Hokage monumenty

V Kirigakure již touto dobou pravděpodobně probíhají přípravy, nebo zde zuří bitva s Hakuei. Konoha zatím poklidně spala, dokonce ani v klanu shinobi ovládajících stíny se nedělo nic podezřelého. Všechno nasvědčovalo tomu, že noc proběhne naprosto poklidně. Po střechách se prohnal jistý shinobi, kterého jsem znala od vidění.

Byl tu však ještě někdo. Otočila jsem se za osůbkou, která se vynořila jako přízrak. Byakugan jsem se rozhodla opět nechat na chvíli spát. Neměla jsem v plánu nahlížet jí do chakrového oběhu, nebo dokonce do svědomí.
"Dobrý večer. Hokageho asistentka že? Máte něco na srdci?"

Odkud ji znám? Řekněme, že jsem tu a tam něco zaslechla a pro mé oči bylo téměř nemožné přehlédnout ji. Nikdo jiný kromě samotného Hokage netrávil v kanceláři tolik času.

Muselo se jí nechat, že má přehled.
"Už pár hodin ne," pousmála jsem. "Řadový Jounin, Yaeko Uzumaki, těší mě, že vás konečně poznávám."
O některých lidech je zkrátka slyšet víc než o jiných. I když jsem nepředpokládala, že by si zapamatovala mé jméno. Rozhodla jsem se odpovědět na její otázku.
"Vlastně ano, nic příliš důležitého, spíš jen následuji stopu jednoho... známého," vytáhla jsem z batohu zdánlivě obyčejnou dýku.
Na čepeli měla vyryté jméno "Hyuurai."
"Je to sunagakurská práce," podala jsem jí ji. "Získala jsem ji v poslední misi. Její původní majitel ji vyhrabal z hrobu člověka, který se tak jmenoval a řekla bych, že byli příbuzní."
Kapku morbidní místo pro ukrytí zbraně. A čas na moji otázku.
"Mohla se tu objevit i generaci před námi, ale zároveň to mohlo být v posledních pár letech. Když jsem vás tu uviděla, napadlo mě, že byste si možná zapamatovala, pokud by tu někdo s tímhle jménem někdy dělal problémy?"
Bylo to sice nepravděpodobné, ale za pokus to stálo. V archivech o tom nebyly žádné zmínky, takže to nejspíš nebylo nic velkého, ale pokud ho nechytíme teď, mohlo by nám to pomoci ho identifikovat později. Přece jen tu něco hledal, možná tu s tím chtěl i něco udělat a bylo by správné zjistit, co to bylo, než se to nám nebo jemu vykne z rukou.

Uchopila jsem dýku do ruky a zběžně si ji prohlédla. Z hrobu? No tak vykradači hrobů to tu už dlouho nebylo. Jak jinak si tenhle příběh vysvětlit? Zavrtěla jsem hlavou a podala zbraň zpět Yaeko.
"Omlouvám se, ale toto jméno mi nic neříká. Kdybych se však přece jen dopátrala jiného výsledku, dám vám vědět."

Schovala jsem dýku zpět do tašky a usmála jsem se.
"V pořádku," přikývla jsem. "Alespoň si můžu být jistá, že tenhle příběh sahá dál do minulosti, než jsem doufala."
Možná, že Natao už dávno utekl a už ho nikdy neuvidíme. Teprve teď jsem si ji pořádně prohlédla. Sama jsem nebyla příliš vysoká, ale kdo ví proč si vždycky myslíme, že lidé, ve kterých vidíme autoritu, budou o hodně vyšší než my, když opak může být pravdou? Působila trochu chladně, trochu zamyšleně. Měla jsem z toho rozporuplné pocity.
"Děkuji za ochotu," dodala jsem ještě.
Bylo mi jasné, že bych se měla rozloučit a odejít, ale zároveň jsem dostala chuť s ní navázat trochu osobnější konverzaci.

"Rádo se stalo. Budu mít oči otevřené, to vám můžu slíbit." odpověděla jsem upřímně, i když bylo znát, že mou mysl zaměstnává i něco jiného než tajemný shinobi, s obsesí vyhrabávání hrobů. Vzhledem k tomu, že se Yaeko odmlčela a nerozloučila, přepadlo mě tušení, že toho má na srdci ještě víc.
"Je ta dýka jediným důvodem, proč jste mě vyhledala?" položila jsem jí věcnou otázku, vyslovenou neutrálním tónem. Nebyl nijak zvlášť vstřícný, ale ani příliš odměřený. Nevolala jsem tedy po společníkovi ve své samotě, zároveň jsem však případného kolemjdoucího nechtěla odradit svým nepřátelským tónem. Ostatně je to dlouhá doba, co jsem stranou od lidí a hluboce zamyšlená měla možnost promluvit si s někým o samotě. A výjimečně to není ta otravná štěnice Tetsuya. Sotva znatelně mi pokleslo obočí, což Yaeko asi nemohla spatřit, neboť jsem se opět zahleděla směrem pryč od ní, do konožských ulic.

