Budova Tsukikage

Dívka přehodila nohy přes hranu stolu a tím se zase o kus přiblížila ke mně. Její postup se mi vůbec nelíbil, bude-li to takhle pokračovat dál, mám jí za chvíli na klíně. Pak z ní ale konečně vypadlo co chce, což mi přineslo částečnou úlevu.
Aha! Ten medvěd.
Vzpomněl jsem si na to, že jsem to slovo zaslechl, když se bavila s Ayame. Medvědi jsou nudní.
Svraštil jsem obočí a zadíval se na ní. Stále mi nebylo jasné, k čemu potřebuje mě.
"A já ti mám povolit,
že ho jako můžeš mít?" chtěl jsem si v tom udělat jasno.

Bělovláska mi sdělila, že to je přesně to, co mám udělat a ještě něco navíc. Mírně jsem se zamračil. S ochočováním zvířat jsem měl nulové zkušenosti. Ty v mém lese se mě nebála a na moc jiných jsem od té doby nenarazil. Měl jsem ale nějaké teoretické informace. Zdálo se, že na to někdo vypotřeboval docela dost papíru. A taky jsem neměl nikoho jiného, koho bych tam poslal. Ještě jednou jsem se žalostně zadíval na stůl a pak se zvednul ze židle.
"Kdyby jsi to řekla hned,
už jsme mohli vyrážet," neodpustil jsem si ještě směrem k ní. Lidé to, co chtěli vždycky jen zbytečně obalovali hromadou balastu.
Vypadal jsem jako, že se už vydám ke dveřím, když jsem si na něco vzpomněl. Popadl jsem čistý papír, s hledáním psacích potřeb jsem se neobtěžoval a místo toho jsem nahromadil do prstů čakru a vypálil jsem na papír vzkaz, který jsem následně přišpendlil jednou že svých jehlic na dveře.
V těch jsem se také zastavil a kývl na ní jakože ať jde. Ještě jsem to hodlal vzít přes nějaký obchod, kde se dá koupit med.

Za nedlouho v chodbě utichly zvuky našich kroků a zůstalo tam jen spoustu krve, ohořelé stěny a uklízecí četa. Ó ano, a lístek s vypáleným vzkazem připíchnutý jehlicí na zamknutých dveřích.

Vzkaz:

(Přesun >> Ulice)

Došla jsem s Shi do budovy. Na spodním konci schodiště jsem se zastavila a podívala se nahoru. Stejně jako asi každému, kdo kdy stál na mém nynějším místě, se mi ze rtů vydral hlasitý povzdech. Koho kdy napadlo stavět tu kancelář takhle vysoko. Á, počkat, za tohle si můžu sama, ušklíbla jsem se.
Shi ani nezpomalila, poháněná náhlou hyperaktivitou se rozeběhla vzhůru do schodů a mě zanechala daleko za sebou. Nebylo tedy divu, že do posledního patra vyběhla jako první.
Před kanceláří uviděla stát Reie a protože to byl jediný přítomný člověk v okruhu několika desítek metrů, vrhla se k němu. Zastavila se až u jeho nohou, těsně včas, aby do nich nenarazila. Následně k němu zvedla pohled svých pomněnkových očí a nasadila svůj nejroztomilejší pohled.
Na rozdíl od tygřice, jsem schody vyšla v klidu a nikam jsem se nehrnula. Na patře s mou kanceláří jsem se zastavila, hluboce vydechla a stihla si všimnou, že Shi už se zase lepí na nějakého nebožáka. Bylo s podivem, že ještě neležel na zemi, protože shazovat lidi a dělat si z nich živé polštáře byla jedna z jejích oblíbených aktivit.
,,Zdravím,'' pozdravila jsem ho vesele se zářivým úsměvem a pomalu k nim došla, abych odemkla kancelář a pustila Reie i tygřici dovnitř.

Vešla jsem do kanceláře hned za nimi, ještě před tím jsem ale ze dveří vytrhla jehlici a přečetla si lístek od Exe. Neubránila jsem se pobavenému úsměvu.
Jehlici jsem naplocho hodila Shi a ta ji chytila mezi zuby. Potěšené se zazubila a vyskočila na svou pohovku. Další do sbírky.
Došla jsem za svůj stůl, přičemž jsem věnovala pohled vesnici za prosklenou stěnou. Po nedávném útoku už nezbyly ani stopy.
Ze stolu jsem si vzala svitek od Mizukage, rozvinula ho a přečetla. Následně jsem ho uložila do jednoho ze šuplíků ve stole. Pak jsem luskla prsty pravé ruky. Kolem ní se na malou chvíli objevily okvětní lístky irisu, avšak téměř hned zmizely.
„Jak jinak, než kladně?“ odpověděla jsem s úsměvem na Reiovu otázku. Sáhla jsem do horního šuplíku stolu a hodila Reiovi peněžitou odměnu za misi. „Dobrá práce.“

Posadila jsem se do křesla a spokojeně se opřela. Shi mezitím na gauči cumlala svojí jehlici. Občas jsem k stočila pohled, abych se ujistila, že si ji nezabodla do krku. I když...to bychom nejspíš všichni slyšeli.
„To je všechno...“ odpověděla jsem mu, „...ale pokud chceš misi, můžu ti nějakou dát,“ dořekla jsem, když jsem viděla, že se na nic nedělání po vesnici nejspíš moc netěší.

