane dovnitř. Výjimky pouze v případě nouze (napadení, válka, na příkaz Kage/Kageho)

Dobloumal jsem z vesnice až k naší bráně. Po cestě jsem kopal do všeho neživého, co nebylo pevně přiděláno. Byl jsem naštvaný, mrzutý, zmatený, ublížený... všechno možné. Hlavou se mi teď honilo spoustu věcí, o kterých jsem nechtěl přemýšlet, ale nic jiného mi nezbylo.
Udělal jsem všechno. Všechno oč žádal. Zachránili jsme ho... každý jeho rozkaz bych vyplnil... Tak proč nás opustil?
Kývnutím jsem pozdravil strážné u brány a dřepnul jsem si na zem kousek od strážnice.
Musím vyrazit. I když je Mizukage-sama pryč, já mám pořád ještě jeden úkol. A musím ho splnit. Byl to rozkaz. Poslední rozkaz. I když už mě Faito nejspíš ničemu nenaučí, splním to, co naposledy nařídil. najdu Ichishimu a zabiju ho, i kdyby mě ta jeho prokletá technika měla vzít s sebou.
Když jsem to omýlal v hlavě, znělo to statečně. Ale teď jsem měl možná trochu strach. O sebe, o budoucnost vesnice, o všechno... Pak jsem si ale na něco vzpomněl.
Soshi... o to sakra řekl? Musím se ho na to při nejbližší příležitosti zeptat.
Nikam jsem neodcházel. Jen jsem dál seděl, čekal a přemýšlel.

Soshi

Dorazil jsem k bráně. Těžko říct, jestli Mikomi už šla. Vlastně, neviděl jsem ji celé slavnosti. Takhle k ránu se mi ještě nechtělo nikam jít, naopak, padající mlha plnící lesy byla až romantická. Sedl jsem si na nějaký rozbořený kus hradby a díval jsem se na východ slunce.

Hlavou mi létaly myšlenky. Jedna za druhou. Plány, rozhodnutí, zmatenosti, zbytečnosti, zkrátka všechno možné...
Co dál? Kterým směrem se mám ubrat? Za kým bych měl zajít? Půjdu za velitelem ANBU jednotek. Ten mi třeba pomůže s mým úkolem. Pokud ne, budu muset na něco přijít sám. Jak ale někoho takovýho dostat? Zapečetit? Né, rozkaz zněl zabít... A jak ho vůbec najdu? Nemám informátory... Za kým jít... Michiko? S tím by mohly být problémy. Nenechá mě sejmout jejího... asi přítele. Kruci, kruci, kruci... Všechno se to začalo najednou nějak sr*t.
Přemýtal jsem a dál čekal.
Čekání se vyplatilo. Přišel. Shunshinem jsem se objevil kus od něj a pak k němu pomalu (schválně trochu hlasitěji, než jsem měl ve zvyku) přišel.
"Ahoj Soshi. Rád bych se tě na něco zeptal, pokud ti nevadí o tom mluvit. A myslím že víš, jak bude znít má otázka, že? Pověz mi o sobě a Faitovi, Soshi Dansaku. Jak to vlastně je?"

Soshi

Stejně jako v ostatních, i ve mně tyto slavnosti zanechaly spoustu pocitů. V jednu chvíli jsem se usmíval a radoval, ve druhé sedím zde a koukám na hvězdy.
Snažím se usmát na Rokura - jounina z Konohy, zamávám mu, ale mé oči jako by hleděly skrz něj.

Mé bloumání přeruší další kroky. Zase on, zase Keigo. Je vidět, že ho zajímám. Nebo mě z něčeho podezírá. Ví snad něco?
Když promluvil, celý jsem zkameněl a rozpačitě jsem se rozhlédl okolo. Stále jsem byl dost paranoidní ohledně otcových nepřátel. Každou chvíli mě někdo bil a já se bál okamžiku, kdy zkusí otce vydírat. I když...teď už je asi všechno jedno.
"Já..já to řekl nahlas?" vyřkl jsem otázku, na kterou jsem znal odpověď.
Podíval jsem se na něj a pohledem mu naznačil, že si má sednout vedle mě, ať nemusím mluvit tak nahlas.
"Dozvěděl jsem se to nedávno, asi před třemi lety. Faito Dansaku je můj otec. On to neví, s mou matkou se již dlouho neviděl. Její rodina ji schovává. Nechtějí, aby byla s nestvůrou, jakou je Faito. Možná si na ni dnes večer vzpomněl, možná se ji vydal hledat. Pravdou je ale to, že teď jsem shinobim z Konohy. Když nad tím tak přemýšlím, asi jsem právě vyzradil něco nepříteli. Nechte si to, prosím, pro sebe. A hlavně to neříkejte mému otci. Neznám ho tak dobře jako vy, ale jeho reakce by jistě nebyly...příznivé..."