A co když ona umí také číst myšlenky?

Byla zvláštní. Nemluvila se mnou přátelsky, ale ani nepřátelsky. Asi se to dalo od velitelky policie čekat.
"Přemýšlela jsem, jestli odmítnete pozvání na sklenku saké," odvětila jsem. "Jako poděkování za odpověď nebo omluvu za vyrušení, berte to jak chcete."
Přišlo mi, že už dlouho neměla lidskou společnost. Tedy pokud máte na mysli někoho, kdo není váš blízký spolupracovník nebo nepřítel. Možná i proto ode mě znovu odvrátila pohled. Uvidíme. Moc přátel mého věku nemám, přece jen každou chvíli střídám zaměstnání. Podobně jako teď. A dala bych ruku do ohně za to, že ten pocit zná.

Znovu jsem na Yaeko upřela pohled. Možná lehce udivený, ale přesto značně nicneříkající. Pokývla jsem hlavou na znamení souhlasu.
"Pozvání přijmu velmi ráda, je ale možné, že mne povinnosti nedovolí zůstat s vámi příliš dlouho." dodala jsem omluvně, ale docela jsem se i potěšila. Už to byla věčnost, co jsem si dovolila takto vypnout.

Přikývla jsem. Totéž ostatně platilo pro mě. Sem tam si zkontroluji lidi kolem nás. Kdyby se tu objevil můj starý známý Natao, musela bych jít.
"Skvěle," přikývla jsem a zamířila do středu vesnice.
Uvolnila jsem se. Pravděpodobnost, že by obyčejný Chuunin, nanejvýš Jounin, unikl Hokage a ještě měl tu drzost zůstat v Konoze, byla naprosto mizivá.
"Co vás vlastně přivedlo na monumenty?" nadhodila jsem otázku pro tuto cestu.
Vcelku banální otázka, ale přišlo mi, že by nebylo správné se bavit o práci. Zatím to bylo to jediné, o čem jsem věděla, že máme společné a tak bylo těžké najít jiné dobré téma. Ale správný Uzumaki se nikdy nevzdává, že?

// Přesun

Následovala jsem Yaeko. Přesto jsem stále zůstávala ve střehu a nemohla se ubránit myšlenkám na nebohou Kirigakure no sato.
"Přivedla mě sem opět práce. Je tu nejlepší výhled a přitom poměrně klid. Hádám, že vás také nepřilákala pouze má společnost?"

Přesun

Po misi jsem zamířil rovnou sem. U brány jsem se totiž moc nezdržoval a šel si rovnou odpočinout na toto klidné místo. Sedl jsem si do tureckého sedu a zadíval se na Konohu. Byl to pro mě úžasný pohled. Teď na večer sice byla trochu zima, ale já to nevnímal a dál si užíval pohled na večerní vesnici.
Bylo mi jasné, že budu muset zajít do kanceláře a sdělit informace o misi Kentarovi. Jelikož jsem byl delší dobu pryč, tak jsem zatím neměl ani ponětí o tom, že je nový Hokage a že je to zrovna Hana. Zatím jsem žil v domnění, že je u vlády stále Kentaro.
Přestal jsem na to raději myslet a začal opět vnímat krásu okolí, která mi dodávala potřebnou sílu.

Seděl jsem si pěkně v klidu a na chvíli zavřel i oči. Najednou jsem uslyšel známý hlas. Hana?! Chvíli jsem měl pocit, že se mi to zdá, než jsem otevřel oči a podíval se jejím směrem. ,,Uhm, ahoj!" Celkem mě to zarazilo a zároveň vyvedlo z míry, že ji tu vidím.
,,Sedím?" Nevím, čím to bylo, ale nic smysluplnějšího jsem ze sebe nedostal.
Trvalo mi to docela dlouho, než se mi mozek rozjel a já mohl stvořit i nějaké věty. ,,Myslel jsem, že tě navštívím dříve já v Ame. To se mi ale asi nepovedlo." Usmál jsem se a podíval se na ni. Vůbec jsem nevěděl o tom, že je Hokage. Asi jsem byl i slepý, když jsem si nevšiml, že na skále pod námi se rýsuje další hlava...

,,Aha, aha." Pomalu jsem se postavil a udělal pár kroků k ní. ,,Každopádně jsem rád, že tě zase vidím. Doufám, že ty povinnosti budou trvat déle." Byl jsem rád, že tu je. Když jsem teď dlouho neviděl bratra, tak jsem si s nikým nemohl ani pořádně promluvit tak, jako s Hanou.
Pousmál jsem se na ni a pak tu přišel její klon a předal ji nějakou zprávu. V té chvíli mi to začalo v hlavě dost šrotovat. Proč by měla ve vesnici klona? Změna okolností? Něco mi tu uniká... Pomalu jsem otočil hlavu směrem na skálu a viděl ještě zbytky lešení. Až teď jsem poznal, že je tu něco nového. ,,Ne? Nebo vlastně jo?" Když mi to v hlavě docvaklo, tak jsem ani pořádně nevěděl, co na to říct.
Pak se zmínila o Sora no Senovi a tím mě přivedla zase zpátky do reality. ,,Jdu s tebou. Stejně mi toho musíš hodně říct. Cesta tam bude na to ideální." Mrkl jsem na ni a trochu se pousmál. Byl jsem rozhodnutý jít s ní, takže moc na výběr ani neměla.

