Jeskynní komplex

First topic message reminder :

Toto místo se nachází kdesi mimo Kirigakure a přesto dostatečně blízko. Vstup na vlastní nebezpečí. V blízkosti jeskynního komplexu neustále stráží jeden senzibil a čtyři Anbu. Vchod do jeskyně a celý její povrch je ozdoben pavučinou, která neslouží k dekorativním účelům, ale okamžitě informuje Hineho, obří pavoučici Amandu a dalších 50 - 100 tisíc nas***ých osminohých zvířátek, že dorazila svačinka.

Napřed vás čeká dlouhá cesta klikatou chodbičkou, jejíž stěny ani pod množstvím drobných tělíček nelze spatřit. Poté vás už jenom pár schodů dělí od srdce Hineho laboratoře.

Laboratoř:

Odtud vedou odbočky například do skladu, obývací místnosti a v neposlední řadě trochu zašlého archivu.

Knihovna:

Kdo bude mít odvahu, dostane se až do oddělení cel, oddělených výzkumů a podobných zařízení.

Pohovka:

Ale nevítaný host tam už zůstane do konce věků.

Už zase to brnění! Dochází mi čas... Času bylo skutečně málo a chtělo to vymyslet rychlou, ráznou akci. Co určitě nebude čekat? Bingo, už vím. Provedu prudký obrat kolem nejbližšího stromu a vyrazím na něj znovu. Na pravačce kolem meče se mi začne tvořit obrovský kostěný vrták.



Dál se na něj řítím a přidám ještě trochu plynu na zrychlení. V nádržkách to zakašle a tah najednou skončí. Mě je to ale fuk, všechno teď jde jen do téhle jediné, dokonale promyšlené akce. Promyšlené daleko líp než jakýkoliv můj předchozí útok. Každý z těch předchozích útoků byl záludný a lstivý, měl v sobě vždy skrytou myšlenku, která nutila soupeře se mít velmi na pozoru a probouzela v něm možná i trochu paranoiu. A já toho nyní hodlal naplno využít. Už jen metry mě dělí od mého cíle... co udělám? Shunshin na poslední chvíli do zad? Výstřel od prstů? Trik sharinganem? Co to bude? Místo toho, aby něco bylo, soupeře prostě a jednoduše tím vrtákem nacpu plnou rychlostí do hrudníku. V té přehršli možností je totiž jedna, která by ho vzhledem k povaze souboje asi nikdy nenapadla. Ta přímá.

Měl jsem neskutečnou kliku. Změnit tempo a překvapit Michiko, jsem plánoval už nějakou dobu. Leč měla ten stejný nápad a povedlo se jí jej zrealizovat dříve. Instinktivně jsem se kryl, když jsem zaregistroval, že se nárazu nevyhnu. Úder to byl vskutku strašlivý. Měla pravdu v tom, že mě ze země doslova vytrhla.

Štít na mé pravačce popraskal. Nepochyboval jsem o tom, že nebýt zlaté pavučiny, byl bych mrtvý. Dokázal jsem vyléčit cokoliv. Možná i rozbitou hlavu, jenže ne sám na sobě. Pro suchary vysvětlím, že se jedná o vtip. Letěl jsem do pryč jako hadrový panák. Ale přesto jsem se usmál.

Pár vteřin po úderu se otřásla země. Využil jsem toho, že Michiko kolem sebe jenom mlátila pěstmi, ale její stanoviště zůstávalo stejné. Od okamžiku kdy jsem použil Moguragakure no jutsu jsem pod zemí ukrýval výbušné lístky. Bylo jich opravdu požehnaně, takže když jsem je naráz všechny odpálil, vyletěla Michiko do luftu, jako obří kamenná raketa. Kusy zeminy a šutrů letěly spolu s ní. Nepříjemné na tom pro mne bylo zejména to, že tlaková vlna posílila můj nečekaný let. Původně jsem měl v plánu vzdálit se a pak teprve výbušné lístky odpálit. Leč nezdařilo se.

Těžce jsem dopadl na zem. Děkoval jsem tomu růžovému dryjáku, který jsem vypil, že necítím žádnou bolest. Děkoval jsem i svému zlatému brnění, které utlumilo náraz a udrželo mé nebohé kostičky vcelku.

