Hokage monumenty

Tak dobrý, já už se lekla. To víš, ninjové, slídění a získávání informací je jedna z věcí které se tu dějí běžně. Opravdu se mi ulevilo že nemluvila o mě. Takže ty ráda oheň? A na jak vysokou teplotu se umíš dostat? Je to pro mě dost podstatné. Prosím, řekni, řekni, řekni... skoro jsem začla poskakovat na místě nadšením.

Jakto že to neví? bleskne mi hlavou a zatvářím se pohoršeně. No to ale musíš zjistit. Je to hrozně důležité. Pro mě je to hrozně důležité, protože jestli se dostaneš na teplotu abys tavila ocel, budeš moje nová nejlepší kamarádka a... větu jsem nedořekla protože mě někdo chytil zezadu pod krkem. Z předchozí živé gestikulace mi poklesnou ruce dolu a pravačka padne na jakousi stříbrnou rukojeť, která mi visí na opasku. Teď stačí jediné stisknutí tlačítka a čepel mu projede kyčlí. Ehm, no, už bylo i líp. Tohle od tebe není milé, navíc prsa mám vepředu, takže fakt nechápu co z tohohle máš.

Když mě pustí, postavím se vedle Killunie a přeměřím si ho pohledem. Ach jo, že se ke mě vždycky lísají takový... divnolidé. To není fér. Já jsem Kameko Shan, slavná Levandulová čepel, mistryně obouručního umění. Jistě jsi o mě již také slyšel... Poslední větu dodám tak vážně, že dodá mým totálně vymyšleným titulům na pravdivosti víc než kupa svědků.

Hergot, tendle je divnej... pomyslím si a mimoděk udělám půlkrok dozadu, když se Azurashi chytí za hlavu. A kdo má podle tebe jako zmizet? Já? Nebo tady Killča? Je mi líto, ale my tu byly první. Tohle není gentlemanské chování. Jako kdybych já ho někdy ocenila, ale co už, tohle se mi perfektně hodí do krámu.

Jistě, to je opravdu kolegiální. Fakt mám radost, žes mě tu nechala s tím divnotvorem samotnou. Než jsem to vůbec stačila promyslet, už se na mě zase sápal. Udělám další krok zpět ke hraně hlavy a znovu si ho přeměřím pohledem. Ptát se záporem je skvělej nápad. Ne, nechtěla. A pokud ti můžu něco poradit, nesahej na mě. Fakt mi to není příjemné. Můj tón je teď o poznání chladnější a nepříjemnější, protože tu opravdu už není o co stát.

Pokud jsi zraněný, zajdi si do nemocnice. Jsem technik, ne medik, těžko ti pomůžu. Až budeš potřebovat umělou ruku, stav se... odpovím mu a pak už se přiřítí velká voda. Otočím se na Killunii a toho podivína už kompletně nevnímám. Teda, to bylo rychlé ty Dračice... ani jsem nestihla doříct větu a dorazil i ten Uchiha. Těší mě, já jsem Kameko. Tak tedy asi vyrazíme, ať neplýtváme zbytečně čas ne?

Nevedel som ešte teraz, prečo jej Kameko hovorí dračica a možno by mi to aj malo príjsť na um, keďže vie lietať ale ešte neprišlo, však som nad tým ani nerozmýšľal. "Tiež ma teší, tak teda poďme ale letecky to nezvládam." Povedal som s menším úškrnom a ako som aj prišiel, tak som sa aj pobral zasa späť po tej istej ceste ale dole sa mi skákalo po tých skalách ľahšie, než sa tam štveralo.
(presu kancelária - ak sa vám nechce písať, tak rovno aj vy dve presun)

Jistě, není čas ztrácet čas... zanotuji si do podivného rytmu a vydám se za Kenem plavmými skoky.