,,Tak to je...Vlastně je to super." Usmál jsem se, ale úsměv mě brzy přešel, protože mě napadla jiná věc. Pokud je Hana Hokage, tak co je s Assasinem? Byl jsem si jistý, že se mu nic nestalo, takže asi funkci předal dále. Na chvíli jsem se zamyslel, ale Hany se na tohle neptal.
Pak jsem se na ni podíval a trochu se zamračil. ,,Právě jsi mě podcenila! To nic ale nemění na tom, že jdu s tebou." Ne, že bych si o sobě něco myslel, ale ve vesnici jsem se dostal už na vysokou úroveň. Však mě taky někteří nazývali odkazem druhého! Což byla pro mě obrovská čest, ale nikdy jsem se nikde nepředváděl.
,,Pokud se Airis zmínila, že jde do baru, tak ji asi teď nezastihneme. A v tuhle dobu asi nezastihneme nikoho, kdo by byl připraven odejít." Podíval jsem se na ni a čekal, co řekne.

,,Teď jsem citově raněn." Usmál jsem se a ruku si položil na srdce. Samozřejmě jsem to nemyslel vůbec vážně. Vlastně, každý může mít nějaké drobné pochybnosti.
,,Dobrá, můžeme vyrazit." Přikývl jsem a pomalu se vydal za ní. V mysli už jsem pátral po tom, co všechno vím o Soru no Senovi. Věděl jsem, že je to velmi nebezpečný člověk. Ale na druhou stranu jsou zase v Kiri dost schopní lidé, takže jsem lehce počítal s tím, že pro nás už asi moc práce nebude.(přesun)

Me kroky zamirily na Monumenty. Misto  kde pro me v podstate zacala ma cesta ANBU drive nez jsem si to uvedomil. Vzpominky ktere jsem mel na toto misto byly bolestive ale zaroven me hnaly kupredu. Bylo to misto kde jsem kdysi nekomu slibil ze budu delat vse pro to abych vesnici ochranil. A nyni jsem se opravdu dostal k tomu ze jsem zacal plnit sve slovo. Nakonec jsem se posadil  na jeden ze stromu a dival se do dalky na vesnici. Na vesnici  pro kterou jsem serozhodl stat se pouhym stinem existence. Pricemz nikdo zdrejmne nebude vedet kdo vlastne jsem. V me mysly se nehonily zadne myslenky ktere by nekam smerovaly spise jsem jenom ocekaval kdy se obevi problem.
Nevedel jsem jak dlouho jsem zde nakonec jsem se sebral a vydal se smerem na Hrbitov kde jsem dlouho nebyl.
(Presun)

Lesem za hlavami Hokage se ozýval podivný bzučivý zvuk. Chodila jsem sem totiž občas cvičit s RaKeny. Byl tu klid a moc lidí tu neokounělo. Udělám poslední otáčku, přetnu jednu z větší stromu, zhasnu obě dvě čepele a zastavím se. Ufff, tak pro dnešek by to stačilo. Meč rozpůlím, obě půlky dám na opasek a lusknutím prstů nechám zmizet zbroj. Pak se otočím směrem k vesnici s myšlenkou, že to vezmu skokem dolů z hlavy Tsunade. Jop, dneska je na řadě Tsunade. Když dorazím na hranu útesu, všimnu si že na hlavě Yondaimeho sedí jakási holčina. Potichu se k ní začnu plížit. Moje první dnešní kořist.

Kruciš, tak nic. První oběť se nepovedla. Narovnám se z přikrčeného plížení a oplatím jí pohled svýma zelenýma očima. Promiň, promiň. Myslela jsem to jako srandu. Seš děsně vážná, fakt promiň. Chtěla jsem tě jen trochu zlochtat. Udělám několik kroků k ní a lehce se usměju. Jsem Kameko, Kameko Shan. A ty? A neříkej že "ty ne", to je starej vtip.

Moc mě těší Killunio. Nebo Killunie? Nevim, to nic. A ta drzá holka co si ráda hraje s ohněm jsi ty nebo já? Nějak se v tom ztrácím. Faktem je, že vypadám skutečně trošku zmateně. Mluví o sobě nebo o mě? Já jsem totiž drzá a ráda si hraju s ohněm, ale to ona přeci nemůže vědět. Nebo jo? Ne, určitě mě nemůže znát, vidím jí poprvé v životě.