Velká síň - taneční sál

First topic message reminder :



Po celou dobu slavností je tohle hlavní místo všech možných jednání a společenských aktivit. V prvním patře se nabízí catering, v patře druhém je pak velký taneční sál, ve kterém by měla (až na nejnutnější výjimky) hrát živá hudba všech možných žánrů, ale hlavně těch vážných, na které se dá tančit.
Tak s chutí do tance, vážení!

Trochu znudeně sedím a sleduji kupu lidí co se baví mezi sebou. Neměl jsem zájem se začít vybavovat ale také trochu specifické zábavy by neuškodilo. Jesliže beru v potaz že jesli si myslí že budu hrát nějakou hru s papírky tak at na to docela rychle Mizukage zapomene. Nejsem tu abych lepil na nějaké lidi papírky a velice nedoporučuju aby to zkoušel někdo nalepit na mně. Už se blížil čas odchodu ale řekl jsem si sám pro sebe že tu budu až do konce této slavnosti. Sešli se tu mnoho lídi a také se tu řeklo podsatně dost informací. Rozhodně jsem nějak neodposlouchával ale pár informací včetně Konohy zaslechl. Tito informace jsou mi sice k ničemu ale je dobré vědět co se děje v Konoze když jste se tam narodili a poté odešli.

Projev Mizukageho nezanechal nic jiného než usměv. Celá tato slavnost je směšna protože oslavovat vyhránou bitvu když ještě zdaleka nevyhráli válku není nic jiného než fraška která oslavuje velmi předčastně. Mizukage se hned nato zvedl a odešel pryč. Dokonce ani on není do konce slavnosti tady. Nastal čas odejít zvednu se a začnu směrovat ke dveřím sálu. Rozhodně ještě slavnost neopustím ale chci navšivit zdejší knihovnu a zkusit najít něco co by upoutalo mojí pozornost

//přesun - knihovna

"Cože?" zeptala jsem se rychle, než odešla, ale to už odcházela. Myslím, že je na čase jít domů. To bylo opravdu divné. Přimhouřila jsem oči. Kdyby se cokoli dělo ve vesnici, už bych o tom věděla. Měla bych se něčeho obávat? Tady v Kiri mi zřejmě nic nehrozí. Sedla jsem si zpět do křesla a na chvíli zavřela oči a vše rozdýchávala.

Na Michie jsem se jenom tak uculoval, asi jsem měl taky docela dost, nebo jsem byl prostě jenom nadšenej, že se našel někdo tak zajímavý, jako byla ona. Vždycky mě všechno začalo neskutečně rychle nudit, ale u ní to nepřicházelo a mě to trochu mátlo. Ale jak jsem řekl, mohly to být ty panáky..
"Hmm.. blondie by řekla povinnost, normální člověk zvědavost a já říkám chlast a zábava." jako obvykle ani teď jsem neměl snahu balit pravdu do hezkých slovíček, ale to už si nejspíš zvykla.
Nakonec mě ze zábavy vytrhl ten Mizukageho proslov. Nebudu lhát, že mi to hnulo srdcem, neznal jsem ho a neměl žádný názor na jeho slova. Minimálně tím ale způsobil docela rozruch, to jsem mu musel uznat. Z těch protáhlejch obličejů jeho vlastních lidí jsem usoudil, že o tom chystaném dramatu nic nevěděli. Rozhlédl jsem se po místnosti, abych našel Tatsuyu, ale nikde jsem ho neviděl.
Michie do sebe kopla ještě dva panáky a svezla se na stůl a tak jsem usoudil, že je čas vypadnout. Musel jsem se usmát, držela se fakt dobře..
"Tak pojď, lásko.." obešel jsem stůl a vytáhl jí na nohy. Hrdinsky ji nést v náručí jsem neriskoval, takže nám cesta ke stolu trvala docela dlouho. Posadil jsem ji vedle Mizuki.
"Buď tak hodná a postarej se mi o tohohle alkoholika.." usmál jsem se na budoucí švagrovou, no jo,že zrovna ode mě ty kecy sedí. Rozhodl jsem se jít za blondie a naplánovat odchod, ovšem uprostřed prodírání se lidmi jsem do někoho docela silně strčil. Asi se mi fakt trochu míhal svět a jen jsem čekal, až dostanu dělovku od podlahy, no nicméně otočil jsem se, abych toho sestřeleného zkontroloval, avšak zarazil jsem se. Byla to tak světlovlasá dívka, která tak nápadně splňovala všechny atributy našeho blahosklonného klanu.
Asi bych býval začal nadávat, takhle jsem se jenom usmál a kupodivu docela normálně. "Omlouvám se." začal jsem a prohlížel si jí. Neměl jsem pochyby. "Asi je to trochu neslušné.. ale můžu znát tvoje jméno?" ne, nesežral jsem cestou k ní cukrovou vatu, ale trocha slušnosti člověka nezabije.. Alespoň v to doufám!

