Údolí Konce

Údolí Konce se nachází na cestě mezi Skrytou Listovou a Skrytou Zvučnou. Krátce po založení Skryté Listové zde bojovali dva nejmocnější ninjové své doby, a to zakladatel Listové Hashirama Senju a Madara Uchiha. Jejich souboj vstoupil do dějin světa shinobi a povídá se o něm hodně příběhů. Jen málo kdo ví, co se během bitvy skutečně stalo. Na počest této bitvy se postavily sochy jak Hashiramy tak i Madary, které lemují vodopád. Sice už je to něco přes 300 let co se bitva odehrála, ale dodnes si o ní lidé povídají. Kdokoliv přijde na místo Údolí Konce, musí být uchvácen velikostí soch. Obě sochy jsou sice už značně poškozené časem, ale i tak připomínají místo dávné bitvy.

KLON

Po dlouhé době, kdy se opravdu vyloženě coural, klon dorazil do údolí Konce. Byl tu první a sám. Rozhlédl se kolem, nespěchal. Posadil se na hlavu Madary a zavřel oči. Čekal na nadcházející návštěvu

Faito

Dorazil jsem do Údolí Konce. Tahle maškaráda prostě musela skončit. Vystoupil jsem na hlavu Hashirami a zadíval se na klon.
"Tak spusť..." řekl jsem tónem, který naznačoval, že jsem si přišel vyslechnout malou holčičku, aby konečně přestala mlátit hračkami o zem.

Klon

Zvedl pomalu hlavu a zadíval se na postavu daleko od něj.
"Co přesně bych ti měla říct?" všiml si, že v obličeji vypadá úplně stejně. Je snad také Edo tensei? Klon se zamračil. "Kdo měl tu čest tě zabít?" zajímalo ho.

Faito

"Kashike Kaguya, určitě ho znáš. Na můj rozkaz..." řekl jsem. Jen ať si to její hlavička přebere, jak chce.
"Chtěla jsi se mnou mluvit a chtěla jsi mi hrozně ulížit. Já věřím, že zůstaneme jen u toho prvního... Takže, co chceš za to, abys konečně skončila s tou maškarádou?"
Mluvil jsem odměřeně. Neměla ani tolik úcty, aby přišla sama.

Klon

"To co chci, mi můžou dát je dva lidi. Ale zřejmě to bude už zbytečné." narážel na problémy ve kterých Reina je teď.
"Chtěla jsem původně jít jen na hřbitov, ty si řekl že se sejdeme tady. Ani nevíš kolik slov má k vyjádření toho, co cítím, bohužel pro tebe bych si to ještě vyčítala." pomalu jsem se postavila.
"Pokus o vraždu se neodpouští tak jednoduše, obzvlášť, když já ti nic neudělala." znělo to vyčítavě i smutně zároveň.