Doháje to byla šlupka! bleskne mi hlavou hned po kontaktu. Skoro jsem zapomněl, jakou má tahle technika páru. Shodím ten kostěný bazmek z ruky a meč vrátím do pochvy u pasu. Pak shlédnu na mrtvého muže. Holt sis vybral pytel no... řeknu mu smířlivě a vyzvednu jeho mrtvolu na jednu z větví stromu, ať se neválí nedůstojně v bahně, než si pro něj příjdu. Pak celým lesem otřese výbuch, který mě nesporně navede přímo k Hinemu. Vyrazím tam pružným krokem, i když už začínám cítit svaly. Pochoduj nebo zemři, jestli se zastavím tak ztuhnu a chcípnu... Abych cestou nemarnil čas, vyměním láhve plynu za poslední, co mi ve svitcích zbývají.

Chviličku jsem tak ležel na zemi a sledoval vzdálenou oblohu, která nesměle vykukovala mezi spletitým labyrintem větví a větviček. Tento luxus jsem si však nemohl dopřát dostatečně dlouho. Vstal jsem a kráčel směrem k Michiko. Věděl jsem, že Kashike je na cestě. Ze dvou lidí zůstávala v okolí chakrová stopa pouze po tom, kterého jsem znal lépe.

Než jsem vyrazil, prohlédl jsem si takřka nevěřícně své tělo. I kdybych totiž utrpěl vážné zranění, aktuálně bych necítil varovnou bolest a bylo by trapné díky své neopatrnosti vykrvácet na půli cesty.

Od Michiko mě dělilo pár metrů. Nemohlo mi tak uniknout, že je něco jinak. Věnoval jsem jí zkoumavý pohled. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že ví to samé co já.
"A co máš v plánu teď?" položil jsem jí vskutku jednoduchý dotaz, na který však byla jen velmi složitá odpověď. Stále jsem zůstával ve střehu, neboť jsem nemohl tušit, zda jí nerupne v kouli a nepokusí se o poslední vzdor.

Tak náhlá změna osobnosti mě přivedla na nápad, že ať se jí stalo cokoliv, nebylo to nic pěkného. Pravděpodobně si prošla značně traumatizujícím dětstvím, které ji psychicky poznamenalo. Po odpadnutí masky je mi jasné, že to mělo i fyzické následky.

Kashike se blížil. Kolem nás dvou však začaly podezřele houstnout sítě z pavučin. Nechtěl jsem riskovat, že se do toho připlete ještě on. Vyřídil svého soupeře s velmi slušným časem, zatím co já vůbec nepokročil. Nepotřebuju chůvu na to, aby mi hlídala zadek. Nějak jsem navíc věřil tomu, že proti mně nestojí nepřítel ale osoba, která potkala špatné lidi.

"Proč myslíš, že si svůj osud nezvolil sám? Celý život dělal rozhodnutí, která ho dovedla až právě do tohoto bodu. Měl spoustu možností jak svou cestu zvrátit. Mohl zemřít později, právě tak jako dřív." sdělil jsem Michiko svůj názor a také potvrdil to, co jí ženská intuice našeptávala.

Michiko zaútočila ohromující rychlostí. Šla na mne přímo. Takový styl souboje mi vyhovoval mnohem víc, než to, co jsme předváděli doposud. Jediné co jsem stihl bylo krytí pravou rukou. Ano, stala se mým dočasným štítem díky tomu, že byla vydatně obalená zlatou pavučinou. Nejenom však to.

Vlivem předchozího útoku Michiko bylo pochopitelně mé brnění zčásti rozbité. Jakmile se Michiko pohnula začal jsem s opravováním. Špička deštníku se zaryla do mé kůže, neboť část paže, kterou jsem strčil do rány nebyla ještě dokonale chráněná. Mělo to však další účinek. Vrstva pavučiny, která se obnovovala tuto originální zbraň doslova uvěznila. Nebylo možné deštník z mé paže vytáhnout. Soustředil jsem se na maximální lepivost této variabilní látky.

"Myslel jsem, že v Hakuei jste všichni svobodní. Nechceš mi nakonec říct, že ten nešťastník byl tvůj otrok?" odvětil jsem Michiko a prudce švihnul paží.

