Velká síň - taneční sál

First topic message reminder :



Po celou dobu slavností je tohle hlavní místo všech možných jednání a společenských aktivit. V prvním patře se nabízí catering, v patře druhém je pak velký taneční sál, ve kterém by měla (až na nejnutnější výjimky) hrát živá hudba všech možných žánrů, ale hlavně těch vážných, na které se dá tančit.
Tak s chutí do tance, vážení!

Bezmyšlenkovitě jsem procházela labyrintem z živého plotu. Vnímala jsem jenom zlost, která mě udržovala ve svižném tempu. Trvalo mi pár minut, než mi došlo, že pospíchat nemá význam. Nikdo mě nesleduje. Není důvod bát se, že budu za tento skutek třebas popravena. To prý mají v Kirigakure tuze rádi, ušklíbla jsem se.

Zvolna jsem si uvědomovala, že tenhle čin nejspíš nebyl tím ideálním řešením nastalé situace. Co se stalo? Dokážu se ovládat v různých situacích, ale vidět Reinu, jak se baví s Faitem, jako by to byli staří přátelé... To se svět naprosto zbláznil? Znamená to snad, že kdokoliv z nás může napáchat nejrozmanitější hříchy a přitom se spolehnout, že jsou po několika letech zapomenuty? Odpuštěny? Stačí se snad kát? Pomodlit? Zaplatit? Nerozumím tomuhle světu.

Na okamžik jsem se zastavila a prohlédla si krvácející dlaň. Zanechávala jsem za sebou cestičku z rudých kapek. Alkohol srážlivosti krve nepřidá. Povzdechla jsem si a vytáhla ze záhybů šatů sněhově bílý kapesník. Ránu jsem ovázala a už o poznání klidnější jsem mohla pokračovat v cestě. Ostatně východ ze zahrady jsem měla na dohled. Ztratila jsem se v zalidněných uličkách.

Přesun

https://www.youtube.com/watch?v=6-wEAeNcA_A

Faito

Vlastně jsem byl rád za to, co řekl. Jednak za to, že Iwagakure ještě chvíli nebude konkurenceschopná, jednak, že se o ni alespoň někdo stará.
A jeho sběr informací? Jen hlupák by se sem přišel jen pobavit. I já jsem sbíral informace.
Otřel jsem si víno z obličeje a rychle jsem vytáhl mast, kterou jsem zamazal trhliny v kůži.

"Hej, lorde Mizukage!" křikl na mě z davu maskovaný muž, kterého spousta lidí z Kiri zná jako velitele Oininů. Kolem něj stála asi desítka Oininů. Stáli vprostřed sálu a lidé jim, snad i ze strachu dělali místo.

"Ukážeme lidem, co je to oslavovat život!" křikl znovu velitel Oininů a já jsem si uvědomil, co za hudbu hraje. Pousmál jsem se a vyrazil do čela Oininů. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl, ale nohy mě samy nesly.
Celá jednotka začala předvádět něco jako irské tance. Dupot těžkých bot se rozezníval sálem, do choreografie patřilo tleskání, držení se za ramena, podupávání a kopy do vzduchu, tanec byl energický a plný života.
A aby také ne. Byl to tanec, který tančili Oinini, když se vrátili z těžkých misí. Uctívali se jím padlí a oslavoval se život. V tu chvíli zapomněli na všechny strasti a tři minuty jim patřil celý svět.
Když choreografie končila úderem do země v pokleku a hudba přestala hrát, diváci začali tlesklat a jásat a Oinini se pomalu začali vytrácet z tanečního sálu.
"Jen jsme si říkali, Mizukage-sama, že jsme ještě neuctili mrtvé z boje s Hakuei, a že by tohle byla dobrá příležitost." řekl velitel, a po mém kývnutí se také vrátil do služby.

