Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :

Sídlo klanu Hyuuga

Komplex budov je obehnán zdí. Dostat se sem tedy lze pouze přes hlavní bránu, která je neustále hlídána dvěma shinobi na úrovni chuunin z vedlejší rodiny.

Nevraživost mezi hlavní a vedlejší rodinou je pomalu na ústupu. Rodiny tak nejsou naprosto odděleny od sebe. Žijí v těsném sousedství.

Existuje tajná cesta, která umožňuje obejít bránu. Znají ji však pouze členové klanu a hokage.

V centru sídla se nachází mále nádvoří, kašna, několik laviček, a sídlo má také několik krásně upravených zahrad a menších parčíků.



Nemohou chybět ani tréninkové prostory.

Musela som sa zasmiať. Rukou som si zakryla ústa a snažila som sa v sebe samotný smiech zadusiť, čím som si privodila slzenie z očí a záchvaty kašľa. 
"Pff.. aké sklamanie." Zasmiala som sa znova a len som prešla do takého sedu.
"Keby že dokážem vidieť ľuďom pod oblečenie.. určite by som to využívala." Začala som si prikyvovať hlavou a už som si pomaly začala predstavovať rôzne nie príliš ne-úchylné situácie, od ktorých by som sa s takým úžasným darom dostala.

Její reakce mě dostala do kolen. Tohle byla totiž dokonalá podpásovka. Člověk se snaží, omlouvá se a ona je přitom sama úchylnější než kdokoli, koho zmíněná osoba pozná. 
Úchylnější, silnější, dokonalejší, milejší...
Posadila jsem se vedle ní na postel s mírně vyčítavýma, psíma očima, ale dlouho mi ten pohled nevydržel.
"Jestli chceš, klidně ten nedostatek napravím," šibalsky jsem mrkla a vytvořila pečeť, která mohla předcházet jedině aktivování Byakuganu.
Aneb ať žije provokace.

Rukami som si objala kolená a s pohľadom znova upretým na Shijin, som sa trocha provokačne pousmiala. Následne som si jazykom prešla po perách.
"Nič tým neskazíš." Prikývla som no sama som sa zvinula do takého menšieho klbka aby to nemala až také ľahké a s ďalším provokačným úmyslom som na ňu vyplazila jazyk.

Pak jsem jí udělala vy víte co a strčila jí to vy víte kam a bylo to tak krásné, jak se to píše v knížkách.

Nakonec jsem se rozvalila na posteli a spokojeně vydechla.
"Lizzy-chan? Nedáme si něco dobrého k jídlu?" nadhodila jsem pohled psích oček.
Po této dlouhé noci se nebylo čemu divit, že mi vyhládlo.

Po velmi dlouhe prochazce se mi povedlo se dostat do sidla klanu. Ne ze by se mi chtelo ale uz jsem fakt musel uklidit po pul roce. Nakonec jsem dosel ke svemu domku ktery jsem odemkl schovanum klicem v kvetinaci. Otevrel okna a zacal utirat prech. Potom jsem vytrel podlahu. Zasel si dat sprchu a jen tak v boxerkach vlezl do postele. Drive nez jsem usnul jsem  si premital o dnesku. Hikaru ty pako jedno proc jsi o tom vubec mluvil??????? No asi ti uz fakt hrabe. Mel by jsi se jiot provetrat nekam hodne daleko. Nadaval jsem sam sobe a mluvil v duchu. Pak jsem nejakym zazrakem usnul

Líně jsem se protáhla a stulila jsem se vedle ní.
"To je taky dobrý nápad," povzdechla jsem.
Až v té chvíli jsem si uvědomila, že mám jen kousek od sebe sklenku vody. Napila jsem se a ještě jednou spokojeně zavrněla.
"Skvělé... přesně tohle jsme potřebovaly, že?"
Pak jsem si uvědomila, že již chtěla spát a zůstala tiše. Zavřela jsem oči a jen jsem si tu chvíli užívala.

