Kancelář Mizukage

First topic message reminder :

Zde Mizukage tráví většinu svého času. Vchod do budovy je hlídán ANBU, kteří se po určitém čase vždy vymění. V přízemí je velký prostor s automatem na kávu, horkou čokoládu a další pochutiny xD. Jsou tam křesla, ve kterých můžete počkat, než na vás přijde řada. Dole také najdete pořadová čísla, se kterými budete postupovat do kanceláře. Na konci chodby je kancelář.
V posledním patře, než se vstoupí na střechu, je místnost, kde jsou všichni poštovní opeřenci. Pověření lidé je posílají ze střechy budovy.



Kancelář není nijak zabezpečená, ovšem veškeré dokumenty ano. Každý dokument je zapečetěný a pečeť může odstranit pouze Mizukage. V případě nepřítomnosti Mizukage pečeť odstraní její sekretář/ka.

Otevírací doba xD :
Po-Pá      09:30-20:30
So-Ne      09:30-19:30
BTW: Neberte to doslova, Mizukage je taky jen člověk
BTW: Autorská práva na tenhle post patří Lady Hitomi Yamada, Hachidaime Mizukage. xD

Faito

Když Kiseki odešel, opět jsem chvíli přemýšlel o tom, co t eď bude se světem. Co se asi tak děje v jiných vesnicích, jestli se mě ostatní kage bojí, jestli už osnují plány, jak nás srazit na kolena a opět donutit sedět ve stínu Konohy.
Mrštil jsem sklenku proti zdi. Něco u okna poplašeně zapískalo. Netopýr držící vzkaz. Vzal jsem ho a v baru u vína jsem vyhrabal kus ovoce a podal mu ho.
Přečetl jsem dopis.
Akuma no Saito? pomyslel jsem si, došel ke skříňce a začal probírat složky, až jsem ji našel.
"Pouze Raikage ji chránil před zapsáním do bingo knihy..."
Mé oči přelétaly z řádku na řádek a co jsem četl, se mi vůbec nelíbilo.

Sedl jsem ke stolu a začal jsem psát.

DOpis:

Dopis jsem nakonec připevnil k netopýrovi a nechal ho, ať odletí, kdy bude chtít.

Faito

Byl čas. Trochu mě mrzelo, že legendární šermíři nedorazili zpět, ale o to lepší jistě je jejich trénink.
Vzal jsem si všechny věci, klobouk kage a vyrazil před bránu.

// přesun

Faito

Ještě nad ránem jsem se vrátil do vesnice. Můj životní sen se splnil. Teď už jen dokonat dílo, které jsem začal. Na řadě je Konoha a zbytek velkých vesnic...
Vyšel jsem nahoru na schody a strhl vzkaz ze dveří. Chvíli jsem přemýšlel a trochu jsem si povzdechl, když jsem si vzpomněl na to, kdo je Kange. Ale což, trochu mu pomůžeme v jeho snažení...
Vešel jsem do kanceláře, položil záhadnou skřňku na stůl a napsal jsem rozkaz. Dal jsem ho strážím a posadil jsem se ke stolu. Pozvánky na sraz kagů byly už rozeslány, teď stačilo jen pořádně si připravit svůj plán... Plán, po kterém už na světě konečně zavládne mír...

Faito

Už jsem se chystal vyrazit na hřbitov. Skříňka byla bezpečně ukryta a čekala na svou příležitost, když v tom někdo zaklepal.
"Dál!" zavelel jsem a usadil se v křesle. Vešla mladá Terumi. Když jsem ji viděl naposledy, zůstávala u obléhacích strojů, ale co s ní bylo dál, jsem nevěděl.
"Co potřebuješ?" zeptal jsem se a pro z krácení času začal psát kondolence.

Vůbec mě nepřekvapuje, že na mě nasadil tolik lidí. Měl na to právo, nevěděl jak se budu chovat, až zjistím, co udělal. Doprovázena dvěma sférami, už vypovídalo za vše. Buď jsem se bála, nebo jsem něco chystala. Ochranka otevřela dveře do jeho kanceláře a já spolu se sférami vešla dovnitř. Sféry se zastavily u dveří a nehnutě postávaly.
Já jsem přistoupila blíže a dala si dolu kapuci. Zadívala jsem se na něj, v mích očích nebylo zrovna poznat na co myslím. Spíš jsem se nemohla rozhodnout co mu řeknu.
Pak jsem jen pozvedla ruce a zatleskala mu.
"Klobouk dolů, Faito."

