Tanigakure no Sato

"Děkuji. Velice jsi nám pomohla. Jak ho vylákáš už necháme na tobě. Počkáme na vás tam." ukázala jsem do malého kruhového parčíku. Uprostřed se nacházela drobná fontánka a kolem dokola bylo dohromady asi šest laviček. Jednalo se o celkem klidné místo a centrála se tyčila hned naproti přes ulici. Budeme tak mít dokonalý výhled na vchod budovy.
"Myslím, že můžeš být přítomná, nemá-li Hikaru námitky?" sladce jsem se usmála a věnovala mu tázavý pohled.

Tohle se zacalo komplikovat ANBU? no do haje. Pokud dojde k boji bude to spatne a vesnici opustim nohama napred. Byla myslenka co mi proletela hlavou.

"Nemam stim problem kdyz to musi byt. Je to verejne misto tudiz te z nej nemuzu vykazat." Rekl jsem spise pro Ritsuko nez pro Mikomi ale zaroven to byla odpoved i pro ni.

Sledovala jsem odcházející postavičku, která evidentně zažívala velmi perné chvíle svého života. Doufala jsem, že se nakonec nestrhne nic příliš... negativistického. Spoléhala jsem na to, že uprostřed vesnice nemůžeme očekávat žadné velké akce a násilnosti.

Usadila jsem se na jednu z laviček. Všechny byly volné, takže jsem si opravdu mohla vybírat.
"Chceš si ji pohlídat Hikaru?" položila jsem mu nevinnou otázku. Pomocí byakuganu ji mohl sledovat i během pohybu v budově. Já jsem však mnohem důkladněji pozorovala jeho řeč těla. To co se v něm právě odehrávalo, muselo být nepopsatelné.

Sledoval jsem jak mizi a to bylo celkem napjate. A pak se mi Mikomi zeptala sice nevinou otazkou na neco co ve me zbudilo nevim jake pocity.
"Myslim ze to nebude treba." Rekl jsem a poalu dosel k jedne z Lavicek. na kterou sem se doslova sesypal.
"Proc by mohlo byt neco jednoducheho kdyz vse muze jit slozite." Rekl jsem a snazil si utridit sve rozhazene myslenky v hlave.

"Je mi líto, pokud jsem situaci zkomplikovala víc, než je ti milé." povzdechla jsem si. Bohužel v naší situaci ale nebylo příliš mnoho možností. Vlámat se do vesnice a ještě do Anbu centrály násilím, to by byla jasná sebevražda.
"Jak se cítíš?"

Vypadal nervózně, ale něco mi říkalo, že je v koutku duše rád. Rád za to, že se tato záležitost jednou pro vždy vyřeší.

"Vy jste nic nezkomplikovala Mikomi. Ono se to nejak zkomplikovalo samo. Nikdy by me nenapadlo ze muj otec bude u Anbu a uz vubec ne tady."
Ta cast s Anbu byla velka komplikace. Nevedel jsem zdali je cestny nebo ne a uz vubec ne pokud dojde na boj zdali na me neposle sve jednotky zde bylo az moc neznamych.
"Ja ani nevim jak se citim je to vse smisene. A taky mozne ze to bude to posledni co v zivote udelam." Odpovedel jsem na jeji druhou otazku. tohle bylo nebezpecnejsi nez vse co jsem doposud zazil a kdo vi pokud by to byla mise tak prinejmensim S+S.

"Myslím si, že to vidíš až příliš černě. Nemůže se nám tu stát nic zlého, Tanigakure nebude riskovat, že si znepřátelí Konohu. Nejspíš vás čeká dlouhý rozhovor. Akorát nevím v jakém duchu se ponese." pokrčila jsem rameny. Toto bylo něco, co jsem nemohla odhadnout a nemohla jsem tu tedy slíbit nic určitého.

Očima jsem zabloudila k centrále a všimla si, že ona drobná osůbka vychází ven. Nebyla sama. Vstala jsem.
"Doufám, že najdeš to co hledáš. Hodně štěstí." věnovala jsem Hikarovi vlažný úsměv, neboť víc jsem v tuto chvíli nezvládala. To napětí jsem pociťovala i já.

Usadila jsem se na lavičku naproti. Sice jsem i přes fontánku viděla kde se Hikaru nachází, ale i tak měl dost soukromí na rozhovor se svým otcem. Pokud nebudou příliš hlasití, mnoho toho neuslyším. Vzdálenost jsem odhadovala zhruba na pět metrů. Tak akorát, kdyby se nedej bože něco zvrtlo.

Inu tedy, děj se vůle boží.

"To nevim ani ja." Ale bylo to tu dlouho ocekavany okamzik v mem zivote.
"Dekuji" Odpovedel jsem ale to uz se priblizovala Ona slecna jeste snekym. Ze by muj otec. mozna jsem az ted zacal pocitovat to prave napeti. No cekal jsem az tedy prijdou blize a doufal ze se dozvim pravdu a to celou.

