Kancelář Mizukage

First topic message reminder :

Zde Mizukage tráví většinu svého času. Vchod do budovy je hlídán ANBU, kteří se po určitém čase vždy vymění. V přízemí je velký prostor s automatem na kávu, horkou čokoládu a další pochutiny xD. Jsou tam křesla, ve kterých můžete počkat, než na vás přijde řada. Dole také najdete pořadová čísla, se kterými budete postupovat do kanceláře. Na konci chodby je kancelář.
V posledním patře, než se vstoupí na střechu, je místnost, kde jsou všichni poštovní opeřenci. Pověření lidé je posílají ze střechy budovy.



Kancelář není nijak zabezpečená, ovšem veškeré dokumenty ano. Každý dokument je zapečetěný a pečeť může odstranit pouze Mizukage. V případě nepřítomnosti Mizukage pečeť odstraní její sekretář/ka.

Otevírací doba xD :
Po-Pá      09:30-20:30
So-Ne      09:30-19:30
BTW: Neberte to doslova, Mizukage je taky jen člověk
BTW: Autorská práva na tenhle post patří Lady Hitomi Yamada, Hachidaime Mizukage. xD

Faito

Já jsem se snad přeslechl!
"Cože?" zeptal jsem se hlasem chladným jako led. Vstal jsem, došel až k tomu drzounovi a čapl ho pod krkem.
"Řekni to ještě jednou, to, že jsem zapříčinil tvé selhání nedostatkem informací..." zasyčel jsem a díval jsem se mu přímo do očí.
"Můžeš mluvit o neuvěřitelném štěstí. Oinin má jen jednu šanci na správné provedení. A pokud selže, pak mu to je už stejně jedno, protože někde visí za střeva v cele. Takže příště, až ti dám rozkaz eliminovat někoho tak důležitého, zkus používat hlavu, než se vrhneš na hrdinskou zteč. Protože jestli mi ještě jednou budeš dávat za vinu mou neschopnost, osobně se postarám o to, abys trpěl... Ven!"
Poslední slovo bylo jasným znamením, že nechci slyšet už ani slovo.

Hodím na sebe plášt a ANBU. Prudce se otočím a začnu odcházet směrem ven. stejnak za to nemužu jenom já. At si dělá co myslí Mizukage Odejdu //přesun

Jeden z mnoha dní co procházím ulicemi Kirigakure a prázdným pohledem koukám skrz davy lidí všude okolo. Všichni někam spěchají a panika je na spadnutí. Na každém rohu je hlídkující shinobi a sledují všechno podezřelé co se kolem děje. Každý pracuje a nikdo jen tak nesedí na zadku. Dokonce neustále cítím v zádech to nepříjemné bodání jakoby mě někdo pozoroval. Lehce jsem nadzvedl obočí a všiml jsem si stínů přeskakujících z budovy na budovu. Jde vidět že se změnou režimu nám tu trochu zhoustla atmosféru. Chodím těmito ulicemi už nějaký ten rok, ale takhle to tu ještě nevypadalo.
Časy se mění,.. co říkáš?  vzpomněl si na ní.

Po chvilce jsem došel k vysoké budově, která končila někde vysoko v mlze. Zvlášť v téhle době bylo vidět sotva 2 metry před sebe. Bylo to sídlo Mizukage. Při vstupu do budovy jsem jen letmo koukl na ANBU stojící u dveří a vešel jsem dovnitř. Přede mnou bylo pár schodů a dlouhá chodba na jejímž konci byla kancelář. Nebylo to poprvé co jsem tudy procházel, ale přece jen to bylo zvláštní. Šel jsem pomalu a hlavou mi lítali různé myšlenky, hlavně jsem přemýšlel nad tím co vlastně budu chtít říct. A docela jsem byl nervozní abych neudělal klanu ostudu před novým Mizukage. Vzpomněl jsem si na svůj výcvik a rodinný kodex a trochu mě zamrazilo. Ale Mizukage mi dál vrtal hlavou. Jaký asi bude hmm? řekl jsem si v duchu.

Když jsem přišel před dveře kanceláře, slyšel jsem tam hlasy a tak jsem se posadil na lavici před dveřmi a vyčkával kdy bude volno. Na stolečku po mé pravici ležel poslední výtisk Deníku Shinobi-ho. Podíval jsem se na něj a na titulní straně bylo velkým písmem vytisklé „Sunagakure vrací úder!“  nechápavě jsem to pročítal a ve finále jsem došel k závěru že to bude další z vtipů co nechápu.