https://www.youtube.com/watch?v=2UeA9Nus9Eg

Faito

Nad jejím "pokusem o vraždu" jsem se musel pousmát. Ano, to, že člověk někoho zabije a pak ho schválně drží v komatu, aby nezemřel, je jasně nepovedená vražda...
Pak jsem ale zvážněl.
"Když jsem o tobě poprvé slyšel, bylo to z hlášení Oininů. Byla jsi prohlášena tou největší hozbou v současném světě... Rozhodl jsem se, že tě musím zastavit. Byl jsem vyslán na tajnou misi, infiltroval se k tobě do vesnice a dal se do tvých služeb.
A tam jsem tě začal sledovat. Nešlo mi do hlavy, proč to všechno děláš. Přišlo mi, že je to všechno jen jakési nutkání, že bys mnohem raději žila klidný život kdesi v ústraní, jen nemůžeš. Tvá minulost tě hnala kupředu a ty ses jí nemohla vzepřít. A to byla škoda..."
Udělal jsem krok. Stál jsem na samém kraji Hashiramovy hlavy a stále se díval Reině do očí. Ani o genjutsu jsem se nepouštěl. Tahle svatá půda měla můj respekt tak jako kohokoli jiného.
"Zaměřil jsem se na to. Celou tu dobu, co jsem sloužil pod tebou, jsem viděl, jak se trápíš. Jak jsi vězněm své vlastní minulosti a tvá touha nemůže dál. Proto jsem začal velet vesnici, aby ses ty mohla procházet, kdes chtěla. Proto jsem plánoval všechny útoky. Abys mohla ty mít chvíli klidu. Viděl jsem, jak tě všechno sžírá...
Víš... Možná sis to neuvědomovala, ale v některých chvílích jsi byla úplně jiná - veselá, usměvavá, spokojená. A rozhodně to nebyly chvíle, kdy ses vrátila s krvavýma rukama. Byly to chvíle, kdy jsem pochopil, jak úžasné jsi stvoření, jen vězněné v těle předsudků."
Tentokrát jsem ale udělal pečeť na shunshin a doskočil na sochu Madary. Nepřerušoval jsem oční kontakt.
"A když jsem se konečně rozhodl prohnat tebou katanu, to jediné, co jsem si přál, bylo zabít tu Reinu, která tě věznila... Chtěl jsem osvobodit tu nádhernou a veselou dívku, která se jen sžírala vlastním přesvědčením o tom, že jí svět leží u nohou.
Myslíš, že jsi mocná? Za celý rok, co jsi naživu, jsi mě nedokázala zabít. Assasin tě oživil bez sebemenšího zaváhání a pořád někomu sloužíš. Zatímco já byl přijat radou, stal se ze mě Mizukage a dobyl jsem Iwu...což jen svědčí o tom, kdo skutečně velel v Otogakure. Reino, ty jsi jen děvčátko se sirkami ve hře dospělých. Nepatříš sem..."
Pomalu jsem vztáhl svou chladnou ruku a pohladil Reinu po tváři. Po obličeji se skutálela opět jen jediná slza, kterou jsem neudržel. Teď jsem mluvil od srdce, které sice netlouklo, ale stále vědělo, co cítí.
"Mrzí mě, že z toho všeho, co jsem pro tebe dělal, si pamatuješ jen to, že jsem ti zlomil srdce. Že celé ty roky, kdy jsem tě držel nad vodou, kdy jsem tě utěšoval, když jsi ztratila člena rodiny, kdy jsem za tebe řešil diplomatické spory s klanem Kaguya, protože tys je nemohla ani vidět, kdy jsem ti pomáhal se smát i přes to, žes mě poslala vybít svou rodnou vesnici, celé ty roky byly zapomenuty jedním jediným okamžikem..."
Bylo vidět, že se ve mně mísil vztek, smutek a zklamání.
"Jestli je to jediné, co tě zastaví a pošle do ústraní, má smrt, tak prosím, já se vzdám čehokoli, abych tě osvobodil a udělal spokojenou..."
Stál jsem u ní, jak nejblíž to šlo. Pevně jsem ji držel za zápěstí a v mém pohledu mohla číst každé slovo, každý pocit, který se mi mísil v hlavě. Teď bylo největší rozhodnutí na ní...

Klon

Vyslechl si vše pečlivě vše co měl Faito na jazyku. Ovšem, když se začal posouvat blíže i klon automaticky udělal krok vzad a když přeskočil k němu, začal couvat, ale jeho dotek na tváři ho zastavil. Měl se na pozoru. Tak jako pravá Reina i klon mu nevěřil. Déjà vu...
"Víš on stačí i jediný bolestivý okamžik na to, aby překryl vše ostatní. Zlomil si mi srdce, zabil si mě a já ti věřila. Co jsem byla živa, věřila jsem jen dvěma lidem. Mému manželovi a tobě. Oba jste zklamali. Oba jste toho jen využili a v ten nejhorší moment bodli." pronesl klon pevným hlasem.
"Za ten rok co jsem na světě," záměrně nepoužil slovíčko "žiji", "jsem byla neustále pod dohledem ovládaná jinými. I teď tu nejsem, protože musím být s Madarou. Nevěděla jsem, kde jsi, co děláš, jestli ještě vůbec žiješ....dopadl si stejně jako já, nežiješ. Dobrovolně bych si tenhle stav nikdy nevybrala." pronesl klon trochu naštvaně. "Tak proč ty?"