Následoval jsem Tatsuyu s ironickým úšklebkem na rtech. Tak to nakonec nepřišlo brzy ale hned. Jako bych to nečekal!
"Michie Ai.. a ne, lásko jí můžu říkat jen já." odvětil jsem a přemýšlel, jak se hrozně těším do postele. Nejdřív ale musím vyřídit jednu záležitost, co mám právě na zádech.
"Že mi to říkáš zrovna ty.." ušklíbl jsem se na něj. Stál jsem tam a čekal na blondie, až se dobaví a dorazí. Byl jsem rád, že jsem tu alespoň s bráchou a Mizuki.
"Přesně, ani jedna neumíte pít.." promluvil jsem směrem k Mizuki po tom, co brácha pronesl, že budou dobrý kámošky. No prozatím jsem s Michie neplánoval budoucnost, minimálně pár věcí od ní ale ještě chci..
"Zajímavá akce, co? I když bez Faita Dálnevím a toho druhýho badasse bych tam asi umřel nudou.." o Michie jsem se nezmínil, s tou jsem měl ještě velké plány.

O trochu později jsem došla ty ostatní.
"Pánové příště prosím neflirtujte s tou Kaguya slečnou tak okatě, Kashike to neviděl moc rád." pronesla jsem na úvod a připravila si pečeť pro kuchyiose. Za malou chvíli se tu objevili dva velcí draci.
"Rozdělení jako minule, Tetsu a ta dívka se mnou." zavelela jsem. S draky budeme rychleji doma a naskočila jsem na hřbet. Jen co byli ostatní připraveni, draci vzlétly směr Oto.

(přesun)
/letíme přes Yo no kuni, přes moře mezi malými ostrovy Umi no Kuni, až do Otogakure - cesta zabere tři hodiny, zastavovat nikde nebudeme, jelikož letíme přímo tam a draci nepotřebují oddych!

Když dorazila Reina, jen jsem se ušklíbl. "Řekl bych, že přesně o to nám šlo.." vysvětlil jsem jednoduše. Výlet zajímavý, teď jsem se těšil na klid.
Pustil jsem Michie na zem, ale pořád jí držel, aby se mi nesložila k nohám. No, možná by to někdy mohla zkusit, proti bych asi nebyl, ale musela by u toho být vzhůru. Takže jsem si jí nakonec jsem zvedl do náručí, abych jí mohl během letu držet, pád z draka by byla asi ta nejdebilnější smrt pod sluncem a následoval Reinu. Mávnutím na bráchu jsem naznačil, že jsem slyšel a tím nespíš taky ukončil naši dovolenou.

Přisedl jsem si na Soshiho pokyn k němu a nasražil uši. Při slově "zrůda", jsem ale zaryl prsty do svého kolene. "Kyuudaime Mizukage Faito Dansaku v žádném případě není zrůda!" Řekl jsem tvrdě, abych ho přerušil, ale ani jsem moc nezvyšoval hlas. "Nazval by si zrůdou člověka, který celý svůj život obětoval pro vesnici? Pro náš národ? Několikrát pro nás nasadil život, chránil nás za každou cenu, drtil každého, kdo chtěl zničit naše domovy a rodiny. Jen díky tomu, že máme silného vůdce, jsem silným národem. Jen pro to, vesnice ještě stojí..." Řekl jsem už o něco mírněj a nechal ho pokračovat. On sám si musel na svého otce udělat názor.
Soshiho jsem dál bedlivě poslouchal, ale taktéž jsem věnoval pozornost okolí. Zaujalo mě totiž, jak se někteří poněkud ve spěchu rozhodli opustit Kirigakure.
Možná to byl jen můj špatný pocit, paranoia, "svrbění v zátylku", mrazení v zádech, či něco podobného, co mě donutilo vyvodit z těchto skutečností patřičné akce. Takový jsem už prostě byl. Přehnaně opatrný.
"Hned jsem zpátky Soshi, neuteč mi prosím, náš rozhovor dokončíme."
Zvedl jsem se a sešel jsem z hradeb dolů k bráně a namířil si to rovnou do strážnice, kde jsem vyhledal nejvyšší šarži.
Věděl jsem, že na Faitův rozkaz mají všechny bezpečnostní jednotky pohotovost. Od strážných na hradbách a u brány, přes ANBU až po Oininy. I já měl pohotovost a měl vždy oči na stopkách. Proto jsem stál zde.
Veliteli čety(nebo ještě lépe veliteli ANBU jednotek, pokud se zde nacházel), která zrovna držela hlídku jsem nahlásil své krycí jméno, hodnost, zařazení a číslo. Potom jsem spustil.
"Omlouvám se za vyrušení, veliteli, ale rád bych něco nahlásil. Většina vysoce postavených hodnostářů všech vesnic po proslovu Mizukageho-sama urychleně opustila Velkou síň a někteří dokonce začínají opouštět vesnici. Vím, že je to možná přehnaná reakce, ale mám pocit, že se na nás něco žene. Něco velkého. Pokud máte ještě nějaké volné muže, nemohl by jste je prosím vás využít k navýšení obrany vesnice? V rámci pohotovosti? Čistě jako prevenci. Já sám rád přidám ruku k dílu, pokud bude potřeba." Řekl jsem uctivě, ať už byl velitel čety vyšší nebo stejná šarže jako já. Bylo to jedno. Něco jsem žádal a uctivost byla na místě.