Faito

Než jsem stihl Yoko vyslechnout, vešel velitel ANBu a kývl na mě.
"Omlouvám se, ale tohle je důležité, odejdi, prosím..." řekl jsem Yoko, ale znělo to spíš jako rozkaz.
Podíval jsem se na Reinu a přemýšlel, jak rychle bych dokázal tasit, kdyby něco zkusila.
Zkontroloval jsem i sféry Rinneganu a až poté jsem vstal z křesla.
"Děkuji, lady Otokage..."
Tak už jsem jí dlouho neřekl. Schválně jsem volil slova, která ode mě naposledy slyšela, když jse sloužil pod jejím vedením.
"Doufal jsem, že najdeš vzkaz a že ho pochopíš... ale řekni upřímně, co čekáš od tohoto setkání?"

Lady Otokage? hrklo ve mě. Udělal to snad schválně, kvůli mě? Vzbudit ve mě otázky a pochybnosti tedy uměl na výbornou.
"Že už si konečně přestaneme hrát na drsňáky a normálně si promluvíme. Lidé Otogakure čekají, že pomstím padlého Otokageho, a jak to mám udělat, když vlastně nemůžu? Pomyslel si na to, jak se bude aliance tvářit, až zjistí, že ve vedení jsou dva nesmrtelní kágové momentálně jedna dvě žijící legendy? Já nevím jestli si tohle promýšlíš, nebo vymýšlíš za pochodu, ale upřímně díky. Tímhle krokem si nastartoval to, o čem jsem hodně dlouho pochybovala." mluvila jsem klidně. Mohla jsem působit i uvolněně.

https://www.youtube.com/watch?v=GH-DbRhp4BQ


Faito

Působila uvolněně. Byla mi vděčná, protože jsem zabil někoho, kdo jí lezl do zelí. Na jednu stranu mě trápilo, že jsem musel odstranit toho schopnějšího z vůdců Otogakure, na stranu druhou to bylo dobře - kdyby se dostal k moci a rozhodl se odstoupit od dohody, byl by s ním mnohem větší problém. Pomalu jsem vykročil k Reině. Došel jsem k ní. V mých očích nebyla ani kapka strachu, ba co víc, byl jsem spokojený. Ten úsměv musela nesnášet.
"Ty to stále nechápeš?" řekl jsem a pomalu natáhl ruku.
"Dám ti Otogakure. Za týden svolám sraz v Údolí Konce. A tam požádám vůdce ostatních vesnic, aby složili přísahu o věčném míru. Myslíš, že když ji složí, jak ty říkáš, dvě nesmrtelné legendy, že se ostatní nepoddají?"
Dotkl jsem se jí a pohladil ji po tváři. Jako kdyby mě nemohla zabít jediným pohybem, jedinou myšlenkou. Byl jsem si jistý sám sebou.
"Ty mi neublížíš, Reino. Vděčíš mi za tolik věcí. Máš zpátky svou vesnici, zbavil jsem se muže, který tě chtěl zabít, a ani nečekám slova díků... Ale žádám protislužbu: Už nikdy, NIKDY neproliješ krev neoprávněně. Země spolu nemusí válčit. Když zničíme zárodky temnoty hned ze zažátku, můžeme si konečně žít vlastní životy!"
Poslední slova patřila hlavně jí. Pořád jsem ji slyšel mluvit o tom, jak ji do všeho nutili, jak měla svázané ruce a nemohla se odprostit. Teď konečně nastala ta chvíle klidu, kdy se mohla zamilovat, do koho chtěla, nemusela si stále krýt záda, mohla si dělat, co si zamanula.
"Řekni svým lidem, že jsme zabil Madaru. Stejně ti neuvěří. Nikdo neuvěří. Nikdo nepřipustí, že by mohl tak mocný muž padnout. Budou doufat, že tam stále někde je, ale jistí si nebudou. A právě v té době budeš mít klid..."