https://www.youtube.com/watch?v=FzdKil3j5jw



Faito

"Uspal jsem tě, to je veliký rozdíl, Reino!" řekl jsem trochu podrážděně.
"Copak to nevidíš? Myslíš, že bych ti někdy dával to sérum, kdybych tě nechtěl oživit? Myslíš, že jako Oinin neznám techniky, po kterých už by tě nikdy nenašli?"
Pak jsem na chvíli mlčel. Chtěl jsem jí toho tolik říct, ale prostě jsem nemohl. Její ignorace mě prostě držela zpátky.
"Vybral jsem si Edo Tensei, protože jedině tak mohu chránit ty, které mám rád, dnem i nocí. Protože díky Edo Tensei se mé schopnosti znásobily a... protože jsem chtěl být na světě, dokud tě nenajdu a nepřesvědčím tě o tom, že jsem udělal správnou věc a že nemáš sebemenší právo mě nenávidět..."
Tentokrát jsem už oči sklopil.
"Je mi to líto... je mi to tak moc líto, ale nemohl jsem jinak..."
Uvnitř sebe jsem cítil horkost, v samotném středu mé duše se rozlítil boj několika pocitů. Boj, který nikdy žádná strana nevyhraje.
Otočil jsem se, abych zakryl slzy.
"Dělala jsi spoustu špatných věcí. Ubližovala jsi lidem okolo sebe, aniž by sis to uvědomovala. Celou dobu myslíš jen na sebe, jen na to, jak moc tě tenhle svět nenáší. Přemýšlela jsi někdy nad tím, že si tu nenávist zasloužíš?"
D9val jsem se do umdlévajícího slunce a čekal, co klon odpoví.

Klon

"Přesně tak aniž bych si to uvědomila, musela jsem se nějak obrnit, nebyl si se mnou do začátku, nevíš co se dělo, nemáš ani páru, kdo nebo co mě k tomu vedlo. Jestli jsem měla na vybranou nebo ne. Každý si myslí, že to dělám z vlastního potěšení, ale nikdo si nedal tu práci zjistit, jak to bylo od začátku. Bylo mi 18, když do mě Kabuto vrazil Nekomatu. Byla jsem čerství chuunin, který přišel ze Sněžné. Neptali se mě..." neměl náladu se obhajovat. Oni to nepochopí, nepochopil to Itachi, nepochopí to ani Faito.
"Momentálnou tu citovou bariéru, kterou jsem se chránila, zničili Shuuketsu. Také se mě neptali jestli to chci, prostě to udělali a všechno co jsem kdy udělala jsem si najednou začala vyčítat. Madarovi jsem se málem složila v náručí. I kdybych znovu žila už se těch výčitek nezbavím..." klon skoro křičel, i když neměl důvod, tak jako pravá Reina prožívala nečekané návaly i klon se přestával ovládat.

Faito

"Teď ale volbu máš. Každý má volbu. Vždy jsi mohla neuposlechnout rozkaz. Byť by tě to stálo život. Ale volba to byla..." řekl jsem jen a počkal, co řekne dál. Očividně jsem se dostával k jádru jejího problému.