Nechala jsem Kashikeho,když mě oslovil ten, za kterým jsem celý večer chtěla jít. Také jsem si ho prohlédla.
"Jsem Hisa." promluvila jsem na něj. Byl to ten co mě zabil. Jen tak zadarmo mu to nedám.

Krátce jsem se pousmál. Možná jsem jí odhadl špatně. Napadlo mě, že ji měl radši oslovit Tatsu, s lidmi mu to šlo daleko líp než mě, prostě byl komunikativnější, ale protože jsem ho mezi lidmi nikde neviděl, zbývalo to na mě. Vrtala mi hlavou jediná otázka a já chtěl znát odpověď.
"Těší mě, jsem Tetsuya Kaguya.." věnoval jsem jí cosi podobného úsměvu a laxním způsobem vrazil ruce do kapes.
Když už jsem na ní narazil, a to tedy doslova, rozhodl jsem se se zeptat. "Znám nejspíš všechny Kaguyi, ale tebe ne.. jak je to možné?" jestli je znám úplně všechny jsem si jist nebyl, teda spíš mě to nikdy nezajímalo, ale jí jsem určitě viděl poprvé. Nepochyboval jsem, že je jedním z nás a zajímalo mě to. Sice jsem to z ní nehodlal páčit, zas tak moc jsem to neřešil, ale když už jsem měl tu příležitost..

Trochu jsem se zarazila, on je Kaguya? Prohlédla jsem si ho mlčky a pak se mě zeptal. Opět jsem se zarazila. Věděl, že jsem Kaguya. Jsem tak naivní.
"To je složité jsem tu jen chvíli." pousmála jsem se.
"Myslela jsem si, že Kashike je poslední z rodu." konstatovala jsem a stále jsem na něj zírala. Proto mi byli oba povědomí.

Všiml jsem si, že jsem jí těmi informacemi poněkud vyvedl z konceptu. No, jako nevypadal jsem jako typický Kaguya, to je fakt, ovšem docela mě to překvapilo.
"Byla jsi mimo vesnici?" první věc, která mě v souvislosti s tím, co právě řekla, napadla. Obvykle jsem z lidí informace na potkání netahal, spíš mě to nikdy ani nijak nebralo, ale když jde o "rodinu", rozhodl jsem se udělat výjimku.
"Ne, tvůj kámoš Kashike není poslední z rodu, akorát že dost možná naší větev neuznává, netuším, nepřišlo mi důležitý si to zjišťovat.. vlastně je to taky složitý." pousmál jsem se. "Každopádně minimálně já a Tatsu jsme živý, ale mysleli jsme si něco podobnýho co ty, jen trochu opačně..Hádám, že proto s tebou chtěl Tatsu mluvit." zase jsem se nějak rozmluvil, už jsem se těšil zpátky do Oto, až se tam někde zašiju a s nikým se nějakou dobu nebudu bavit.

Mrkla jsem směrem na Kashikeho a poodešla dál od něj, abych si s tímhle mohla promluvit.
"Byla jsem ve vesnici jedno století. A celé jsem ho prospala. Nikdo o mě nevěděl. Patřím do původní rodiny z hlavní větve." řekla jsem tišeji.
"Vy jste odkud? Patříte k té krásné blondýnce?"