Pootočila som hlavu na bok a trocha spýtavo som sa na ňu pozrela.
"Že sa vôbec musíš pýtať." Vyplazila som na ňu jazyk a len som sa k nej natočila. Jednu ruku som jej položila na bok a len som ju tam nechala voľne položenú. Zároveň som taktiež zatvorila oči. Pochybovala som, že sa pri vedomí udržím ešte nejakú chvíľu a tak som jej venovala ešte jednu pusu na čelo a následne som trocha sklopila hlavu.
"Konečne sme mali tú našu chvíľku, heh.. Oyasumi" Šepla som, po čom som sa však nechala unášať spánkom.

Po nekolika hodinach prerusovaneho spanku jsem se probral. Nakonec jsem jen vlezl do studene sprchy. Jsem se oblekl a nakonec jsem se rozhodl zajit za hokagem. Treba nakonec se nekam zastavit.Nakonec jsem jen zabouchl dvere a zmyzel nekam pryc.(Presun)

"Oyasuminasai, Lizzy," pousmála jsem se.
Líbilo se mi, cítit její ruku přes můj bok, její dech na šíji, její přítomnost. Netušila jsem, co budu dělat, až odejde. Trochu mě ta myšlenka děsila. Ani jedna z nás nemohla opustit svou vesnici.
Ona jako Legendární šermířka, já jako Hyuuga.
Nějak to určitě skončí, uvidíme jak. Ale dokud můžeme, musíme si to užít. Za chvíli jsem se i já ponořila do říše snů.

Po nějaké době jsem se protáhla a opatrně jsem se vymanila z jejího sevření. Po probuzení jsem se cítila zmatená. Večer to bylo naprosto intuitivní, teď najednou jsem byla nesvá. Bylo to zvláštní. Zajímalo mě, co na to řeknou ostatní. Rozhodně jsem s tím chtěla pokračovat, ale také bylo třeba vyčistit si hlavu. Opatrně a po špičkách, tiše jako kočka, abych ji nevzbudila, jsem se přemístila do koupelny. Po menší svačině přišlo na řadu psaní vzkazu, že jsem šla za Hokagem, protože jsem se potřebovala na něco zeptat. Dodala jsem, že pokud by odcházela, má zamknout a klíč strčit pod rohožku. Pak jsem vyklouzla oknem. Bylo to rychlejší a tišší.

//Přesun

Začala som zo spánku nahmatávať rukou niekde pred sebou. Dopadala však len na prázdnu posteľ a tak som sa zamračila a pomaly som sa začínala prebúdzať. Otvorila som  veľmi sťažka obe oči.. musela som spať minimálne dobrých 12 hodín páč som bola úplne celá stuhnutá. Ďalších desať minút som zápasila s nutkaním znova zalahnúť so zavretými očami a ponoriť sa na najbližšie hodiny, znova, do ríše snov. škvŕkanie v bruchu ma však presvedčilo o tom, že je naozaj najlepší čas na vstávanie. Posadila som sa a lenivo som sa celá ponaťahovala. Dala som zo seba dole deku a namierila som si to najprv do kúpeľne. Nič mi nepadlo lepšie než úžasná, ľadová sprcha, ktorá ma zároveň aj dosť prebrala. Hodila som na sebe nejaké oblečenie, ktoré mi ešte ostalo v taške. Zbehla som po schodoch dole s nádejou, že tu niekde Shijin bude no.. nebola tu. Schmatla som do rúk jej vzkaz a len som sa pousmiala.
"Haai zlato.. každý má svoje povinnosti." Pošepla som skôr pre seba a sama som sa zvalila do gauča. Pred tým som si ešte zobrala z chladničky vločky s mliekom, ktoré som začala konzumovať.

Spolu s otcem jsme se vrátili do sídla našeho klanu. Jakmile naši příbuzní spatřili, že neseme důvěrně známé tělo, zpozorněli. Někteří zůstali stát v šoku, jiní pociťovali naprosto oprávněný vztek. Jméno Tetsuya začalo být skloňováno ve všech pádech a dáváno do souvislosti s velice nelichotivými výrazy. Přála bych si ho vydat svým přátelům tady a teď. Nechat ho napospas svým lidem, to by byl nejspíš ale stále příliš mírný trest za to, co všechno napáchal. Netrvalo dlouho a Sayurino tělo bylo pohřbeno, vedle dalších vážených členů našeho klanu. Něco podobného se už nikdy nesmí opakovat. Toto je výsměch!

