Domeček č. 19

pro **Mikasa Aomine** Thu Aug 20, 2015 10:12 pm

Domek není ani moc velký, ale pár lidí se do něj určitě v pohodlí vejde. Je téměř celý dřevěný a docela jednoduchý, žádná okázalost ani výstřednost. Nachází se v obyčejné čtvrti, obklopuje ho veliká zahrada a několik stromů. Vzadu je na jednom dubu pověšená stará houpačka, zatím co v přední části se nachází venkovní posezení. Kolem terasy je zbudováno pár záhonků s růžemi.
Uvnitř se nachází prostorná kuchyně s jídelnou, obývák, dvě koupelny, dvě ložnice a pokoj pro hosty. Zařízení není nijak luxusní, ale je pohodlné a užitečné.

pro **Mikasa Aomine** Thu Aug 20, 2015 10:38 pm

Po cestě mi došlo, že chodit někam neznámo kam, když mám ve vesnici dům, je pěkná pitomost a tak jsem Naa vzala právě sem. Cestou jsem nemluvila, jenom směřovala sem, minula pár menším domků, až jsem zastavila u toho svého. Žádná sláva, ale vypadal v lepším stavu, než když jsem se nastěhovala. Prošla jsem brankou a po dlouho neposekaném trávníku až k verandě, vystoupala po schodech a z jednoho květníku vytáhla rezervní klíče. Odemkla jsem a vešla do předsíňky.
"Vítejte u mě doma." promluvila jsem na všechny tři a pousmála se. Nakonec jsem se zula a ohlédla se na Naa. "Uložím děti, můžeš v kuchyni postavit vodu na čaj?" s tím jsem se ztratila v zadní části domku, kde byla jedna z ložnic. Daichi i Pilikka byli po cestě ospalý a usínali mi v náručí prakticky celou dobu v kanceláři, takže jsem je uložila do postele a v duchu připisovala na pomyslný seznam další položky jako dětské postýlky, pyžámka a tak.. bylo vážně těžké najednou ze starání se o sebe přepnout na starání se o více lidí.

pro **Nao Okumura** Thu Aug 20, 2015 10:56 pm

Celá cesta ubiehala naozaj potichu. Nie len že som ani ja ani ona nedokázali povedať jediného slova, celý čas som premýšľal nad tým ako jej to všetko poviem. Taktiež som pravda premýšľal že by som ju nejako oklamal, v tom som bol doslova perfektný. Avšak bol tu jeden problém. A ten sa nedal takmer vyriešiť, pretože bola senzibil, hneď by ucítila že ju len blafujem. A tak trochu som sa jej bál, čo by sa so mnou stalo keby to zistila. Hlavne, ak by som sa už nikdy nevrátil, asi by mi to nikdy neodpustila a samotnú ju tu nechať predsa nemôžem. Dokonca som namiesto toho aby som jej niečo povedal, v momente ako sme vošli do domu som len prikývol a vydal sa do kuchyne. Atmosféra medzi nami bola tak hustá, že by sa dala krájať. Dom bol ale nádherný a mal fakt upokojujúci pocit na mňa, keď som sa prechádzal po tom útulnom dome, cítil som zvláštny pokoj. Avšak bol som tu prvý krát a tak len čo som odišiel do kuchyne, chvíľu trvalo než som bol schopný všetko čo som chcel nájsť. Mik totiž zdola počula každou chvíľou buchot a následne moje hrubé nadávky, po ktorých som ju zdola upokojoval že je všetko v poriadku. Ale len čo sa vrátila, bol som preč. Nenašla ma v kuchyni, napriek tomu že sa zdalo že som tu donedávna bol. Utiekol som snáď? To sa jej mohlo na malý okamih zdať, avšak len čo sa otočila, zbadala ma v obývačke ako držím podnos na ktorom bol čaj, kanvica a taktiež nejaké malé jednohubky, ktoré som pre ňu stihol za tak krátku chvíľu pripraviť.

pro **Mikasa Aomine** Thu Aug 20, 2015 11:45 pm

Odešla jsem ještě do koupelny umýt si ruce a naslouchala jsem, jak Nao zespodu nadává a hned mi hlásí, že je vše v pořádku. Usmála jsem se.
Nakonec jsem se vrátila do kuchyně, ale tam nebyl, našla jsem ho nakonec až v obýváku. Překvapeně jsem se dívala na podnos s čajem a jednohubky a nemohla jsem se bránit úsměvu. Nao, ten Nao, kterého se všichni báli a tvrdili, jakej je to tvrďák a hajzl bez citů, mi tu připravuje svačinku. Ukázala jsem na křesla a do jednoho se spokojeně svalila. Bylo staré, květovaný potah trochu zašlý, ale milovala jsem ho. "Omlouvám se, nemám tu moc uklizeno." prohodila jsem, hádám, že na poličkách bude tak centimetrová vrstva prachu, ale nebyla jsem tu už několik měsíců, co s tím člověk nadělá.

pro **Nao Okumura** Fri Aug 21, 2015 12:10 am

V ten moment ako som položil podnos na stolík, na malý okamih som si začal uvedomovať ako ma zmenila. Na malý okamih som rozmýšľal či ju na mieste nezaškrtím, ale hrať sa na drsňáka som sa mohol predsa len ďalej a pred ňou? No, úprimne, spomínal som to veľa krát, bál som sa jej viac ako vlastnej zlej povahy. V duchu som sám sebe zanadával ale nesadol som si, len som pohľad presunul smerom k oknu.
„Ver mi, bol som na oveľa horších miestach..“ Znova som sa snažil hrať na blbého cynika, dúfal som že na všetko zabudne a bude ďalej so všetkým čo poviem súhlasiť. Predsa len ešte pred nami bola nejaká vážna téma, ale tú som skôr chcel nechať na koniec, alebo najlepšie aby sme na ňu všetci zabudli a až zaznejú bojové rohy, vydám sa proste smerom vpred bez toho aby som mal pred očami jej zronenú tvár.
„Vyzeráš unavená, myslím že by si si mala ísť ľahnúť.. Posledné dni boli hektické.“ Podotkol som sledujúc záhradu a západ slnka cez okno s roztiahnutými závesmi. Až teraz si mohla všimnúť ako podivne som oblečený, stále vo svojej Anbu zbroji, tentoraz mi bok nezdobila jedna katana ale celý chrbát všetkých mojich osem katán. Doteraz nato nebol čas, ale chcel som sa jej pochváliť že som zlepšil práve Béého techniku boja siedmych mečov na oveľa lepšiu a účinnejšiu. Za pomoci Jitonu som bol schopný bojovať s ôsmimi mečmi a dvanástimi kunaimi naraz, bez toho aby som sám seba ohrozil.

