Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Přešel jsem její nadšení, tak jsem se jen usmál a pohodlně se uvelebil v křesle.
"Arigatou Gozaimasu Shiranui, vyplatím vás, až se vrátíte," dokončil jsem tedy rozhovor s Shiranui a s Raikim.
"Rokuro, ještě chci, abys mi vrátil svou masku a tím to bude ukončené, děkuji ti za tvou službu a ochranu.." převzal jsem smlouvu od Rokura. Byl jsem hrdý na to, že někoho takového mám ve vesnici.
Teď jsem se hodlal věnovat našemu hostu. Uklonil jsem se.
"Zdravím Vás, watashi wa Nanadaime Hokage desu. Jsem rád, že jste mou žádost vyslyšel," byl jsem opravdu potěšen, že to šlo tak rychle.

Konečně jsme se dostali na řadu. Hokage vypadal jako někdo, komu bych mohl v budoucnu někdy věřit. Také jsem se uklonil.
"Marui, nebýt Vaší kunoichi, nebyl bych tady. Přechytračila mě, no, to je však jedno, máte tady tu podepsanou smlouvu...Jdu se pustit do své práce, víte, kde mě najdete.." podal jsem mu svou dohodu a sebral jsem se do vězení. Nevěděl jsem, kde však je, tak jsem čekal na někoho, kdo mě tam dovede, čekal jsem dole, před budovou.

Vypadalo to, že je Marui frustrovaný. Později si s ním promluvím. Byl zapálený do své práce. Do kanceláře se dostal jeden z ANBU, který byl u brány. V rychlosti všem vysvětlil, co se tam stalo a čekal v pokleku na další rozkazy.
Já jsem se podíval na Rokura a poté na Yaeko a zvažoval, co s tím uděláme.
"Rokuro, máš další misi...Chci, abys toho muže, který byl u brány našel a získal z něho informace. Vezmi si strážníky z Hyuuga policie.." kývl jsem na něj a poté jsem přešel k ANBU.
"Doveď toho muže, co právě přišel a má na sobě akatsuki plášť do vězení. Je to náš nový zaměstnanec.." rozkazy by byly. Teď jsem potřeboval odpovědi..Co zde dělá shinobi, který tvrdí, že je ze Suny, která je však zničená?

Kývla jsem Rokurovi na pozdrav, ale zjevně si mě nevšímal. To bylo tou mou angažovaností v případě jeho oslepnutí. Neměla jsem mu připomínat Shijininu smrt. Myslela jsem to dobře, ale jen se mi potvrdilo, že účel v takových případech nesvětí prostředky. Shiranui jsem si dobře prohlédla a zapamatovala jsem si její jméno. A dál jsem tu stála jako stín za Hokageho zády. Cítila jsem se hrdá na svou pozici, nedotknutelná. Dokonce i když jsem se musela smát Raikiho "Ty?," když si zřejmě myslel, že s ním půjdu na misi. Roztomilé. Ostatně jsem vždy zbožňovala děti. Pak jsem se zaměřila na dalšího příchozího, který se tu objevil se Shiranui. Ztrácela jsem přehled, přestože jsem pozorně poslouchala. Přesunula jsem pohled na Hokageho-sama a s úsměvem jsem se soustředila na jeho slova. Na to, jak pohyboval rty, na mimiku v jeho tváři, na jeho vlasy, na postoj... Přišlo mi to neskutečně zajímavé a měla jsem pocit, že bych tak dokázala strávit hodiny. V tu chvíli jsem k sobě okolní svět pouštěla jen skrze tlustý filtr, přestože jsem stále dávala pozor, jestli se před kanceláří neobjeví někdo další. Jednou senzibil, navždy a v každé situaci senzibil.

Nakonec ten, kdo se mnou půjde na misi nebyla za žena, kterou jsem si myslel, ale jakási Shiranui. Něco mi to jméno říkalo, ale nikdy jsem ji snad nepoznal. Popošel jsem k ní blíže.
"Takže ty se mnou půjdeš na misi?" otáži se, natočím tázavě hlavu na stranu a prohlédnu si ji stejně jako tu předchozí. Vypadá silně a rozumě.
"No nic. Myslím, že můžeme vyrazit." pokynu a ukáži prstem směrem k východu. Dobrodružně odkráčím z místnosti a ještě mávnu na všechny přítomné. "Mějte se!"