Po chvíli se ve dveřích objevil nějaký ANBU, sice neměl masku ale mám na ně celkem čich. Přece jen mezi nimi vlastně žiju a poznám ten chlad, který se s nimi nese. Vypadal celkem podrážděně a já na něj jen upřeně hleděl, bez nějakého zvláštního respektu či pokory, skoro jako bych koukal skrz něj. Jeden by se otočil a díval se jestli za ním není někdo další, ale on si mě ani nevšiml a prošel kolem mě jako bych neexistoval, takže mi to svým způsobem oplatil. 


„Kenji Uesugi, Mizukage-sama. Je mi ctí.“ řekl jsem hlasitě, ale né příliš a zároveň velmi zřetelně a plynule aby mi bylo perfektně rozumět. Čekal jsem na nějaké vyzvání nebo tak něco. Přeci jsem jsem nevěděl co můžu očekávat.

Faito

Seděl jsem v kanceláři. Ten Oinin ve mně vyvolával spoustu otázek, jako: Mám vyrazit celou skupinu lidí, kteří vybírají Oininy, nebo je mám rovnou zabít?
Z myšlenek mě ale vytrhlo zaklepání. Prohlédl jsem si příchozího od hlavy až k patě. Klekl s nejvyšší úctou. To mě po těch předchozích výjevech trochu překvapilo.
"Vstaň a řekni, co potřebuješ, Uesugi Kenji..." řekl jsem a pro mnohé by to znělo jako rozkaz.

Na jeho vyzvání jsem vstal a znovu se letmo podíval na Mizukageho. Obvykle jsem byl docela klidný, ale tentokrát jsem mohl působit celkem rozpačitě. Hlavní důvod proč jsem tu byl no,... tak nějak jsem potřeboval cíl o který bych usiloval, poprvé v životě jsem cítil prázdnotu. Ne, poprvé jsem jí začal odmítat. Jen jsem nějak nevěděl jak to nadhodit.

"Ehm, no... chtěl bych se stát jedním ze sedmi legendárních šermířů naší vesnice. Co pro to musím udělat?" začal jsem sice trochu nejistě, ale nakonec jsem se snažil znít vážně a sebevědomě. Přece jen někdo kdo má takový cíl, nemůže pochybovat sám o sobě. Nicméně vzápětí mi došlo jak troufale může něco takového znít přece jen jsem zatím ničeho velkého v tomhle světe nedosáhl. Vysoké ambice jsou ale důležité. Někdo by řekl že takoví lidé jsou blázni co se ženou rychle za smrtí, ale co je vlastně cíl našich životů? a mého? Krátká chvíle pro mě byla opravdu dlouhá a hlavou mi proběhlo mnoho myšlenek, ale nedal jsem na sobě nic znát.

Faito

"Vybrat si meč a dokázat, že na to máš..." řekl jsem klidně. Byl jsem rád, že jak přihlášky do Oininských jednotek, tak Legendární šermíři se hezky množí. Byla škoda, že takový potenciál zůstává nevyužitý.
"Které meče bys chtěl?"

Jeho reakce mě trochu překvapila, čekal jsem nejspíš že bude reagovat trochu překvapeně a ne tak klidně. Ale na druhou stranu jsem byl rád že dostanu šanci. Další otázkou bylo jaký meč bych chtěl. Zamyslel jsem se nad tím jaké meče jsou na výběr. Přece jen jsem čekal nějakou zkoušku, nebo něco takového a ne výběr hned z fleku.

Samehada, Hiramekarei, Kubikiri, Nuibari, Kiby, Kabutowari, Shibuki. Chtěl jsem to rychle zvážit. Samehada by mě nepřijala kvůli chakře. A Shibuki, Kabutowari a Nuibari vlastně nejsou meče. Na mysli mi zůstali tři meče - Kubikiri, Hiramekarei a Kiby. Cítil jsem se trochu jako Ash když vybíral pokemona. Snad tam ještě nějaký bude. Moje sympatie padli k meči, respektive mečům s názvem Kiba. Jsou to prý nejostřejší čepele na světě, jsou relativně nenápadné oproti např. samehadě. A poskytují uživateli i trochu raitonu což by se mi hodilo.
"Chtěl bych meče Kiby" po menší chvilce přemýšlení ze mě vypadla jen tahle věta.