pro **Mikasa Aomine** Fri Aug 21, 2015 3:28 pm

Natáhla jsem se pro hrneček a společně s ním taky ukradla jednu jednohubku a strčila si ji do pusy. Teprve teď jsem si uvědomila, že mám vlastně docela velký hlad a tak jsem se natáhla ještě pro jednu. S hrnečkem v ruce jsem se uvelebila v křesle a poslouchal ho, i když z něj nic z toho, co jsem potřebovala slyšet, nevypadlo.
"Tak teda děkuju.. teď budu mít moře času uklízet a tak.." ušklíbla jsem se, narážejíc na můj trest za svévolné opuštění vesnice. Stále mi to přišlo divné, žádný velký trest to ve skutečnosti nebyl. Zamyšleně jsem vdechla jasmínovou vůni a spokojeně se napila.
"Jo, spala bych jako kotě, ale to je vedlejší.." přesunula jsem na něj pohled a přivřenýma, vážnýma očima ho sledovala. Potřebovala jsem, aby mi to už řekl, byla jsem z toho čím dál nervóznější. Když se mi to tolik bál říct, muselo to být něco vážného, nebezpečného nebo destruktivního, nebo nejlépe všechno dohromady. "Staříku, přestaň chodit kolem horké kaše a vyklop to!" nevydržela jsem to nakonec. Z mého pohledu bylo jasně patrné, že jestli bude zase mlžit, třeba to z něj vymlátím, bude-li to nutné.

pro **Nao Okumura** Sat Aug 22, 2015 1:27 pm

Chvíľu som Mik sledoval, mysliac nato ako by zareagovala, keby som ju zastavil od jedenia pochutín čo som pripravil s tým že boli pre mňa a nie pre ňu. Podľa všetkého by ma zmlátila, zviazala a jedla to predo mnou. Nad touto myšlienkou som sa pousmial, každá takáto scénka v mojej hlave mohla na malý okamih odvrátiť to čo som jej musel povedať.
„No je z teba hrdá mamička na materskej, niet sa čomu diviť..“ Poznamenal som otáčajúc sa znova k oknu, cez ktoré som sa zahľadel na Kumogakure. Ten útok na Oto na chvíľu do mňa vložil iskierku nádeje že všetko zvládnem, na malý okamih som sa vrátil k svojej neutíchajúcej pomste. Aby nie, to práve Reina zabila mojich rodičov pred mojimi očami, to práve ona zabila môjho študenta ktorého som ani nebol schopný ochrániť a len vďaka nej Kumogakure viac krát pocítila otrasy, keď na nás zaútočila. Jednak ma to mrzelo, pretože som tu nebol a nemohol pomáhať v obrane, jednak aj to že som sa cítil zaviazaný Kumo a jej porazenie hralo kľúčovú rolu v splátke dlhu, ktorý som si urobil. Práve preto som bol rád že si sadla, ja som v tichosti stál neďaleko nej, neschopný na ňu ani pozrieť.
„Kumogakure sa chystá zaútočiť na Otogakure ráznou a plnou silou..“ Prehovoril som, vedel som že jej to nemám hovoriť, že to bolo prísne tajné, ale to mi bolo v túto chvíľu tak akurát ukradnuté. Atmosféra sa zrazu zmenila, Mik isto vedela čo som sa chystal povedať. Že pôjdem aj ja. Ona však nevedela prečo som tak Oto nenávidel, vedela že som len túžil po zničení tejto dediny, nikdy som jej nepovedal čo sa medzi mnou a Reinou stalo. A neviem, nejako som s tým ani nemienil začínať.
„Raikáge ma povolala do tohto boja. Takže tento starík poputuje do prednej línii..“ Prehovoril som. S ťažkosťami. Môj hlas sa trochu zasekol a ďalej som nepokračoval, nedokázal som jej povedať jednu vec. To že sa už nemusím nikdy vrátiť. Takýto temný bol svet Shinobi.

pro **Mikasa Aomine** Sat Aug 22, 2015 4:03 pm

I kdyby se snad obtěžoval mi jednohubky vzít, měl smůlu. Můj dům, moje jídlo = moje jednohubky! Pravda ale, že z toho jeho vážného výrazu mě chuť na jídlo přešla. A to byl ten hlad pořádný! Dokonce jsem odložila i hrneček a obrátila se čelem k němu, nespouštěla jsem z něj pohled. Stačilo, aby oznámil, že se Kumo chystá zaútočit na Oto a bylo mi jasné, proč o tom se mnou nechtěl mluvit. Nemusel ani nic dodávat, věděla jsem, že půjde taky. Nejspíš i kdyby ho Raikage nepovolala, šel by dobrovolně. Miloval tuhle vesnici, od prvního dne, kdy jsme se my dva potkali, mi o ní vyprávěl. Nikdy jsem tu lásku, úctu k domovu nepochopila, nikdy jsem stejný pocit nezažila, ale obdivovala jsem ho za to. Za to, že má něco, co chce tak moc ochránit. Byla jsem jen dítě, kterému na ničem nezáleželo, nemělo pro co žít, nemělo smysl, nevážilo si ani svého života, ale pak se objevil on - zraněný vším zlem, které se mu za ta léta stalo a stejně s tou nezdolnou vášní ochránit vesnici za každou cenu. Kvůli Kumo se nechal prohlásit za nukenina. Mělo vůbec smysl přemlouvat ho, aby nešel? Měla jsem vůbec právo na něco takového myslet? Jenže zatím co on viděl šanci vesnici pomoct, já viděla jen to obrovské riziko, že odejde a už se nevrátí. Stokrát jsem si mohla namlouvat, že jsem dospělá, ale už jen ta myšlenka, že bych tu zůstala bez něho, mě panicky děsila. Chodíval pryč, míval mise, naposledy se ztratil na dva roky, ale vždy se nakonec vrátil. Vždycky si mě zase našel.. Nesnesla jsem ten pocit, že by se to mohlo změnit.
Nemohla jsem se na něj ani dívat, cítila jsem se sobecky a nechtěla, aby v mé tváři viděl všechny ty pocity - strach, zoufalství, nejistotu.. Byl shinobi, pro ochranu své vesnice žil.. Přesto jsem zkrátka nechtěla, aby odešel. Zatnula jsem ruce v pěst a mlčky pozorovala podlahu, jako bych na ní mohla najít nějaké odpovědi. Cítila jsem se tak slabá a k ničemu, přesně jako v den, kdy mě tak snadno porazil.
"Já nemůžu jít s tebou, když jsem suspendovaná.. že?" můj hlas zněl až neobvykle klidně. Nechtěla jsem mu ukazovat, co vlastně cítil. Už tak měl se mnou velké starosti. Věděla jsem, že ho nepřesvědčím, aby zůstal, ani jsem to po něm nemohla žádat. Ale mohla jsem alespoň zkusit pro jednou stát po jeho boku a ne v jeho stínu. Pro jednou jsem pro něj chtěla být světlem já.