/Přesun

Ještě jednou jsem si povzdechla. " Tak se tu mějte. Já jdu dělat chůvu " S těmito slovy jsem odešla a následovala Raikiho, který si hrál na velkého Indiana Jonese, který prozkoumává svět. Každopádně byla to mise jako jiná a já se musela postarat aby vše proběhlo v klidu a pohodě.
/přesun

A byli jsme tady sami. Já a Yaeko. Při té představě se mi trochu zabarvila líčka a sklopil jsem hlavu. Vytáhl jsem deník Yaeko, kde mi psala, co všechno se událo.
"Teď si můžeme promluvit o tom, co vše se událo. Já jsem stihl dva body z mého plánu, předal jsem moc Feudálnímu pánovi, jehož funkce se změnila a naverboval jsem do našich řad Maruie, jehož věznitelská technika pomůže udržet naše zařízení."

Objevil jsem se i s Hanou před dveřmi a na chvíli se na ně zadíval. ,,Po tak dlouhé době to nebylo špatné." Narážel jsem na tu teleportaci a pak přistoupil ke dveřím a lehce na ně zaťukal. Nerad bych tam vtrhl jen tak a při něčem ho vyrušil. Hned na to jsem ustoupil a uvolnil průchod tak, aby po vyzvání mohla vstoupit první Hana.

Sledovala jsem všechny odcházet. Teprve poté jsem se odpoutala od jejich od jejich zad a dveří a vrátila se myšlenkami k Hokagemu. Zdálo se mi, že se tváří naprosto roztomile. Možná se mu tváře trochu zbarvily červánkovou červení, ale to se mi nejspíš zdálo. Přešla jsem blíž a opřela jsem se o jeho stůl. Už jsem stála delší dobu. Nejspíš jsem si zvykla na kancelářskou práci a dlouhé stání mi bylo nepříjemné. Dostala jsem se tak k němu blíž. Do nosu mu vnikla má oblíbená vůně jako nezkrotná růže, které ukradla oblíbený parfém okvětních lístků a přidala trochu vášně z trnů a lehkosti z listů. Přikývla jsem k jeho slovům.
"Pokud mohu něco navrhnout, bylo by vhodné vyhledat Amekage-sama,"  ozvala jsem se. "Čeká na vás už dlouhou dobu. Mohla bych pro ni poslat svou vránu. Zná její chakru, takže by stačilo, aby se přeletěla nad Konohou a rychle by ji našla, pokud tu stále je."
Myslela jsem samozřejmě Yunu. Soshi to bez ní bude muset chvíli zvládnout. Zarazila jsem se. A pak se mi na tváři objevil záhadný úsměv. Ještě předtím, než se ozvalo zaklepání, jsem o Seitově a Hanině přítomnosti věděla.
"Ach, ale vypadá to, že už sem dorazila sama. Čeká za dveřmi a má tu i doprovod."
Neznala jsem Seitovu chakru, ale její jsem poznala bezpečně.

Yaeko byla doopravdy velice svůdná. Její vůně byla mou oblíbenou a zatočila se mi hlava. Opravdu věděla, jak na chlapy! Chtěl jsem něco udělat když v tom jsme byli opět přerušeni. Teď nastane něco nepříjemného.
"Dále," rozhodl jsem se zatím nereagovat slovně na Yaeko, zatímco jsem ji hltal očima, respektive okem xD.

,,Já už pěšky nechodím." Usmál jsem se a po vyzvání vstoupil hned za ní a už ve dveřích se zarazil. Člověk by řekl, že je to špatné načasování. Kývl jsem jim na pozdrav a když Hana řekla Yaeko, jestli by mohla opustit tuhle místnost, tak jsem nevěděl, jestli se to týká i mě. I když by mi to asi Assasin později řekl. Rozhodl jsem se tedy, že zatím zůstanu taky.

Uklonila jsem se Amekage a zdvořile přikývla.
"To je samozřejmé, Amekage-sama," dodala jsem ještě.
Assasin už věděl, že se vrátím, jakmile tu bude prázdno. Poznám to. Jsem přece senzibil a navíc Uzumaki. Kromě toho jsem takto mohla zkontrolovat Soshiho a Yunu. Už spolu byli pryč příliš dlouho. Kenův trénink skončil o několik hodin dřív než Soshiho. I když byla pravda, že s tímhle chlapcem to bylo o hodně složitější. Byl citlivý. Věnovala jsem ještě jeden úsměv Hokagemu-sama a probleskla jsem se pryč.

