KANCELÁŘ RAIKAGE

Jakmile jsem uslyšel vstupte tak jsem uchopil kliku a otevřel dveře. Bylo tu celkem dost lidí a tak jsem za sebou zavřel a šel trochu blíž. " Přišel jsem se hlásit, můj tým, který mi byl přidělen před několika týdny se vůbec neukázal a nejsou po nich stopy. Tak jsem nakonec skončil tady, chci být nějak k užitku " Řekl jsem před všemi co tu byli a čeka co se bude dít dál.

Keď prišiel Sanji, vedel som kto to je, keďže som s ním na uliciach bojoval. Napadla ma jedna vec, čo by teraz mohol urobiť a ak by to urobil, asi by som zobral na misiu aj jeho aj keď je to ešte genin. Predsa len nejakých Jouninov je potrebné nechať aj v dedine. "Nó bol by som rád, ak by si zašiel na severný okraj dediny, kde bývajú súrodenci Shiro a Tenshi Ochita. Tvojou úlohou bude jedného z nich priviesť sem. Ak sa budú pýtať, že prečo. Povedz im, že sa jedná o naliehavú misiu." Dopovedal som to, a čakal kým splní to, čo som mu povedal.

Poznal jsem toho Jounina, který na mě mluvil. Předtím jsem s ním v krátkosti bojoval. Je silný to vím jistě. Neměl jsem co na práci tak jsem uposlechnu rozkaz. Přeci jen to bude chvilka, tam doběhnu do pár minut. " Dobře, za chvíli jsem zpět " Jakmile jsem dořekl mávnul jsem rukou a odešel pryč. Zamířil jsem si to rychlým krokem za těmi sourozenci.
Po několika minutách jsem se vrátil zpět avšak sám. " Nejsou tam kde mají být, netuším kde mohou být "

Povzdychol som si. "Nedá sa nič robiť. Budeme na tú misiu ísť spolu stebov." Prehovoril som aj keď asi ešte nevedel o čo sa jedná no Ken už určite vedel. "Ide o to, že ideme zachrániť Hachibi no jinchuurikiho a ty pôjdeš s nami." Na chvíľu som sa odmlčal a potom som dodal. "Na tej misii ak dojde k boju, čo určite príde.... použijem na teba techniku, ktorá ti prepožičia všetky moje schopnosti." Pripravil som Sanijiho na to, čo sa môže stať na tej misii. O tej technike som chcel povedať viac až potom.

Nebyl jsem zrovna nadšený že do mě pak bude někdo vstupovat, ale souhlasil jsem s tím. Aspoň si budu moct zabojovat a možná po takové misi budu i povýšen. Čím výše budu tím více budu silnější a budu posílán na mise kde naberu mnohem více zkušeností. " Tak dobře, můžeme kdykoliv vyrazit " řekl jsem hrdě a čekal na další pokyny.

Kráčela jsem vesnicí. Člověk by na první pohled řekl, že je poměrně klidná. Ale bylo to jen ticho před bouří. Byl tu cítit neklid a panika lidí. Vesnice bez kageho je jako jablko bez bubáka. Bude to těžší než jsem myslela. Vstoupila jsem do budovy, kde měl sídlit kage. Kanceláře byly prázdné. Copak tu nikdo nepracuje? pomyslela jsem si a zastavila jsem se před dveřmi kanceláře. Žádné fronty napovídali, že tam zřejmě nikdo není, ale opak byl pravdou než jsem stačila zaklepat, uslyšela jsem hlasy. Někdo je tam. Musela jsem někoho sehnat, aby mě obeznámil se skutečnou situací vesnice. Zaklepala jsem a vstoupila dovnitř.

Nechtěla jsem se vracet, dokud nebude oficiálně zvolen nový Raikage. Moje zmizení mělo zabránit vzpouře. Rada měla rozhodnout, kdo nastoupí. Kandidátů jsem měla víc, lépe řečeno dva. Takové, u kterých jsem si byla jistá, že povedou vesnici lépe než já. Uvědomila jsem si totiž jednu svoji slabost. Vždy mě ochromil první útok. Kdybych jednala a rozhodovala jinak, mohl útok na Kumogakure přinést méně obětí a více informací pro náš prospěch. Jenže já toho nebyla schopná. A Kage, který neumí jednat v krizových situacích stejně jako v klidu je k ničemu. Alespoň dokud tuhle bariéru nepřekonám. Situace se ale zkomplikovala. Rozhodnutí rady vázlo a vesnice byla zabředlá v nepokojích a zmatku. Tohle jsem ve válce nemohla dopustit. Když pro mě přišli s tím, že rozhodnutí rady se odkládá, musela jsem se vrátit. Dočasně. Proklouzla jsem do pokoje vedle kanceláře oknem. Pokoj sekretářky. Ještě nedávno tu se mnou byli mí studenti a také Ken. Opřela jsem se zády o zeď. Bezradná a ztracená. Nechtěla jsem zpátky. Ne, neutekla bych před válkou. Do boje bych šla. Ale utekla bych před rozhodováním. To je sice stejně zbabělé, ale považovala jsem to za podmíněné reálným úsudkem o vlastních schopnostech, který nehrál v můj prospěch.