Sledovala jsem každý jeho pohyb. Moc dobře jsem si uvědomovala, že jsem už podruhé na jeho území a teď poprvé částečně chráněná.
Nevěděla jsem jak správně formulovat svoje myšlenky. Chtěla jsem mu poděkovat, kolik lidí tohle pro mě udělalo? Když mě pohladil, tak jsem na okamžik zavřela oči, ale pak je zase otevřela. Zvažovala jsem dlouho nabídku Crystal. Teď ji budu muset odmítnout, Faito mi dal nabídku vyššího kalibru a ceny, která se prostě nedá odmítnout.
"Děkuju." šeptla jsem k němu přidržela jsem jeho ruku tou svou na mé tváři. Čekala jsem cokoli od tohoto setkání jen ne to, že se takhle zlomím sama.

Faito

Ještě chvíli jsem jí dopřával dotek, který jí byl příjemný, ale pak jsem ruku stáhl.
"Dalo mi hodně práce, než jsem tě přesvědčil, že mi na lidech záleží."
Úsměv se vytratil a vystřídala ho vážná tvář.
"Otogakure je tedy tvá, zařiď si to jak chceš. Jsi konečně volná, tak si to nezkaž. Nerad bych zabíjel dalšího člověka s Rinneganem jen proto, že se neumí udržet na uzdě..."
Podíval jsem se jí do očí pevným pohledem, který utvrzoval, jak moc vážně to myslím.
A teď, pokud nemáš žádné otázky, můžeš jít. Uvidíme se příští týden na srazu. Počítám s tvou podporou, Reino..."
Lehce jsem se uklonil, byť jsem měl celou dobu navrch. Chtěl jsem jí projevit vděk za to, že neudělala žádnou hloupost. A také jsem nemohl zapomenout na to, co jsem k ní kdysi cítil a co mám uložené hluboko v srdci.

Kývla jsem a měla jsem na odchodu, ale nemohla jsem bez té odpovědi odejít.
"Proč si to vlastně udělal, když si mě chtěl předtím zabít? Proč si to neudělal, když si tak lehce zabil Madaru?" potřebovala jsem to vědět. Nemůže ve mě něco vzbudit, a pak mě prostě poslat pryč.

Faito

"Nevzpomínáš na náš rozhovor v Údolí Konce?" zeptal jsem se a usmál se.
"Já tě nikdy zabít nechtěl. Chtěl jsem z tebe jen dostat tu pomstychtivou, nevyrovnanou povahu, která ničila, na co přišla. Víš moc dobře, že v jádru duše nejsi zlá, stejně tak jako já. Jen doba nás tlačí do nepříjemných situací..."
Na chvíli jsem se odmlčel a snad se odhodlával k následujícím slovům.
"A protože od první chvíle, kdy jsem tě viděl, bych na tebe nedokázal vztáhnout ruku..." dodal jsem slovy prostou, leč významem nedocenitelnou větu.
Pak jsem se trochu usmál, abych odlehčil situaci.
"Ale rozhodně na to nespoléhej..."

"Jistě, nepopírám, že mi ztuhla imaginární krev v žilách, když ses mě dotkl." pousmála jsem se. Holt mysl si to pamatuje.
"A ještě jedna otázka, bůh ví, kdy budu mít zase tu příležitost, proč ses stal Edo tensei, muselo to být dobrovolně, protože někdo tak silný by se nenechal jen tak zabít."

Faito

"Protože s Edo tensei jsem získal nedozírné možnosti. Nekonečná zásoba chakry, nesmrtelnost... Můžu bdít nad obyvateli Kirigakure, dokud neuznám, že se můj čas naplnil, a sám neodejdu..."
Ano, byla tu možnost, že někdo prostě přijde a zapečetí mě, ale to bylo jen malé riziko za nedozírné možnosti.
"Stal jsem se jím dobrovolně. Nechal jsem Kashikeho, aby mě setnul. Jistě si ho pamatuješ, také sloužil pod tebou. Dokonce byl poblíž, když jsi "zemřela"..."
Chvíli jsem mlčel, ale pak se mi koutky zvedly v lehkém, zvědavém úsměvu. Jako kdybychom hráli na pravdu.
"Řekni, když jsi měla Rinnegan, když tě poprvé probrali. Proč jsi mě nepřišla zabít? Neměl bych šanci..."

