Okolí Kirigakure

First topic message reminder :

Okolí Kirigakure vypadá stejně skoro ze všech stran. Borové lesy porostlé břeč´tanem, zalité hustou mlhou. Je zde spousta pastí a bezpečnostních prvků, které brání přímému napadení Kirigakure. O to méně je tu divoké zvěře...

Faito

"Vstup sem není zakázán kvůli naší nabubřelosti, ale kvůli pozemním minám a pastem..." ozvalo se za Mikomi. Přišel jsem blíž a zadíval se na ni. V měsíčním světle zářily její šaty stříbřitou barvou a její přenádherná postava kontrastovala s ohyzdnou praktičností tohoto místa. Čekal jsem slova jako "Jděte pryč" nebo letící kunai (jsem Edo Tensei, tak proč neupustit páru, že...).
"Omlouvám se, za vše. Doufal jsem jen, že  Vám šaty trochu rozjasní den a že Vám růže vyčarují úsměv na rtech. Viděl jsem Vás usmívat se jen jednou, ale nemohu na to zapomenout. Nechtěl jsem Vás pobouřit..."
Chtěl jsem pokračovat. Hrnulo se to ze mě jako z protržené přehrady. Hlas jsem měl klidný a temný jako vždy, ale byla v něm lítost a pokora. Musel jsem ale počkat, jak zareaguje. Jestli vůbec má cenu pokračovat...

"Vaše pasti jsou případným narušitelům klidu a míru vysloveně k smíchu, Mizukage-sama." ušklíbla jsem se. Kdyby jen viděl jak si mezi nimi Tetsuya krtkoval, jako by se jednalo o neškodné sedmikrásky. Ostatně, moc bych za to nedala, že je to jeho práce. Jak mě mohl jinak najít? Nebo jsem přehlédla ty jeho slavné Anbu?

Čekala jsem, kdy mi vrátí mé nevhodné chování i s úroky. Teprve s odstupem času jsem si uvědomovala, na kom jsem si ráčila vylít vztek. Doslova. Avšak byla to ta správná osoba, která mohla za všechno! Jak by k tomu přišli jiní? Bezbrannější? Opravdu je tohle maximum, jakého jsem schopna ve svém sebeovládání dosáhnout?

Jenže on se začal omlouvat. Koukala jsem na něj jako na sedmý div světa. Nebudu odvedena do žaláře? Skutečně si tuhle příležitost nechá proklouznout mezi prsty? Bylo to pěkných pár měsíců kdy stál před branami Konohagakure a já mu umožnila vstup do vesnice za velmi zvláštního opatření.
"Takže ty růže byly od vás?" mihl se na mé tváři nepředstíraný údiv. Pamatuji si, tenkrát, když jsem je objevila, tak jsem se usmívala. Ale zaboha si nevzpomenu, kdy můj úsměv mohl vidět i Faito. Vzápětí se však do mých očí vrátila jiskřička zloby. Hraje si na hlupáka?

https://www.youtube.com/watch?v=pNv5g_9EliQ

Faito

"Upřímně, myslel jsem, že jste mi přišla dát veřejně najevo, abych už nic podobného nezkoušel..." stihl jsem ještě říci, než kolem ní začala kroužit chakra.
Byl jsem zmatený. A ona očividně taky. K tomu, abych z ní ale dostal kloudné slovo, jsem ji potřeboval uklidnit. Lichotky? Klidný hlas? To by bylo pro někoho, koho si nevážím...
"Nepřišel jsem si Vás dobírat..." řekl jsem, zadíval se jí do bílých očí a shunshinem jsem se přesunul k ní. Má levačka mířila přímo na kořen jejího nosu. S Byakuganem by neměla mít problém to vykrýt. Druhá rána  šla pod rukou, skrytá pod rukávem levačky. Opět celkem chytrý tah, ale opět proti Byakuganu nemám sebemenší šanci. Chtěl jsem ji ale vyprovokovat. Ta milá slečna v sobě zadržovala tolik zloby, musela to ze sebe vymlátit. A Buddha je mi svědkem, že tu klidně zemřu, jen proto, aby ten tlak vypustila.
Zasypal jsem ji tedy údery a nedával jsem jí žádnou možnost odvrátit ránu. Tedy, dokud nechytí moje tempo. Taijutsu byl až sekundární obor...
Paradoxně, čím zuřivěji jsem útočil, tím klidnější byla má tvář. Žádné pnutí, žádný mimovolný pohyb, žádné křečovité grimasy.

Co to má sakra znamenat?