A tak jsem se odhodlala, vzala jsem za kliku a vešla do své kanceláře jen chvíli před Daimyo.
"Konichiwa," nadhodila jsem pokus o bezstarostný úsměv.
A s hrůzou jsem se rozhlédla po té spoušti. Najmout asistenta byl dobrý nápad. Jenže když nebyl Kage, nebyl asistent, Tori má zřejmě dovolenou. Nucenou dovolenou. To si nezasloužil, opravdu se snažil. Nechala jsem to ale být.
"Postarám se o papíry, Haru-san," dodala jsem.
Haru Iburi mě neznal, snad jen od vidění. Ale já si samozřejmě zjistila, kdo bude vést vesnici, než rada svolí. A vypadal sympaticky, takže to nejspíš bylo dobré rozhodnutí. Až na tu kupu nevyřízených papírů, které jsem ale před koncem své "éry" nestíhala vyplňovat bez pomoci ani já.
"Rada se bohužel rozhodla posunout své konečné rozhodnutí o devátém Raikage a prý to už teď nestíháte. Dejte mi... nám... do pořádku vesnici, než to dokončím, prosím."
Mluvila jsem klidně. Pak jsem se posadila na jeho/svoje místo a pustila jsem se do práce. Zřejmě byli uprostřed domlouvání mise. Já už nic domlouvat nechtěla. Měla jsem strach. Spíš šílenou hrůzu.

Ticho přerušila nová příchozí. Vstala jsem, abych se jí mohla mírně uklonit. Daimyo už jsem kdysi viděla. Nemohla jsem si přesně vybavit, kde jsme se setkaly, nejspíš na srazu Kage. Možná jsme si vyměnily i pár dopisů. V očích mi bleskl plamen hrůzy. Podařilo se mi ho skrýt. Nechtěla jsem mít s rozhodováním nic společného. A když tu byla ona, tak nějaké rozhodnutí chtít bude. Srdce mi bylo jako splašené. Uklidnit se mi dalo zabrat.
"Haru-san, představuji vám slečnu Takaishi, Daimyo ze Sora no Kuni," ukázala jsem na ni. "Madam, Haru Iburi, Jounin, který to tu má aktuálně na starost."
Ke své pozici jsem se nevyjadřovala. Jejich představením pro mě celá záležitost skončila a já klesla zpět do jeho/své židle ke starým, známým papírům.

Zamrkala jsem překvapeně. Horší než jsem si myslela. Kývla jsem na pozdrav Rin i tomu, komu jsem byla představena.
"Asi tušíte proč tu jsem. Doneslo se ke mě, že máte problémy s vedením vesnice. K nastalé situaci ve světě si tohle nemůžete dovolit. Musíme tenhle chaos a neklid okamžitě spacifikovat, jinak nemůžeme projednat hlavní akci, proč tu jsem. Potřebuji se setkat s Radou. Zvolení nového Raikageho je víc než nutné." dala jsem si ruce v bok a sledovala je všechny.

Vyslechla sem si pozorně, co říkal. Jelikož se i ti ostatní netvářili zrovna nadšeně usoudila jsem, že to bude vážné.
"Dobrá, slečna Kagayaki Vás zastoupí a odvede mě k Radě. Vy můžete tedy odejít." řekla jsem rozhodně.
"Až se zvolí nový Raikage provedu ve vaší nemocnici ještě kontrolu a předložím další návrh." Věci se začali dávat do pohybu.

Nelíbilo se mi, že mou vesnici vede někdo zvenku. Ani trochu. Ale pokud to popožene radu a nebudu muset rozhodovat, budu spokojená. Naprosto.
"Má dnes rada schůzku?" otočila jsem se na Iburiho s jasnou otázkou.
Nebyla jsem tu několik týdnů, cokoli se mohlo změnit. Možná by bylo lepší, kdyby mě s těmito změnami nejprve obeznámil, pokud mám zase zaujmout funkci. Nebo kdyby to dal úplně někomu jinému. Třeba Kenovi. Nebo Crystal. Mohla bych odejít... na misi. Poslouchat rozkazy tak, dělat to, co mi jde nejlépe. Každopádně pokud rada neměla schůzku, tak vytáhnout je z postelí bude nadlidský úkol.