Vyslechla jsem si jeho žádost a chvíli o ní přemýšlela, než jsem vytáhla kousek papíru a začala psát. Ve vesnici se nic vážného nedělo a přesné datum srazu jsem stejně ještě nevěděla. Takže proč ne.
Na papír jsem napsala propustku a podepsala se, takže by neměl mít problém projít naší bránou, ani tou v Kiri. Papír jsem přeložila v půli, dala na něj pečeť Tsuki a podala ho Reiovi.
„Tady máš, šťastnou cestu,“ popřála jsem mu s úsměvem na  rtech. „A žádný blbosti,“ dodala Shi a pak se dál věnovala svojí nové jehlici.

Po nejakom čase som sa vrátil.. znova. Ruky tento krát vo vreckách a na sebe som kupodivu nemal taktickú vestu. Vlastne som momentálne vyzeral úplne ako civil.. možno by ma ani nespoznala nebyť môjho nemenného výrazu. Znova som zastavil pred dvermi a po zaklopaní som vstúpil, teda ak ma vyzvala.
"Kage-sama.." Zamumlal som polohlasne a len som sa pootočil po miestnosti.
".. rozhodla ste sa? Čo so mnou?" Spýtal som sa na rovinu. Momentálne som obkecávačky typu "ako sa máš etc etc.." nemienil riešiť. Kvôli tomu som sem predsa len neprišiel.

Někdo zaklepal, tak jsem ho vyzvala, aby vstoupil. Když se otevřely dveře, zvedla jsem oči od složky, kterou jsem právě pročítala. „Zdravím,“ přivítala jsem Ogu s úsměvem.
„Co s tebou...?“ zeptala jsem se. Nebyla jsem si totiž úplně jistá, jestli mi při své poslední návštěvě vůbec řekl, co si přeje. Tázavě jsem zvedla jedno obočí s očekáváním, že teď se to dozvím.

Nadýchol som sa s tým, že to zo seba vyklopím.. po tom ma však zmrazilo. Očividne moja posledná návšteva bola úplne zbytočná páč som to buď zabudol povedať, alebo na to zabudla ona a.. no.. skôr som to typoval k tej prvej možnosti.
"A..ha.." Vypadlo zo mňa nakoniec a rukou som si zašiel do vlasov, kde som sa trocha poškrabal na hlave.
"No.. do Iwagakure sa nevrátim. Chcel som sa spýtať o miesto tu.. v Tsukigakure." Dodal som.

Vyslechla jsem si ho a nepatrně kývla. Chvíli jsem přemýšlela. Za celou dobu, co byl v Tsuki, nic neprovedl, takže...
„Říkal jsi, žes byl v ANBU. Můžu ti dát hodnost Jounina,“ nabídla jsem mu a konečně zavřela složku, kterou jsem měla pořád před sebou. Odložila jsem ji stranu na bok stolu, opřela se do křesla a potlačila zívnutí. Bylo pozdě.

Prekvapene som tam ostal stáť a na chvíľku som si nebol tak úplne istý, či to myslela vážne. Naozaj mi verila ?.. tým že ma prijala ako shinobiho ? Rukou som zastavil niekde v oblasti môjho temena a dokonca som na chvíľku pootvoril ústa.
"Eh.." Nedopovedal som, páč som netušil jak na to reagovať.
"Ďakujem.." Dodal som nakoniec stále prekvapene no ostal som tam stáť, ako keby som niečo očakával. Popravde som ale netušil čo teraz.

Zašátrala jsem v jednom z šuplíků a vytáhla ochranou čelenku se znakem Tsukigakure - couvajícím půlměsícem. S úsměvem jsem ji podala Ogovi.
„Vítej,“ řekla jsem mu. „A žádný blbosti,“ zavrčela Shi, která se na chvíli zase probudila ze své dřímoty. Přimhouřila jsem na ni oči. Za poslední dny byla tohle jediná věta, kterou řekla. A rovnou dvakrát.
„Nejsi nemocná?“ zeptala jsem se jí s pohledem stále upřeným na ni. Zvedla hlavu a už mi chtěla něco odseknout, ale pak se s trhnutím otočila ke dveřím a naježila se. Hned na to někdo zaklepal.
Omluvně jsem se usmála na Ogu. Nevěděla jsem, jestli ještě něco potřebuje, ale ke dveřím jsem zavolala: „Dále!“

Zobral som do rúk čelenku, ktorú som si len pripevnil o rukáv na košeli. Prikývol som.
"Pokúsim sa nesklamať .. " Ustúpil som do kúta miestnosti a na chvíľku som sa zamyslel. Možno som mal požiadať o nejakú misiu no stále som mal nad čím premýšľať a tak som dal teraz priestor tomu, kto klopal a sám som sa utiahol v tichosti do kúta miestnosti.

Když dovnitř vpadla Kaomi na hřbetě medvěda, chtě nechtě jsem sebou trochu trhla. „Moje dveře...“ zašeptala jsem tónem, který u mě nebyl zrovna často ke slyšení. Zněla jsem trochu jako by mi dal někdo ránu do břicha, ale celkem rychle jsem se oklepala.
Shi místo toho vycenila na nově příchozí svoje zuby a podezřívavě je sledovala. Nejspíš měli štěstí, že se jí prostě nechtělo vstávat.
„Je to Tsukikage a...jaký svitek by sis přála?“ zeptala jsem se a nasadila vyrovnaný výraz holky z kanceláře.
„Nemůžu uvěřit, že ti to Ex dovolil,“ zabrblala jsem, ale pak jsem se zarazila. „Kde je Ex?“
Přejela jsem pohledem po každém jednom zvlášť a zastavila jsem se na největším medvědovi. Chvíli jsem to zvažovala, ale nakonec jsem usoudila, že Ex by se s největší pravděpodobností sežrat nenechal. Kdyby bylo nejhůř, nejspíš by je prostě omráčil svými rýmy.