Zkontrolován byl i obsah zbylých hrobů, ale nezdálo se, že by byl jiný z nich porušen. Roznesla jsem na náhrobní kameny květiny a opustila toto místo, ke kterému se vázalo až příliš mnoho bolestivých vzpomínek.

Přesun

Dosel jsem do sidla a hned se vydal do sveho domku ktery byl na kraji. Tam jsem si vzal plasr a velke slunecni bryle ktere jsem spolu s plastem dal do maleho batuzku spolu s hodne kusy lanek a vybusnych listku. Poto jem jen zavrel a zamkl dvere po te jsem klic vratil do kvetinace. a vydal se smerem k brane.
(presun)

Prisel jsem k sidlu a zamiril si to rovnou k sobe domu. Tam jsem si vytahl z ramene  ulomek vetve a obvazal si ranu. Nakonec jsem si jen nahodil Kimono a pomalu se vydal k  hlavni budove kde sidlila rad Klanu a doufal jsem ze  nekde tam narazim na hlavu Klanu. Po nejake dobe hledani jsem to vzdal bylo evidentni ze zde neni. Tak jsem se nakonec rozhodl ze si zajdu zahazet s Shurikeny.
(presun)

Dorazili jsme k mému sídlu. Zmohla jsem se na pozdrav Chuuninů z Vedlejší rodiny, kteří hlídají bránu.
"Děkuji vám velice za doprovod," otočila jsem se na Rokura. "Vážím si toho a pokud byste nebyl ve službě, pozvala bych vás alespoň na čaj."
...I když jsem si nebyla jistá, jestli jsem ve stavu, ve kterém bych zvládla manipulovat s horkou vodou. Předávat velké množství chakry se nevyplácí. Potřebovala jsem si lehnout, vyspat se a tak jsem se během chvíle ztratila u svého domu. Určitě tam na mě čekala Lizzy. Jenže já ani nedošla dovnitř, já se jen usadila na zápraží a nějak se mi tam podařilo usnout. Myslela jsem, že už tak rovnou počkám na svůj tým, abychom mohli vyrazit na slíbenou misi. To se přece nedá takhle dlouho odkládat!

Dorazil jsem do sídla a pokusil jsem se najít Fuu. Brzy najdu její dům, přijdu ke dveřím a zaklepu. Doufám, že nevylezou její rodiče.. Kdyby zjistili, že má fuu v týmu Uchihu, asi by to Hokageho moc nepotěšilo a měl by zbytečné problémy navíc.. probleskne mi hlavou.

Zaregistrovala jsem ze zápraží v sídle Uchihu a chvíli jsem si myslela, že mám halucinace. Jen jsem pozvedla obočí.
Ale co, já to jako Genin dělala taky...
Ztěžka jsem se zvedla. A pak mi došlo, že nemůžu pořádně zaostřit. Pohodila jsem vlasy a bylo to dobré, ale ta chvíle, kdy jsem neviděla to, co bych vidět měla, byla děsivá. Rozhodla jsem se se vzpamatovat a jít raději najít svůj tým, i kdybych kvůli tomu měla projít celou Konohu.

//Přesun

Vrátila jsem se do sídla. A tentokrát jsem dokonce i vešla. Zavřela jsem za sebou. Lizzy jsem našla v jídelně, objala jsem ji na přivítanou a po večeři a návštěvě koupelny jsem nebyla schopná ničeho víc, než si jít lehnout. Tuto myšlenku jsem tedy okamžitě zrealizovala a vklouzla pod peřinu. Trvalo jen přes pár nepříjemných předpokladů, než se mi povedlo propadnout se do říše snů.

Naneštěstí přišla Fuuina matka, ale nebylo to tak strašné, jak jsem čekal. Potom přišla i Fuu. "Hokage nám dal misi. Máme pomoct s výkopem brambor.. Já tu misi samozřejmě nevybral." řeknu a podám Fuu zadání (https://nsgo.forumczech.com/t355-jzd-potravinovy-zavod#3617). Horší misi už nám dát Hokage nemohl.. probleskne mi hlavou.