Zkoumavě jsem sledoval Michiko, která stála předemnou. Její deštník jsem měl zaražený v paži, ale necítil jsem bolest. Pokud ano, pak možná kdesi hluboko uvnitř ve svém hrudním koši. Poslouchal jsem její slova a hleděl jí do očí. Tedy do toho jednoho, které jsem mohl spatřit. Bylo blankytně modré. Teprve v tomto okamžiku jsem měl na okamžik možnost prohlédnout si ji zblízka. Za svůj život jsem viděl různá poranění i jizvy, ale tyto působily až nelidským dojmem. Jako by byla panenkou sešitou z rozmanitých kusů látky. Kdo je něčeho takového schopný?

Protože jsem jí doslova visel na rtech, nemohl jsem si nevšimnout, že opět mění skupenství. Neříkala snad, že ji to vyčerpává? Snaží se mě definitivně zabít za jakoukoliv cenu?

Sotva jsem zaznamenal první známky její proměny, nečekal jsem na to, o jaký útok se pokusí. Využil jsem toho, že byla pevně chycená a také toho, že vážila jen pár ubohých kilo. Zapřel jsem se a švihl svým tělem. V důsledku toho Michiko ztratila pevnou půdu pod nohama a než se mohla vůbec rozkoukat, už letěla hlavou, nebo přesněji řečeno pěstí napřed. Kam? Přímo do země. V poslední chvíli, těsně před tím, než jsem tuto vzdušnou otočku dokončil, jsem uvolnil sevření pavučiny. Špička deštníku tak hladce opustila mé předloktí a Michiko vlivem tohoto švihu udeřila do země.

"Řekni mi, kdo to byl." pokusil jsem se mluvit vyrovnaným hlasem, ale bylo na něm patrné chvění způsobené čistým hněvem.

Aniž bych učinil nějaký viditelný pohyb, zmizel jsem do země. Propadl jsem se, neboť jsem si nedělal iluze, že zlatá pavučina bude lávovzdorná. Začínalo to být o hubu. Michiko pravděpodobně dlouhou dobu bojovala pouze tak, aby mě omráčila, ovšem tentokrát si s ničím takovým nedělala hlavu.

Vylezl jsem pár metrů za jejími zády. Pochopitelně až v okamžiku, kdy jsem si mohl být jistý tím, že je vzduch čistý a nechystá nějakou neplechu. U ní jeden nikdy neví.
"Ano. Zajímám se až teď. Doteď jsi si hrála na bezstarostné a rozesmáté děvčátko. Opravdu ti člověk musí rozbít masku násilím, aby doopravdy zjistil, co jsi zač?" napřáhl jsem ruku a vystřelil pavučinové vlákno, které omotalo její tělo. Pochopitelně, že láva pavučinu ničila a roztavovala ji jako papír stravuje oheň. Já však nepřestával, snad jako kdybych čekal na to, že Michiko od tvoření lávy upustí.

"Je ironií, že se tě na tvou minulost ptám právě já. Člověk, který spoustu lidí použil jen jako biologický materiál, či zásobárnu vzácné DNA. U tebe mě jako první zaujala osobnost, což musíš sama dobře vědět. Bohužel, okolnosti nepřály tomu, abychom si mohli v klidu promluvit. Ta vhodná chvíle nastala až teď jak se zdá." napřáhl jsem i druhou ruku a pokračoval v ovíjení Michiko pavučinami.

"Ti, kteří prošli mýma rukama si ten osud vybrali sami. Napadli mě, nebo se pokoušeli ukrást některý z mých objevů. Tací si vysloveně koledují o to, stát se pokusnými morčaty. Jiní podstoupili nepředstavitelná muka jen pro vidinu fantastické síly. Nikdy bych ale neodpustil vědcům, kteří zneužijí tělo, které se nemůže bránit." pokračoval jsem ve vysvětlování toho, jak to cítím já. Sice jsem byl vyšinutý, byl jsem magor, ožrala a vagabund. Pravda však byla, že jsem nikdy neublížil bezbranným tvorům, ať už se jednalo o zvířata, nebo děti. Byla to skrytá stránka mé osobnosti, o které jsem ještě s nikým nemluvil.