pro **Nao Okumura** Sat Aug 22, 2015 5:16 pm

Uvažoval som že či práve ten útok zato stojí. To áno, svoju pomstu som chcel. Chcel som pomstiť ako svojich rodičov, tak svojho študenta ešte pred Mik a nakoniec aj pomstiť svoju dedinu, pre ktorú by som obetoval aj život, len aby bola v bezpečí. Nevedel som ale či to naďalej chcem. Keď som tam tak stál v tom dome a pozeral sa na záhradku, na ktorej síce bola nepokosená tráva a vyzeralo to dosť pusto, uvažoval som či ma naozaj ešte poháňa pomsta. Chcel som vedieť či je to páve pomsta proti Reine, ktorá ma drží na nohách. Pochyboval som o tom, pochyboval som že ešte plánujem zabiť Reinu. Rozmýšľal som totiž, či nekráčam ďalej len ako Mikasino slnko. Vedel som že ma má rada a že ma obdivuje, a mal som pocit že práve to, že ma niekto potrebuje, je niečo čo ma posilňovalo.
„Aj keby si nebola, nešla by si. Nedovolil by som ti tak riskovať..“ Prehovoril som potichu a vážne, ako som ja takéto rozhovory neznášal. Nemal som rád vážne chvíľky z ktorých som si nemohol uťahovať svojimi cynickými poznámkami. Povzdychol som si. Už som vzdychal snáď stále, ale stále som sa nemal k tomu aby som ju tu teraz nechal samú a odišiel teda za Atsukou. Premýšľal som ako to urobím. Rozmýšľal som či sa dá rozdvojiť, ale to nešlo. A vedel som že chvíľa kedy sa budem musieť rozhodnúť sa pomaly blížila. Nenávratne.

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 24, 2015 8:52 am

Věnovala jsem mu cynický úsměv. Znal mě, i mou tvrdohlavou povahu, když jsem chtěla, prostě jsem to udělala, nehledě na nic okolo. Nemohl tu větu myslet vážně. "Děláš, jako bych tě poslouchala." shladila jsem jeho případné naděje. Jasně, teď přijdou ty řeči, že by mě tu udržel třeba násilím, ale jestli vážně čekal, že tu budu jen tak sedět a jako poslušná žačka čekat na ortel, pletl se.
Vyskočila jsem na nohy a začala přecházet po místnosti. V hlavě mi to pracovalo na plné obrátky. Mohla jsem ho přemlouvat, aby zůstal nebo jsem mohla jít s ním. Jistě, byla tu ta záležitost s mým domácím vězením, ale Raikage má jistě jiné starosti, než aby si hlídala neposlušné shinobi. Jenže co děti? Nemůžu je tu nechat a nemůžu je vzít s sebou. A taky.. v tuhle chvíli bych pro něj byla nejspíš jen přítěží. Nebyla jsem někdo na boj, nebyla jsem učená jít do války. Uměla jsem se skrývat ve stínech, uměla jsem krást a získávat informace, uměla jsem zmizet jako pára nad hrncem, ale jít do otevřeného boje? Pravděpodobně by musel být neustále u mě a hlídat, jestli jsem pořád živá. Nespokojeně jsem sykla. Nesnášela jsem tu svou bezmocnost. Dřív jsem to být bezejmenným stínem milovala, dnes jsem to jen proklínala. Jak jsem mu mohla pomoct.
Bezmocně jsem se na něj podívala a udělala pár kroků k němu. Sklopila jsem oči, ale nemohla jsem to vydržet, nemohla jsem mlčet. "Prosím, zůstaň.." zvedla jsem oči a zahleděla se do těch jeho. Bylo to bláhové přání a věděla jsem, že mu tím jen přidělám další starosti, další těžké rozhodnutí, ale nemohla jsem jen tak nečině sedět s rukama v klíně a čekat.

pro **Nao Okumura** Mon Aug 24, 2015 9:34 am

Bola tvrdohlavá, snáď viac tvrdohlavá ako ja. Ešte nedávno som patril k elite, bezcitnej elite ktorá si robila čo chcela a ignorovala všetky následky. To bolo teda kým neprišla ona. Sakra, ako ja som neznášal ten pocit bezmocnosti voči nej. To bolo snáď horšie ako to čo cítila ona. Sakra, bola tak sakra božia, až to nebolo ani smrteľne možné. Chvíľku som totiž uvažoval či je vážne človek. Či ju len sem na zem neposlali odniekiaľ aby ma snáď zmenila, alebo ja neviem čo. Aby som mal o niečo ťažší život. Alebo len za trest za všetky moje hriechy. Prípadne moje vykúpenie. Tieto myšlienky som ale na moment zapudil. Teraz som len sledoval ako sa pomaly ku mne približuje, vidiac na jej tvári všetko čo sa snažila zakryť. Chladná ako ľadovec, tá ktorá skrývala svoje city, ako ten dym, ako tieň ktorý číhal v temne a čakal na svoju príležitosť, teraz mi taká neprišla. Prišla mi tak.. Neodolateľne zraniteľná že som mal pocit že vyzvem na boj samotného Boha, aby som ju od toho pocitu čo mala, na súboj o ňu.
„To predsa nemôžem..“ Ozvalo sa mi na okamih v hlave a môj dych sa spomalil. Teraz sa mi v hlave snáď prehrávalo všetko a pri tom nič, keď sa dostala takmer ku mne a požiadala ma aby som ostal. Tak som chcel ostať tu, a pri tom som vedel že musím odísť. Nevedel som čo zo sebou, keď stála teraz úplne naproti mne a ja som zdvihol ruku, ktorá sa dotkla jej líca. Vôbec som nevedel čo robím, akoby niekto iný prebral kontrolu nad mojim telom. Bol som ako v tranze keď som hľadel a strácal sa v jej očiach, ktoré ma prebodávali a pri tom tak upokojovali. Znova som nevedel čo je to za pocit, takéto city som v sebe dávno zapudil a znova sa začali vyplavovať na povrch. Nebol som človek čo mal niekoho rád, alebo tak rád. Naučil som sa to ignorovať a byť na všetko sám, a predsa len, keď som bol s ňou, cítil som sa šťastný. Ako ešte nikdy. Zo starého starca ktorý takmer umieral, napriek tomu že mal ledva 27 sa zrazu stával nový človek, hrdý a pevne stojaci na zemi. Vôbec som nechápal čo za mágiu používa, pretože sám som sa začal približovať. Neprehovoril som, len som sa blížil, až som ju nakoniec pobozkal. Nebolo to na čelo, nebolo to na líce, bolo to na pery. Neviem prečo som to urobil, vôbec som nechápal čo ma to vzalo a keď som sa odtiahol, pozrel som sa znova do jej očí. Poznáte ten pocit, keď vám príde krátka sekunda ako nekonečný tok času? Práve teraz som toto pociťoval, keď som sa odtiahol, čakajúc na reakciu. Srdce mi bilo ako o závod, divil som sa že mi ešte neprasklo a v hlave mi to ale utíchlo. Prázdnota, že by ste počuli aj mini špendlík spadnúť na zem akoby spadol meteorit. Ignoroval som ale následky než som to urobil, teraz som ale nevedel čo si pomyslieť. Proste. To nešlo. Nechápal som to. Prečo a ako som to urobil za akých okolností, proste som to urobil. A keďže som čakal ranu, privrel som oči, čakajúc na úder.

