Velká síň - taneční sál

First topic message reminder :



Po celou dobu slavností je tohle hlavní místo všech možných jednání a společenských aktivit. V prvním patře se nabízí catering, v patře druhém je pak velký taneční sál, ve kterém by měla (až na nejnutnější výjimky) hrát živá hudba všech možných žánrů, ale hlavně těch vážných, na které se dá tančit.
Tak s chutí do tance, vážení!

"Hezký proslov." usmála jsem se a dala si panáka. Nic to se mnou stejně neudělalo. Takže už vidím, jak je odvážím domů já. Tatsuya mě pak donutil jít opět tancovat. Měli štěstí, že se nemůžu unavit.
"Na tohle nebudu přeci tančit." namítnu. Ale jeho pohyby mě bavily. Tak jsem se začala pohybovat podobně jako on a prostě si to začínala užívat. Faito taky tancoval, tak já můžu taky. Jsem tu zatím jediná z pozvaných kage, tak proč toho nevyužít.

Fakt mě znal až moc dobře. Jasně, že jsem neodmítl! "Že váháš.." usmál jsem se. Když nadhodil ten poker face, po té mé a Mizuině poznámce, jen jsem na něj hodil úsměv č.14. Když jsem tak uvažoval o Reinině slovech, že je z nás Mizuki jediná normální, musel jsem nesouhlasit. Žádná normální osoba by to s námi nevydržela.. a byla vtipná, to jsem oceňoval.
Když se objevily skleničky, neváhal jsem, abych si ten svůj soukromí ráj neužil. Nepil jsem rychle, nepospíchal, vychutnával jsem si to a tvářil se u toho jak děcko pod vánočním stromečkem. Tatsuyův proslov jsem ani nekomentoval, nepotřeboval žádné dodatky. Taky jsem tak nějak doufal, že ten jeho otravný optimismus vrátí blondie trochu nadšení do života, když už je chudák stará po smrti.
Když se pak oba zvedli a já dostal instrukce, jen jsem spiklenecky kývl hlavou. "Rozkaz!" přistrčil jsem k Mizuki poslední skleničku a pohodlně se opřel.
Chvíli jsem si jí prohlížel, než mi došlo, co hrajou. Ušklíbl jsem se. Jeho optimismus mi trhal žíly, jen si dřepnout na jednorožce a odcválat do západu slunce! "Nechápu, jak to s ním můžeš vydržet.. už jen kvůli tomu hudebnímu vkusu bych mu dal kopačky." nemyslel jsem to zle nebo možná myslel, ale tak jak jsme to my s bráchou prostě měli.

Bylo to zábavné (rozhodně jsem netančila tak jako na tom obrázku ). Líbilo se mi to, a spadla ze mě taková ta tíha této slavnosti. Za to jsem dvojčata milovala.
"Můj drahý nejsem babička, jsem jen o pár let starší než ty." varovala jsem ho. Na svůj věk jsem byla velmi háklivá.
"Nemůže si tě splést. Tvůj bratr je o milimetr klidnější než ty a nedělá moc takových problémů jako ty. I když tě zatím překonává." Myslím, že porvat se s vyslancem Kiri, na to nemá nikdo.
"Buď v klidu, ona vás rozpozná úplně stejně jako já vás." cvrnkla jsem ho do nosu a šli jsme zpět ke stolu.