A teď konečně přišel čas na první oficiální tance.

https://www.youtube.com/watch?v=G6xHIUt5TeE

Došel jsem k Reině.
"Lady Otokage, rád bych Vás, na počest neutrality našich vesnic vyzval k tanci. Smím prosit?" zeptal jsem se, ale na nic jsem nečekal. Měla by svolit.
Došli jsme doprostřed sálu a začali jsme tančit. Reina si mohla všimnout, že voním...až moc. Ale bylo to nutné, přeci jen, nikdo to veřejně neříká, ale Edo Tensei je stále ještě balzamovaná mrtvola, a jako taková zrovna nevoní. Musel jsem to tedy přebít nějakou silnější kolínskou.
"Doufám, že u Tebe ve vesnici je vše v pořádku, a že se zase nesnažíš udělat nějakou hloupost." řekl jsem, a i když to znělo jako vtip, díval jsem se na Reinu smrtelně vážně. To nejhorší, co může totiž svět potkat, je štěně utržené ze řetězu.
"Nezastával jsem se Tě na srazu jen tak, a jestli zjistím, že zase něco kuješ, budu muset zakročit, víš to, že ano...?"

Dusná atmosféra se najednou změnila. Zase jsem se v klidu posadila a sledovala tým oininů. Bylo to zábavné. Mí shinobi jsou v tomhle strašně vážní. S menším úsměvem na rtech jsem je pozorovala. Po skončení jsem si ani já neodpustila potlesk. Pak ke mě přišel Faito. Na jeho nabídku jsem kývla a šla s ním. Chytila jsem se jeho ruky a druhou jsem mu položila na rameno.
"Řeším jeden problém, ale ten je spíše ve vesnici, než aby to zasáhlo okolí." pousměju se na něj . A teď já.
"Myslím, že si to jistíš skvěle, poslat toho muže k nám, aby provokoval nebyl zrovna nejlepší nápad. Já svým shinobi věřím. Tak doufám, že tohle byla opravdu jen hloupá shoda náhod, kdy dva shinobi neudrželi nervy na uzdě." poznamenala jsem. Měla jsem potřebu mu to říct, řešit jsem to nechtěla. Jak jsem si řekla už na začátku. Byla jsem po dlouhé době zase mezi lidmi.
"Měl bys možná po tomhle tanci jít za tou ženou. Tetsuya měl pravdu. Bylo to určitě kvůli mě." poznamenala jsem tiše.

Faito

"Wow, hnát dvě vesnice do války proti sobě jen kvůli hospodské potyčce. Netušil jsem, že mě máš za takového agresora..." řekl jsem a také jsem to dál neřešil. Prostě to nevyšlo. Pokus o vraždu diplomata by byl zajímavější.
"Upřímně, chtěl jsem vědět, co jsou ti tví dva noví bodyguardi zač. Kashike by o ně měl jistě zájem. Pamatuješ si na něj, že?"
Pak začala mluvit o Mikomi. Zamyslel jsem se a po chvíli jsem dospěl k jedinému závěru: ach jo, ženský...
"Kdo ví, třeba přijde sama. Dám jí ještě chvíli čas. A nedivím se jí. Upřímně, Reino, nikdo ti neodpustil to všechno, co jsi provedla. A když říkám NIKDO, myslím tím skutečně NIKDO..."
A ano, myslel jsem tím i sebe. Nikde nebylo řečeno, že jsem jí odpustil ta zvěrstva. Jen je někdy lepší dát dítěti píseček na hraní, než ho držet v domácím vězení.
"Je jen otázkou času, kdy se zase něco zvrtne, ale takhle mám aspoň klid, když vím, že jsi spokojená...nebo se mýlím?"
Já sám jsem vypadal spokojeně, i když jsem spokojený nebyl. Za mých mladých let umírali důležití jednotlivci. Teď umírají celé armády. A proč? Jen kvůli tomu, že nějaký idiot vydá rozkaz. A já tomu idiotovi většinou musím čelit.