ANBu

Vyprovázel jsem hosty ven z Kirigakure, někteří se chystali vyrazit až ráno. Neměl jsem nic proti tomu, ale brána se již musela zavřít.
Když přišel Keigo, jen jsem se na něj otočil.
"Ne, nic nepotřebujeme, ale Mizukage ti tu nechal vzkaz. Myslím, že si můžeš dát voraz..."

vzkaz bez podpisu:

Soshi

To, jak jsem mluvil o otci, Keiga dost rozrušilo.
"Ano, a já jsem asi jediný mimo tuto vesnici, kdo si to myslí. Podle ostatních je Faito jen cynická zrůda, stejně jako Reina Kana, Orochimaru nebo Madara. Všichni jsou zlí. Propaganda v Konoze je skoro stejně silná jako tady. Kolik ran jsem schytal pro svého otce. Věčně jsem byl ve špitále, protože si na mně uprchlíci vylévali zlost. Ale věřil jsem, že je dobrý člověk..."
Oči mi opět zvlhly.
"A teď je pryč. A já? Já abych se teď stal jeho nástupcem. Budu ten nejlepší uživatel genjutsu a donutím ho, aby vyšel opět na světlo a našel si mě sám... To je má cesta ninji!"
Vstal jsem a usmál jsem se na Keiga.

"Děkuji." Řekl jsem rázně, zasalutoval a odešel jsem.
Vzkaz jsem si přečetl až po cestě zpět k Soshimu.
Nikdy jsem se neprosil o to, aby mě Faito trénoval, i když jsem to moc chtěl a byl jsem šťastný, když mi to nabídnul. Nebyl jsem té povahy, abych si říkal o "slíbené laskavosti", ale jejich automatické dodržení jsem vždy považoval za ukázku rizího charakteru.
Opět jsem si sedl vedle Soshiho. "Tady v Kirigakure no Sato, máš velké sídlo, které ti teď právem náleží. Za prvé pro to, že už tvůj otec dávno... no, však víš, je Edo Tensei... A za druhé pro to, že je teď bez správce. Vím moc dobře, že to neuděláš, ale stejně ti to nabídnu, i když na to vlastně asi nemám právo... Zůstaň tu a převezmi dům svého otce. Pomůžu ti, jak jen to bude v mích silách. Za jakýchkoliv okolností. Ať už zůstaneš, nebo se vrátíš do Konohy..."
Na chvíli jsem se odmlčel. Přemýšlel jsem, na jakou strunu zahrát. Kam "udeřit".
"Víš... ale nebudu ti lhát. Kirigakure no Sato není tak krásná, jako ji vidíš třeba teď. Po tom strašném útoku je tu spoustu věcí k napravování. Spoustu lidí, kteří potřebují pomoct. Hodně nemocných a raněných. Dokonce i dětí. Nezastavili se před ničím... Pořád tu jsou ale místa, která si viděl dnes, kde lze odpočívat a myslet jen na to dobré."

https://www.youtube.com/watch?v=1uLPjiITqqY

Soshi

Poslední slova, která mi Keigo řekl, mi nasadila brouka do hlavy. Přemýšlel jsem, koukaje na hvězdy. Nakonec jsem se ale usmál.
"A co bych tu měl? V Konoze mám pár lidí, kteří mě znají a ví, jaký jsem. Tady bych byl sám. V tom velkém sídle bych byl sám. Ale něco s ním uděláme... Prosím..."
Vytrhl jsem stránku z knihy a začal jsem psát.
"Tohle je můj vzkaz Vašim nejvyšším představeným. Chci, aby z toho sídla udělali sirotčinec. Budu ze svého platu z misí posílat peníze na jeho provoz. Nebude to moc, ale když se budu snažit, postačí. Pokud je Vaše vesnice v tak hrozném stavu, je jistě spousta dětí, které nemají, kam jít. Půjdou k nám. K Dansakům. A já alespoň budu mít důvod jednou za čas vyrazit sem, do Kirigakure, abych se s Vámi zase setkal."
S úsměvem jsem podškrábl papír a podal ho Keigovi.
"Děkuji za všechno, Keigo-san. Je vidět, že můj otec měl kolem sebe spoustu moudrých a laskavých lidí."
Hluboce jsem se uklonil a pak mu, hezky po Evropsku podal ruku.