(přesun)

https://www.youtube.com/watch?v=VFl4UVB5QTI

Soshi

Vyšel jsem drsnou stezkou až nahoru, na hlavu prvního hokage, a sedl jsem si na její okraj. Bylo mi zle. Zle z těch lidí, kteří neviděli dál, než na špičku nosu. Muži a ženy, kteří si jen hrají na pískovišti osudu, aniž by si vůbec chtěli přiznat, že je vše špatně. Že je svět ve válce, že jejich činy mohou mít následky, že již zítra mohou ležet v blátě, zatímco jejich rodiny budou masakrovány někým, kdo dokázal využít jejich nepozornosti.
Hlavou mi prolétávaly mnohé myšlenky, leč, nakonec zvítězila lítost, stesk a smutek. Díval jsem se na měsíc v úplňku a po tvářích se mi kutálely slzy.
Byla chyba vstupovat mezi shinobi. Měl jsem zůstat v nemocnici a dál číst dětem pohádky. Vrátil jsem se z jediné mise, jednou jedinkrát jsem chtěl někomu pomoci, a málem jsem vyvolal bratrovražedný boj.
Malátně jsem se postavil a podíval jsem se dolů. Byla to výška. A dole byly špičaté skály. Pád bych jistě nepřežil. Stačí udělat jen jediný krok...
A nebo... nebo se prostě naučím to, co otec. Budu mistrem v genjutsu a každého, kdo nebude myslet na blaho vesnice a nebude si vážit života, donutím prožít jeden z těch nejhorších scénářů.
"Nesnáším Konohu..." zašeptal jsem. "Dala mi všechno a i přes to si připadám tak sám..."
Všechny emoce musely ven. Všechno jsem to musel říct. Protože kdybych to neřekl tady, pocity by ze mě vyšly jindy - v nevhodnou chvíli. A to by skončilo špatně.
Ještě dlouho jsem seděl na hlavě prvního a díval jsem se na měsíc. Nakonec jsem usnul. Nebezpečně blízko okraje...

Mé kroky mě vedly k monumentům, kde jsem trávila vice casu než jinde. To ze jsem se nedokázala přeměnit ve vlka mě trápilo ale taky jsem to ani nemohla někomu říct. Myslely by jsi ze mi přeskočilo. Kdo by tomu taky věřil ze se člověk změní ve vlka ze. Nakonec jsem dorazila, až k hlavám kde jsem uviděla Soshiho. Spal tak nebezpečně blízko kraje ze zbudit jej by, bolo nebezpečné. Nakonec jsem si sedla do trávy a rozhodla se vyčkat, až se probudí. Mezitím se ke mě dostal jeden z mých známých malý zajíček kterého jsem zacala drbat a hladit mezi ušima. Nechtěla jsem jej vyděsit, takže jsem si počkala až si mě Soshi všimne, až otevře oči.

Soshi

Znáte ten paranoidní pocit, kdy i ve spánku víte, že vás někdo pozoruje? Přesně ten, a fakt, že jsem spal celkem dlouho, mě přivedly k názoru, že je čas vstát.
Otevřel jsem oči do prosluněného dne a usmál jsem se. Veškerá zloba ze mě vyprchala. Posadil jsem se a otočil.
A tam seděla! Trochu jsem se zarazil.
"Ummm, ahoj. Potřebuješ něco?" zeptal jsem se a zběžně jsem si ji prohlédl sytě fialovýma, klidnýma očima.

Soshi se konečně probral a na to můj společník reagoval přirozeně. Odhopkal zpět do vysoké trávy odkud přisel.
„Ahoj NO tak chci ti podekovat ze jsi se mě zastal v té kanceláři a mam pro tebe vzkaz od Hokage no nebo spise pro nás. Máme na ni počkat na cvičišti číslo 3. Jelikož si náš trénink vezme na starost primo Hokage.“
Řekla jsem s mírným úsměvem. No nic moc se nedalo dělat, i kdyby on sám semnou v tymu byt nechtěl. Já bych taky preferovala samotného Senseie ale asi jich moc k maní nebylo. Nemela jsem proti nikomu nic. No proste jsem asi byla vice taková samotářská.