//Přesun

Konečně jsem je uviděl. Uklonil jsem se Haně a pozdravil Seita. Teď nastala ta chvíle, kdy se dozvím všechno.
"Amekage-dono, posaďte se," nevěděl jsem, jestli tady chce i Seita, tak jsem teď o tom nic neříkal. Bylo to všechno moc důležité a tajné. Věděl jsem, že budu chtít znát víc.

"Sarutobi Sasuke..." zašeptal jsem a chvíli jsem civěl před sebe. Opět se mi vybavili společné chvíle strávené s ním. Bylo jich opravdu hodně.
"Vím o tom, že zahynul, neznám však podrobnosti..Kaguya? Myslíte Klan Kaguya?" zmateně jsem jí hleděl do očí. Opravdu jsem nevěděl, o koho se jedná. Jediný legendární ninja, který by mohl ohrozit svět byl přece Uchiha Madara, tak nám to všem zanechal Uzumaki Naruto-sama

Pomalym krokem sem se dostal az do posledniho patra. Nejak jsem to oc neresil dosel jsem ke dverim. Na ktere jsem zaklepal a cekal az se nekdo ozve.

Takže to bylo jinak?
Nedokázal jsem si vysvětlit, jak to teda ve skutečnosti bylo. Nikdo v současnost nežije, nikdo, kdo by nám to mohl vysvětlit.
"Jedno je jisté, něco tady nehraje. Pokud Sasuke obětoval svůj život, aby zapečetil Kaguyu, musel na něco přijít. On by to neudělal, pokud by opravdu neměl na výběr. Co má s tím společného vůbec Zetsu? Vždyť je to jen nějaká bytost, která byla vytvořená Madarou a z buněk Shodai-sama.." mírně jsem se zamračil.
"Hana-dono, prosím, vzpomeňte si na víc věcí, nebo pokud je to pro Vás nepříjemné, můžeme použít metodu čtení paměti.."

Dorazila jsem ke kanceláři a zaklepala jsem na dveře. Tentokrát jsem ale čekala na vyzvání. Záležitost, kterou jsem třímala v rukou, sice spěchala, ale nechtěla jsem Amekage-sama přerušit nit nebo cokoli důležitějšího.

Vyrušilo nás zaklepání, chvíli jsem váhal, pak jsem se zvedl.
"Promiňte," omluvil jsem se a otevřel dveře, spíše jen pootevřel.
"Yaeko-san? Výborně, právě Vás hledám.." pousmál jsem se a věnoval jí jeden z mých speciálních pohledů určených jenom pro ni.
Vpustil jsem ji dovnitř a poté si sedl zpátky do křesla.
"Yaeko-san, tady Amekage-dono zřejmě bude potřebovat trochu pomoci s pamětí..Četl jsem spis o Vašich schopností, myslím, že Vy budete tou nejlepší volbou.."

Pod jeho pohledem jsem se cítila naprosto bezbranně i bezpečně zároveň. A to samotné mi přišlo jako skutečně nebezpečná kombinace. Svůdně nebezpečná, dokonce.
"Bude mi ctí, Hokage-sama," přikývla jsem a pousmála jsem se.
Úsměv jsem věnovala i Amekage-sama. Nemusela se ničeho bát. Nepolezu jí do vzpomínek, ve kterých nemám, co dělat. Jsem v této disciplíně dostatečně zkušená, abych věděla, co s její pamětí provést. Ale to nebyl důvod, pro který jsem tu byla.
"Musím vám ale nejdřív oznámit nové informace o narušiteli u brány," podala jsem mu zprávu, která dokonale shazovala několik našich významných klanů a udělala z nich vlastně jen loutky, které jeden Oinin s Geninem dokážou přechytračit.
Počkala jsem, až krátkou zprávu dočte, než jsem pokračovala.
"Dobrou zprávou je, že takto můžeme bezbolestně zjistit, z které pochází vesnice," pousmála jsem se. "Jak možná víte, ovládám teleskopovou techniku a jelikož jsem měla to štěstí na narušitele narazit, zapamatovala jsem si jeho chakru. Dokážu ho najít kdekoli na světě, včetně prostředí, v jakém se bude nacházet."
Lehce tak podle pozadí obrazu v mé křišťálové kouli poznáme, o kterou vesnici či organizaci se jedná. Poznáme, kdo nám chtěl uškodit a budeme se podle toho moci zařídit. Cítila jsem se důležitá a nebyl to žádný arogantní pocit. Byla jsem upřímně ráda, že mohu být konečně užitečná muži, kterého obdivuji, a to hned dvakrát za jediný den. Vyvolalo mi to zářivý úsměv na tváři.