Hokage monumenty

Najednou se místo Seita objevil dřevěný špalek a já ho zlostí mrštil o strom. Ten bastard.. Jelikož jsem vycítil Hanu, jak se blíží na bojiště, okamžitě jsem aktivoval Kamui. Její papírky takhle neměly žádnou šanci a jen poletovaly okolo nebo skrze mě. Po chvíli jsem však odskočil stranou, abych získal přehled o bojišti. Viděl jsem, jak se na mě řítí Hikaru, ale ještě jsem měl pár sekund na přemýšlení. Všichni tři teď stáli daleko od sebe. Nejdále stál Seito, jelikož použil Kawarimi, aby se dostal do bezpečné vzdálenosti. Už byl celkem bledý, takže jsem předpokládal, že ztratil dost krve. Ještě tak jeden zásah a mohl bych si odškrtnout jeden z mých úkolů. Složil jsem rychle pečeť a už stál u Seita. Byla to celkem výhoda mít na něm svou značku. Hiraishingiri. Chtěl jsem ho dostat stejnou technikou, jako jsme ho dostal na začátku. Teď jsem však mířil přesněji a měl v úmyslu mu způsobit mnohem hlubší zranění.

Kdyz jsem se na nej Ritil obevila se tady Hana. A ten smejd se zase obevil u Seita. zastavil jsem a techniku zrusil. Po te jsem poskladal pecet a kolem me se objevily 2 klony (Kage Bushin) Jeden bezel za Hanou a ja s tim druhym bezel smerom za Seitem a itamou.
Klon ktery dobehl k Hane jenom rekl.
"Jsem tady abych vam hlidal zada."
Rekl a prohlizel okoli aby Itama nezautocil nekde ze zalohy. Bylo mi jasne ze pouziva nejakou casoprostorovou techniku ale nebyl jsem si jisty jakou. Vice jsem uz nepremyslel. Snazil jsem se soustredit jen na to cio jsem zjistil a nejak se snazil vymyslet nejaky zpusob jak jej dostat.

Měl pravdu...Stál jsem od nich příliš daleko, takovou vzdálenost by mohl překonat jenom někdo, kdo ovládá teleportační techniky. Bohužel pro mě je ovládal Itama, který použil stejnou techniku, kterou mě na začátku zranil. Teď jsem ovšem nestihl zareagovat a katana mě zasáhl přesně tam, kde chtěl Itama. Mým tělem projela obrovská bolest a já sesunul k zemi. Takže takhle to má dopadnout? Být zabit vlastní rodinou? Když jsem ležel na zemi, natočil jsem hlavu na Itamu a i když měl na sobě masku, mohl jsem si představit, jak velkou radost teď určitě zažívá. Zavřel jsem oči a čekal, jestli dokončí to, co zde načal...

Můj úder byl přesný a Seito padl na zem. Zažíval jsem pocit vítězství a díval se na něho, jak tam bezmocně leží. Přešel jsem blíže k němu a v ruce svíral katanu. Jelikož byl taky z klanu Senju, tak mi bylo jasné, že zranění které má určitě vydrží, akorát bude potřebovat okamžitě do nemocnice. Teď jsem chvíli váhal, jestli mu tu možnost dát, nebo ukončit jeho život hned tady. ,,Ach...Jak dokážu být milosrdný..." uložil jsem katanu do pouzdra a trochu se k němu sklonil. ,,Dvakrát jsme spolu bojovali a dvakrát jsem tě porazil. Až se potkáme příště, tak to bude náš poslední souboj." Pod maskou jsem se pousmál, složil pečeť a zmizel.
-přesun-

Klon ktery byl u Hany se zrusil ale ne ovsem ten co bezel spolecne smenou. Pribehl jsem k Seitovi. Vzal jej za ruku a nohu.( Po vojensku.) Vzal jej a a uhanel snim do nemocnice. Klon jsem nechal aby porad daval pozon nechtolo se mi moc verit ze je konec nebo spise jsem to nechtel nechat nahode.
(Presun Seito a ja.)

Po nejake dobe brouzdani po cele vesnici jsem se obevil na monumentech. Kde jsem si lehl a jenom tak pozoroval Hvezdy. Shisen byla no da se rict zvlastni, ale moc jsem to ted neresil. Co bude stanese a uvidise stemito myslenkami jsem usinal.Az jsem nakonec usnul, pod hvezdnou oblohou.