Pavučiny jsem nechal pavučinami, narozdíl od těch, které kolem nás utvořily cosi jako kopuli. Už na začátku našeho souboje začali pavouci tkát rozsáhlou síť a vytvořili tak téměř arénu. Věděl jsem, že Kashike by se přímo skrze stěnu nemohl dostat. I nahoře byla tato stěna uzavřená, takže i kdyby se rozhodl po pavučině vylézt a nějakým zázrakem se nepřilepil, nepomohl by si.

Místo odpovědi jsem jen máchl rukou nad hlavou aby se Michiko o tomto faktu mohla přesvědčit na vlastní oči. V zápalu boje si toho zatím nejspíš nevšimla. Tušil jsem, že kdyby Kashike opravdu chtěl, nějakou cestičku si k nám najde, ale hádal jsem, že je natolik inteligentní a toto gesto pochopí.
"Máme fůru času a kdyby měl někdo touhu strkat do toho nos, včas jej zastavím. Poslouchám." pravil jsem a posadil se pár metrů od ní. Stále jsem zůstával obezřetný a ani na okamžik ji nespustil z očí.
"Pověz mi... kdo ti to udělal?" tak zněla má první otázka.

Bylo poněkud obtížné zachovat si ve tváři neutrální výraz. Když mi oznámila, že za tyhle příšernosti mohou její rodiče, byla to docela nečekaná rána. Čekal bych mnohem spíš příběh sirotka, který měl tu smůlu, že potkal špatné lidi. Neuvěřitelné, jaká zvěrstva jsou lidé schopní páchat na vlastních dětech.

Otázka Michiko měla překvapivě jednoduchou odpověď. Alespoň pro mou maličkost. Ten příběh už jsem několikrát vyprávěl, ale už teď o mně věděla víc, než kdokoliv jiný. Nikdy jsem se nikomu nesvěřoval s tím, podle čeho si vybírám své pokusné mazlíčky. Ona však chtěla ještě úvod tohoto příběhu.
"Myslím, že příběhy o outsiderech, kteří vyčnívají, už nejsou dneska vůbec cool. Zkrátím to. Mí drazí rodičové ve mně viděli legendárního šermíře, či zdatného uživatele suitonu, což je v mé rodině jakási tradice. Leč nezadařilo se. Mé podstaty jsou katon a doton. A co se týče legendárních mečů, nikdy mě nelákaly." pokrčil jsem rameny.
"Ve škole to nebylo o nic lepší. Měl jsem už od mala zálibu v pozorování pavouků a chovu jedovaté havěti. Takový člověk asi nebude příliš oblíbený, zejména pokud má rád kanadské žertíky." uchechtl jsem se při jisté vzpomínce, kterou mou mozek uložil pod názvem "škorpion v trenclích". Michiko si mohla všimnout pavouka, který vylezl ze záhybů mého oblečení a zvídavě na ni pomrkával.
"Jednoho dne jsem potkal tuhle potvůrku, která mě místo pozdravu kousla. Vlastní vůbec nejsilnější jed s jakým jsem se kdy setkal, leč věř tomu nebo ne, přežil jsem. Asi zůstanu až do smrti jediným člověkem, který to dokázal. Protože jsem byl vždycky zvídavý, začal jsem zkoumat svou krev a objevil, že i já dokážu vytvářet pavučinu. Kdysi jsem se v jedné knize dočetl, že pokud máš otevřenou ránu, a jsi bez lékárničky, doporučuje se použít na zástavu krvácení pavučina. Zní to celkem logicky. Pavoučkové udržují pavučiny v perfektním stavu a čistotě. Napadlo mě, či by se dala ta má využít i jinak, než pouze pro boj. Dal jsem se na dráhu medika, také mě bavila chemie, zejména biochemie. Od té doby byl už jen krůček k tomu pořídit si vlastní laboratoř a zkoušet... všelicos." v mých očích se objevil zasněný pohled. Jojo, těch halucinogenních látek... Ty morfiové mejdany, to byly panečku časy!

Ovšem nebyl čas vykecávat si pentli a prozrazovat víc tajemství, než je nutné.
"Můžeš mi prosím vysvětlit... Jak si to tví rodičové představovali? To za tebou jen tak přišli se slovy - bylo by fajn si na tobě něco zkusit? rozrušeně jsem zavrtěl hlavou. Tohle mi nešlo na rozum.