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 24, 2015 10:18 am

Sledovala jsem jeho tvář. Nečitelná jako vždycky. Nesnášela jsem to, jak jsem nedokázala poznat, na co myslí, co se odehrává v jeho hlavě, jestli mě obejme nebo se na mě rozkřičí. Bylo jedno, jak dlouho jsem ho znala, jak moc jsem se snažila.. jeho oči, černé a neprostupné jako hluboká tůně na mě shlíželi shora a já si zase přišla malá a ztracená. Proč neřekl ani slovo? Znervózňovalo mě to ticho, které se rozkládalo mezi námi. Nevěděla jsem, co očekávat.
Přiblížil se ke mě a já se nedokázala pohnout, svázána pohledem jeho antracitových očí. Nevěděla jsem, co chce dělat. Nechápala jsem to. Jeho teplé dlaně se dotkly mé tváře, ale já pohled nespouštěla z něj. Nedostala jsem slova vysvětlení, nedostala jsem vlastně žádná.. sklonil se ke mě a políbil mě. Nevěděla jsem, co se děje, jako by všechno kolem zmizelo a zůstal jen on. Neucukla jsem, ani se neodtáhla, jen jsem zavřela oči.
Odtáhl se dřív, než jsem našla uspokojivou odpověď. Co se to právě teď stalo..? Zvedla jsem ruku a bříšky prstů přejela po svých rtech. Ten pocit.. co to jen bylo za pocit? Cítila jsem, jak se červenám, musela jsem uhnout pohledem. Proč to udělal? A proč jsem toužila, aby to udělal znovu..?
Zvedla jsem k němu pohled, mé ruce sami putovaly po jeho hrudi, na ramena, abych ho mohla obejmout a přitáhnout k sobě. Já, racionální člověk, které si nikdy nedovolil vrhnout se do věcí bez rozmyslu jsem.. nemyslela. Prvně ve svém životě jsem se cítila natolik v bezpečí, abych vypustila všechny otravné myšlenky na následky a prostě dělala, co jsem cítila. A v tuhle chvíli jsem prostě cítila něco nového a nepoznaného.. a chtěla jsem to zažívat déle.
Tentokrát jsem to byla já, kdo spojil svá ústa s jeho.

pro **Nao Okumura** Mon Aug 24, 2015 10:44 am

V túto chvíľu asi ani jeden z nás netušil, čo sa to sakra deje. V tú chvíľu sa svet zastavil a pre mňa bol úplne preč. Bola tu len jedna miestnosť v ktorej som stál a cítil ako ma Mik drží, namiesto toho aby ma mlátila. Myslel som, ale koho tu budem presviedčať, na nič som nemyslel, nedokázal som. Teraz keď môj bozk opätovala sa to všetko zmenilo. Vôbec som netušil čo robím, čo robí ona, netušil som poriadne ani ako sa volám, v túto chvíľu to bolo úplne jedno a mne to bolo tak povediac trochu ukradnuté. Kde som, kto som, ako som, zbytočné otázky v hlave. Vedel som len jedno, čo robím, nechápal som dôvod, ale robil som to. Naozaj nado mnou niekto prevzal kontrolu, či už to bolo moje iné ja, alebo samotná Mikasa, ktorú som určite chcel za toto zapísať do krúžku čarodejníc, pretože nebolo možné aby nevyužívala nejaké kúzla. Bol som ňou tak silno opantaný, až to bolo nezdravé. A znova som počúval v hlave istý hlas, ktorý mi hovoril aby som prestal. Menoval veľa dôvodov. Prečo to teraz seknúť a utiecť. Bolo ich naozaj veľa. Ale zrazu sa neozýval len jeden hlas. Počul som aj ďalšie. Vďaka čomu som ruky presunul z jej tvári na ramená. Napriek tomu že mi to mozog zakazoval sme sa ďalej bozkávali, pretože sa ozval úplne iný hlas. Hlas akoby zo srdca. Nemenoval dôvody ako mozog, hovoril len jednoznačne. Pokračuj. Znova sa ozval po tých rokoch. Myslel som si že som svoje srdce zabil v momente, ako mi zomreli rodičia, že som do neho zabodol všetkých 8 katán ktoré zdobili môj chrbát. Poprepichoval som ho a už som ho nikdy nechcel ani len počuť. A teraz znova rozprávalo. Presne ako vtedy keď mi Mik chcela ukradnúť hodinky. Zatvoril som oči. Znova som tam stál, ako ju opieram o stenu a pomaly približujem ku krku katanu. Mozog velil. Hovoril aby som ju zabil, predsa len jej život nebol tak cenný. A svet by bol o zlodeja menej. Chcel som ju prepichnúť, keď zrazu sa ozvalo srdce. Povedalo jedno slovo. „Zadrž..“ A moja katana sa zastavila. Keď som otvoril oči, zahliadol som ju, ako cítim jej ústa na mojich, ako moje ruky prechádzajú z ramena k lakťom a kĺžu dole, cítil som jej telo ako sa tlačí na to moje. A znova. Nevyužil jediný dôvod, len povedalo aby som pokračoval. Znelo oveľa presvedčivejšie ako mozog. A síce mi mozog dal množstvo dôvodov nato aby som prestal, ja som radšej poslúchol po 10tich rokoch prvý krát srdce. A neprestal som. Nevediac prečo. Vedel som len jedno, že túto chvíľu chcem užiť si naplno. A síce som možno preháňal, vedel som že až raz budem o tomto niekomu rozprávať, poviem jedno. Bola to moja najšťastnejšia chvíľka ktorá pre mňa trvala roky. Akoby čas samotný nehral rolu v tom čo sa tu dialo a ja som cítil, akoby sme sa bozkávali desaťročia.