"Nežádám odpuštění od nikoho, je každého věc, jak se s tím vyrovná, včetně mě." a že mi to občas dělalo problémy, pořád mám kvůli tomu nevyřízené účty se Shuuketsu. Hlavně mě nebavilo, že mi to pořád někdo připomínal. Přitom já jsem nebyla tak strašná. Mnohem horší byli ti, kteří nejsou vidět. Třeba Tetsuya. Bylo jen otázkou času, kdy i on něco provede, když se teď objevil. I on toho na mě věděl hodně a toho jsem se obávala nejvíc.
"Pamatuji si Kashikeho, nelze ho zapomenout. Však má teď možnost se s nimi seznámit. Jsou trošku drsnější na povrchu, ale uvnitř jsou jako beránci." pousměju se. Pak jsem se zamyslela nad jeho výrokem spokojenosti. Vlastně jsem byla hodně spokojená. Vesnice mi prosperovala.
"Jsem spokojená. Avšak mi vrtá hlavou, když si mi neodpustil ani ty a věděl si, že tu bude tolik lidí, proč si mě zval? Nebo ten mladík, kterého si poslal měl provokovat schválně, abych se bála ti přijít na oči, kdyby se to hodně zvrtlo?" pravdou bylo, že jsem o tom uvažovala, že na slavnost já osobně nepůjdu. Právě kvůli této šarvátce. Pak jsem si ale říkala, že je možnost tu vidět synovce. Zatím jsem byla poněkud zklamaná, že se tu neobjevil. Dokonce ani Itachi ne.

Faito

"Pozval jsem tě, protože mám potřebu kontrolovat, že neděláš žádné hlouposti. Ověřit si, že plníš tvou část dohody. Toť vše..." řekl jsem, a protože hudba již přestávala hrát, poděkoval jsem jí za tanec a odvedl ji na své místo.

Nechala jsem se odvést mlčky ke svému "trůnu" a pak se mu podívala do očí.
"Svou část dohody plním. Nemusíš ode mě očekávat nějakou zradu, jsem ti vděčná za Otogakure." mírně jsem se mu poklonila.
"Děkuju za tanec." a posadila jsem se.

Co dodat, vystoupení s vínem mě pobavilo, fakt bych nečekal, že na podobné akci se stane něco takovýho. Někdy jsem litoval, že nejsem ženská, aby mi procházeli podobné kousky. Jediné, co mě mrzelo, že ten chlápek, kterého jsem zase rychle vypustil z mysli, začal tleskat ještě než jsem to stihl sám. Škoda. Při pohledu na Tatsuyu mi cukly koutky rtů, ale tvářil jsem se prostě jen ironicky jako kdykoliv jindy, nijak jsem nedával najevo, že jsem pobavený, a že jsem teda sakra byl! No jo, domov, sladký domov..
Následoval jsem Tatsuyu k baru, nudil jsem se už dlouho. Jeho poznámka mě fakt pobavila. "Jestli budu mít štěstí, potkám někoho z rodiny.." odvětil jsem klidně, samozřejmě jsem myslel druhou větev klanu, ke které jsem nechoval zrovna nejmilejší cit. Jo, tím by se rozhodně můj den zlepšil! Sedl jsem si na stoličku a napil se, když Tatsu platí, je to svátek! Pozoroval jsem, jak blondie tančí. Chtěl jsem si s ní promluvit.
S pozvednutým obočím jsem si nakonec uvědomil, že stejnou věc jdou dělat Tatsu a Mizuki, což mě donutilo k úsměvu. Fakt musím zjistit, co je ta holka zač, můj bratříček se chová, jako by mu někdo vrazil šíp lásky přímo mezi oči. Romantika, div jsem se nerozbrečel!
Nakonec jsem ale i já zvedl své líné tělo a několika kroky se dostal k Reině. Seděla si tam na tom svém "trůně" a já jí docela litoval. Konec jejich rozhovoru s Faitem mi nepřišel zrovna úspěšný. Naklonil jsem se k ní a ignoroval veškerou slušnost, jaká se asi očekávala. "Tak co blondie, tváříš se nějak kysele.. zatančíme si?" Tatsu měl pravdu, já na podobný věci vždycky z vysoka kašlal, ale tohle mi přišlo jako fajn způsob trochu si pokecat, a když můj bratr s Mizuki plánují svatbu, nebo o čem si to povídají, nudil jsem se. Tak proč ne?