Mini Katsuyu přistála na rameni Hikarua.
"Zdravím, jsem Katsuyu, na rozkaz Sakury-sama jsem Vás měla zkontaktovat s důležitou zprávou," Katsuyu šeptala tak, aby to slyšeli jen ti, pro koho je zpráva určena.
"Je vyhlášena speciální mise, která se odmítá. Přijďte do informačního střediska, ihned prosím!"

Z Meho sneni me cosi vyrusilo. Jak jnak nez povinosti. Nakonec jsem Prebral zpravu a asi vse co rikalo za vse. "Si snad ze me delaji prcu ne?????" Nakonec jsem se postavil a vydal se smerem k informacnimu stredisku. Mel jsem par hodin spanku takze jsem byl vice mene vporadku. Nakonec jsme si jen povzdechl a vydal se na cestu.
(presun)

Vyšel jsem na monumenty a rozhlídl se kolem. Nikdo v okolí nebyl, tak mohla naše akce proběhnout v klidu a nerušeně. Otočil jsem se na Faita. ,,Připraven zemřít?" Přeci jen, každý den nemáte takovou možnost...

Faito

Vyšel jsem nahoru a probodl Orochimara pohledem. Doufal jsem, že to Kashike neslyšel...
"Otevři obálku." řekl jsem Kashikemu.
V obálce byl list a na něm jen krátká věta:
"Zabij mě..."
Konečně jsem se k němu otočil čelem a podíval se mu přímo do očí.
"Udělal jsem spoustu strašných chyb. Svět mě nechce a velká aliance se rozhodla, že nemám dál žít. Přišel jsem si pro smrt, ale nenechám nikoho, aby mě zabil bez boje. Až na jednoho člověka. Chci padnout tvou rukou..."
Můj pohled byl pevný a neústupný. Takový, jaký si Kashike pamatoval z dob, kdy jsem byl nemilosrdným nukeninem, z dob, kdy jsem nestrpěl ani slůvko odporu a každé pochybení jsem tvrdě trestal. Musí to udělat...

Kashike


https://www.youtube.com/watch?v=BWAhVbayGv4



Na povel otevřu obálku a v tu chvíli jako by se pro mě čas zastavil. Kapitánův hlas zněl podivně z dálky a já ho sotva vnímal. Moje tělo nemělo pochyb, rozkaz byl rozkaz a ten se plní bez zaváhání. A pak tu byla ta spousta pocitů, které se ve mě probudili za dobu co jsme v Kiri. Co jsme se vrátili z pekla do normálního světa. Svědomí, obdiv, úcta a láska k tomuhle člověku se postavila na misku vah proti povinnosti. Jak mohl...? Jak po mě může muž, který pro mě znamenal víc otce než velitele, žádat něco takového? To přeci nejde...
V oku mě začalo pálit jako při cejchování a zpod masky se vynořily krvavé slzy od sharinganu. 

"Jmenuji se Kashike Gorin a byl jsem vycvičen jako váš osobní strážce kapitáne. Můžete se na mě spolehnout jako na ocelovou zeď..." byla má první slova k tomuto muži, vyslovená před lety. Od té doby jsem vždy stával na stejném místě, dva kroky za ním po pravé straně. Teď jsem viděl před očima všechny rány, které zachytilo moje tělo jen aby on mohl žít a plnit svůj úkol. A teď mi dává takový rozkaz? 

Moje ruka pomalu sjede na jílec meče a vzduch naplní skřípot pomalu tasené oceli. Rozkaz je rozkaz a já už teď věděl, že kdybych ho nesplnil, zklamal bych svého mistra, velitele a přítele. 

Udělám krok vpřed a vženu Faitovi Dansaku, mému příteli, meč do srdce až po jílec. Druhou rukou ho pevně obejmu kolem ramen a přivinu ho na hruď. Zabíjel jsem už tolikrát, že vím kolik času má než si ho vezme tma. Jdi ke svým předkům příteli... 

Faito


Zalapám po dechu. Nikdy jsem se nebál přijmout rány, ale teď, když nebyl v těle žádný adrenalin, který by bolest tlumil, jsem poprvé pocítil pravá muka. Meč, ostrý jako břitva mi projel srdcem a v ústech jsem pocítil sladkou chuť krve. Z posledních sil jsem chytil Kashikeho za rameno a podíval se mu do očí. Věděl, že jsem ho chytil do genjutsu, chakra v očích sice trhaně, ale proudila.