Faito

"No dobrá. Až vymyslím nějakou misi, kterou by sis mohl meče zasloužit, pošlu ti vzkaz..." řekl jsem prostě. Nechtěl jsem mu dávat meče. ve vesnici zatím neměl takové jméno, abych ho zaznamenal, i když klan jsem znal. Prozatím tedy zůstanou meče u mě.

Jak jsem očekával budu si muset projít zkouškou a prokázat že nést pýchu mlžné si zasloužím. Nejspíš to nebude nic jednoduchého, ale nebude to první zkouška kterou jsem si musel projít. Strach byla ale jedna z mála věcí se kterými jsem tu čest ještě neměl. Výraz v mém obličeji se vlastně nezměnil. Stále tak trochu lhostejný, téměř prázdný výraz.
"Rozumím" řekl jsem a dal se pomalu k odchodu. Zavřel jsem za sebou dveře a při odchodu jsem si sebou vzal ty noviny.

/Přesun

Díky doprovodu ANBU jsem nemusel ani čekat na zavolání. Jistě se k němu můj příchod už dostal pár minut před mým příchodem. U dveří jeho kancelářem jsem přesto zaklepal ze zdvořilostí ať si nemyslí, že jsem někdo z venkova. Čekal jsem maximálně pár vteřin a pak s doprovodem vešel do kanceláře. Přistoupil jsem blíže a sáhl po svitku, který jsem si vybral z věcí a natáhl ruku se svitkem k Mizukagemu. " Těší mě, že vás konečně poznávám Mizukage-sama. Posílá mě nově zvolený Raikage se vzkazem pro vás. " Čekal jsem s nataženou rukou dokud si neveme svitek. Bylo to celkem rychlé a tak jsem byl zvědav za jak dlouho se zas vrátím do vesnice.

Svitok:

Faito

Když vešel posel z Kumogakure, zrovna jsem přemýšlel nad týmy a nad tím, že už jsem si dlouho nezabojoval.
Přečetl jsem dopis. Pak jsem vzal kus čistého papíru a napsal na něj:

dopis:

U psaní dopisu jsem se tvářil naprosto nezaujatě. Vlastně to byla jen formalita. Ale upřímně jsem doufal, že Kumogakure neudělá nějakou hloupost, až se bude chtít zapojit do dění ve světě.
Podal jsem dopis s pečetí zpět Sanjimu.
"Vzkazuje Raikage ještě něco?" zeptal jsem se.

Zdálo se, že tato formalita je fakt rychle vyřízena. Ani jsem se nenadál a už jsem měl v rukou další svitek, který byl tentokrát pro našeho nově zvoleného Raikageho od Mizukageho, který je přímo přede mnou. Odpověděl jsem i na Mizukageho dotaz když už se ptal. " Ne. Poslal mě jen se svitkem, toť vše. " Vskutku to tak bylo a já vyčkával zdali je to všechno, čekala mě ještě Konoha, kde jsem doufal v taktéž rychlý postup.

Faito
"V tom případě tě tu již nic nedrží a můžeš jít..." řekl jsem a sklonil jsem se zpět k papírům. Bylo mi jedno, jak dlouho tam budeš ještě stát, pro mě ale už nebyl důležitý.

Nyní jsem v Kirigakure měl vše vyřízeno. Nyní stačilo jen dojít do Konohy a pak zpět do Kumo. Lehká to mise, jen doufám, že se v Konoze moc dlouho nezdržím kvůli dalším povinnostem. Uklonil jsem se a potom se odebral pryč z kanceláře. Cesta po schodech dolů byla lepší než nahoru. Pomalu jsem odcházel k bráně.
/přesun

Můj doprovod mě přivedl do budovy, kde měl kancelář Mizukage a ihned mě uvedli, tudíž jsem se nemusel znovu představovat, poklekl jsem na jedno koleno a tiše se nadechnul. Projevování zdvořilosti před výše postavenými shinobi pro mě byla samozřejmost, tomu mě naučila má služba u ANBU. ''Mizukage-dono, jsem tu na přání rady Konohagakure no sato. Rada dofá že jste se po válce plně zotavili a že je naše příměří stále tak pevné. Taktéž by chtěli vědět jestli nepotřebujete nějakou pomoc, at už ve formě léků, stavitelů, či vojenské podpory. Posílají mě osobně jako důkaz toho, že nám na vaší vesnici opravdu záleží'', dořekl jsem pevným hlasem a zůstával ve stejné poloze. Musel jsem co nejchytřeji volit svá slova, toho jsem si byl vědom, přece jen jsem tu nechtěl zemřít, ale zároveň jsem se musel něco dozvědět o jejich vojenské síle, jak mi řekl Kentaro. Zatím se tu ke mě jako je členovi Sabisu nechovali s odporem, tak uvidíme jak to bude pokračovat...

