Budova Tsukikage

Začala jsem se přehrabovat po stole a v šuplících, dokonce jsem přešla k velké skříni v rohu, otevřela ji a prohledala, ale svitek s technikou ne a ne najít.
„Nejspíš si pro ni budeš muset zajít do archivu,“ oznámila jsem jí s tichým povzdechem. A já si musím začít dělat větší zásobu svitků v kanceláři...
Došla jsem zpátky ke křeslu a posadila se, jenže v tu chvíli přede mě Kaomi strčila ruku s pavoukem. Okamžitě jsem se i s židlí (naštěstí kolečkovou) přesunula až k prosklené stěně a dala si ruku před oči. Jako malé dítě.
„Já tak nesnáším...“ „Děti,“ dokončila za mne Shi s pohledem upřeným na Kaomi. Mezi prsty jsem udělala malou mezírku a vykoukla jí na tygřici. „Jsem si naprosto jistá, že jsem chtěla říct pavouky.“  
„Dej tu věc někam hodně, hodně daleko,“ řekla jsem jí svoje přání. „Nejlépe do kbelíku s vodou,“ přisadila si Shi.

Tygřice Kaomi opětovala nevraživý pohled. Nakonec se zvedla ze sedačky a začala obezřetně přecházet kolem medvědů. Občas zašla tak daleko, že do toho velkého šťouchla čumákem, hned na to však vždycky uskočila několik stop do strany, jako by měla na nohách pérka.
Mezitím ke mně došla Kaomi. Opatrně jsem vykoukla zpoza své ruky a zjistila, že pavouk je chráněn tou Kaominou. „Řekněme, že s nimi nemám nejlepší zkušenosti,“ řekla jsem jí a udělala drobné gesto pravou rukou. Mohla ucítit lehké šimrání na dlaních, to když se kolem pavouka semkly okvětní lístky irisu a udělali z něj mastný flek. (Hana Sousou v opravdu miniaturní verzi xD)
Sladce jsem se na ni usmála. „Umyvadlo je vedle.“ Ukázala jsem na jedny ze dveří vedoucích z místnosti.

Když mě strážní dovedli před budovu nebyl jsem vůbec překvapen. Vysoká budova, která je vidět už od brány. Po tom co jsme vstoupili tak jsme šli po schodech, bylo jich opravdu hooodně.
"Hej Niichan, asi se proměním na něco s křídly" šlo vidět jak už nemůže...
"Až vyřídíme naši zprávu u Tsukikage, tak se tu zdržíme pokud to okolnosti dovolí. A pak s budeš moct odpočinout" sáhl jsem nenápadně do kapsy a zjistil jsem že už nemá lízátka, tak jsem jí věnoval vlídný úsměv. 
Když jsme se konečně dostali ke kanceláři Tsukikage tak jsem přišel ke dveřím, byl jsem trochu nervozní protože na mě koukal velký lev jakoby si ze mě chtěl udělat svačinu. Sebral jsem odvahu a zaklepal jsem

Chuunin přivedl Akia a Soru přímo před dveře kanceláře, kde je opustil.

„Pak doufám, že sis nepřála něco důležitého,“ řekla jsem jenom a sledovala její počínání. Ani trochu mi toho stvoření nebylo líto. A už jen z pomyšlení, že ho našla u mě v pracovně mi vyvolávalo mrazení na zádech. Co kdyby jich tu bylo víc?
Když mi oznámila, kde je Ex, pozorně jsem se na ní chvíli dívala. Pak jsem se usmála. „Ex pořád někam padá. Za pár dní se tu zase ukáže...Pokud pod tou strání nenajde tajnou knihovnu. To by nejspíš zapomněl, že nějaká Tsuki vůbec existuje.“
Někdo zaklepal. „Můžu ti ještě nějak pomoci?“ zeptala jsem se Kaomi, ale pohledem jsem sledovala poskakující Shi.

Tygřice ještě několikrát oběhla kolem medvědů, než se před nimi posadila s výrazem naprostého andílka. Přesně takhle se tvářila, když si chtěla hrát. Kdybyste jí v tuhle chvíli hodili míček z okna, můžete si být jisti, že se za ním bez váhání vrhne a ještě přidá bojový pokřik.