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 24, 2015 2:00 pm

I kdybych myslet mohla, nechtěla bych. Všechno se najednou zdálo tak pomíjivé a nedůležité, všechno bylo příliš daleko ode mě, jako by se mě to ani netýkalo, na dosah ruky jsem měla jen jeho a všechny mé myšlenky i pocity mu patřily. Celý život jsem si na něco hrála, tak dlouho, že jsem teď netušila, kdo doopravdy jsem nebo co vlastně chci. Věděla jsem jen, že znám pocit samoty a prázdnoty, a že díky němu ty pocity necítím, že se cítím šťastná. Nikdy jsem skutečně zamilovaná nebyla ani jsem neměla skutečné přátele. Netušila jsem, jestli to co cítím k němu je náklonnost, láska, nebo něco docela jiného. Ale bylo mi to jedno. Nepotřebovala jsem to pojmenovávat. Potřebovala jsem to cítit.
Odtáhla jsem se až když mi docházel kyslík v plicích. Tváře jsem měla červené a nedokázala jsem se mu podívat do očí. Co jsem to udělala? Nebylo by správné ho odstrčit a dělat, že se nic nestalo? Nebylo by to pak všechno jednodušší? Skousla jsem si spodní ret. Pořád jsem od něj ale nedokázala odstoupit, prostě jsem se nechtěla vzdát jeho blízkosti. Nevěděla jsem, co říct nebo udělat, a tak jsem mlčela, prsty němě svírala jeho tričko a čekala. Kdo ví na co.. nejspíš na nějakou odpověď, nebo vysvětlení, rozhřešení, cokoliv..

pro **Nao Okumura** Mon Aug 24, 2015 2:23 pm

To čo sa teraz dialo vo mne sa nedalo slovami opísať, možno práve preto som nechal veliť srdce. Vybral som si práve srdce, ktoré mi nedalo dôvody, a to bol pre mňa najväčší dôvod prečo som to urobil. Netušil som čo od toho čakám, len som vedel že táto chvíľka bude pre mňa nezabudnuteľná. Celý môj život sa zakladal práve na tom, že nemám city. Že je bez nich oveľa lepšie človeku, bez pút a citov. Že človeku je proste samému lepšie lebo nebude musieť cítiť bolesť ak sa niečo stane. Byť hovado ktoré sa ku každému správa ako k handre, takto som celý svoj život žil. Dokonca aj keď som trénoval Miku, nebýval som milý a slušný. Nevedel som že či ešte niekedy budem, tá vec vo mne sa zakorenila hlboko. Ale teraz, teraz keď som sa na ňu pozeral, vedel som že som urobil chybu keď som sa tých citov vzdal. Že mať niekoho je predsa len lepšie ako žiť v strachu že mi to ublíži. No to tá bolesť ak by prišla zato stála, pretože zato stojí každá sekunda s človekom, ktorého máte radi. Odtiahla sa, samozrejme, kyslík. Svinstvo. Najradšej by som celú existenciu toho kyslíka vymazal, ale možno som len nechcel aby prišla táto chvíľa keď sa pozrieme do očí po tom čo sme urobili. Bolo to zvláštne. Ale niet sa čomu diviť, spolu sme strávili tak dlhý čas, osobne dlhý čas.
„Zdá sa že tieň predbehol svetlo. Dnešný deň sa zapamätá, kedy svetlo prehralo nad tieňom..“ Keď sa zdvihla nezahliadla hanbu, ani výčitku, ani nič čo vlastne očakávala. Vysvetlenie? No to som úprimne nemal. Existuje na chémiu vysvetlenie? Len množstvo vzorcov ktoré nikto nechápe. A nikto ani nepotrebuje chápať. Pretože keď sa pozrela hore, zahliadla môj úsmev. Po prvý krát po tých rokoch môj úsmev doslova žiaril. Nevedel som čo to je, len som vedel že neľutujem tento čin, že m zato stál. Aj tie minúty ktoré sme strávili v objatí, každá sekunda kedy sme boli s úsmevom na perách a každá stotina kedy sa tie pery dotkli mi zato stáli, aj keby prišla silná ľadová sprcha. Nevedel som prečo, ale ona mi zato stála. Alebo som skôr vedel. Bola mojim všetkým.

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 24, 2015 2:50 pm

Promluvil a já k němu zvedla oči. Nedal mi sice vysvětlení, ale říkalo mi to, že ani on nejspíš nechápe proč a jak se to stalo. A bylo vůbec třeba něco vysvětlovat? Dívala jsem se na jeho tvář, tu samu kterou jsem znala nazpaměť, která byla obvykle zamračená, arogantní v lepším případě neutrální. Teď se smál a jeho úsměv byl něčím, co jsem ve své zmatenosti potřebovala. Necítila jsem výčitky, necítila jsem stud ani strach, necítila jsem vlastně žádné negativní emoce. Stalo se a já nechtěl vrátit nic z toho, jedinou sekundu. Pořád jsem to nechápala, roky jsem spolu byly den co den, spávali jsme vedle sebe, jedli jsme spolu a všechno a musí přijít útok na Oto, aby jsme se oba odhodlali něco udělat? Musela jsem se ušklíbnout.
Zpříma jsem pohlédla do jeho očí. V těch mých mohl číst mnohé, nejistotu, kterou jsem doteď cítila by tam ale nenašel. "Já už nechci být stínem, Nao. Už nechci stát za tebou a čekat, jestli se vrátíš. Nechci, aby jsi žehlil moje průšvihy. Chci stát vedle tebe a být schopná ti pomoct, bude-li to třeba.. nechci o tebe přijít. Pomůžeš mi..?" stále jsem stála blízko něj a rukama ho tiskla k sobě. Zoufale jsem potřebovala cítit jeho přítomnost, vědět, že je tu a všechno je v pořádku. V mém životě nikdy neexistovali jistoty, až na jednu.. on.