Příběh Michiko dostával čím dál tím větší grády a do happy endu mu chybělo sakra pěkných pár set stránek z rukou zhuleného hollywoodského scénáristy. Neměl jsem slov, ani odvahu ji byť na okamžik přerušit. Můj fotřík taky přišel domů párkrát neskutečně vožratý, ale nestala se z něj troska, kterou by nic jiného než chlast nezajímalo. Ztěžka jsem si povzdechl.

"Inu, to máš tak. Bádání má své oběti. Když jsem zrovna neléčil, zavíral jsem se do svého brlohu a vrtal se ve věcech, o kterých se mnohým smrtelníkům může jenom zdát. Zjistil jsem, že do sebe můžu aplikovat libovolné jedy, viry, bakterie, plísně... cokoliv co by mi mohlo ublížit a přesto to mé tělo dokáže okamžitě odfiltrovat. Hrál jsem si i s výbušninami, takže čas od času nad Kirigakure zazněl výbuch, nebo se jejími ulicemi linuly páry rozmanitých barev. Tu a tam jsem svým kolegům pokradmu do pití přiléval léky, na kterých jsem pracoval a sledoval jak často chodí na toaletu a podobně. Není divu, že to časem obyvatelům Kiri vadilo. Nebudu lhát, že jsem byl tak trochu chuligán, a pořád jsem. Pokud se do mne někdo naváží, tak dostane čočku. Co ti mám povídat. Radní Kirigakure se mi posléze snažili přišít každou rozbitou výkladní skříň, každou pozvracenou lavičku či vykradenou sámošku. Jakmile jsem se stal jouninem a dokončil výcvik medika, rozhodl jsem se, že tuhle nedůvěru nebudu dál snášet. Ostatně, nebyl jsem svatej." pohodil jsem hlavou a pohladil Mazlika, který se opět schoval kdesi v mém šátku.

"Cestoval jsem po světě a poznával různorodou faunu a floru. Až jsem se dotoulal do zatracený pouště. Studium šutrů a kaktusů začalo být poněkud monotematické, ale co čert nechtěl, potkal jsem Sasoriho. Kupodivu se nerozhodl dát mi na budku, totiž, chvilku jsme se natahovali, ale později mi řekl, že to bylo jen přátelské škádlení. Nemohl mě za žádnou cenu otrávit, navíc mě potkal strašlivě ožratého, ale během souboje jsem záhadně vystřízlivěl, během minuty. Inu, zkrátka mi nabídl zázemí a já pro něj pracoval. Dokonce jsem tu a tam vyučoval na loutkařské akademii. Ale všechno má svůj konec." dodal jsem s nostalgickým výrazem ve tváři.

"Pokračuj prosím, mám pocit, že to nejzajímavější jsi mi stále neřekla." vybídl jsem Michiko k vyprávění další části jejího smutného příběhu.

Naslouchal jsem Michiko téměř se zatajeným dechem. Popravdě jsem očekával, že byl otec tyran, který držel svou dceru pod zámkem, ale ani tato varianta se nezdála být naprosto nemožná. Jeho "dojemný" zájem o dcerku způsobil, že se mi skoro navalovalo. Hnus velebnosti.

"Ano, Suna byla srovnána se zemí. Řekněme, že jsem byl zavalen v jedné ze zničených budov. To v podstatě je téměř to samé, jako kdyby ses ocitla několik metrů pod tunami písku. Bylo celkem těžké dostat se ven. Neustále jsem se obával, že neopatrnou manipulací se sutinami se pohřbím zaživa. Neměl jsem žádné vybavení, byl jsem těžce raněný a nezbylo mi příliš mnoho pavouků a veškerou chakru jsem spotřebovával na to, abych udržel své tělo vcelku. Vyhrabat se za takových podmínek bylo téměř nemožné. Leč, dostal jsem se z toho. Nikdy v životě jsem neviděl tu odpornou poušť tak rád." mihl se mi na tváři úsměv, i když na tom moc k smíchu není.