Neměl jsem žádné otázky ani připomínky, jelikož na takovou misi se na své hodnosti nemám jak dostat. Byla to skvělá příležitost jak získat povýšení a dostat se k většímu počtu informací jak zesílit a dalších věcí. Nevím sice jak budu zrovna já prospěšný bez technik, ale to jsem zrovna neměl chuť probírat. Chtěl jsem to udělat co nejrychleji, abych se mohl v životě posunout a možná si najít pár přátel, kteří se mnou budou v budoucnu spolupracovat a pomáhat si navzájem. Nyní jsem se však odebral beze slov za tím jouninem co nás vedl. Moje další zastávka byla brána vesnice, kam jsem měl také hned namířeno.
(přesun)

Pohledem jsem uvízla na Kenovi a na Akemi. On zřejmě musel jít. Ona měla na výběr. Peněz jsme měli dost, vlastně jsem toužila po tom, aby zůstala ve vesnici. Strávily jsme spolu málo času a měla jsem strach z toho, co všechno jí chci říct, ale dala bych takřka cokoli za to, abych si s ní teď mohla promluvit. Když jsem se vrátila myšlenkami na zem, poslala jsem jednoho ze stráží, aby se podíval do místnosti, kde obvykle zasedala rada.
"Sejdou se za několik hodin," tlumočila jsem o pár minut později Crystal. "Dáte si zatím kávu nebo čaj?"
Nasadila jsem formální tón. Nebylo na mě poznat, co se mi honilo hlavou. A byla jsem za schopnost to utajit velice ráda, víc než kdykoli dřív. Chtěla jsem od toho utéct a přesto na mě spoléhali. Doufala jsem jen, že budoucí Raikage bude lepší člověk a vůdce než já. Má osobnost zřejmě vejde ve známost jako člověk, který dvakrát dostal ten nejvyšší možný titul a dvakrát zklamal. Povzdechla jsem. Nebýt stavu vesnice, v jakém ji zanechal Everest, nikdy bych to místo nedostala prvně. A nebýt nečekané Arashiho smrti, nikdy bych jej nedostala ani na druhý pokus. Dostala jsem vztek na radu starších. Ostatně to pokaždé byla jejich vina.

Sledovala jsem, jak Ken odchází a hlavou mi bleskl strach. Poslední dobou jsem se pořád bála. O svět, o svou vesnici, o lidi, kteří jsou pro mě důležití. Od onoho útoku.
"Omluvte mě, prosím," hlesla jsem. "Za pár minut budu zpět, musím si něco ověřit."
Uklidnila jsem tepot srdce. Jejich mise čekala už hodiny, než se sešli. Pět minut navíc ještě počkat může.

//Přesun

Během chvíle jsem byla zpátky v kanceláři. Posadila jsem se za stůl, Crystal jsem nabídla židli před sebou. Akemi zůstala zde, za což jsem byla skutečně ráda. Kývla jsem na gauč na straně kanceláře. Hned jak se Crystal začne zaobírat Radou starších, budu se moci sestřičce věnovat. A říct jí, jak mě to mrzí a proč jsem musela udělat rozhodnutí posledních dní. Ještě jednou jsem se omluvila za svou neplánovanou absenci. V srdci mě cosi podivného hřálo. Bylo to příjemné a uklidnilo mě to natolik, že jsem poprvé od návratu byla schopná upřímného úsměvu.

"Díky počkám a pak se půjdu podívat do vaší nemocnice." řekla jsem a posadila jsem se na židli. Znepokojovalo mě, jak se tady nic moc nezvládalo lidé si tu z kanceláře odcházejí a přicházejí jak chtějí. Kancelář by mělo být místo, kam se chodí jen v nejvyšších případech.

Akemi nakonec vyrazila za nimi. Doufala jsem, že je najde, ale vlastně jsem si tím byla jistá. Byla skvělou stopařkou. Znepokojovala mě jen její čela. Bylo to paradoxní. Právě teď se ona zastavila a utíkala jsem já, zatímco celý život to byla ona, kdo byl pryč a já, kdo zůstával. V pekle. Podívala jsem se na hodinky.
"Nechcete nejdříve navštívit nemocnici? Rada tu poté bude do večera, takže už je neminete," pousmála jsem se na Crystal.
Tenhle nápad se mi líbil. Dostala bych se tím ze hry. Její přítomnost mě děsila. V hlavě si jistě přerovnávala, co se jí tu líbí a co ne, hodnotila stav vesnice. Kdyby nebyla válka, nikdo by se nám do toho nepletl, ale bohužel byla a tak jsme neměli na výběr.

"Ano proč ne, doprovodíte mne?" postavila jsem se a zamířila ke dveřím, v Kumo jsem byla jen jednou a rozhodně ne v nemocnici, proto jsem ani nevěděla, kde je.

"Samozřejmě," přikývla jsem a vstala. "Následujte mě."
Zamkla jsem za námi a zamířila k nemocnici.

//Přesun