Genjutsu:

"Udělal jsem strašné věci, ale tu poslední bys mi stejně nikdy neodpustil. Tvá přítelkyně byla popravena..."
 řekl jsem a on se v obrazech vrátil zpět do vesnice. Tam uviděl, jak Asuku vláčí po chodníku se zatykačem v ruce, jak ji vyslýchají, bijí, topí, a nakonec, když se ke všemu přiznala, jak ji dovedli na popravčí špalek a podřízli jí hrdlo. Dával jsem si záležet na detailech, kor na jejích opuchlých, rozplakaných očích, na jejím utrpení. Věděl jsem, že to bude stačit. Nakonec jsem genjutsu zrušil jedinou větou:
"Dívej se, Kashike. Pozorně se dívej..."


Pak se mé tělo bezvládně sesunulo k zemi...

Kashike


Vytrhnu meč z těla a odklopýtám stranou, kde padnu na kolena a opřu se o zbraň zabodnutou do země. Srazím si masku a levačkou si svírám oko, které roní krvavé slzy. Snažím se vzpamatovat a uklidnit se ale jsem toho sotva schopen. Zpod dlaně vychází tlumená modravá záře do chvíle, než dlaň spustím dolu. Na tváři mám krvavou stružku a v oku modravě září podivný vzor. Tohle oko teď upřu na toho muže, který byl s námi a čekám co bude.

Spoiler:

Mlčky jsem je pozoroval a snažil se je pochopit. Co je na tom, vzít meč a někoho bodnout? Zakroutil jsem hlavou a v momentě, kdy Faito pomalu padal na zem, jsem začal s technikou. Všechno potřebné bylo zde, tak jsem jen mohl skládat pečetě a soustředit se, aby to bylo provedeno rychle a bezchybně. Na konci rituálu se kolem Faita objevila rakev a zakryla ho. Pak jsem poskládal pár pečetí a rakev se zase objevila. Byl v ní Faito a já se trochu pousmál. ,,Vítejte zpět lorde Mizukage." Než však stačil vyjít, vložil jsem mu do hlavy kunai, který přesně upravoval, co si může a nemůže dovolit. Bylo to nastaveno přesně podle naší dohody.
,,Doufám, že víte, co dělat."

https://www.youtube.com/watch?v=V2kyKuDAy_0

Faito


Bylo to podivných několik sekund. Tolik tmy, tolik pocitů. Když jsem ale otevřel oči, věděl jsem, že jsem víc naživu než jsem byl kdy předtím. Cítil jsem, jak chakra proudí celým mým tělem, jak ustupuje únava a jakékoli pocity. Na mých rtech se objevil triumfální úsměv, když jsme si prohlédl rozpraskanou kůži na rukou. Ale ta energie. Když mi vrazil kunai do hlavy, ani jsem to necítil.
"Dostanete, co si zasloužíte. Já část své dohody splním. Vy už jste to udělal. Jsem rád, že jsem se dnes setkal s čestným mužem..."
Jeho celkové vystupování mi někoho připomínalo, ale netušil jsem, koho. Podíval jsem se na Kashikeho, který byl z toho všeho trošku tumpachový.
"Myslíš, že kdyby se Aliance rozhodla mě popravit, že bych šel dobrovolně? Vzal bych s sebou co nejvíc těch bastardů. Pamatuj, že sloužíme vyššímu dobru a pro to je potřeba překročit naše limity. Mimochodem, pěkná barva..." ukázal jsem na jeho oko a pak jsme vyrazili pryč z Konohy. Vstříc novým nepřátelům...přeci jen, hlava Tsuchikageho se sama neuřízne.

