Konoha nemocnice

Věnovala jsem Aliimu pořádný dloubanec pod žebro, který však s mou aktuální silou připomínal lehký dotek.
"Just stupid." odvětila jsem nespokojeně.

Ostatně klon není překážka. Jen po jeho likvidaci musím rychle zdrhnout, než se objeví originál. Ale to tě zatím nemusí trápit Allii...

"Huh?" ucítil jsem lehké pošimrání na žebru, když mi došlo, že to byl pokus Mikomi o okamžité zlikvidování, na chvíli jsem se zasekl... "Áááághh!" zaskučel jsem "bolestivě". následně jsem sesypal se z postele až na zem. Mikomi mohla ještě vidět sápající se ruku po dece, která to ale hned vzdala. "Vzkažte všem, že je miluju!" zahuhlal jsem znaveně a pleskl rukou o podlahu.

Tvářila jsem se naprosto tragicky. Jako kdyby mi umřelo morče.
"Netřeba přehánět, oba víme že nejsem při síle." zamumlala jsem velice deprimovaným tónem.

Došel jsem pomalým, ale velmi pomalým krokem do nemocnice. Byl jsem strhaný a velmi unavený. Na recepci jsem se zeptal, na jakém pokoji je Mikomi, tam mi ho řekli. Tak jsem teda šel k pokoji Mikomi a třikrát zaklepal.

Dosel jsem k nemocnici a chvili pred vchodem stepoval po chvili jsem vsak stejne sel dovnitr i kdyz mi to bylo trapne. Musel jsem prekonat svou hrdost i to ze jsem se citil trapne. Jelikoz pri posledni misi se my tohle malem stalo osudnym.
Po chvili jsem dosel do lekarny kde jsem si zazadal o potravinove pilulky. No moc se jim to nezdalo ze Hyuuga chce neco takoveho. Ja vedel ze mam malou zasobu cakry ale to byla vec ktera mi nikdy moc nevadila ale zacinal jsem chapat ze je to proste handicap a to dost velky. po nalezitem vysvetlovani proc jak a proc vubec se nademnou lekarnice smilovala. Fakt jsem byl unaveny. Tak jsem si sedl na kreslo kousek od vchodu chte nechte jsem usnul a po chvili mochli kolemjdouci slyset mirne chrupkani.

Vůbec se mi to nelíbilo. Odpočívat můžu přece i doma! Ještě někdo přijde a začne mě prohmatávat a cpát mi nějaký prášky. Jo, to tak. Věděla jsem velmi dobře, že na to, abych zase získala kontrolu nad svými pohyby spolu se svou silou a rychlostí, mi nepomůže žádný sadista v bílém plášti, ale jen a jenom čas. Náhle se ozvalo zaklepání. Protočila jsem oči. Už mi natuty nesou léky, nebo mě chtějí podrobit nějakému nepříjemnému vyšetření. Zůstala jsem ležet a tvářila se velmi nespokojeně.

Vstoupil jsem do pokoje a ačkoliv jsem byl unaveným usmíval jsem se. "To jsem jenom já," uchechtl jsem se, když jsem viděl její výraz. Byla v pořádku.
"Jak se daří?" Alliimu jsem kývl na pozdrav a šel k posteli.

Přitáhla jsem si deku přes půl obličeje, takže mi koukaly jen oči. Tak to jsem si mohla myslet, že Hokage tu bude jak na koni. Kristepane.
"D... dobře. Děkuji." vyblekotala jsem ze sebe. Bylo mi poněkud trapně. Nesnášela jsem, když mě musel někdo tahat z malérů. A právě jsem nadělala spoustě lidí starosti a pěknou fůru práce. Navíc jsem se zachovala jako obyčejný nukenin. Ztěžka jsem si povzdechla.

"Nemusíš se schovávat"ušklíbl jsem se. "Mikomi, jsem rád, že jsi konečně v pořádku, až ti bude líp, řekneš mi, co za hrůzy jsi tam zažila, zatím je všechno v pořádku," následoval falešný úsměv alá Sai. Byla to lež, nic nebylo v pořádku, ale prozatím musí zůstat v klidu.
"Odpočiň si,"

"Jsem v pořádku, jen do boje zatím nemůžu. Prosím, řekněte mi, co se stalo? Nemohli mě pustit jen tak." tušila jsem nehezkou odpověď. Měla jsem někdy pocit, že mé oči nevidí pouze skrze překážky, ale že dokáží odhalit i to, co se skrývá v lidské duši. A právě teď mě Hokage svým falešným úsměvem oklamat nemohl. Tím spíš, že ho už pár let znám. Posadila jsem se a shodila ze sebe deku.
"Je mi to líto, vážně mě mrzí že jsem vám přidělala starosti. Ale to, co se dělo v Otogakure je třeba řešit hned."

