Jeskynní komplex

First topic message reminder :

Toto místo se nachází kdesi mimo Kirigakure a přesto dostatečně blízko. Vstup na vlastní nebezpečí. V blízkosti jeskynního komplexu neustále stráží jeden senzibil a čtyři Anbu. Vchod do jeskyně a celý její povrch je ozdoben pavučinou, která neslouží k dekorativním účelům, ale okamžitě informuje Hineho, obří pavoučici Amandu a dalších 50 - 100 tisíc nas***ých osminohých zvířátek, že dorazila svačinka.

Napřed vás čeká dlouhá cesta klikatou chodbičkou, jejíž stěny ani pod množstvím drobných tělíček nelze spatřit. Poté vás už jenom pár schodů dělí od srdce Hineho laboratoře.

Laboratoř:

Odtud vedou odbočky například do skladu, obývací místnosti a v neposlední řadě trochu zašlého archivu.

Knihovna:

Kdo bude mít odvahu, dostane se až do oddělení cel, oddělených výzkumů a podobných zařízení.

Pohovka:

Ale nevítaný host tam už zůstane do konce věků.

Lišky? Nadzvedl jsem obočí. Začíná se to stávat seriózní. Asi bych měl zamlčet před tou malou démony ze své minulosti. A seznámit ji maximálně se svými současnými.
"Techniku přivolání tě mohu naučit, to není problém. Ale opravdu bys stála právě o pavouky?" ujišťoval jsem se, že chápu dobře. Mezitím jsem pokuřoval cigaretu a občas se poohlédl po Michiko a tyrkysovém maglajzovi ve zkumavce. Jestli mě ta šílená ženská sleduje z nebe, tak mě asi pošle do horoucích pekel.

Jakápak to náhodička. Jakápak to ironie osudu. Každopádně nemůžu to mládě nechat jen tak bezbranné. S ledem jí nejspíš mnoho nepomůžu, pokud nebudeme míchat drinky. Pousmál jsem se. Kdyby jen tušila, že jsem s ní měl kdysi dávno nepřímý kontakt. Přes mámu. Kterou bych většinu času nejradši propleskl ledovým obkladem.
"Není to problém. Každopádně na přivolání těchto pavoučků budeš potřebovat jednu samici o velikosti slona, která tyto malé pišišvorky produkuje." doplnil jsem informace.
"Jedna taková právě sedí na jeskyni. Možná jsi ji přehlédla." pousmál jsem se.

Mezitím co Kairi jen hýřila nadšením, jsem Amandu o něco požádal. Náš telepatický kontakt byl na velmi slušné úrovni, o čemž se mohl přesvědčit každý, kdo nás viděl bojovat. Nepotřeboval jsem žádná slova ani rozkazy. Nebylo potřeba gest. Vždy přesto věděla co má dělat.
"Toto bude tvůj první úkol. Vyjdi ven před jeskyni a najdi Amandu. Fialovožlutou pavoučici. Je k nepřehlédnutí, ale pokud se nehýbe, pak možná splývá s okolím. Dívej se pozorně." pravil jsem. Kdo ví, možná až ji uvidí, tak ji přejde chuť. Amanda si pro jistotu však chystala balíček pavučiny, ve kterém se skrýval vzácný svitek.
"Hodně štěstí." pobídl jsem Kairi. Byl jsem zvědav jak to dopadne.

Pavoučice seděla na vrcholku jeskyně a zamyšleně pozorovala Kairi. Těžko říct co se jí honilo hlavou. Snad to nebylo nic okolo oběda, či lehké svačinky. Už z takové blízkosti v jaké se Kairi nacházela si mohla povšimnout, že Amanda má narozdíl od ostatních pavouků pouze pět očí, ovšem za to je porostlá pořádnou srstí. Pavoučice nadzvedla jednu nohu a pokývla jí směrem k sobě, aby dala malé dívence najevo, že má jít za ní nahoru. Problém by to být neměl. Jeskyně byla hustě obalená pavučinami, takže dostat se za Amandou není složitější, než zdolat dětskou prolézačku.

Amanda věnovala Kairi zkoumavý pohled. Jedna z jejích končetin se přiblížila k její bělovlasé hlavě a jemně ji poškrabkala. Nejspíš se nemohla vynadívat na novou krev. Aniž by vydala jedinou hlásku, spustila jí na vláknu maličký kokon, jehož hmotnost byla skutečně zanedbatelná. Bezpochyby se zde nacházel svitek nezbytný pro uzavření smlouvy s osminohými krasavci.