Poslouchal jsem Hisu a chvilkama přemýšlel, jestli rozumím správně, a že jsem měl asi pít drobet pomaleji. Nebo to fakt byla pravda? Spala celý století? What?!
Dorazil brácha a já jen kývnutím hlavy a úšklebkem dal najevo, že jsem ho zaregistroval. Byl jsem rád, že konečně vím, kde je. Spolu s ním jsem se vždycky cítil nějak líp.
Vyslechl jsem si i jeho, čímž mi jen potvrdil, že jsem si její slova nevysnil.
"Tomu říkám zábava.." ušklíbl jsem se. "Neměl bych ti vykat?" zamyšleně jsem se ušklíbl. Jako obvykle takt mi moc neříkal. Možná bych se jí měl zeptat, jak je to možné, ale přišlo mi to jako dost osobní otázka, kterou by mi asi stejně nezodpověděla. Měl by to zkusit Tatsu, s lidmi mu to šlo líp jak mě. Pokrčil jsem rameny.
"Myslíš Reinu? Žel bohu, ano.." ušklíbl jsem se, koho jiného by mohla myslet, blondie byla asi jediná blondýna v místnosti. I když já při svém momentálním rozpoložení bych to asi stejně nerozeznal.

"Můžeš to zkusit na formálnosti si nepotrpím, i když za tu hru by sis to mohl začít u mě vylepšovat." usměju se na něj a přeměřím si i toho druhého. Dvojčata. Pěkné. Tikám z jednoho na druhého.
"Myslela jsem, že Kaguyové žijí v Kiri, proč tu nebydlíte?"

"Na zdvořilosti si zrovna nepotrpím." poznamenal jsem a můj úšklebek hovořil za vše. "Ale promiň, všechny moje potenciální oběti opustili sál, bylas první na ráně." pokrčil jsem rameny. "Vlastně jediný, na koho bych to nenalepil, by byl on." ukázal jsem prstem na Tatsuyu. To, že by mě s tím poslal k šípku a pravděpodobně to stejně ignoroval, jsem si nechal pro sebe.
"Taky že žijí.. vlastně.. Tatsu, proč jsme odešli? Hmm, už vím, nejsme moc vítaní, co?" svůj pohled jsem z bráchy přesunul na Hisu. Z mého výrazu bylo jasné, že mě to moc netankuje. Čekal jsem, jestli i brácha něco dodá, přece jenom nikdy neuměl mlčet, takže bych se moc divil, kdyby k tomu neměl nějakou jízlivou poznámku.

Usmívala jsem se, byli vcelku zábavní. Bavilo mě je poslouchat. Prostě jsou sví. Přesně to, co se v hlavní větvi nikdy neschvalovalo. Bylo vidět, že je nic nerozhází. To bylo skvělé. Zamyslela jsem se. S Kashikem měli na jednu stranu pravdu. Jeho neustálá opatrnost a připravenost byla divná až někdy otravná, na druhou stranu zase poslouchá rozkazy, což by ti dva měli od té blondýnky taky. Trochu mi poklesly ramena. Zatím jsem si kromě těchto oslav neužila žádnou zábavu. V Oto musí být veselo, když tam jsou ti dva i když z nich byl poměrně dost cítit alkohol. Měla jsem v hlavě trochu zmatek.
"Jsem s ním, protože mě našli v rodinném sídle, ve kterém on bydlí, i když by vlastně mělo patřit mě. Bydlím tam s ním." To že jsem trochu neměla ráda boj a ninji jsem před těma dvěma radši nezmiňovala.

Jenom jsem se tak dál šklebil, tohle byl konečně můj brácha - nezřízenej, provokativní, namyšlenej egoista s pusou věčně otevřenou, aby rozdávala trefné poznámky. I na Hise bylo vidět, že ji obměkčil, působil tak na lidi. Já mohl na chvíli držet hubu a být dál spokojený ignorant, takže cajk!
Když se rozmluvil o Reině, usmál jsem se. "Zhruba tak.. na mrtvou ženskou je docela zábavná." potvrdil jsem Tatsuyovi slova, i když já s blondie asi nebyl žádnej velkej kamarád. Ale brala mě takového, jakým jsem byl a já se jí to snažil oplácet. Doják jako kráva, jen co je pravda.
Stočil jsem své oči za bratrovým pohledem, abych pobral o kom se baví. No o kom jiném, že jo.. Neměl jsem k tomu co dodávat, takže jsem mlčel. Byl jsem rád, že jsme odešli, v Oto jsem byl daleko spokojenější.
Brácha mě objal kolem ramen a bouchl mě do hrudi a já se jenom zakuckal. Prvotní opilost mizela, střízlivěl jsem, takže se žádný šavlový tanec nekonal, místo toho jsem ho šťouchl loktem do žeber a ušklíbl se.
"Takže nějaká forma vděku?" zeptal jsem se nakonec bělovlásky. Já na nějaké mezilidské vztahy moc nedal.

