Budova Tsukikage

Chvíli přemýšlel. "Neumím vytvářet pečetě jednou rukou." Sasuke mohl něco tušit, ale zatím se mu to moc nechtělo říkat z jiného důvodu a taky to není dokonalí. "Popravdě? Nemyslím si, že to je tím mim zranění.  Já jsem prostě slabí shinobi." Odpověděl sasukemu na tu jeho otázku o dobrým shinobi. "To není problém žít bez dlani, když už přijdete o prsty. Na druhou stranu bych si mohl hrát na piráta." Zasmál se. "Já osobně bych to bral, ale nevím o nikom, kdo by to udělal jinak bych už k němu asi běžel." Usmál se a pořad o ty nabídce přemýšlel. Opravdu nevěděl, jestli to opravdu stojí za to.

Mezi tím, co jsem četla v poklidu svou knížku, jsem uslyšela rozhovor těch dvou mladíků. Musela jsem se mírně zasmát, nejspíš ten jeden přesvědčoval druhého, že není slabý, komu by to nevykouzlilo ironický smích na tváři, no ne?
S povzdechem jsem odložila knížku a stoupla si. Ta dnešní mládež nic nepřežije... I když, zdálo se mi to, nebo chlapec přesvědčoval muže? Bylo to ještě víc k popukání.
Stoupla jsem si před Reie Casiue, který ke mě byl momentálně otočený bokem. Z ruky mi vyjel kunai, který mířil přímo na jeho hlavu. Bylo to rychlé a přímé. Čekala jsem jenom, jestli zareaguje. Kdyby jen nečinně koukal, zabiju ho.

Dřív než Rei zareagoval ten mladík. Jeho rychlost mu momentálně pomohla v tom, že zachránil jednoto z shinobi našich jednotek. Nebýt jeho rychlosti, nejspíš by ani nepřežil. To jak vyblokoval můj rychlý útok bylo oddivuhodné, avšak jsem se nesnažila o to, aby to bylo nečekané. Proto mě to ani nepřekvapovalo. Jen jsem se mírně pousmála a kunai mi zajel zpět do rukávu. Hlavu jsem otočila k Sasukemu, pořád s tím mírným a falešným úsměvem.
"A vy si myslíte, že je rozumné mluvit o vaší nízké a trapné sebedůvěře v této vesnici? Pokud si o sobě myslí že je slabý, není pro tuto vesnici a pro život shinobi potřebný." Ano, ani jsem mu na jeho otázku neodpověděla, spíš byla odpovězena další tázací větou. I přes to že jsem věděla, že to je neslušené ,jsem to udělala, nějaká etiketa mě nikdy moc nebrala.
Jen se mi zablýsklo v očích a prstem jsem odklonila jeho kunai z mé blízkosti. Normálně by mi způsobila nějakou menší ranku tím, jak byla ostrá, ale díky Kotonu, můj dotek na jeho kunai pouze cinknul.
"Dávejte si v budoucnu pozor na pusu, nebo příště natrefíte na člověka, co už zaútočí nečekaně, vy se nestihnete ani otočit a skončíte bez hlavy." Samozřejmě jsem si byla vědoma toho, že i moje zachování nebylo nejideálnější, ale mě to vyhovovalo, chovala jsem se takto vždycky a proto mě netrápilo, když mi o mém chování někdo říkal dlouhé slohovky, vždycky jsem nad tím jen pokrčila rameny a odešla s bojem uvnitř sebe, abych toho dotyčného opravdu nezabila. Život shinobi neměl žádnou váhu, všichni jsme byli stejní. Každopádně, kdyby mě tento mladík nechal zabít toho bez sebedůvěry, byla bych o další život dál ke svému cílu, ale co už.

Povídal si se Sasukem a ve chvíli přistoupila si začal dávat menší pozor něco se mu nelíbilo a hlavně když se takhle přiblížila.  Viděl u slečny sebemenší pohyb a najednou byl na zemi. Kdyby Sasuke nepomohl, měl by kunai v krku. "Děkuji Sasuke-sama." Poděkoval když viděl divnou situaci kdy měli všichni zbraně.  Po chvíli slečna něco říkala a odpověděl. "Oh… Svatá pravda." Ignoroval vše i to jak se hádají, jestli to byla hádka to už neví. Nakonec když se to trošku uklidnilo, z kanceláře vyšel Kangae. Slova Kangaeho byla divná a snažil se to pochopit, ale nešlo to. Kangae někam šel a když už se nejspíš Tsukikage se dozvěděl o incidentu Aimi, nepotřeboval jít k Tsukikagemu. Svojí misi už má a ta někam utíká. Kouknul se na Sasukeho uklonil se a řekl. Sasuke-sama děkuji za pěknou konzervaci. Snad se ještě uvidíme. Uklonil se i slečně, která byla na něho zlá a nebylo mu to zrovna moc příjemné ale etiketa to vyžaduje. Alespoň si to myslel, jak se má chovat k ostatním lidem to opravdu neví a začal sledovat Kangaeho. Opravdu nebyl čas snad mu to Sasuke promine, že takhle na rychlo odešel.