pro **Nao Okumura** Mon Aug 24, 2015 3:58 pm

Nevedel som čo sa to so mnou stalo, toto som nebol ja. Nebol to ten utiahnutý starý Nao ktorý všetko okolo seba nenávidel. Zmenila ma a ani nevedela ako. Nevedel som to nejako popísať, ale za tú zmenu som bol rád. Naozaj bol paradox že až teraz sme sa k tomu odhodlali. Ale ako sa hovorí, to čo máme zistíme, až to stratíme. A teraz sme sa takmer stratili. Keby som šiel do Oto vediac že to môže dopadnúť tak dobre, a umrel by som tam, nikdy by moja duša nenašla pokoja že prišla o príležitosť vykonať to. Niekedy je lepšie ľutovať veci ktoré sme urobili, ako veci ktoré sme nestihli urobiť. Predsa len, život Shinobiho bol tvrdý a bolo ľahké o neho prísť, ale práve takéto scetlé chvíľky nás hnali vpred. Tak ako ma hnala ona. Preto som ju chytil za ruky, len čo dorozprávala. Bolo toho veľa čo som chcel teraz povedať, ale nevedel som ako to povedať, z časti som sa bál. Bál som sa že jej len tým ublížim. To by bolo posledné čo som chcel. Ak už pre niečo mám žiť, bude to ona.
„Ty to asi nechápeš. Keď som ti povedal že svetlo je silnejšie ako tieň, ale čím je svetlo silnejšie, tým je silnejší tieň. Asi je načase ti to povedať. Ten tieň nie si ty. Ty si bola svetlo ktoré ma hnalo vpred, ktorá ma posilňovalo, ktoré ma robilo lepším. Ty si to svetlo ktoré som mal vždy pred sebou a vďaka ktorému som dokázal kráčať ďalej. Keby nebolo teba, som na dne. Ty nejsi dávno tieň. To ja som len tieňom tvojej osoby..“ Prehovoril som, len čo som ju chytil za ruky a palcami som nežne prešiel po jej kĺboch na prstoch. Stále som držal na sebe ten svoj úsmev, vôbec som nevedel prečo som sa culil ako idiot, nenávidel som chémiu. Ale bol som rád, na jednu stranu som sa síce hanbil že som sa nechal tak ľahko ňou opantať, na druhú stranu som bol extrémne moc rád. A neľutoval som.
„Nebudem ti klamať. Som vrah a hajzel. Som Anbu jednotka ktorá zabíjala a bude zabíjať. Celý môj život bol založení na braní života a koľko krvi som už prelial, není ani pekné. Ale..“ Odmlčal som sa po ale. Vedel som že jedného dňa to určite príde, len som to nečakal tak skoro.
„Toto bude moja posledná misia. Moja posledná finálna misia po ktorej prestanem byť tým vraždiacim strojom. Vzdám sa svojej masky...“ Ak chce kráčať vedľa mňa, bude. Pretože ju nikam inam nepustím. Síce stále ju budem chrániť ako ten najkrehkejší materiál, ktorý ma vie v priebehu pár sekúnd dokopať, ale bude stáť vedľa mňa. Nie! Ja budem stáť vedľa nej.

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 24, 2015 4:27 pm

Poslouchala jsem jeho slova, nebýt v tak vážné situaci, snad bych se i smála. Právě tomu, že my dva jsme z vážných situací udělali většinou naprostou komedii, nadávali jsme se, odsekávali, ksichtili se na sebe, nebo cokoliv jiného, protože ani jeden o to nestál. Ukazovat city, to ani jeden z nás nikdy nechtěl. Ale teď to bylo jiné, prostě jsem mu toho potřebovala tolik říct. Nedělala jsem si iluze, věděla jsem, že musí jít a já nemám právo ho tu držet. Nechtěla jsem si připouštět, že by se snad nemusel vrátit.. stejně jsem teď ale cítila naléhavou, téměř zoufalou potřebu říct mu vše, co mám na srdci. Musel to vědět a já to musela říct.
Chytil mé ruce a já nedokázala odtrhnout tvář od jeho obličeje. Jeho úsměv. Bože, proč se neusmívá častěji..? Jeho tvář - ostře řezaná, aristokratických rysů, tak vážná a chladným způsobem krásná, proč jsem si něco takového neuměla říct dřív? Usmála jsem se.
"Tehdy, když jsi se objevil a já tě chtěla jen okrást, tehdy jsem netušila, že budeš znamenat tolik. Tehdy poprvé jsi mě zachránil a pak už vždycky, když jsem byla v problémech. Dal jsi mi domov a bezpečí, když jsem byla vystrašené děcko, dal jsi mi šanci pochopit, jak je život cenný, když ti na někom záleží a chceš ho chránit a dal jsi mi naději, že i já mám na všechno tohle právo. Takže mi nezkoušej říct, že to já zachránila tebe." musela jsem se se prostě usmát. Nejspíš jsme osudem patřili k sobě, dvě ztracené existence, které v sobě navzájem měli najít smysl.
Uvolnila jsem si ruku jen proto, abych mohla v kapsičce najít hodinky. Ty stejné zlaté hodinky, které mi tenkrát dal, když mi dal snad nevědomky smysl. Zvedla jsem je, aby je mohl vidět i on. "Vidíš? Byl to nejšťastnější den mého života." usmála jsem se. Vážně takhle chvíle nemohla být sladší. Ještě stačilo vyznat si lásku a musela bych k zubaři. Ale musela jsem mu to říct, prostě musela.
Natáhla jsem dlaň a položila ji na jeho drsnou tvář, která teď doslova zářila. Uchechtla jsem se. Vážně, minulost bych neprobírala. "Zapomínáš, že jsem byla zlodějka. Je jedno, čím jsi nebo co jsi dělal. Pro mě budeš vždycky světlo. Chci jen, aby jsi mi slíbil jednu věc.." zadívala jsem se mu do očí a úsměv mi zmizel. Myslela jsem to smrtelně vážně a kdyby mi to neslíbil, přivázala bych ho k topení, nebo cokoliv podobně násilného. "Slib mi, že se vrátíš."

pro **Nao Okumura** Mon Aug 24, 2015 4:54 pm

Ak čakala vyznanie lásky, tak to neprišlo. Síce som to tak cítil, ale v túto chvíľu by bola hlúposť to povedať. Predsa len, boli sme obaja v dosť divokom rozpoložení, a ešte obaja sme nevedeli ako to presne predsa len je. Síce na jednu stranu istý, na druhú stranu sme nad tým potrebovali aj chvíľu pouvažovať. Ale jedno bolo jasné. Že ja som k nej cítil to, čo ešte k nikomu. Prešiel som veľa bordelov, zbalil som množstvo žien, ale nijaká sa tak hlboko nezaryla ako ona. Tak silno som ju cítil v srdci, až celkovo žalúdok bol akoby plný nejakého svinstva čo tam poletovalo a nedalo mi pokoja. Kiež by som ale vedel čo to je.
„Urobil som to len preto že som v tebe videl nádej pre mňa, proste, ty si bola v ten deň moje vykúp..“ Nedopovedal som a len s prekvapením som sledoval ako vytiahla hodinky. Tie hodinky, ktoré sa mi snažila ukradnúť a ja som jej ich nakoniec aj tak dal. Mohla s nimi utiecť, mohla s nimi urobiť čokoľvek a už ma nikdy nevidieť. A predsa sa rozhodla ma sledovať ďalej. V deň keď som jej navrhol tréning a prijal ako svoju študentku, v ten deň som ani nevedmo ako spustil práve tento odpočet, ktorý vyvrcholil práve teraz v tejto obývačke práve bozkom ktorý pre mňa znamenal toľko slov, toľko nevypovedaných slov. Teraz som ale s prekvapením hľadel na tie hodinky.
„Ty ich.. stále máš?“ V ten moment sa dotkla mojej tváre a povedala to čo povedala, ako ma vidí ona, napriek minulosti, prítomnosti a budúcnosti, napriek všetkým skutkom čo som urobil, že ma videla ako svoje svetlo a nádej. Nevedel som čo ďalej povedať. Hádať som sa nemohol. Nechcel som sa, lebo by sme sa nikdy nepresvedčili. Bol to fakt, každý z nás v tom druhom videl svoje svetlo a to bol fakt, ktorý nešiel zmeniť takmer ničím. Vlastne naozaj nešiel zmeniť ničím. Ani som to nechcel zmeniť. Ten úsmev ale na okamih zamrzol a ja som hľadel do jej vážnej tvári. Chcel som jej sľúbiť že sa vrátim. A aj sa tak stalo.
„Sľubujem..“ Šepol som, bolo to neisté ale tvár bola stále jasná, síce úsmev zamrzol ale moje oči hovoril jasne. K nej by som sa chcel vrátiť aj keby som mal prejsť samotnými bránami pekelnými a ďaleko za nich. Ona mi zato stála. Za všetko utrpenie a bolesť, za všetky tie veci ktoré som bol pripravený zniesť. Stála zato, pretože som ju miloval. Ale o tom po tom.
„Možno.. Teda za predpokladu že sa tu uprace.. vieš, som alergický na prach a ja teda neviem či sa budem chcieť tu vrátiť.. A či ma nezdolá Reina, veď vieš ako na ňu chlapy idú..“ Dodal som, proste som musel. Taký sme boli, podpichovali sme sa. A ja som si možno podpichol až príliš, keď som nahodil príliš silný úškrn. A dosť nevkusnú poznámku. Síce som ju myslel zo srandy, ale neuvedomoval som si váhu svojich slov. Teraz som totiž skôr konal ako premýšľal.