Povzdechl jsem si. "Prokoukla si mě," přitáhl jsem si židli a posadil se. Chvíli jsem se díval do jejích očích a pak promluvil. Mluvil jsem pomalu.
"Poslal jsem diplomatický tým, tentokrát jsem vsadil na diplomacii a netáhl jsem hned do války. Otokage však chtěl mluvit přímo se mnou, chtěl udělat výměnu.." odmlčel jsem se.
"Co se stalo v Otogakure?" zeptal jsem se já. Tohle bylo hrozné, nemohl jsem jí to takhle říct.

Někdy to není žádná výhra mít oči, které se nedají oklamat.
"V Otogakure jsem potkala dva shinobi, z jejichž rozhovoru jsem zjistila několik věcí. Otokagemu je jeho vesnice naprosto ukradená. Neukazuje se na veřejnosti, nezadává nikomu mise. To že Otogakure už dávno nebyla uvržena do chaosu, je práce tamních shinobi. Nedokázala jsem nikoho z nich zabít, protože jsem v nich viděla nás." na tváři se mi mihl posmutnělý úsměv.
"Po tom muži, který měl údajně čekat na Itamův svitek poblíž Otogakure, se země slehla. V blízkém okolí jsem neviděla nikoho podezřelého. Zmapovala jsem si část jejich území, pro případ, že by krádež svitku znamenala budoucí hrozbu. Ale pochopitelně, že ty nákresy už nemám. Vím jen, že na jihu je úkryt, který nejspíš slouží jako sklad zásob a evakuační centrum." na chvíli jsem se odmlčela. Pátrala jsem pomocí byakuganu i ve spletitých chodbách v podzemí, ale k nim bohužel není mnohé co říct.
"Bohužel na zpáteční cestě mi zkřížil cestu Tetsuya. Mohlo by vás zajímat, že má rinnegan. A také to, že proti mě poštval jednu ze svých sfér. Hyuugu Sayuri. Musela jsem použít techniku, která mě velmi oslabila. Doufala jsem, že tím zabiju i Tetsuyu. Myslím, že si uvědomujete jak nebezpečný může být. Má informace, prostředky, rinnegan a jak mi sám řekl, i cíl. Už to není pouhý pozorovatel. Vzhledem k tomu, že mě věznil v samotné Otogakure hádám, že má s Otokagem nějakou spojitost. Nelíbí se mi to. Mám z toho upřímně velké obavy." opět jsem se na chvíli zamyslela, zda jsem nevynechala nějaký důležitý detail. A poté nechala prostor pro případné doplňující otázky.

Pozorně jsem naslouchal. Vůbec se mi to nelíbilo a zdá se, že už vím, proč všemu tak rozuměl. Bylo načase říct, co přesně se stalo. "Takže ten slizoun má rinnegan, to není pro nás moc dobré. Vůbec to není dobré. Zvlášť teď.." pak jsem se na ni podíval s prosebným výrazem. "Mikomi odpusť..Nedokázal jsem se tě obětovat..Musel jsem na výměnu připustit. Odpusť, že jsem se zachoval jako slaboch, ale jsi pro nás cenná přítelkyně. Popravdě, Otokage, který je zřejmě v rukách Tetsuyi buď jako sféra nebo prostě jeho sluha, žádal po mě oživení Edo tensei. Oživil jsem Reinu, použil na ni Kotoamatsukami a přiměl ji, aby se stala ANBU, chránila Otogakure.."skončil jsem nešťastně své vyprávění.