//přesun

Díval jsem se na ně, jak odchází a na mé tváři se objevil jeden z mých úsměvů. Měl jsem v hlavě pár plánů, ale nakonec jen sloužím Konoze. Proto je třeba udělat ještě pár věcí. Teď mě čeká ještě jedna schůzka. S dobrým pocitem jsem se otočil a kráčel pryč.
/přesun

Dorazil jsem ze sidla rovnou sem. Mozna by bylo jine misto kde bych mohl byt. Ale spise nikde jinde sem asi nechtel byt. Sedl jsem si na hlavu tretiho. Kde jsem mohl dat najevo sve pocity. Nebyl zadny vzlyk nebo neco ale proste neudrzel jsem sve slzy a musel jsem si ulevit. Slzy stekaly po me tvari. Necekal jsem neco takoveho. Sesel jsem tam a ziral na visku ze ktere jsem se dival na konohu. Me myslenky me vedly do extremu. Mel jsem chut se pustit volnym padem dolu a ukoncit me trapeni. V me mysly se jenom honil jedina otazka. "Proc me opustila, Kvuli otci me nechala byt?! Byl jsem dost na dne. Nic jineho me nenapadalo tohle byla vec ze ktere se asi jen tak nevzpamatuju. Ta myslenka byla jedina vec co se mi honila hlavou.

Nevedel jsem jak dlouho jsem tady sedel. Az Nakonec me napadlo ze je na case zjistit co mi ta obluda chtela prisel jsem na travnatou cast monumentu. Makonec jsem vytahl Kunai ktery jsem hodil do vzduchu. Drive nez dopadl jsem si o nej porezal dlan Pro nekoho by to mohlo vypada jako bych se jej snazil chytit ale nevyslo to. Na dlani jsem si udelal krvavou znacku a Pote jsem zacal skladat pecete na Kuchiyose no Jutsu. A ja se obevil na Hiroyukiho hlave. Nakonec jsem promluvil na Hyroyukiho. "Chci tu techniku o ktere jsi se drive zminoval!"
Hyroyuki tam chvili jen tak stal jak tvrdy  Y nez se zacal smat a pak promluvil.
"Ty po me neco chces Beloocko? To co ani tva matka nedokazala. ale budis. Je to na tobe  pokud to to dokazes nekdy pouzit tak ti sklonim poklonu." Rekl a behem chvile vyplyvl velky svitek na zem. A pak zmizel a ja pristal na svych nohach. Nakonec jsem vzal svitek hodil si jej na zada a vydal se na cviciste.
(Presun)

Když jsem sem docházel byl jsem už celkem unavený. Sice jsem celý den skoro nic nedělal, spíše jsem se tak toulal po vesnici, ale vždy je lepší se vyspat před pořádným tréninkem, nebo misí nebo čímkoliv co mně vlastně zítra může čekat. A tohle bylo moje nejoblíbenější místo na spaní venku. Vyskočil jsem si na jeden ze stromů a podíval jsem se na Konohu. Ta noční byla vážně krásná. Nakonec jsem si na strom lehl a usnul jsem.

Probudil jsem se ani nevím kdy, a upřímně jsem to vědět ani nechtěl. Kdybych totiž zjistil že jsem propsal asi tři čtvrtiny dne tak bych se za to s chutí zabil. Plus ale byl ten že ještě stále bylo světlo, tudíž jsem se mohl vydat hledat Hyuugovice. Doufal jsem že nebudou nějak extrémně daleko, protože jen kvůli tréninku se motat někde mimo vesnici se mi vážně nechtělo. Seskočil jsem ze stromu a rozhlédl se po Konoze. Byl jsem asi na nejvyšším místě co zde je takže jsem přehled měl dobrý. Po chvíli jsem seskočil dolů a vydal jsem se na své hledání.

-Přesun-

Dlouho jsem tu nebyla. Teď jsem se ale rozhodla užít si chvíli samoty. Posadila jsem se nad Kage. Vybrat si jednoho pro odpočinek by bylo pošetilé. Všichni měli něco do sebe. Sledovala jsem vesnici. Líbilo se mi cítit chakru lidí, kteří se procházeli přede mnou. Asi to je jen hloupý pocit, ale jako kdyby mi vlévala do těla energii. Pohodlně jsem se opřela. Vítr si hrál s mými vlasy a já ho napodobila. Začala jsem si plést copy. Vdechovala jsem čerstvý vzduch a cítila jsem se klidně. Vesnice se v tuto chvíli zdála naprosto mírumilovnou. Dovolila jsem si na chvíli necítit žádné nebezpečí. A to je moc příjemný pocit.

Večerní ticho začínalo být příliš ohromující na to, abych měla chuť tu trávit čas. Sepnula jsem vlasy do gumičky, vstala a zamířila jsem do centra vesnice.