"Nemohla jsem, nesměla. Měla jsem v sobě rozkazy. Madara mi nedovoloval prakticky opustit vesnici. Když jsem se dozvěděla, že s tebou spolupracuje, tak jsem se naštvala a dal mi rozkaz tě nezabíjet. Tak jsem se šla zbavit jeho rozkazů po svém. Jenže potom jsem už na to neměla nějak chuť vrátily se mi zpátky city." dořekla jsem svůj dlouhý pravdivý monolog

Faito

Trochu jsem doufal v jinou odpověď, takže jsem mlčel. Co na to také říct, že...
Vytáhl jsem tedy další trumf:
"Hitomi žije..." řekl jsem.
"Skrýval jsem ji, protože jsem nehodlal riskovat další útok na svou vesnici. Je ve svém domě s Daisukem a vychovává Karin... Nechtěl jsem ti to říkat, ale už to ví dost lidí a nebezpečí už pominulo, takže..."

Už jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí.
"COŽE?!" vyjekla jsem překvapeně. Panebože, co má tenhle muž ještě na svědomí?
"Truchlila jsem pro ní. Víš jak mi na tom záleželo?" pak jsem se ale zarazila, pořád je to moje konkurentka. Tak jsem se narovnala a uhladila si plášť.
"To je fajn, že je naživu." řekla jsem klidně, jako by se nic nestalo. Začínala jsem se obávat toho, co přijde dál.
"Ještě něco, co bych měla vědět, jestli tě mám příští týden podporovat?"

Faito

Pozoroval jsem její reakce a v hloubi duše jsem se bavil. To víš, Reiničko, byl jsem pilný...
"Hlavu Madary mám pořád u sebe..." řekl jsem jen a gestem ruky jsem ji pobídl, že je čas jít.
"Ale stále mám na starost bezpečnost vesnice, takže myslím, že náš rozhovor je u konce. Rád jsem tě viděl. Užívej nového života, Lady Otokage..."
A zase to označení, jako kdybych jí chtěl něco sdělit. Nebo jsem ji jen vodil za nos, protože jsem měl ještě stále radost ze svého činu.

"Jistě." pronesla jsem sarkasticky, to že zabil jednu z možností, jak být opět živá, jsem raději už neříkala, protože by to špatně dopadlo a Assasina zabít nemůžu. Povzdychla jsem si a pokynula sférám, aby šly napřed. Vyšly ze dveří a já za nimi, ale ještě jsem se otočila ve dveřích.
"Tak příští týden." mrkla jsem na něho a nandala si kapuci na hlavu a vyrazila k bráně.

(přesun)

Po obchůzce kolem vesnice jsem byla velice znuděná a již dlouho jsem neměla misi. Od života jsem moc nečekala, byl nudný, nijak vzrušující, jediné mí vzrušení bylo z boje a z momentu, kdy má čepel prošla něčím tělem, pomalu jsem ztrácela své emoce a není divu, i když nerad člověk zabíjí čím víc lidí zabije tím se stává méně citlivým, možná že je to dobře co já vím? Tak jsem si šla pro misi k Mizukagemu a zaklepala na jeho dveře.

Faito

Usedl jsem zpět ke stolu a sepisoval, co chci říct na srazu kagů. Doufám,ž e tam budou.
Jelikož jsem nepotřeboval spát, čas pro mě byl naprosto irelevantní. jen jsem se nadál a už zase uteklo několik dní.
Kdosi zaklepal na dveře.
"Ano?" vyzval jsem jej dál a došel k zrcadlu. Vytáhl jsem speciální mast od Mikomi a druhou od Hineho. Přes pravé oko jsem totiž měl šerednou jizvu, která se trhala čím dál víc. Zaceloval jsem ji tedy a vida v zrcadle mladou chuuninku, zeptal jsem se:
"Co potřebuješ?"