„Jasněěě...“ záměrně jsem protáhla odpověď na její přání a musela si připomenout, že je jí přece jenom pořád sedm. Opřela jsem se do křesla a promnula si spánky.
Pak jsem se musela zasmát nad její otázkou. „Ex není můj Ex. Je to jeho jméno,“ vysvětlila jsem jí s pobaveným úsměvem na rtech. Pak jsem se konečně otočila směrem ke dveřím a zavolala: „Dále!“
Pak Kaomi znovu vykřikla svoje přání. „Shi, sežeň jednorožce,“ řekla jsem tygřici. „Tenshi, sežeň jednorožce,“ hodila to okamžitě na leoparda na pohovce. Ten se jenom zvedl, seskočil na zem a pokud už Akio otevřel dveře, proběhl jimi ven, poslušně se vydajíc hledat mýtické stvoření. A tak to u nás chodilo naprosto normálně.

Chvíli poté co jsem zaklepal na dveře jsem uslyšel hlas který mě pobízel ať vstoupím. Moc jsem neváhal rychle jsem otevřel a spolu se Sorou jsme vstoupili do místnosti. Vypadalo to tam docela podobně jako u Mizukage-sama. Až na to že místo jednoho lva po mě teďka vylezl medvěd,tygřice, usměvavá dívka o něco menší než Sora a za stolem seděla Tsukikage-sama. To je jako v ZOO, pomyslel jsem si, ale nedal jsem to nijak najevo.
"Zdravím Tsukikage-sama" když jsem se hluboce uklonil tak mi Sora šeptla.
"Nemám se změnit taky v nějáké zvíře Niichan?" než jsem stihl odpovědět už se mi k noze lísala kočička. Bylo mi trochu trapně, přece jen nevím co můžu od Tsukikage očekávat.
"Omluvte Tsukikage-sama" snažil jsem se zamaskovat stud širokým úsměvem, přičemž jsem se drbal ve vlasech.

V tom trapném okamžiku se najednou začal vesnicí otřásat velký hluk z vesnice a popraskali okna. Vypadalo to že se něco děje, tak jsem rychle vyběhl abych viděl co se tam děje... 

/přesun

S protočením očí a pobaveným úsměvem jsem poslouchala Kaomino přemýšlení nahlas, než dovnitř vešel Akio a Sora.
„Zdravím,“ opětovala jsem mu pozdrav. Chtěla jsem se zeptat, jak jim mohu pomoci, ale v tu chvíli jsem ucítila, že někdo překonal hranici vesnice od zalesněné strany. O okamžik později se všechno otřáslo.
Otočila jsem se k prosklené stěně, která se vzápětí vysypala z rámů. Vyskočila jsem ze židle a odtáhla Kaomi od okna a létajících střepů a pokud to bylo nutné, dostrkala jsem ji až ke dveřím.
„Ty se do boje nezapojíš,“ řekla jsem jí rovnou. „Mám pro tebe důležitější práci. Budeš evakuovat obyvatelstvo. Pojď,“ Otevřela jsem dveře a počkala, až všichni vyjdou ven. Teprve pak jsem se rozeběhla ven.
(přesun)

Pomalu jsem se dobelhal po schodech. Dostal jsem se do patra kde je kancelář, ale věděl jsem že Tsukikage tam není. Přišel jsem blíž ke dveřím, sedl si ke zdi a čekal. Jsem docela unavený po tom těžkým dni a ani mi už nevadí, že na mě kouká ten lev. Asi začínám pomalu usínat,…

Doslova jsem se doplazila po schodech nahoru. Když jsem to zvládla, odevzdaně jsem se tam natáhla, s nohama ještě na posledním shodu, a konečně vydechla.
"Yatta..."
Zvládla jsem to!
Ale nějak jsem si nemohla pomoct, trochu mě zasáhlo, že mě nikdo nenechal a prostě mě nechali ležet v lese potom, co ze mě vylezl Bijuu. Brrr.
Příště, až půjdu na sebevražednou misi, chci o tom vědět!

