Budova Tsukikage

Velice obezřetně jsem se postavila a křečovitě jsem se chytila jejího stolu, abych nespadla.
"Rozumím," přikývla jsem a rozhodla jsem se nechat se prohlédnout.
Přesto jsem je sledovala velice podezřívavě, vůbec se mi nelíbili. Určitě měli něco za lubem, ale samozřejmě jsem důvěřovala své Kage.
"Ettoo, Tsukikage-sama, většina mého klanu nyní žije v Konohagakure no Sato a určitě tam mají nějaké naše techniky," podotkla jsem. "Myslíte si, že by mi nějakou půjčili, kdybyste mě tam poslala na misi?"
Ne, že bych toho teď byla schopná, ale Listová je obrovská, takže by to určitě bylo něco ultra mega super skvělé.

Počkala jsem, až ji lékaři prohlédli a pak odešli.
„Pustím tě tam, až budeš úplně v pořádku. Jsem si jistá, že rádi poznají další členku svého klanu,“ usmála jsem se na ní a pak stočila pohled ke dveřím.
„Dále!“ zvolala jsem.

„Zdravím,“ odpověděla jsem na jeho pozdrav, když vstoupil. „Mám se dobře...a vidím, že ty taky,“ věnovala jsem mu úsměv.
„Vlastně ano. Dnes se koná sraz Kage. Byla bych ráda, kdybys tam šel se mnou,“ řekla jsem mu. Byl to vlastně spíš rozkaz, než žádost, ale proč to nepodat hezky, že?
„Abych nezapomněla, Yoko, tohle je Rei. Reii, Yoko. Tvoje studentka,“ představila jsem je.

nebyla jsem si jistá, jak se bude tvářit na to, že má studentku, takže jsem byla ráda, když to přijal v klidu.
„Sejdeme se u brány nejpozději v 19 hodin,“ odpověděla jsem na jeho otázku. „Nejspíš se tam zdržíme do zítřka, možná o něco déle,“ řekla jsem, aby věděl, kolik si toho asi vzít s sebou.
Pak jsem se otočila zpět k Yoko. „O tvé cestě do Konohy si promluvíme později. Teď by sis měla jít domů odpočinout.“
Vstala jsem z křesla a vytvořila květinového klona, který okamžitě zabral moje místo. „Uvidíme se,“ kývla jsem ještě na Reie, než jsem opustila kancelář s Shi v závěsu.

Ztuhla jsem a jen jsem mezi nimi tak těkala pohledem.
Ale já chci jít do Konohy hned!
Nasadila jsem trochu uražený pohled. Jsem naprosto v pořádku a proto bych měla jít hned. Jakmile jsem na to pomyslela, zamířila jsem hezky po čtyřech ke dveřím. Vstát by bylo příliš těžké. A právě z této pozice jsem poprvé spatřila svého senseie.
"Rei-sensei? Konichiwa!"
I tahle zábava mi ale byla brzy odepřena. Vypustila jsem z nosu obláček dýmu hodný šestihlavého draka. 
"Wakarimashita..." 
Pokračovala jsem v této pozici ke dveřím, zapřela jsem se o kliku a vyklouzla z kanceláře jen chvíli před nimi. Když už jsem se donutila vstát jednou, tak jsem se taky na nohou udržela a po zdvořilém rozloučení jsem odešla domů.

//Přesun

Zastavila jsem se pod schodištěm. „Tohle nedávám,“ pomyslela jsem si zoufale, ale nakonec jsem se přece jenom, se ztrápeným výrazem a křečovitým svíráním zábradlí, vyškrábala nahoru. Shi pro jednou nikam nepospíchala a držela se vedle mě. Tenshi někam zmizel v průběhu cesty sem.
Před kanceláří někdo seděl, takže jsem nasadila zářivý úsměv a pozdravila ho. Pak jsem se otočila ke dveřím, odemkla a vešla dovnitř. Yuna jsem gestem ruky pobídla, ať vejde. Shi už se stihla uvelebit na své pohovce.
Trochu jsem váhala, jestli si sednout do křesla, protože tu byla poměrně velká šance, že jakmile to udělám, opět usnu. Nicméně jsem to riskla a podívala se na Yuna, jestli mi řekne, co žádá.

Přišla šéfová a její kočičí suita, jakmile jsem ji spatřil, vystřelil jsem do pozoru a lehce se uklonil.

Když jsem byl vyzván, abych vstoupil a přednesl svou žádost či přání. Tak jsem tedy vstoupil a zavřel za sebou dveře.

"Harada, zásobování" zahlásím se jak je vyžadováno, otevřu složku s asi deseti papíry "Prosím o Váš podpis, běžné rekvizice" vysvětluji při předkládání papírů.

Ještě vyndám jeden prázdný papír "Zde čistý formulář, do kolonky věc, můžete napsat co by jste chtěla sehnat, pak jen stačí odevzdat někomu ze zásobování" ukončím informační monolog a čekám co se bude dít.

Vzala jsem do ruky pero a po zběžném přečtení každého papíru jsem je všechny podepsala. Následně jsem vzala do ruky čistý formulář.
Zcela automaticky jsem se podívala na Shi, což byla chyba. V očích se jí zračil ten její chtivý výraz. Chvíli jsme spolu sváděli souboj pohledů, než jsem s povzdechem poraženě sklopila hlavu. „Co to bude tentokrát?“ zeptala jsme se jí a když mi spokojeně - a naprosto zbytečně podrobně - vylíčila své přání, napsala jsem podstatně kratší verzi do kolonky.
Podepsala jsem formulář a podala ho Yunovi. Tak nějak jsem doufala, že se nezeptá, na co potřebuji živého 200 kilového divokého kance.