"Co zase do čerta..." nedokončil jsem ani duchaplnou větu a instinktivně se pokoušel zachytit kácející se tělo i navzdory tomu, že se Michiko stačila usadit na lůžko. Trochu se mi ulevilo, když jsem viděl, že je při smyslech. Nicméně vypadala jako kdyby se o ni pokoušela horečka, či malárie.
"Děje se něco?" upřímně jsem se podivil jejímu chování. Toto u ní nebývá zvykem. Nakonec jsem se rozhodl nechat ji v tomto podivném stavu způsobeném asi hormonální nerovnováhou, která už k pubertě patří.
"Co to s těma holkama dneska je? Mění se počasí? To znám, to mi taky furt hučí v hlavě, ale že bych se kácel..." vedl jsem inteligentní rozhovor sám se sebou. Poté jsem si uvědomil, že to není tak dlouho, co jsem se tu válel po podlaze jako stará coura. Za to ovšem mohlo vyčerpání způsobené bojem a kokainový dojezd. Popadl jsem hadr a konečně se odvážil utřít louži na podlaze. Zaslechl jsem zvuk, jako kdyby kousek za vámi praskla bublina. Otočil jsem se a věnoval podezíravý pohled tyrkysovému maglajzu. Nezměnil se od té doby, co jsem se jím kochal naposledy. Pokrčil jsem rameny a cvaknul si z placatky. Kde je ta Kairi? Fláká se tam neskutečně dlouho...

Sebral jsem jeden z nástrojů, které u běžných smrtelníků jistě vzbuzují poměrně morbidní představy a strach z toho, jaký by byl pocit, mít tuhle věc v některém z tělesných otvorů. Ve skutečnosti však nešlo o nic zvláštního. Vypadalo to jako malá špachtle, nebo plastový nožík, lehce zahnutý tak, aby se s tím dalo dloubat do čehokoliv. Ostatně k tomu jsem tento nástroj i použil. Dloubl jsem do tyrkysové hmoty. Sice se nezdálo, že by nastaly nějaké změny, které bych uvítal, avšak naštěstí hmota nepodléhala rozkladným změnám.
"Nemusíš se bát. Momentálně to nesplňuje jiný účel než podivuhodná bytová dekorace." mávl jsem rukou. Její emoční výlevy jsem už neřešil. Zdůvodnil jsem si je těžkým obdobím dospívání a také tím, že účinek očisty pominul. Jelikož jsem lékař, který už za svůj život převlékal nespočet lidí, ani ve snu by mě nenapadlo, že taková rutinní záležitost může někoho přivést do rozpaků. Většina mých pacientů byla vyděšená z jiného důvodu. Neměli tak pomyšlení na pocity trapnosti z takové banality, když museli čelit závažnějším problémům.

Aniž bych odtrhl pohled od tyrkyse ve zkumavce, odpověděl jsem Michiko na slova díků, která jsem si ani nezasloužil.
"Není na tom nic zvláštního Michiko-chan. Za to v jakém stavu jsi se nacházela jsem mohl především já sám. Dělám to nejlepší co můžu, abych to napravil." vysvětlil jsem jí jak se věci mají.

Samozřejmě v tom bylo i více. Nedokázal jsem si to vysvětlit, nikdy jsem děti, ani pubertální výrostky neměl v oblibě. Ne že bych je rád trápil, nebo je využíval pro zvrácené výzkumy. Na to jsem žaludek opravdu neměl. Ale nijak jsem jejich přítomnost nevyhledával. Michiko si mě však získala snad od první chvíle, co se objevila v mé provizorní laboratoři. Mluvit o svých pocitech, to však nikdy nebyl můj styl, pokud jsem tedy nepopisoval dění ve své trávicí soustavě.

"Navíc si nemyslím, že by bylo moudré rozhodnutí svěřit tě do péče mediků z Kirigakure. Tvá tělesná schránka vyžaduje zvláštní zacházení. Ostatním lékařům věřím tak maximálně při léčbě zlomenin. A také pomysli na to, co by se mohlo stát, kdyby se někdo dozvěděl pravdu o tvém původu. Tady je to pro tebe bezpečnější."
uzavřel jsem tok svých myšlenek. Trochu mě znepokojovala i Hakuei dekorace, kterou si Mizukage-sama vyžádal. Zkrátka a dobře, cítím se nesvůj a pořád jako na trní. Tolik se toho může pokazit.

Uchopil jsem do ruky nádobu plnou kávy a začal pít. Tón, který Michiko nasadila se mi ani za mák nepozdával. Domněnky? Co to má zase znamenat? Loupl jsem po ní okem a vychutnával si každý doušek kofeinové bomby. Jakmile však spustila druhou, značně dvojsmyslnou větu, zakuckal jsem se, vyprsknul kávu na několik ubohých pavouků a u toho stačil zrudnout jako ředkev.



"Jaké oběti? Zbláznila jsi se? To si vážně myslíš, že jsem nějakej úchylák? Na svůj věk je tvá mysl až příliš zaměstnána vymýšlením dvojsmyslů!" zhrozil jsem se. Skutečně jsem byl v šoku, něco takového mi ještě nikdo neřekl. Tím spíš třináctiletá holka. Jestli tohle není úchylný, pak co ještě?