Když mi sdělil svůj "rozkaz", upřímně jsem se usmál. Byl to hodný kluk. Možná až příliš laskavý a hodně naivní, ale hodný. Uvidím, co dokážu pro ten jeho sirotčinec udělat.
Přijal jsem jeho papírek a pečlivě jsem si ho uložil do nátepníku. Věděl jsem, že odtamtud nevypadne a že na něj nezapomenu, protože se objeví, až budu sundavat zbroj.
Na jeho nabízenou ruku jsem chviličku zmateně hleděl, ale věděl jsem, co po mně chce. Stisknul jsem mu ji a pak jsem mu druhou rukou pocuchal vlasy.
"Otec by z tebe měl radost. Nemáš stejnou povahu, ale máš stejné cíle. Chceš pomáhat lidem a myslím si, že toho si Faito vždycky cenil."
Na chvilku jsem se zamyslel a potom mě něco napadlo. Možná trochu hloupost, ale přeci jen...
"Se sirotčincem pomůžu. A když někdy zavítáš do Kirigakure, můj dům ti bude k dispozici. Prohlédnu sídlo a zkusím najít něco, co by ti pomohlo s tím genjutsu, ok? Mám v plánu si osvojit Kuchiyose, tak aspoň uvidím, jestli moji summoni dokážou doručit zprávu až za moře... Dávej na sebe pozor, Soshi."
Poslední větu jsem řekl možná trochu "měkčeji", než jsem myslel. Cítil jsem nějakou prapodivnou povinnost se o něj postarat, když to byl syn mého Kage.

Ulicemi Kirigakure zazněly kroky. Evidentně měly naspěch. Potřebovala jsem najít Soshiho. Dělala jsem si starosti o to, zda je v pořádku. Spěchala jsem. Ze sálu pospíchalo dost lidí. Mohl se mi snadno ztratit.

Tam? Na rohu?

Vydala jsem se směrem, kterým jsem tušila přítomnost mého nového známého. Celkem mě překvapilo, že mé kroky po chvíli vedly k bráně. To už se vážně chystá odejít? Čekala jsem, že zamíří do hostince a ráno jej tam snadno naleznu.

Přidala jsem do kroku. Dusot mých kroků opět zazněl ulicí, ale když jsem měla dostatečně dobrý výhled na bránu, neuniklo mi, že Soshi si povídá ještě s někým jiným. Zůstala jsem skrytá za jednou z budov. Nebylo by slušné jejich rozhovor přerušovat. Naštěstí jsem byla mimo doslech jejich slov, takže se toto snažení nedalo označit ani za odposlouchávání.

Co se vlastně stalo? Proč ten náhlý odchod?

Soshi

"Děkuji. Určitě budu..." řeknu na Keigovu poslední větu a popadnu batoh, když uvidím Himiko.
Jak jsem na ni v tom všem zmatku mohl zapomenout? Dojdu k ní a usměju se.
"Promiň, někam jsem se ti ztratil. už musíme jít, slavnosti končí. Ale děkuji Ti za to, žes mě provedla po náměstí a řekla mi toho spoustu zajímavého. Třeba se ještě někdy vrátím a budu chtít vidět tu jezerní příšeru."

Mrzelo mě, že Soshi už odchází. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí. Ale zároveň jsem nechtěla, aby byl těsně před odchodem z Kirigakure smutný. Věnovala jsem mu další úsměv, jako by mi vůbec nic nevrtalo hlavou.
"Určitě přijď! Díky tobě jsem si dodala odvahu a ochutnala ty mořský podivnosti. Do příště se polepším a budu lepším průvodcem!" zasmála jsem se. Já a průvodce, no určitě. 
"Opatruj se."

Soshi

"Přijdu! Nebo přijď ty, ukážu ti Konohu, pozvu tě na rámen a seznámím tě s těmi nejlepšími dětmi - pacienty v naší nemocnici. Jsou skutečně milí, všichni do jednoho." Odpověděl jsem nadšeně, ale pak už jsem nekompromisně zvedl batoh, ještě jednou oběma zamával a jal se na cestu.

// přesun cca pět hodin. Loď, F11, F10, F9, F8, F7

Ampliony po celé vesnici náhle ožili za charakteristického praskání statické elektřiny a z nich se ozval hlas, jež byl znám většině obyvatel Kirigakure: 

Občané Kirigakure. Moji bratři a sestry. Volám vás naléhavě v tuto těžkou hodinu a vyzývám vás všechny, abyste se dostavili na nádvoří před Hlavní budovou. Začíná se psát nová kapitola našich dějin.