//Přesun

Byl večer. Nastalo ticho. Stíny se rozlévaly konožskými ulicemi, a spolu s nimi i náhlý pokoj v jindy rušné vesnici. Do duší zdejších obyvatel se vkrádal klid a někteří již podlehli síle volání snové říše. Jen sýček občas připomněl, že on mezi ně nepatří svým tlumeným voláním, a tu a tam jsme mohli zaslechnout zašustění v korunách stromů, či v bludišti hustě zarostlých záhonů.

Ticho právě bylo i na monumentech Hokage. Pozorný divák by si povšiml postavy na hlavě Páté. Jednalo se o mou maličkost. Shlížela jsem na vesnici pod sebou a ve tváři měla vážný výraz. Nebylo snad něco v pořádku?

Očima jsem loupla doleva a zastavila se až na poslední hlavě, která snad ještě potřebovala pár drobných, estetických úprav. Nabízelo se mnoho otázek.

Kentaro nikdy nebyl právě "miss sympatie". Způsobil dost závažný problém, který mě mimo jiné okolnosti přimněl sledovat situaci v Kirigakure. Sice jsem mohla být potěšena tím, že se vše vysvětlilo, ale byla tu další hrozba, pro kterou jsem již našla to pravé jméno. Hakuei.

Sice jsem s nimi měla nevyřízené účty, ale rozhodla jsem se zůstat v pohotovosti zde, v Konoze. Po tom, co jsem viděla na té "parodii na kage sraz", jsem si nemohla být jistá ničím. Jestliže Hakuei začnou jednat, může tu jistý Nara způsobit nečekané komplikace. Bylo by jen přirozené a očekávané, že během útoku na Kiri, budou probíhat nepokoje i u nás.

Hned po příchodu zpět do Konohy, jsem zkontaktovala Hyuuga klan. Popsala jsem jim situaci a upřesnila nač se mají soustředit. Osob, které jsou ovládány tímto mocným genjutsu tu může být vícero. Naše oči však nelze oklamat tak snadno.

Zůstávala jsem ještě nějakou dobu nahoře, na monumentech a i když jsem působila dojmem, že se pouze kochám nádhernou vyhlídkou, či snad počítám hvězdy na obloze, hlídala jsem spánek těch, kteří si mohli dovolit zůstávat bez starostí. Za několik hodin se uložím ke spánku i já. Mohu se totiž spolehnout na členy své rozrostlé rodinky.

Hokage byla ještě pryč a s jejím klonem jsem jednat nechtěla, takže jsem její plášť vrátila domů a vyrazila "jen" na procházku. Přemýšlela jsem nad posledním zápasem. V ruce jsem držela Nataovu dýku, otáčela ji a přemýšlela, proč je tak důležitá. Proč by proboha někdo pronikl do Konohy ilegální cestou, když jediným lákadlem by pro něj byla dýka zahrabaná na hřbitově? Pravda, mohla pro něj být důležitá, mohlo to být rodinné dědictví. Na náhrobku, koneckonců, bylo jeho příjmení. Budu se muset zeptat někoho, kdo má o našich lidech přehled. Obzvláště o těch, kteří dělají problémy.

Procházka mě zavedla na monumenty. Na hlavně Tsunade stála postava, která mi nejprve přišla neznámá. Pak jsem si uvědomila, že až tak neznámá není, pouze ji neznám osobně. Jinak je ve vesnici vcelku proslulá a to nejen jako velitelka naší policie. Uvědomila jsem si, že jsem právě dostala skvělou příležitost, ačkoli jsem si nebyla jistá, jestli bych ji měla vyrušovat.

Vypadala, že pouze upřeně hledí do ulic, i když občas zvedla pohled i ke hvězdám. Určitě už zaregistrovala moji přítomnost. Nemohla jsem si vzpomenout na její jméno, ale příjmení bylo jasné. Čas promluvit.
"Konbanwa," popřála jsem jí pěkný večer a vystoupila ze stínů.
"Omlouvám se za vyrušení. Velitelka Hyuuga policie, že?"
Nechtěla jsem na ni hned vyrchlit otázky, obzvláště když byly zdánlivě nepodstatné. Místo toho jsem jí nechala čas se rozhodnout, jestli se se mnou vůbec chce bavit. Možná měla důležitější věci na práci.