"Taky by ses tvářil kysele být mrtvý a nenáviděný celým světem, ale zatančím si ráda." usmála jsem se na něj a přijala jeho nabídku a šli jsme spolu na parket. V tuhle chvíli jsem byla neskutečně vděčná, že mám ty tři sebou. Měla jsem takovou tu útěchu, že tu nejsem sama. Že oni mi všechny ty věci nevyčítají, protože vědí jaká jsem ve skutečnosti.

Neudržel jsem se a drze se ušklíbl. "Na mrtvou ženskou jsi docela vtipná." zakřenil jsem se a přitáhl ji k sobě. Jedna věc byla kašlat na výuku, ale když přišlo na věc, zas takový jelito jsem nebyl.. minimálně základní kroky jsem zvládal s přehledem. "Jaký to je bejt mrtvej netuším a fakt doufám, že ještě dlouho tu příležitost nevyužiju.." pokračoval jsem pobaveně. "Ale jaký je to bejt nenáviděnej docela znám. Rozdíl bude asi v tom, že mě je to nějak jedno.." pokrčil jsem rameny. Věděl jsem, že ten důvod, proč mi to nevadí, je Tatsu. On byl jedinej, na kom mi záleželo a jehož názor jsem bral v potaz. Nikdy jsem na nenávist nebyl sám. Jak to má ona, to jsem netušil.. ale evidentně ne moc růžový. "Ty asi nenáviděná být nechceš.. otázka zní, děláš všechno pro to, abys to změnila? Pokud víš, že ano, pak nevidím problém. Nikdo tě nezná líp, než ty sama a ty sama se sebou žiješ.. názory ostatních ti můžou bejt víš kde. Nejsi malá holka, můžeš si dělat, co chceš.." konečně jsem tu hubu zavřel a hodlal jí zas dlouho držet, takovej proslov jsem neměl ani nepamatuju a ještě takovýhle kecy. Kdepak, na utěšování lidí jsem nebyl stavěnej.
Na konec jsem to ale ještě porušil. "Co ta situace? Zavřou mě a budou veřejně linčovat..?" tón mého hlasu byl jasným důkazem, kde celou záležitost mám.

Tetsuya byl o něco klidnější než jeho bratr, jemu by slušelo být terapeut. Každopádně měl pravdu. Co s tím dělám? Začala jsem u své vesnice. Kamkoli jinam bych šla nejspíš by mě hned zavřeli. Ale měl pravdu. Měla bych s tím něco dělat a nápad v Kiri byl víc než skvělý. Když na chvíli zmlknul, zamyslela jsem se. Vím jen já sama, jak to cítím. Jen já sama byla pod vlivem Shuuketsu, Sora no Sena, který mi otevřel oči i mysl a pak mě nechal ať si se spuštěnými emocemi dělám co chci. Jenže to nešlo. Bolelo mě každé rozhodnutí, co jsem udělala, dokážu zabíjet lidi bez mrknutí oka, ale co pak ty výčitky? To jsem nedávala a vždycky to pak někdo schytal. Tetsuya pak přerušil můj tok myšlenek a já k němu vzhlédla.
"No, Mizukage požaduje ten kozáček, co se tančil na začátku. Pak bude spokojený i on. A ještě jedna věc." to už jsem se tvářila trochu vážněji.
"Dávejte si s bratrem pozor, je tu další Kaguya, Kashike, vím, že ho znáte. Opravdu nerada bych o vás dva přišla. Jste jediný, kterým věřím a na který se dá spolehnout." to už jsem spíše šeptala. Nebylo pochyb, že se mi pokusí ty dva přinejmenším naštvat nebo překecat, aby se sem vrátili.