Došla jsem do hlavní budovy. Shi protentokrát nesprintovala nahoru přede mnou, teď se naopak táhla o několik metrů za.
Vyšla jsem poslední shod a málem se natáhla přes cosi ležící na zemi. Když jsem se podívala dolů, uviděla jsem Yoko. Okamžitě jsem si k ní klekla.
„Shi, sežeň doktora,“ rozkázala jsem tygřici. „Ishiho?“ zeptala se, jako by se snad chtěla jenom ujistit, že to pochopila správně. „Ne!“ vyjela jsem na ni okamžitě, dokonce lehce vyplašeně. „Ishiho ne, Bože chraň.“ To bychom Yoko už pravděpodobně nikdy neviděli.
Lehce jsem potřásla hlavou a počkala na partu mediků, které Shi přitáhla z venku. Předala jsem Yoko do jejich rukou a vydala se do kanceláře.
Před nimi seděl Akio. Zatímco já jsem zapadla do místnosti, Shi do něj začala nevybíravě strkat čumákem. Neměla jsem už sílu jí v tom bránit.

Chvíli jsem už trochu zabíral, když najednou přišla Tsukikage. Vypadala docela unaveně a po tom co se tu dneska děje se ani nedivím. Neváhal jsem a vešel jsem.
"Ještě jednou zdravím Tsukikage-sama" snažil jsem se o nepatrný přátelský úsměv, který mě rychle přešel. "Vím že je to teď trochu nevhod, tak k věci. Přinesl jsem vám dopis od Mizukage-sama".
Přešel jsem blíž a položil ho před ní,..

Zapečetěný dopis:

Okamžitě jsem zaregistrovala, že se ke mě natahují něčí ruce.
"Tsukikage-sama?"
Nadhodila jsem jemný úsměv. Její další slova se mi nelíbila, ale nedostala jsem možnost se jim bránit. Tsukikage tu čekala na partu mediků, která opravdu přišla. Bohužel. Ale já byla Uzumaki, nehodlala jsem si to nechat líbit. Prospala jsem se. Na stromě, ale prospala. Byla jsem naprosto v pořádku. V mezích možností. Do nemocnice mě nikdo nedostane ani párem koní.
"Tsukikage-samáááá!" Zcela bez omezení etikety a s nenadálou rychlostí jsem se vytrhla medikům, vrazila do kanceláře a schovala se jí pod plášť. "Já jsem naprosto v pořádku!"
V tom okamžiku jsem se sice byla ráda, že už sedím a nehodlala jsem se z té země zvednout.
"Nenechávejte je se ke mě přiblížit, onegaishimas! Udělám cokoli!"
...ale až se vyspím.

„Zdravím,“ pousmála jsem se na něj a posadila se za stůl. Převzala jsem dopis a přečetla si ho. „Vyřiďte prosím Mizukage-dono mé díky za poslání zprávy. Budu se těšit na naše setkání na srazu Kage.“
V tom do kanceláře vtrhla Yoko a schovala se za mě. Překvapeně jsem zamrkala. „Yoko...?“
Povzdechla jsem si. „Jen tě chtějí prohlédnout. Nic ti neudělají, ani tě nikam neodtáhnou. Jen se na tebe podívají a zase odejdou.“

Možná to vypadalo trochu zvláštně. Přece jen mi již bylo osmnáct, byla jsem vlastně dospělá a přitom jsem se tu schovávala za Kage s přehnaně vyděšeným pohledem. Blesklo mi v očích.
"Ettoo... A půjčíte mi potom nějaký svitek?"
Odhodlaně jsem se na zdravotníky zadívala.
Ano. Potom bych je mohla překonat.

Tak mám splněný úkol. Do Kirigakure je to dlouhá cesta tak se na to budu muset vyspat. Chtěl jsem odpovědět ale když jsem otevřel pusu tak najednou vtrhla ze dveří dívka a za ní banda doktorů. Jen jsem se letmo pousmál "nashle,.." a nenápadně jsem se vypařil

/přesun

Promnula jsem si spánky a znovu pomyslela na svojí postel.
„Ano, půjčím ti nějaký svitek. Ale teprve potom, co se od nich necháš v klidu prohlédnout,“ svolila jsem. Akiovi jsem na rozloučený kývla.
Celou tu dobu jsem odolávala nutkání položit hlavu na hromadu papírů před sebou, která se náhle zdála být neuvěřitelně pohodlná, a usnout.