Velkými skoky jsem se blížil k Údolí Konce. Jel jsem na třetí nálož plynu, takže tak jako tak domu jdu určitě pěšky. Přiblížím se k Údolí z jihu, abych ho měl otevřené před sebou a byl z dohledu. Dopadnu do jednoho křoví na hraně útesu a dál se posunu jen po centimetrech, až se mi naskytne pohled na obě sochy a obě postavy. Z brašny s ninja výbavou vytáhnu několik skel a kožený obal. Poskládám je dohromady a vznikne mi improvizovaný dalekohled, kterým si prohlídnu co se děje. O něčem se baví, ale než se odhodlám přesunout na doslech, rozmyslím si to. Jsem dost blízko abych zasáhl kdyby Faitovi něco hrozilo, ale dost daleko na to, aby mě kdokoliv bez Byakuganu nebo Kiriganu našel.

Klon

Přijde k němu a položí mu ruku na rameno.
"Víš možná jsem pošetilá, ale mám ráda život a radši uposlechnu rozkaz, který se mi byť jen příčí než abych o ten svůj přišla. Ještě jsem nestihla vykonat to, co si přeju." poté ruku opět spustí a zadívá se stejným směrem jako on.
"Stále v tobě nemám důvěru za to co si udělal, ale mám na to plné právo. Moje tělo na tebe stále reaguje." pozvedl ruce, které se mírně klepaly, stejně jako ten den v nemocnici, kdy se nečekaně probrala z komatu.
"Nevím jak ty, ale měla jsem v sobě rozkazy. Můžu si je překrucovat jak chci, protože mi nesebrali vůli, ale pořád jsem omezená. Buď rád, že něco takového nemáš. Že se nemusíš bát o to přežívání, které kvůli Edo tensei máme. Na jednu stranu jsem Madarovi vděčná, na druhou mě to mrzí."

Faito

Sevřel jsem ruku v pěst.
"Přineseš mi hlavu tsuchikageho..." znělo mi stále v hlavě a já bez jakéhokoli náznaku pochybení souhlasil. Ještě předtím, než se ze mě stalo Edo Tensei. Vlastně...teď projevuju víc citů, než jako kapitán Oininů.
"Ukončeme to. Někdy prostě nemáme na výběr. Já jsem ti tu řekl vše. Teď máš důvod přemýšlet o tom, zda mi ještě někdy odpustíš. Ale Reino, nepočítej s tím, že ti příště naběhnu na nůž tak jako jsem to hodlal udělat dnes. Jsme spojenci, ať chceš nebo ne. Ale jestli chceš, už se nikdy neuvidíme..."

Klon

"Naběhl na nůž?" podivil se klon. Absolutně teď nepochopil, co tím Faito myslel. On mu tu za Reinu říká, co mu vadí a evidentně chtěl říct něco i víc, aby Faito pochopil a možná i s její nápovědou poznal její prosby ale on?
"Dlužím Hitomi návštěvu. Žádala jsem tě o povolení, je mi jedno jestli s tvým doprovodem nebo doprovodem celé tvé armády, ale květinu na hrob položím, když jsme spojenci nemáš se vlastně čeho bát." obrátil i klon. Zdálo se, že setkání zde bylo zbytečné. Ano jednalo se sice o klona, toto shledání však nesplnilo jeho očekávání. Nebyla to Reina osobně. Možná by to dopadlo i jinak, kdyby tu osobně byla. Už od začátku se to nebralo tak jako by tam stála přímo ona.
Klon se na něj díval skoro vyčítavě. Zdá se, že jakmile zmizí a Reině se vrátí všechny myšlenky a pocity, bude si toto setkání vyčítat. Jestli ovšem přežije návštěvu v kanceláři.
"Možná, že se vidíme nedobrovolně naposledy. A jestli ne, tak času na přemýšlení máme oba dost do mé další návštěvy." sáhl si k opasku a vyndal kunai.