Mezitím, co jsem nevěřil svým uším, překonával stud nad takovým strašlivým obviněním a dusil se kávou, přemýšlel jsem, kdy přišla ta změna. Michiko jsem poznal jako poměrně veselé a rozpustilé děvčátko, s jehož psychikou však evidentně nebylo něco v pořádku. Životy svých kolegů nebrala nijak zvlášť vážně, protože jsem pro ni byl nejspíš vidinou mnohem lepší zábavy. Pamatoval jsem si na to, jak mě její vyprávění o Hakuei a očistě strašilo i ve snech.

Pak přišel souboj, kterým jsme chtěli prosadit právo silnějšího. Věřil jsem tomu, že dělám dobrou věc. Když však zůstávala až příliš dlouho uvězněná v karafě v kapalném stavu, uvědomil jsem si, jak hloupý to byl nápad. Nepřipadal jsem si vůbec jako hrdina, ale jako brutální stvůra, za kterou mě nemalé množství lidí má. Povídal jsem si s Michiko každý den i když jsem nedokázal říct, jestli mě slyší. Kdyby zůstala ve vodní formě o něco déle, dost možná bych i přišel o rozum.

Během útoku Hakuei na naši vesnici se u ní odehrála asi největší změna. Stále nevím co si myslet o tom Ichishimovi. Nemohl jsem se ubránit upřímnému zděšení, když jsem zjistil, že je vlastně časovanou bombou, i když mi bylo jasné, že právě tentýž strach způsobil, že se stal jeho život tak prázdným a osamnělým. Byla to hlavně Michiko, kdo měl zásluhu na tom, že náš střet nedopadl katastrofálně. Nejspíš to byl poslední krok k jejímu naprostému vymanění z vlivu očisty a nalezení sebe samé.

Ještě jsem byl stále rozhozený z jejího nemístného vtípku. Když začala opět mluvit vážně. Její nálady jsou tak proměnlivé, že nikdy netušíte co od ní čekat. Poradil jsem si s Michiko posedlou filosofií Hakuei. Horko těžko, ale poradil. Její odměřená a citově chladnější stránka mi nijak nepřekážela. Dokážu se adaptovat na tohle?

Jelikož opravdu nejsem zvyklý mluvit o pocitech a natož poslouchat vyznání druhých osob, které si ve mně našly jakýsi zvláštní druh zalíbení, červená z mého ksichtu ne a ne zmizet. Takže poslední věta Michiko mě ještě dorazila. Podíval jsem se na jakési papíry na svém stole a začal se v nich prohrabávat, jako bych tam hledal odpověď. Ve skutečnosti jsem neměl na to dívat se Michiko do očí.
"Děkuju ti. Měnit se... to já... rozhodně nebudu..." vyblekotal jsem ze sebe a potají si kladl otázku, jestli mi někdy bude zakazovat alkohol a cigarety.

A co se týče toho kokainu, mám po ptákách. Jestli mě Michiko bude pořád provokovat, budu se muset dát spíš na sedativa. Nehledě na to, že momentálně se o mě pokouší infarkt či co.

"Hmpf." zamumlal jsem na znamení důrazného nesouhlasu s označením - beznadějný případ. Já jsem přece naděje sama. Po očku jsem sledoval, jak Michiko podniká první opatrné krůčky. Naštěstí se nezdálo, že by s tím měla problém.

Stále jsem se bezmyšlenkovitě probíral papíry na stole, když jsem si povšiml, co zaujalo pozornost mladého děvčete. Bylo to přinejmenším pozoruhodné. I když musím přiznat, že poslední dobou jsem se setkával se znechucenými reakcemi čím dál méně. Avšak zájem a jistý způsob fascinace? Michiko a Kairi. Zvláštní. U mladých děvčat bych to opravdu nečekal.
"Narozdíl od lidí udělají to, co si přeješ a bez řečí. Navíc jsou velmi přizpůsobiví. Kdysi jsem je přivolával jen pro boj, ale nějak jsem si navykl mít je kolem sebe." podrbal jsem jednoho z pavouků na zádech a dokonce po dlouhé době nechal volně lézt Mazlika. Nejjedovatější obludku ze všech.

Jakmile se Kairi podepsala, měla pocit, že Amanda s ní komunikuje mnohem lépe než doposud. Nebylo potřeba žádných gest a posunků. Navzdory náhlému porozumění však Kairi nerozeznávala jednotlivá slova. Amanda nemluvila. Nikdy. Ani nahlas, ani neovládala žádnou telepatii. Dalo se říct, že s Hinem komunikovala na bázi pocitů. Kairi tak pociťovala jediné. Nutnost vzít svitek a jít za Hinem zpět. Výcvik ještě evidentně není u konce.

Amanda lehce pokývla trupem a mrkla očkama. Rozhodně bylo potřeba tento poslední krok ještě podniknout. Sledovala Kairi až do poslední chvilky.