"To co jsem viděl, bylo strašné. Shinobi Sunagakure byli velmi silní, tím spíš, že měli v čele Sasoriho. Každopádně, tam zbyla jen naprostá spoušť. Nepředstavitelné pro někoho jako jsem já, kdo znal potenciál této vesnice dopodrobna. Vyhrabal jsem se. Zázrakem přežil, ale Sasori byl v tahu. Možná jsem příliš ješitný a dotklo se mě, že mě tam nechal napospas osudu. Možná jsem doufal, že mě kontaktuje. Ztratil se neznámo kam a nedokázal jsem jej najít. Ano, mohl jsem se pokusit z trosek vybudovat novou vesnici a obnovit její zašlou slávu. Ale mám pocit, že kdyby se Sasori vrátil, stali bychom se nepřáteli. Nemohl bych mu vydat kus své práce, chápeš?" naklonil jsem hlavu na stranu, jako bych byl sova, čekající na odpověď.

"Nevím, jestli se naše cesty ještě někdy propletou, a nemám ponětí, co z toho vzejde. Začít od začátku, to se mi jevilo jako ta nejlepší možnost." pousmál jsem se.

"Hádám, že poté co jsi opustila svého otce tě potkalo štěstí v Hakuei?" nadhodil jsem další otázku.

"Nepochybně šokující závěr tvého dobrodružství. Teď už ti lépe rozumím. Jsem rád, že jsi mi o tom všem vyprávěla, i když to asi nebylo jednoduché. Omlouvám se, pokud jsem ti tou diskuzí navodil nepříjemné pocity."

Zdál jsem se asi značně zamyšlený, což byla do jisté míry pravda. Znělo to částečně jako nějaká fantasmagorie. Takovýhle halucinace jsem neměl ani po... no po ničem!
"Nemyslím si, že by bylo něco špatného na tom, že jsi začala myslet více sama na sebe. Já si dokonce myslím, že na to abys byla sama sebou není potřeba žádná maska, žádná iluze, ani osoba, která tě povede. Myslím si, že s tím co se odehrává ve skrytu lidské duše, se musí každý vypořádat sám. I když je to sakra těžký boj." zahleděl jsem se kamsi nad sebe, ale nehledal jsem boha. Jen jednoho pavouka, který si tkaní pavučiny užíval víc než obvykle.

"Co si přeješ právě teď? Návrat k Hakuei, zjistit co se stalo s tvou matkou? Nebo mě chceš zabít?" upřel jsem na ni svůj pohled a vyčkával odpověď. Zajímalo by mě, jestli i po tom všem co mi vyprávěla bude hledět stále na ostatní, nebo na sebe.

Navrátil se dětský hlásek, na který jsem byl u Michiko zvyklý. Ať jsem chtěl, nebo ne, musel jsem se pousmát. I když jsem nemohl jistě odhadnout, co to bude mít za následky pro mne.

"Jsem rád, že se mě nepokoušíš zabít. Sice by bylo hezké dát svou smrtí hlubší smysl smrti jiného, ale vždycky jsem plánoval zemřít tak, že život někomu zachráním. Je to hloupé, ale i dospělí si občas rádi hrají na hrdiny." pravil jsem a prohrábl si vlasy. Ježišku, těch pavučinek...

"Víš, když jsi mi vysvětlila, o čem je ta očista, musím říct, že i když mi Hakuei nepřekáží, tohle mi přijde trochu nefér. Jsem si jistý tím, že vím koho bych v té "iluzi" viděl. Ale víš co? Buď se s ním setkám osobně, nebo se svobodně rozhodnu, že mi nesmí víc na oči. Sice rád experimentuji se silnými halucinogeny, ale nikdy bych si nepřál ztratit sám sebe." promluvil jsem opět značně zamyšleným tónem, který se u mne jen tak nevidí, neboť mám sklony k tomu, dělat dvacetčtyři hodin denně kraviny.

"Nezbývá mi, než doufat, že pocity, které jsou mezi tebou, Kurumi a tím člověkem v brýlích nejsou jen další klam. Myslím, že by sis po tom všem zasloužila, aby s tebou někdo jednal fér a nehrál si s tvými city. Chápu tvé stanovisko, ale nepřeju si, abys odešla." ukončil jsem svou úvahu o filosofii Hakuei vskutku naivním přáním. Nějak mi ta malá potvůrka přirostla k srdci. Až mi bylo trapné, že říkám takové věci. Pohled jsem upřel na jednoho z pavouků, co lezl po zemi. Evidentně se chechtal.