Se zaujetím jsem jí poslouchal. Ona prostě nebyla Tatsuyův typ, nebyla ani vyzývavá ani drzá, ale možná právě to z ní dělalo někoho neobyčejného. Její první věta vyvolala na mé tváři úšklebek, tak to fakt sedlo, ale když pokračovala, úšklebek se z mé tváře ztrácel a já se tvářil prostě jen vážně. Přemýšlel jsem o jejích slovech. Tatsu byl jedinej člověk, na kterém mi záleželo a znal jsem ho. Věděl jsem kolik lidí ho nenávidí nebo je prostě štve a obvykle jsem na jeho adresu slýchával ne zrovna lichotivé poznámky. Ale já ho znal nejlíp. Věděl jsem, že Mizuki má ve skutečnosti pravdu a docela mě to dostalo, nemohli se přece znát nijak dlouho. Předtím jsem se zajímal jaká je jen ze zvědavosti, těmi slovy o něm si ale získala veškerou mou náklonnost, i  když jsem se nakonec nijak nevyjádřil ani to na sobě nedal znát a jen přikývl.
"Však u mě a u něj je to vzájemné, že se tak nějak snášíme." zakřenil jsem se. "Ale ty vypadáš nadějně.. třeba ti jednou budu říkat švagrová." pokrčil jsem rameny a radši na to ani nemyslel, ani se nenaděju a budu vozit kočárek!
"Vztah? Ne, díky." znovu jsem se usmál a dopil tekutinu. "Jedno pomatený dvojče by stačilo." narážel jsem na Tatsuyu. Ohlédl jsem se a se zdviženým obočím chvíli jeho a blondie pozoroval. Že si brácha užije každou příležitost jsem věděl, ale že k tomu strhne i jí, to byla novinka!

Faito

Seděl jsem na trůnu a pozoroval lidi, jak se baví. Upřímně, to, jak se dokázali odvázat lidi z Otogakure, se mi zamlouvalo, a ostatním lidem také. Spousta se jich přidávalo na živou hudbu, tančili, tleskali, zpívali. Jen já jsem se stále hlouběji a hlouběji nořil do svých myšlenek.
Zcela výjimečně mě ale nezajímal můj vlastní osud, nepřemýšlel jsem, kam Mikomi utekla a jestli bych měl a chtěl jít za ní.
Přemýšlel jsem nad jinou věcí - To je skutečně Reina jediná kage, která mě nezavrhla? Po tom všem, co jsem udělal?
Ano, mé metody byly tvrdé, ale dvěstě let to někdo zkoušel po dobrém a dvěstě let se válčí. Teď? Zločinci visí na olších, sochy nepřátel se v pokorném gestu kloní mé moci. A ticho po pěšině...
Pokrytci. Pokrytci to jsou. O to větší důvod starat se jen o sebe.

S úsměvem jsem pozorovala bavící se lidi. Bylo to pěkné, zahlédla jsem Faita, jak sedí sám. Bylo mi ho trochu líto, dal si tady s tím takovou práci, abych mu tady nakonec zbyla já jako jediná kage. Začala jsem ho v tomhle směru litovat. Kdo by mě chtěl mít na starosti. Pak se ozvala otázka. Trochu ve mě hrklo. Těhotná? Bývala jsem. Tohle .... byla rána pod pás.
"Dojdu ti pro pití." zvedla jsem se a šla k baru a objednala jsem mu panáka. Barman mi ho dal a já místo toho, abych ho odnesla Tatsuyovi jsem ho kopla do sebe, i když mi to vůbec nepomohlo, když mi alkohol nic nedělá. Ukázala jsem, že ještě jeden. Tuhle část života jsem zkazila. A kdo za to mohl? Uchihové. Měla jsem chytit příležitost dokud jsem mohla. Měla jsem všechno a jede okamžik, kdy jsem nemyslela jen na sebe a na zlo a vše se zničilo. Pohladila jsem si břicho a povzdychla si. Stalo se. A už to nikdy nebudu moci vrátit zpátky, a zřejmě se to už nikdy nestane. Nahodila jsem neutrální výraz a vrátila se zpět k nim a položila před Tatsuyu panáka.

"Nepomůžeš." odpověděla jsem mu a dál jsem byla zticha. Neměla jsem na panáky už ani pomyšlení. Počkala jsem, až odejde.
"Musím si něco zařídit, hned jsem zpátky. Nezlobte." řekla jsem ostatním. Zvedla se a pomalým krokem šla ze sálu. Potřebovala jsem být chvíli sama.