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 24, 2015 5:27 pm

"Čekal jsi, že prodám něco, na čem ti tak záleží?" pousmála jsem se. Možná těch pár týdnů, které jsem s ním strávila na začátku, jsem je považovala za takovou pojistku, kdyby naše "pouto" náhodou zkrachovalo a já byla nucena vrátit se na ulici. Ale postupem času, když z něj sem tam vypadlo něco z minulosti, a když jsem si ho oblíbila, věděla jsem, že je nikdy z ruky nedám. Představovali příslib, naději a spojku, připomínku minulosti, abych nikdy nezapomněla, kdo mě vytáhl z té spodiny. Schovala jsem je do kapsy. Mohla jsem mu je vrátit, ale i pro mě představovali nejcennější majetek.
Byla jsem ráda, že mi slíbil, že se vrátí. Ne, že by mi to přidalo na klidu, ale on své sliby plnil. Byl sprostý, nevkusný hajzl, ale nikdy se nevykašlal na jedinou věc, kterou mi přislíbil. A já mu věřila.
Nebyl by to ale Nao, kdyby celou situace nějak.. nezjednodušil. Někdo by řekl, že zkazil, ale tak jsem to nebrala. Náš vztah se nezakládal na vyznávání citů a sluníčkových úsměvech. Náš vztah byl o provokaci a cynismu, ta věčná hra o sarkasmus a slovíčkaření, vlastně jsem tenhle náš vztah milovala. Milovala jsem, jaký byl se vším všudy, i když bych ho za ty kecy někdy nakopla.
"Pokud máš problém s prachem, lux je támhle." ukázala jsem na dveře od kumbálu, tak zlá, abych mu řekla, že tu vůbec být nemusí, jsem být nechtěla. Ještě bych nakonec rozbrečela já jeho. "A co se týká Reiny.. Pokud jsi na mrtvé ženské, pro mě za mě.. já si tě najdu, zmlátím tě a pak sbalím bývalého Raikageho.. všiml sis, jaký je to kus..?" nevině jsem zamrkala a sladce se usmála. Pokud čekal, že se sesypu, nebo rozbrečím, smůla. Já nebyla něžná dušinka a kromě toho, měla jsem za učitele největšího cynika pod sluncem. Mohl být hrdý, co všechno mě naučil.

pro **Nao Okumura** Mon Aug 24, 2015 5:46 pm

„Pravda, by si ich nepredala ani slepcovi zadarmo..“ Odsekol som s úsmevom. To bola pravda. My dvaja sme boli v niečom výnimočný, o to viac bol tento vzťah lepší. Síce obaja sme sa navzájom podpichovali a často urážali, občas boli na seba nie príliš milý a podobne, obaja sme vedeli ale kde sú hranice a vedeli sme kedy prestať a byť tu jeden pre druhého. Skôr sme sa hrali na tvrďákov bez citov, pričom sme nechali hovoriť naše skutky. Načo využívať chabé slová ktoré sú tak krehké, keď naše činy to dokážu oveľa lepšie a sú trvanlivejšie. Nič nevykúzli úsmev na tvári viac, ako keď vás objíme človek, ktorý vám ešte donedávna nadával.
„Ach, ešte tak malé a už by to ma chcelo mlátiť.. Nechcem byť drzí ale ešte musíš veľa mlieka vypiť aby si to zvládla..“ Vyplazil som jazyk, či som čakal že sa zrúti? Nie. Čakal som presne toto. Ak by sa tu zrútila podľa všetkého by som sa naštval. Alebo proste by som si to nedával a skúsil ju objať. Síce som bol hovado čo nevedelo udržať jazyk za zubami a vždy som utrúsil nejakú hnusnú poznámku, predsa len som vždy myslel v prvom rade na ňu a keď to bolo fakt vážne a situácia si to žiadala, menil som sa nato, čo ma donútilo ju pobozkať. A zdalo sa, aspoň som v to dúfal, že to dopadlo najlepšie ako mohlo. Nenakopala ma, skôr mi to opätovala a nezdalo sa že to ľutuje. Bol som naozaj šťastný, pričom som si to poriadne ani neuvedomoval.
„Kus chlapa? Je to kus tupej hory s chobotnicou namiesto mozgu..“ Prehovoril som, a áno znelo to fakt urazene, načo som sa otočil smerom preč. Možno som to hral, ale to nebol ani fakt. Pichlo to, a to dosť. A preto ma to pichlo viac ako ju, pretože som doteraz veril že tieto city nemám a nikdy mať nebudem. V duchu som ju miloval, ale na druhú stranu som jej chcel vykričať že mi to vrátila. Ale neurobil som to. Už len z dôvodu že tieto veci ma doviedli do tohto okamihu.