Faito

Mohla jsi mě zabít. Nabízel jsem ti to. Zabít mě nechceš... A nemyslím, žes někdy chtěla. Jestli chceš za HItomi, přijdeš sama - žádné sféry, žádné klony. Já tě osobně doprovodím k hrobu a zpět. Jestli se za tu dobu něco stane..."
Otočil jsem se k ní. Jistě, mohl jsem použít klasické výhružky, ale to by nebylo ono.
"...Madara se to dozví..." řekl jsem a koutky úst se mi povýšeně nadzvedly.
"A ještě jedna rada na závěr. Dávej si pozor na paktování s Hokagem. Vyzrazuje o tobě víc, než je zdrávo... Docela by mě zajímalo, co ti slíbil za zrazení Madary..."
Načež jsem se otočil, shunshinem jsem se dostal na sochu Hashiramy a tam se naposledy otošil.
"Vždycky mi budeš chybět, Reino... ale nedopustím, aby kvůli tvým vrtochům umírali lidé."

Když si sáhne k opasku a vytáhne nůž, ruka mi sjede k meči a neslyšně ho vytasím. Už jsem si i vybral místa, kde se uchytím abych se stihl přitáhnout dost blízko na shunshin a teď jen čekám na sebemenší záminku zakročit.

Klon

Už chtěl splnit svoje rozkazy, ale najednou se zarazil.
"Cože?" sklonil opět kunai k zemi. Klon se zamračil. To že Reině zase někdo vyhrožoval už házela za hlavu, bylo to jako její denní chleba.
"Madaru jsem nezradila. Jenom jsem se oprostila z jeho pout. Kdybych ho zradila, už bych se k němu nevracela. Dlužím mu, zaslouží si, abych plnila funkci, ke které jsem byla znovu přivolaná na svět. Děkuji za upozornění, o svého švagra se postarám." odvětil chladně, ale přesto ho zahřála Faitova věta, že mu bude chybět.

Faito

"Pak jen doufám, že ti švagr taky nebodne kudlu do zad, až splníš všechny jeho požadavky... Sbohem, Reino..."
Neukláněl jsem se. Byla na nižším postu než já, navíc to byl klon. A mnohem raději bych ji ještě jednou pohladil po tváři, ale co už.
Sestoupil jsem ze sochy a vyrazil pryč.

//přesun

Klon

To si s Assasinem vyřídím. pomyslel si klon a opět pozvedl kunai a bodl se do břicha. Ihned celé jeho tělo ztratilo podobu Reiny a nabylo podobu krystalické sochy, která ve finále pukla a zbyly jen střípky. Klon zmizel.

Stáhnu se ze svého postavení a vyrazím lehkým obloukem zpátky, abych našel cestu, kudy se ubíral Faito.

//přesun

Místo konání bylo dle mého vybráno celkem dobře, lepší než zamrzlá země Železa. Mí lidé začali připravovat vše potřebné, místo sezení ale nebyl stůl ani židle takže deky by mohli být skvělé jako u indiánů a čekala na ostatní kage.

Cesta nebyla nikterak příjemná sféra mlčela a já a Nizashi jsme si až moc dobře uvědomovali přítomnost dalšího shinobi. Neodvažovala jsem se však nic dělat, protože jsem něco slíbila. Údolí konce nebylo tak daleko bylo na hranici s Oto. Takže když jsem dorazila nepřekvapilo mě, že jsem tu z kágů první. Byla tu i Crystal fajn doba říct jí co se stalo. Dojdu až k ní a všimnu si dek na zemi. Celkem nepraktické, takže jsem se rozhodla pomoct. Vytvořila jsem z červeného krystalu pět velkých křesel v kruhu.
"Zdravím Crystal." pousmála jsem se a sedla si do jednoho z nich

Omámeně se zarazím, když ucítím Reiny chakru, když potom přišla a viděla jsem co udělala a pak mě pozdravila nenuceně jsem se usmála a sedla si vedle ní po pravé straně.
"Co tu děláš? Každou chvíli mají přijít kágové je sraz." informovala jsem ji.
"Nebo si mi přišla říct, že bereš mou nabídku?"

"Vlastně neberu tvou nabídku. Stala jsem se Otokage, takže chápej, že zase tahle nabídka se prostě neodmítá." usmála jsem se a pak už jen mlčela a čekala na ostatní, doufám, že to nebude zase nějaká šaškárna.