(přesun)

Na poslední slova Mizuki jsem se jen usmál. Jo, byli jsme dvojčata, já se uměl chovat jako on a on zase jako já, ale nebyli jsme kopie. On a jeho povaha se k ní vlastně docela hodili.. Když se Reina i brácha vrátili ke stolu, jen jsem se zašklebil. Tatsu evidentně slyšel část rozhovoru, což mě docela pobavilo. Vsadil bych se, že do roka si budu moct oficiálně říkat strejda, jestli jim to teda vydrží, ale podle toho, jak se k sobě pořád mají, jsem věřil, že i jo.
Mlčky jsem si vyposlechl tu scénku s těhotenstvím, ale nehnul ani brvou. Co se taky v takový situaci dá říct, že jo.. Blondie odešla a já se jí nepokoušel zastavit, kdyby chtěla pomoc, řekla by si o ní. Nejspíš chtěla být sama a to, co Tatsuyova slova otevřela, zase někde v tichosti zavřít.
Takže jsem to neřešil. Otočil jsem se na bráchu a vrátil mu úsměv. "Pospěš si s tím, umřu tu žízní.."

Faito

Nakonec jsem přestal se chmurnými myšlenkami, vstal jsem, vzal novou číši vína, a došel jsem k poslednímu hostu (Misha Hayabushi).
"Vítám Vás zde u nás na slavnostech..." řekl jsem a prohlédl jsem si ho od hlavy k patě. Neviděl jsem žádné označení vesnice, takže jsem čekal, že se představí sám.
Do sálu mezitím vběhl ANBu a něco mi pošeptal do ucha. Jen jsem kývl a dále pozoroval onoho muže.

Když Mizuki promluvila, stočil jsem k ní pohled, i když jsem si nebyl jistý, jestli vůbec mluví na mě. Konečně jsem se rozhlédl po sálu pořádně a uvědomil si, že má pravdu. Lehce jsem pokrčil rameny a ušklíbl se té Tatsuově teorii. Kdepak, ten by taky ze všech chtěl mít šťastnou rodinku, asi nějakej komplex z dětství.. znovu jsem se kysele ušklíbl. "Asi.. nebo jsou líný zvednout zadky.. nebo mají na práci něco důležitýho.." pokrčil jsem znuděně rameny, politika nebyla zrovna moje téma. "Zkus se zeptat Reiny.." nadhodil jsem směrem k Mizuki. Když jsem tak o tom přemýšlel, možná i naše blondie mohla být jedním z důvodů.. ale kdo se o to stará.
Nakonec jsem jen čapnul skleničku a vyprázdnil její obsah. Pozoroval jsem Tatsuyu, to jeho neklidné chování bych poznal kdekoliv. Škodolibě jsem se usmál, věděl jsem, co je schopnej dělat, když se nudí, ale říkal jsem si, že tohle není moc vhodné místo. Ego jsem měl sice dost vysoké, ale i mě bylo jasné, že bychom dostali na pr***, kdyby byl nějakej průser. Navíc něco, říkejme tomu třeba instinkt, mi říkalo, že bychom tím udělali Mizukagemu radost a o to jsem opravdu nestál, takže jsem si dal ruce za hlavu a pozvedl obočí. "Mám hlad, nechcete odsud vypadnout?"

Vrátila jsem se do sálu. Zdá se, že parta Oto zůstala tam, kde jsem ji nechala. Pěkné. Pomalu jsem šla k nim.
"Doufám, že už nejste pod čarou. Sotva tu začala zábava." podotknu a rozhlédnu se po sále. Mizukage stál u toho muže, kterého jsem si také už všimla předtím, ale nevěnovala jsem mu tolik pozornosti.
"Doufám, že jste nezlobili, zatím co jsem byla navštívit starou známou." významně jsem si je všechny prohlédla.

"Stačí říct a můžu rozpoutat peklo, na to jsem odborník." odpověděla jsem a přisedla si k nim a sledovala Faita a toho neznámého. Pravda, že to tady začalo být divně nudné a tiché. Oh vlastně no jo, já byla dneska ta hodná, to bude tím.

//Trochu neslušně tě přeskočím, Misho, promiň.

Faito

Zatímco se snažil cizinec představit, zaregistroval jsem, že na trůn Kumogakure si sedla...ne, to nemůže být ona. Na popis to sedělo, ale...
Omluvil jsem se dotyčnému, a došel jsem až k trůnu. Nic jsem neříkal, čekal jsem, že si sama obhájí, proč usedla na místo Raikageho.

Skutečností bylo, že v sále ubývalo lidí a nahrazovala je nuda. Je ale také pravda, že se blížila půlnoc, a s ní i překvapení...