Faito

Prohlédl sjem si toho muže z Konohy od hlavy až k patě, a když domluvil, odpověděl jsem:
"Myslím, že Kirigakure je pevným pilířem v moderním světě. Vaše Rada má jistě na starost spoustu důležitějších věcí. Vyřiďte v Konoze, že Kiri se o sebe postará, a pokud ne, o pomoc si řekne...
Ale chtěl bych něco vědět: Je u vás ještě radní Kentaro?"
Při té větě jsme ho probodl pohledem. Sledoval jsem každý jeho pohyb, každé jeho letmé mihnutí očí, které by nasvědčovalo tomu, že bude lhát. Samozřejmě jsem nemohl lež uhodnout na sto procent, ale poznal jsem lidi, kteří přemýšlí, co řeknou.
"Protože mi něco dluží..."

Potlačil jsem zachvění, které mnou chtělo projet když dořekl tu poslední větu. ''Možná ano, nestarám se o záležitosti rady, pouze plním jejich rozkazy a je mi jedno od koho jsou'', řekl jsem chladně a nespouštěl z něj oči, ani o píď jsem se nepohnul. V potlačování emocí a lhaní jsem byl velmi zkušený, a navíc to nebyla lež, jen jsem mu nechtěl říct že spadám přímo pod něj, podle jeho tonu ten Kentarův dluh nebyl nic dobrého. Z Mizukageho nic nedostanu a s ochrankou za zády se těžko setkám s někým jiným abych se něco dozvěděl, leda že by.. ''Vyřídím vše co jste mi řekl... Mizukage-dono bylo by možné abych tu jednu noc pobyl? Jsem unavený z cesty a plížit se tou zdejší mlhou je opravdu oříšek. Přespím ve zdejším hotelu, najím se a vydám se zpět, pokud svolíte'', řekl jsem pevným hlasem a pohledem upřeným do jeho očí. I když byl pravděpodobně silnější, nechtěl jsem dát najevo ani trochu slabosti.

Faito
Z jeho odpovědi jsem radost neměl, ale chápal jsem ji. Také bych se nezajímal, kdyby mi někdo zaplatil.
"Beze všeho, pokud se spokojíte s ochrankou před dveřmi a před hotelem. Uvědomte si, že jste silný shinobi a rada Konohy mou důvěru zrovna nemá. Můžete jim ale vyřídit, že Kirigakure se nehodlá do ničeho plést, jde mi o životy mých lidí. Válek už bylo dost..."Pokud už nic nepotřeboval, gestem ruky jsem ho ujistil, že může odejít.

Sakra, jsem hloupej že mě nenapadlo přidělení ochranky. Sevřel jsem pevně ruku v pěst a až teprve poté jsem se postavil. Získávání informací neznělo tak obtížně.. Kdybych měl alespoň trochu volné ruce a nemusel se hnedka představovat jako Sabisu, Kentaro dost mi to ztěžuješ. ''Děkuji Mizukage-dono a vyřídím vše do posledního slova. Prozatím nashledanou.'' Řekl jsem a odešel z místnosti. Prvně se půjdu najíst a pak se podívám možná do knihovny, nemám domácí vězení a mám málo času. Pravděpodobně bych dokázal vyřídit ochranku, vyvzpovídat nebo unést nějakého slabšího shinobiho, ale nechcem přece vyvolat žádný konflikt že? Každopádně nemám moc času. S touto myšlenkou jsem opouštěl majestátnou budovu a vydal se hledat nějaké občerstvení. (přesun)

Faito

Do kanceláře přiběhl posel se vzazem, že u brány čeká jakási žena v nezvyklých šatech a podivnou maskou na obličeji. bylo mi jasné, kdo to je. Okamžitě jsem se ozbrojil a vyrazil.

//přesun

Dorazím ke kanclu a když zjistím, že tu Faito není, napíšu mu stručný vzkaz s popisem co se stalo a jak to dopadlo v lese u Hineho. Zároveň zkusím odchytnout někoho z Anbu nebo z personálu, aby poslal skupinu pro mrtvolu toho muže co jsem ho zabil. Pak se vydám do baru zapít další zářez.

//přesun

Faito

"Hledáš někoho?" ozvalo se za Akumou.