Popravdě jsem nestihla ani dokončit myšlenku. Řítil se kupředu s úmyslem poslat mě okamžitě k zemi, jednou dobře mířenou ranou do obličeje. Už zase všemi oblíbené Shunshin no jutsu? Naštěstí mé tělo reagovalo lépe než má mysl. Ukročila jsem do strany, takže první úder, který měl skončit nejspíš na mém nose, udeřil do prázdna. Stála jsem po Faitově levém boku a v okamžiku, kdy dokončoval výpad ucítil stisk na levém předloktí. Mohl pocítit, jak má chakra proniká do jeho svalů. Obyčejný smrtelník by riskoval, že po několika takových dotecích vypoví jeho zasažené končetiny službu. Avšak Faito měl výhodu v těle Edo Tensei.


Evidentně to nechtěl vzdát. Přicházely další a další údery. Doslova mě jimi zasypal. Nechápala jsem nač si hraje. Chce se mnou soupeřit v taijutsu? Chce mi ukázat, že i v oboru, kterému věnuji celý život má navrch? Chrání ho jen fakt, že není ničím jiným, než živou mrtvolou. To však neznamená, že se ho navzdory tomu nepokusím roztrhat na kusy.

náraz, avšak mnou jeho útoky pranic neotřásly. Zároveň mi však bylo jasné, že pokud někdo z nás dvou padne vyčerpáním, budu to já.

Faito

Dělo se přesně to, co jsem čekal. Jedna rána za druhou byly bez problémů blokovány. Možná až moc bez problémů. To jsem skutečně tak moc pozadu? Naštěstí tu bylo ještě něco...
"To je skutečně všechno?" mluvil jsem mezi údery a mé pěsti se pomalu drolily a opět spojovaly dohromady pod ochranou její chakry.
"Tohle je tvá reakce na to, že se ti někdo posmívá? Jen se zavřeš do slupky a čekáš, až ho to přestane bavit? Teď máš jedinečnou možnost natáhnout ji tomu arogantnímu hajzlovi, který si tě přišel dobírat. Tak udeř dřív, než bude pozdě... "

Posledním slovem jsem ji na jedinou vteřinu chytil do genjutsu, kde má rána prošla a udeřila ji do brady. Pak bylo opět vše normální a já se "rozbíjel" o její štít.

Jak jsem mohla dostat ránu?

Má hlava se zaklonila a já udělala krok dozadu, který jsem nemohla nijak ovlivnit, nebo zastavit. Ve stejném okamžiku začala chakra kolem mého těla vířit o poznání rychleji a s větší silou. Nakonec nabrala podobu Víru proroctví.



Předpokládala jsem, že osoba, která mě právě zasáhla neměla sebemenší šanci včas se vzdálit z dosahu techniky. Kaiten během vteřiny rozšířil svůj dosah na vzdálenost tří metrů od mé osoby.
"Ti co nejvíce mluví a vytáhnou esa z rukávu příliš brzy, prohrají." dostalo se mu stručné odpovědi, než jsem jej začala zasypávat dalšími údery. Tentokrát jsem to byla já, kdo určoval tempo. Faito si v zápalu boje nejspíš ani nevšiml, že chakra okolo mých dlaní získala bílou barvu. Jestliže dosavadní útoky zraňovaly pouze vnitřně, toto způsobovalo hluboké řezné rány. Díky vzdušné podstatě tohoto jutsu stačilo pocítit na kůži slabý závan, a na daném místě se objevila jizva, jako kdyby ji způsobila žiletka. Pochopitelně, že pokud se jednalo o vysloveně kontaktní souboj, daly by se údery přirovnat k zásahu nebezpečně ostré katany.



Mé pohyby se většinu času neměnily. Tu a tam však některý z nich více než úder, připomínal sek. Smrtelný člověk by tak čelil nejen poškození chakrového oběhu, ale i riziku, že ztratí některou z končetin, nebo v nestřeženém okamžiku zůstane o hlavu kratší.

Můj Byakugan byl pro tyto účely jako stvořený. Odjakživa jsem jej rozvíjela spíše bojovým směrem, než pro průzkum. Z nějakého důvodu mi nedělalo problém držet s Faitem krok, či dokonce odhadnout jeho pohyby. Díky zornému poli 360 stupňů bylo téměř nemožné, aby mě překvapil pomocí nějakého klamu, či kamuflovaného útoku. Mohl si v několika okamžicích povšimnout, že jeho výpady byly blokovány dříve, než je stihl vůbec dokončit.