Drive nez jsem se nadal uz to bylo tady.
"Jak se to veme spise ja byl nuceny kvuli vam opustit vesnici. Raiyoku nebo mozna Rinjiro?"
Pomalu jsem sahl do pouzdra na stehne a prehrabaval se v nem. Me pohyby byly natolik pomale ze si mohl byt jisty v tom ze nic nehodlam udelat. Z kapsicky jsem nakonec vytahl nejaky papir nebo to tak vypadalo byla to fotka hodne stara fotka ale zatim jsem vyckaval na jeho odpoved ale byl jsem v pozoru tady se nejednalo on chuunina nebo genina.

Nevedel jsem co si mam myslet. Nebyl to snad on. Ne Byl fotka kterou sem drzel v ruce ukazovala dost velkou podobu to nebyla jen nahoda.
"Fajn. Takze zdrejme nemate tuseni o osobach na teto fotce." Rekl jsem a ukazal mu fotku ktera byla porizena kratce prd jeho zmizenim. ZAcinalo to vypadat ze opravdu jsem na spatnem miste ve spatny cas. ocekaval jsem jeho nasledujici reakci.

Vazne jsem si zacinal myslet ze jsem se spletl. Zacinala me napadat pouze jedina moznost jak se presvedcit ale ta zrovna nebyla nejlepsi. Ale pokud to nevyjde budu muset povolat Hyroyukiho. Rozhodl jsem se zmenit taktiku preci jen nemohl byt jako kus ledu.
"V tom pripade je mi lito ze se dite z te fotky nikdy nedocka toho ze pozn asveho otce. I kdyz mu nezbyva moc casu. Je mi lito ze jsem vas tedy okradl o cas."
Trosku jsem zacal hrat na city a pak se otocil smerem k Mikomi. Vypadalo to snad jako bych to vzdal.

Opravdu mi nedal na vyber. kdyz byl otocen zady a ja taktez kousl jsme se do prstu a zacal skladat pecete na Kuchiyose no Jutsu v obrovske  mase koure jsem se obevil na Hyroyukim a ten si nemohl odpustit jeho poznamky.
"Rinjiro smrdis stejne jako pred lety co jsi me naposledy vyvolal." Holt to byl Hyroyuki porad rypal.
Mohl oklamat me ale ne zvire ktere jej znalo nebyl to cise pes ale i tak mel instynkty ktere oklamat nemohl. A uz vubec ne svym chovanim.

"Zmenil jsi se za tech 17 let Rinjiro. Lituji toho ze odmitas dat vysvetleni svemu synovi." Hyroyuki jen zakroutil nechapave hlavou.

Nebylo pochyb byl to muj otec veril jsem ze Hyroyuki se nemily. Byl jsem vice nez zklamany z toho co se stalo.
"Nepochopim jak te mama mohla milovat. A uz vubec neverim tem vecem ktere o tobe vypravela. Nejsi nic jenom kus hadru. Opustit rodinu a nakonec se kvuli tobe na me vykaslala i mama. Lituju ze jsem tvym synem."
|Rekl jsem byl jsme zklamany ani to ne ten pocit se nedal popsat.
"Jedno varovani. Pokud se ty nebo nekdo z teto vesnice pokusi napadnou konohu nebo nekoho z klanu. Ja budu tvym katem!!!!! To si pamatuj otce!!!"
Rekl jsem vaznym az neprijemnym hlasem. Pote jsem seskocil z Hyroyukiho hlavy a kyvnutim hlavy mu dal povel aby se vratil. na to zmizel v oblacku bileho koure. Pak jsem se podival na Mikomi a rekl. "Mikomi muzeme jit zpet do vesnice. Omlouvam se za cas o ktery jem vas okradl." Rekl jsem a cekal az se Mikomi pohne nebo at se stane cokoliv.

Raiyokuovi sem mel chut jednu vypalit. Ale ovladl jsem se nestal mi za to abych uz vice plytval dechem.
"Je to jedno. Ten Kunai schovej nez si ublizis." Rekl jsem Ritsuko a pak se vydal k brane doufajici ze me Mikomi bude nasledovat uz jsme tu nechtel zustat bit jen sekundu navic. Nemel jsem v planu se sem nikdy vic uz vratit pokud to nebude jediny duvod a to viridit si ucty.

Celý rozhovor jsem neslyšela, ale jeho konec už ano. Nešlo jej přeslechnout. V okamžiku, kdy se Rinjiro přiblížil na doslech, měla jsem pro něj jedinou větu.
"Jste ubohý zbabělec."

Otočila jsem se k Hikarovi, jehož momentální rozpoložení jsem si netroufla odhadovat.
"Je mi líto, že to dopadlo takto. Po tom všem sis zasloužil víc."

Nebylo pochyb o tom, že se chystám k odchodu. Nicméně mě mrzelo, že Kurohana se zamotala do tak nešťastné mise těsně po svém povýšení.
"Omlouvám se, že jsem ti neřekla celou pravdu. Ale děkuji za pomoc. Bez tebe bychom jej hledali těžko. Snad alespoň pro tebe zůstane laskavým člověkem." položila jsem jí ruku na rameno když jsem jí míjela na znamení, že onen kunai opravdu nutný nebude.

No preci jen se mi nechtelo odpovidat nebo nejak reagovat ale slusnost mi pravila ze musim.
"To nic Mikomi. Dostal jsem co jsem chtel." Rekl jsem a pote se vydal k brane. U brany jsem se mirne Ritsuko uklonil a pote zmizel z dohledu.
(Presun ja-Mikomi.)