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 24, 2015 6:08 pm

Ušklíbla jsem se. Byla jsem vážně ráda, že se tím polibkem nic na našem vztahu nezměnilo. Sice jsem si nemyslela, že by se na mě najednou začal culit a říkat mi pusinko, ale člověk nikdy neví. Takhle jsme to zkrátka byli my, bez zbytečných láskyplných projevů a sladkých výlevů. Stačilo, abych si skittlesky koupila, nemusela jsem je zvracet.
Pousmála jsem se na něj a celkem znalecky zavrtěla hlavou. "V Atsukině kanclu se mi nezdálo, že bych tě nezvládla zmlátit." uculila jsem se jako slunéčko. No jasně, kdyby se do toho jen trochu zapojil, pravděpodobně by mě dostal letící vidličkou, nebo nějakou podobnou vůbec ne cool smrtí, ale on ode mě ego zvyšovat fakt nepotřeboval. Oplatila jsem mu proto vypláznutý jazyk a přidala k tomu drzé mrknutí.
Když se nakonec otočil, naklonila jsem hlavu na stranu a povzdechla jsem si. Zapomněla jsem na chlapskou ješitnost a typickou urážlivost. Já Reinu skousnout musela, ale jakmile se sáhlo na hrdost tady pánovi, to byl hned oheň na střeše. Smířlivě jsem k němu došla a zezadu ho objala. Tváří jsem se opřela o jeho rozložitá záda. "Když žárlíš, sluší ti to." zamumlala jsem tiše a jemně se usmála. Neměla jsem náladu hádat se s ním, nebo něco řešit, chtěla jsem si tu chvíli prostě užít.

pro **Nao Okumura** Mon Aug 24, 2015 6:29 pm

Samozrejme že sme taký boli. A kto by sa divil, v tomto sme si sadli. A bolo to úžasné. Ak niekto povie že nás nechápe, potom je idiot. Pretože sme boli taký a keď sme sa už našli, aj keď sme sa našli už dávno, len sme to nevideli, kto by sa toho vzdával? Boli sme perfektný pár. Nie, ešte lepšie, boli sme totálne boží! A ak si naozaj myslela že som sa urazil lebo som bol ješitný, tak sa mýlila. Samozrejme, bol som ješitný a trochu aj urážlivý. V niečom som bol stále dieťa. Napriek môjmu veku. Ale samozrejme, bol tu iný faktor. To ako som ju bral. Síce som si to nepriznával, tie hovadiny v bruchu mi to jasne naznačovali. A v momente ako ma objala, usmial som sa. Stála za mnou a držala ma okolo hrude, ako ma objala. To hralo v tomto mojom diabolskom pláne najväčšiu rolu. V momente ako ma obkolesila som chytil jej ruky a nahol sa dopredu, keďže bola nižšia, stratila pôdu pod nohami a ocitla sa vo vzduchu na mojom chrbte, pričom som ju pustiť nemienil.
„A čo urobíš teraz?“ Spýtal som sa s nežnosťou v hlase, samozrejme tá nežnosť tam bola provokatívne. Sakra, bolo úplne skvelé že mi nevidela poriadne do tváre a nevidela ako sa culím ako nejaký teplý zamilovaný idiot. Len som ju držal takto na mojom chrbte a pohol som sa dopredu. A nech sa snažila vymaniť ako chcela, nemienil som ju ani v najmenšom pustiť, takže som s ňou prechádzal po miestnosti, kým sme sa nedostali na chodbu ku schodom. A pečate som jej nedovolil urobiť, aby sa zmenila na dym.
„Zato tebe sluší keď mi naletíš.. Mne to nesluší ale nikdy, som predsa tvrdý Anbu, sakra!“ Prehovoril som nie príliš nadšene ale jemne som prešiel znova palcami po jej rukách aby mi verila. Síce som bol na ňu nie príliš príjemný, nejaký ten prejav nežnosti sa vždy hodil. Doteraz som sa k nej choval ako ku študentke, a síce sa toho veľa nezmenilo, niečo sa predsa na mne zmenilo, niečo ona na mne zmenila. Moju úctu k nej.

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 24, 2015 7:14 pm

Ani jsem nevěděla jak, octla jsem se nad zemí. Fakt jsem nečekala, že udělá něco takovéhu, takže jsem v tu chvíli, kdy se mé nohy zvedli ze země, tiše vyjekla a pevněji jsem se ho chytila, to byl prostě takový reflex. Držel mi ruce, ale to by mi nebránilo prostě se rozplynou a celou zábavu mu zkazit. Proč bych to ale dělala.
"Jsi jako malé děcko.." zabručela jsem, stále s tváří přitisklou k jeho zádům. Někdy ho chytila takováhle nálada, člověk by řekl skoro hravá, já věděla, ze je provokující. Zapomněl ale na jednu věc. Mojí ignoruju-všechno-co-se-mi-zlíbí povahu.
"Ale víš co, proč bych něco dělala? Je mi tu docela dobře." ušklíbla jsem se a pohodlněji se uvelebila. Konec konců on tahal mě, tak co! Jen ať si užije, podle všeho teď bude táta na plný úvazek, ony ho ty srandičky s malejma Uchima rychle přejdou.

pro **Nao Okumura** Mon Aug 24, 2015 7:33 pm

Ja som si ale istý nebol, keď sme trénovali, vždy potrebovala práve pečate nato aby sa zmenila na dym. Vôbec som ani netušil že tak zosilnila a vytrénovala sa na úroveň, kedy sa dokáže znehmotniť v dym len za pomoci svojej vôle. Nevedel som to a tak som si bol istý že ju mám pevne v područí ja, síce ma tam aj z časti nechala a to mi vyhovovalo. Kontrola niekoho, v tom som bol najlepší, a síce, bol som aj hajzel no. Lenže nejakým záhadným spôsobom som nechcel byť hajzel voči nej. Nikdy viac.
„No keď sa ti to tak páči..“ Začal som stúpať po schodoch, načo som ju každým schodom nechal trochu nadhodiť, čo malo za následok že narazila akurát na môj chrbát, kde som mal kovový uzáver z ktorého rašili moje katany. Ak jej toto bolo príjemné, tak som jej to brať nechcel no, síce ona bola ignorant, ja som bol ešte väčší. Asi si to neuvedomovala, že v tomto som bol víťaz. Vlastne vo všetkom! V tom sme ale vošli do spálne na poschodí.
„No, tuto malá Mik chcela spánok no nie? Je čas ju uložiť, je po večerníčku..“ Uškrnul som sa, keď som sa postavil pred posteľ. Až v ten moment som si uvedomil že slnko zapadlo a že prešiel celý deň, odkedy som ju prvý krát pobozkal. Bolo to zvláštne. Naozaj moc zvláštne ako s ňou letel čas. Až v ten moment som si uvedomil čo ma asi čaká a zase som začal na tvári cítiť vrásky. To že sme sa s Mik dali teoreticky dokopy bolo najpríjemnejšie odreagovanie môjho života, teraz som zvážnel keď som si spomenul na Otogakure. Sakra, Reina mi fakt ničila život, len kvôli nej som si nedokázal užiť ani najšťastnejší deň v mojom živote.

pro Sponsored content

Domeček č. 19

Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19