Shi pobouřeně zaprskala. On by ji snad chtěl připravit o veškeré potěšení ze skolení kořisti!
„V celku, pokud možné živého,“ převedla jsem její prskání do normálního jazyka. „Velmi živého,“ přisadila si tygřice a mlsně se olízla.
„Až dorazí, dejte mi vědět. Vyzvedneme si ho u brány,“ řekla jsem mu. Už nikdy nedovolím, aby si Shi svoje objednávky dotáhla až domů. Naposledy trvalo týden, než jsme uklidili všechny zbytky a některé extra-odolné krvavé skvrny zůstaly na kobercích doteď. A nechci si ani představovat, jak by to vypadalo tady v kanceláři.

Konečně jsem dočetla poslední složku, co mi sem dnes přinesli. Koukla jsem se na hodiny a upřímně se zhrozila. Už dávno uplynuly dvě hodiny!
Rychle jsem se postavila, vzala si plášť a vzbudila jsem Shi. Remcala, proč jí budím, ať ještě chvíli tiše pracuju a nechám jí spát, ale sotva jsem se zmínila o kanci čekajícím u brány, vystartovala ze své ležící pozice a vylítla ven.
O dost klidnějším krokem jsem ji následovala.

Posadila jsem se na lavičku u kanceláře.
Hm. Není tu...
Začala jsem vyťukávat do dřeva jakousi melodii a pokoušela jsem se hvízdat. Moc mi to nešlo, ale pak jsem se dostala do tempa. Nepřestala jsem s tím, ani když někdo šel okolo. Úplně jsem se v těch monotónních zvucích ztratila. Zamyslela jsem se.

Shi se pořád někde toulala a neukázala se. Asi se bála, že by jí někdo mohl její monstrózní kořist sníst. Místo toho, abych na ni čekala doma, vydala jsem se do kanceláře.
Na můj vkus poněkud příliš energicky jsem vyběhla schody a uviděla na lavičce sedět Yoko. Věnovala jsem jí upřímný zářivý úsměv. Měla jsem zkrátka dobrou náladu. Doslova ze mě vyzařovala.
„Zdravím,“ řekla jsem Yoko, jala se odemykat kancelář a následně jsem zaplula dovnitř s dveřmi otevřenými pro chuuninku na lavičce.

"Hezké ráno," popřála jsem Tsukikage zmateně.
Jinak jsem ale vypadala naprosto v pořádku, spokojeně jsem se na ni usmívala a zřejmě mi nově vymyšlená písnička také navodila dobrou náladu.
"Nezdržím vás dlouho," odhodlaně jsem se usmála, když jsem za ní vešla dovnitř. "Chtěla jsem vás poprosit, zda bych se mohla jít podívat do Konohy na svůj klan. Jsem již v pořádku."
Skoro to vypadalo, že do mě nikdy nemohl být zapečetěný Bijuu.

Posadila jsem se za stůl. Na chvíli jsem zůstala pohledem viset na výhledu z prosklené stěny. Noční Tsukigakure byla tak krásná... Světla v ulicích, hvězdy na nebi. Zatřásla jsem hlavou a otočila se k Yoko.
Přeměřila jsem si ji pohledem, pro jednou zase vážnějším. Přejela jsem ji jím od hlavy až k patě, jako bych ji chtěla zrentgenovat a určit tak její zdravotní stav. Nakonec jsem však jenom pokrčila rameny.
„Tak dobře,“ svolila jsem zvesela a přihodila i široký úsměv. „Ale opatrně a do týdne buď zpátky,“ upozornila jsem ji a nasadila na to vážnou masku, ale o chvíli později se mi úsměv zase vkradl na rty i do očí.

Zůstala jsem na to zírat. 
Ona mi to povolila!
Rozzářily se mi oči.
"Arigató!" 
V jediném okamžiku jsem byla u ní a pevně jsem ji objímala. Vůbec mi nevadilo, že byla Kage. Nemohla jsem tomu odolat. Cítila jsem se šťastná a ona se taky usmívala, tak jsem ji musela na důkaz vděčnosti obejmout. Aby toho nebylo málo, políbila jsem ji na tvář. 
"Arigato, arigato, arigato!"

Když ke mně přilítla a objala mě, docela jsem se lekla. I když jsem měla nezvykle dobrou náladu a podléhala jsem nutkání pořád se usmívat tak, že mě z toho bolely koutky úst, pořád jsem nebyla nijak velký objímací typ.
Nicméně jsem to vydržela, dokonce jsem jí objala zpátky. Doufala jsem, že se neurazí, když jí tu pusu na tvář nevrátím...To už by bylo fakt moc.
Vyprostila jsem se z jejího objetí, ale aby jí to snad nebylo líto, alespoň jsem se na ní znovu usmála.
Odkašlala jsem si. „Do týdne zpátky,“ zopakovala jsem ještě jednou.

Objala mě samotná Tsukikage-sama!
Cítila jsem se trochu jako v nebi. Symbolicky jsem zasalutovala, uklonila se a spokojená s dnešním dnem jsem vyrazila z kanceláře jako blesk. 
Konoha čeká!

//Přesun