/Přesun

Ten chlapec měl až příliš otázek. Můj pohled naznačoval pouze to, že jeho slova mi jdou jedním uchem tam a druhým ven, nezajímalo mě, na co se ptá, nebo co mi oznamuje. V poklidu jsem si znovu otevřela knížku, sedla si a čekala, až budu na řadě. Otravní skřeti... Mžiklo mi hlavou a s povzdechem jsem otočila na druhou stránku knížky. Vážně jsem nesnášela, když na mě někdo, kdo mě vlastně nezajímal, mluvil. Nebylo to vlastně momentálně nic osobního vůči Sasukemu, já tak nějak nenáviděla všechno co mluví, chodí, zabíjí, jednoduše...shinobi. I přes to, že jsem jím byla i já. Což bylo logické, že sama sebe vlastně nesnáším, ale co se dá už dělat. Někdo to takto jednou pocítit musel, hold padl černý petr právě na mě.

Když ten kluk vyšel ze dveří, zavřela jsem opět tvrdé desky od knížky a založila jsem si jí do kapsy. Ani jsem se na Sasukeho nepodívala, jako kdybych se dívala skrz něho. Prošla jsem kolem něj až do kanceláře a zavřela za sebou dveře, o něco hlasitěji než ostatní. Koutek úst mi při tom vyhoupl vzhůru. Ups... Řekla jsem si v duchu a s otráveným pohledem, který vyzařoval to, že mě to tu fakt nebaví, jsem předstoupila dva kroky vpřed k tomu Tsukikagemu.
"Čao, nebyla by nějaká mise, která by mi dovolila někomu rozmlátit kokos a při nejlepším mimo nějakou vesnici?" Palce jsem si zahákla o poutka od kalhot a váhu přesunula na jednu nohu. Jednoduše jsem si překřížila nohy a čekala, co z něj vypadne. Co se týkalo etikety, moc jsem jí neměla, taky aby ano, když jsou moji rodiče nukeninové, nikde bych to pochytit nemohla.

Po celú dobu som kráčala za Rinku a rozmýšľala som si svoje, preto som bola takmer celú dobu potichu. Ak by som mala popísať presne svoj stav, nebol vôbec zlý. Cítila som sa pomerne uvoľnene. Usadila som sa vedľa Rinku a neklopala som. Jej schopnosť som tak trochu poznala a domyslela som si, že asi vie, či tam niekto je alebo nie. Pri jej otázke som sa na ňu otočila a pozrela na ňu. "Prekvapivo dobre." Odpovedala som jej. Nemala by som na to myslieť. Bolo to zlé, čo som kedysi robila ale ak by som to začala riešiť, iba by som si zasa ničila život. Jediný problém teraz nastal v tom, že som konečne začala rozmýšľať nad tým, čo som kedy robila. Normálne som tie myšlienky vždy potlačila. Teraz to bolo iné ale aj tak som došla k tomu, žeby som to nemala riešiť, však som bola narušená. Dokonca som teraz ale nevedela určiť, či ešte som ale nie. Predbiehala som udalosti ale zatiaľ bolo všetko pod kontrolou. "Minulosť je minulosťou no nie?"  A hovorí sa, žeby sme nemali ľutovať toho, čo sme urobili. Určite som za to nemohla a toho som sa teraz hodlala držať.

Chvilku jsem stála nehybně, bez jediného pohybu, když vyslovil to jméno. Reina...Kana? Trošku jsem se zamračila a pak se potichu zasmála. Bojovat s někým, kdo už umřel bude...zajímavé. Znovu jsem se musela pořechtnout nad svými myšlenkami. Rukou jsem jen dvakrát mávla a pokývala hlavou. Bylo mi jasné, že na tuto misi by mě sám neposlal, přeci jen, zajmout Otokage bude o něco víc hard core, ale nevadí. Nesnášela jsem spolupráci, ale nenechám si useknout hlavu, no ne?!
"Jasné, jasné, chápu. Tak za pár dní zase tu. Čaudýý." Otočila jsem se na podpatku zády k němu a vyšla ze dveří. Nepotřebovala jsem se na něco ptát. Nejspíš jsme jí měli přivést živou...nebo aspoň v tom stavu co je teď. Takže jsem víc nepotřebovala.

Přesun