Faito

Bylo až neuvěřitelné, co všechno dokázala. Aniž by se mě téměř dotkla, odtrhávala ze mě kusy mého nemrtvého těla. Ale pořád nedosáhla toho, čeho jsem chtěl. Pořád to brala jako souboj.
"...Stejně jako ten, kdo v sobě dusí veškerou zlobu." řekl jsem, když se mi konečně podařilo srovnat krok alespoň na několik vteřin. Rozhodl jsem se ale jít s pravdou ven.
"No tak, upusť páru. Vybij si na mě veškeré křivdy, které ti tíží hlavu. Natáhni mi ji, jako bych byl všichni ti, které nenávidíš..."
Poslední slova jsem skoro křičel. Divil jsem se, že mi je rozumět i přesto, že jedna Mikomiina rána mi "uřízla" část čelisti. A jestli si myslíte, že Edo Tensei nic nebolí...

Neměla jsem zatím sebemenší tušení, proč se mnou Faito bojoval. Křičel na mně, aby mě vyhecoval. Evidentně se to míjelo účinkem. Bojovala jsem tak, abych zvítězila. Věděla jsem však, že proti Edo Tensei toho mnoho nezmůžu. Jaké jsou však motivy jeho činů? U někoho, kdo se přátelí s extrémně nedůvěryhodnou osobou, nemůžete nikdy tušit.

Řekl si o to, a já neměla důvod nevyhovět. Bylo to o to jednodušší, že se téměř nebránil. Zasáhla jsem jej dlaněmi na místo, kde se nacházel jeho žaludek. Co se týkalo hrubé síly, nebylo to nic, z čeho by se běžný shinobi za okamžik neoklepal. Problém spočíval v chakře, která si nacházela cestu Faitovým tělem, jako horký nůž máslem.



"Hakke Hasangeki."

V tom okamžiku má chakra rozervala všechno, co jí stálo v cestě. Samozřejmě nejhorší dopad to mělo na překážku, která stála nejblíže. Veškeré stromy, či snad dokonce skalky, které se nacházely za Faitovými zády také nezůstaly bez následků. Tato technika umožňovala proniknout do hloubky i té nejtvrdší skály a pomocí silných vibrací, působících různým směrem kámen doslova rozdrolit na prach. Zatímco běžný úder, působící pouze zvenčí, nemá šanci kamenu nijak ublížit, Drtič hor nedokáže ani skála utlumit a podlehne jeho následkům.

Faito

Byla až moc klidná. Je vidět, že je dobrým shinobi. V boji vypíná veškeré emoce a soustředí se jen na efektivitu a likvidaci cíle. Až teď jsem si uvědomil, že jsem si ukousl moc velký krajíc. Nemělo to cenu. Alespoň jsem mohl být svědkem jednoho z jejích nejmocnějších útoků. Roztáhl jsem ruce a usmál jsem se.
Tentokrát jsem neřekl ale nic. I když bych jí rád řekl všechno. Teď si znovu bude myslet, že jsem jen arogantní pako, co ho nudí svět. Úder mě roztříštil na tisíce malých kousků, které rychle rozfoukala doprovodná tlaková vlna. Nechal jsem Mikomi o samotě. Když bude chtít, najde si mě. A pak jí řeknu všechno, od začátku do konce. Když bude chtít...

//přesun

Jeho tělesná schránka zmizela. Rozpadla se na sta kousků a vznášela se povětřím, jako podzimní listí. Zůstávala jsem ostražitá, avšak žádného dalšího útoku jsem se nedočkala. O pár minut později již nebylo po jeho přítomnosti památky.

Jaký to mělo vlastně smysl? Snažil se mě vyprokovat? Jenom to? Evidentně se mě nepokoušel vážně ohrozit. Nebyla jsem pro něj soupeř. Proč to všechno? Co z toho má? Zahrává si se mnou a má mylný dojem, že mu to projde? Že mu odpustím? Kdokoliv se dotkne mého domova, mé rodiny, tak nemůže čekat soucit. Dokonce ani v případě, pokud má takovou osobu, mezi svými přáteli. Když jsem ty dva viděla, cítila jsem se, jako šašek. Dokonce ani Tetsuya mou hrdost nepošlapal takovým způsobem.
"Jednou budu silnější než vy, Mizukage-sama." zašeptala jsem do větru a definitně se otočila k odchodu.

O několik desítek metrů dále, jsem nalezla vhodné místo, pro vyvolání věrného opeřence, který mne na křídlech odnesl domů, do Konohy.

Přesun vzdušnou čarou - G12, F11, F10, F9, F8, F7