Docela by mě zajímalo, co jí vlastně ten rádoby kámoš řekl, že z toho byla v takový depce.. Ona teda většinou byla vážná, i když jsem musel uznat, že některý její hlášky stojej za to. Moc jsem nechápal, proč sem vlastně chodila, od začátku mi z toho přišla nesvá, ale jako obvykle než abych se zeptal, jsem to hodil za hlavu. Hold psychologickou poradnu si zatím neotevřu...
Nakonec jsem jí jen věnoval klidný pohled. "Radši beru to linčování.." ušklíbl jsem se, kozáčka, to tak.. Tatsu by chcípnul smíchy.
"Blondie, chill.. věř mi, že to poslední, o co stojím, je muset něco dělat.. jsem si jistej, že ani on nemá dvakrát velkou chuť na rodinný setkání.. Tatsuyu, jak tak koukám, zpacifikuje Mizuki, a já si dám radši panáka.." tvářil jsem se znuděně.
"Taky by sis měla dát, chováš se moc dospěle.." dodal jsem nakonec s rádoby sladkým úsměvem.

Příjdu do velké síňe ve které zábava je v plném proudu. Plno lídí už tančí ale já mezi ně nepatřím a ani nebudu. Sednu si stranu podia kde jsou židle a sleduji tančíci lidi. Zarazí mě to že tu vídím celkem neočekavaní shinobi jako je samotná Reina Kana. Měl jsem v plánu zajít do Otogakure ale moje mise mi nedovolovali si najít čas. Tento čas mám v plánu strávit na oslavě ale přesto i toto je pouhá mise. Všude je hluk, hudba a Reina se baví s jedním klukem. Rozhodl jsem se jít na podiu tancovat nenápadně blízko k Reině abych mohl odposlouchávat.

"Jsem na veřejnosti, musím se chovat dospěle." Ale měl pravdu.
"Dobře až dotančíme zveš mě jako svou Otokage a milující nadřízenou." doplnila jsem ho, věděla jsem, že z toho bude skákat do stropu. Když už mluvil o Mizuki a Tatsuyovi.
"To mám možná na svědomí já. Poslala jsem je několikrát za sebou spolu na misi. Zřejmě si padli do oka." usmála jsem se, že aspoň někdo je šťastný.

"Pf, výmluvy.." odvětil jsem bezstarostně. Já bych teda fakt nemohl zastávat takovou pozici, jsem na to moc línej a nezodpovědnej. Každopádně jsem byl rád, že roli toho chudáka musí hrát Reina.
"Já věděl, že to přijde.." zatvářil jsem se zmučeně, ale moc mi to nevadilo. Nerad jsem pil sám, až moc to potom zavánělo alkoholismem, takže jsem uvítal její společnost. Taky mi pořád vrtalo hlavou, jak to vlastně taková mrtvola má.. musím to z ní vytáhnout!
Nakonec jsem se jen usmál. "A to je právě divný.. řekni mi, co je ona vlastně zač? Nikdy jsem neviděl Tatsuyu.. no.. takhle.." ani mi to slovo - zamilovaný, nešlo přes pusu. Ne, že bych proti tomu něco měl, jen jsem z toho byl upřímně překvapený. Můj bráška a vztah.. to bylo pravděpodobnější, že já budu abstinovat..
Když písnička skončila, neviděl jsem důvod proč ten panák nerealizovat hned. Nabídl jsem jí rámě, gentleman jedna báseň! Všiml jsem si bráchy a té jeho slečny u jednoho stolu a zamířil k nim. My čtyři vyhnanci z Oto, to k sobě prostě sedlo.
Dřepnul jsem si na židli. "Tak co to tu vy slečinky pijete..?" věděl jsem, že Tatsu má dobrý vkus.. však jsem si ho taky vycvičil. Nakonec jsem se obrátil k Mizuki a věnoval jí jeden z těch svých univerzálních úšklebků.
"Ještě jsem neměl tu čest, jsem Tetsuya, povedenější z dvojčat." natáhl jsem k ní ruku.

"Ona je na rozdíl od nás normální." odpověděla jsem mu na otázku a nechala se vést k ostatním. Sedět tam sama, když si mě nikdo nevšímal bylo nudné. Radši budu s nimi. Posadila jsem se a sledovala ty tři.