To snad není pravda! Reina je zpět? Dostala příkaz chránit Otogakure?! V mých očích se dal přečíst značný zmatek.
"Já... těší mě, že jste mě zachránili, i když si to nezasloužím. Ale správné by skutečně bylo obětovat mě. Celý svět je v nebezpečí, několik lidí bude tahle aféra stát život, tím jsem si jistá..." těkala jsem pohledem po místnosti a hledala pevný bod, kterého bych se mohla chytit.
"Vlastně jsem nečekala, že nepřežiju souboj s jednou jedinou sférou, a teď jsem zpátky v Konoze, ale za takovou cenu..." dále jsem drmolila páté přes deváté. Zaplavily mě výčitky. Na okamžik, pak se můj klid naštěstí navrátil.
"Otogakure se tedy stala nedobytnou pevností. Jediná výhoda je, že jméno Konohy nebylo pošpiněno. Nebyla jsem na misi..." uvažovala jsem nahlas o svém malém dobrodružství. Ale nehádala jsem, že nás toto ochrání na dlouhou dobu. Každopádně válka vypukne, ale získali jsme čas.
"Zaplatili jste za můj život až příliš vysokou cenu. Musím tedy co nejdříve vyrovnat dluh. Jak vám, tak celému světu." rázně jsem vstala z postele a měla se k odchodu. Už tu nebudu ani minutu!

"Nezáleží na tom, jestli bylo jméno Konohy pošpiněno, důležité je, že jsi v pořádku!" vstal jsem a objal jsem ji. "Jsme Shinobi, bereme životy a jiným dáváme, hrajeme si na bohy, ale v tom není podstata shinobi," nehodlal jsem dávat lekce Ohnivé vůle.
"Všechno vyřešíme, zažili jsme horší věci, ale nenechávej všechno břemeno na sobě. Pak dopadneš stejně jako Tetsuya."

Stála jsem tam jak solný sloup a nechala se objímat. Začínala jsem mít pocit, že poslední dobou se mě každý snaží rozhodit a vykolejit. Bylo to zkrátka moc překvapení najednou. Ale přece se tu proboha nerozbrečím.

Čekala jsem, že na mě bude řvát. Čekala jsem, že mě zavře do vězení, nebo vykáže z Konohy. Minimálně jsem čekala pozvání na kobereček. Ale tohle... to jsem tedy doopravdy nečekala.
"Arigato, Hokage-sama, jste až příliš laskavý." shrnula jsem všechny pocity do jedné věty.
"Prosím, nevynechávejte mě." dodala jsem. Nepřála jsem si, abych v této záležitosti už nic víc neudělala. Musím se "zapsat do historie" i užitečnějším činem. A v neposlední řadě jsem chtěla vidět Tetsuyu. Z toho všeho co mi udělal, budu mít noční můry ještě dlouho. Zhatit mu jeho plány by byla příjemná satisfakce.

"Na všechno je čas, teď si odpočiň. Já si musím taky na chvíli odpočinout," protáhl jsem se.
"Brzy bude schůze jouninů, musím Vám všem něco ukázat. Něco, co změní průběh téhle malé války," ušklíbl jsem se a šel ke dveřím.
"Jen nezapomeňte, musíme o Reině mlčet," nesahal jsem ani za kliku, použil jsem Hiraishin a zmizel.

Takže schůze jouninů? Co jen by mohlo změnit průběh války?

Byla jsem skutečně zvědavá a napjatá. A také unavená a hladová. Položila jsem se opět do postele a s nedůvěrou si prohlédla tác s nemocničním jídlem, který hrdě trůnil na mém nočním stolku. Už třetí den jsem nejedla, ale ta chemikálie, kterou mě Kumiko omráčila mi na okamžik vzala chuť k jídlu. Teď se ovšem přihlásila o slovo. Sezobala jsem tedy to, co bylo pro mě poživatelné a uložila se ke spánku. Allii mi byl v tu chvíli volný.

Ppo tom co jsem si tak nejak zchrupnul coz netrvalo dlouho diky mym nocnim muram jsem nevedel co delat spani mi neslo a uz vubec nic. Nakonecj jsem se rozhodl se zajit podivt do kanclu.
(presun)

Behem kratke chvile jsem se opet ocitl v nemocnici. A sel rovnou k Sakure do ordinace a zacal ji mlatit na dvere.

ležela jsem na gauči a podřimovala. Taky jsem si přece musela odpočinout! Tsunade-sama měla výhodu, byla Senju. To já nejsem. ale pak nějakej hulvát začal mlátit do dveří. Vstala jsem a otevřela dveře. "Co se děje?" zamumlala jsem ospale.

"Omlouvam se Sakura-sama. ALe Hokage-Sama vas Nutne potrebuje ve sve kancelari ma tam vazne zraneho pacienta." Doufal jsem ze hned vyrazi spolecne semnou. zpet do Kanclu.(presun)