Soshi

Otec odešel, Keigo také a místnost potemněla. Ne doslova, ale cítil jsem, že už bych tam neměl být. Kam teď půjde Faito? Co bude dělat? Uvidím ho ještě?
Vstal jsem, usmál jsem se na Himiko, rozhlédl jsem se po sále a odešel jsem ven. Je čas vrátit se domů...

//Přesun

"No..." chtěla jsem odpovědět, ale odmlčela jsem se a spojila ruce před sebou. Právě zřejmě jmenoval můj problém. Vlastně díky Kashikemu jsem teď chodící a žijící. Jinak bych stále polomrtvá plavala ve sklepě.
"Je nás víc?" zeptala jsem se jich nečekaně. Chtěla jsem vědět, jestli kostlivců na tomto světě ještě pár nepobíhá.

Tatsu řekl to, co jsem měl přesně na jazyku. Jen jsem kývnul hlavou, nenáviděl jsem, když někdo dělal něco ze soucitu. Tedy když to někdo dělal mě. Bůh ví proč, vzpomněl jsem si na Michie, co právě nejspíš spala na stole, ta by mě místo soucitu nejspíš ještě přetáhla po hlavě a vysmála se mi. Ušklíbl jsem se.
Bylo fajn mít dvojče, nemusel jsem vlastně říkat skoro nic, Tatsu všechno zhodnotil za mě. Nemusel bych tu ani být. Nakonec jsem se jen ušklíbl, když nahodil ten svůj milý výraz, abych z něj nezačal zvracet duhu. Prostě jsme nebyli úplně stejní, ale měl jsem ho za to rád.
"Jasně, uděláme ti uvítací párty." zazubil jsem se taky, další možnost zase něco slavit jsem bral vždycky. "Krom toho, Reina - živá mrtvá a k tomu ty, stoletá holka.. to k sobě prostě sedí, nemyslíte?" zamyšleně jsem naklonil hlavu.

"Obávám se, že výlet za vámi by mi tady v Kiri jen tak neprošel a potom, kde mám jistotu, že se vrátím zpátky?" mrkla jsem na ně s úsměvem. Tohle neměli říkat. Budu nad tím teď uvažovat.
"Víte se mnou by jste to neměli lehké. Stále se učím modernímu světu."

Sledoval jsem, jak se to pako směje a pobaveně kroutil hlavou. Alespoň někdo chápal ten můj zvrácený smysl pro humor. Díval jsem se, jak pije a přemýšlel, jestli ta alkoholička vystřízliví než vyrazíme, nebo jí budu muset nést na zádech. Ne, že bych se už netěšil, jak jí oznámím prohru, ale když byla opilá, padali z ní ještě větší moudra, než jsem čekal.
"Přesně. Tatsu ti bude vyprávět historky z natáčení a Reina ti k tomu upeče koláčky." zakřenil jsem se ironicky. Ale musel jsem svému bratrovi dát za pravdu - jak by to řekl on, byli jsme prostě boží!
"Kromě toho jsme rodina, sice jsi naše nějaká sestřenice z druhýho kolena, jestli vůbec, ale i tak. návštěva rodiny snad není nic protizákonnýho ani v Kiri, ne?" pohrával jsem si s myšlenkou někde to zakempit, ale pořád jsem se ještě držel.

"No prázdniny u bratranců zní velice dobře. Mohli by jsme se s Kashikem přijet podívat." pohrávala jsem si s lemem své sukně.
"Jste opravdu bláznivý." uznala jsem je oba. Podle toho co jsem viděla, to budou brát jako pochvalu než jako urážku.