Domeček č. 19

pro **Mikasa Aomine** Thu Aug 20, 2015 10:12 pm

First topic message reminder :

Domeček č. 19 - Stránka 5 The_old_house_by_owen_c

Domek není ani moc velký, ale pár lidí se do něj určitě v pohodlí vejde. Je téměř celý dřevěný a docela jednoduchý, žádná okázalost ani výstřednost. Nachází se v obyčejné čtvrti, obklopuje ho veliká zahrada a několik stromů. Vzadu je na jednom dubu pověšená stará houpačka, zatím co v přední části se nachází venkovní posezení. Kolem terasy je zbudováno pár záhonků s růžemi.
Uvnitř se nachází prostorná kuchyně s jídelnou, obývák, dvě koupelny, dvě ložnice a pokoj pro hosty. Zařízení není nijak luxusní, ale je pohodlné a užitečné.

pro **Mikasa Aomine** Sun Sep 27, 2015 1:13 am

Zasmála jsem se. Jeho komplimenty měly vždycky něco do sebe, to jsem mu musela nechat! Někteří muži ženám říkali, že mají hezké šaty nebo účes, Nao to bral trochu svérázněji, takže jsem dostávala pochválený výstřih a ujištění, že přežije mou lásku. No co, alespoň si člověk přišel nevšedně a vyjímečně! Uznávám, svou druhou větou mě naprosto dostal a já se v duchu musela radovat. Přesto jsem ho nemínila nechat zmizet. Nebyla jsem na to připravená. To proto jsem mu chtěla dát svou chakru. To proto jsem byla ochotná obětovat tu trochu pohodlí a své energie. V porovnání s jeho přítomností to pro mě byla zkrátka směšná cena. Jenže on na to měl evidentně jiný názor.
Pohlédla jsem na něj extrémně vražedným pohledem. Stihla jsem mu předat dost, ale ne tolik, kolik jsem plánovala. I tak jsem ale cítila malátnost a slabost. Opřela jsem se o okraj vany a složila hlavu na ruce. Tiše jsem dýchala a snažila se uklidnit mírné točení hlavy. Nebylo to nic nebezpečné. Byla jsem jen vyčerpaná z tréninku. Jídlo a postel mě zase vrátí do pohody, o to jsem se nebála, ale on..
Zvedla jsem hlavu a zamračila se. "Proč..?" hlesla jsem nespokojeně, ale pak jsem si toho všimla. Strachu v jeho očích. On se skutečně tak moc bál o mě? Proč..?

pro **Nao Okumura** Sun Sep 27, 2015 1:42 am

Veď aj bola výnimočná. Úprimne, kto by ma už neposlal niekam do neznámych krajín, keby poviem človeku niečo takéto. Ona namiesto toho aby si našla niekoho kto by ju denne častoval romantickými poznámkami, darovala svoje srdce niekomu ako som ja. Malo zmysel ďalej o tom hovoriť? Už len vďaka tomu bola tak výnimočná, pretože ma brala aký som, vedela do čoho ide, vedela ako sa správam a aj napriek tomu si ma vybrala a úprimne, držala sa naozaj dobre! A hlavne, s názorom ohľadom jej výstrihu, za ním som si stál, stojím a budem stáť! Pretože ak by som mal niekedy v nejakej dimenzii zložiť jej sľub, jeden zo sľubov bude voči nej, ďalší voči jej poprsiu.
V ten moment som ale ležal na zemi ale namiesto na ňu som hľadel na svoje ruky. Krátky záblesk z minulosti a ja som ich mal plné krvi. Znova som v rukách držal svojho študenta, svojich rodičov, svojho senseia, všetci umreli a ja som nebol schopný ich chrániť. Zase som všade videl len krv. Všetko to trápenie, ktorým som si prešiel, bol na malý okamih späť. Preto som sa zdesil, keď som si uvedomil čo robí. Áno, preháňal som to trochu, ale keď po takýchto skúsenostiach ktoré máte so zabíjaním, vraždením a sledovaním ako vaši blízky umierajú jeden po druhom kým vám neostane posledný, no, vtedy aj ľahké poranenie vidíte ako smrteľnú chorobu. A presne to som videl ja.
"Já.." Ozval som sa a oči upriamil na ňu. Vtedy videla ten záblesk, na krátky okamih videla ten strach a zdesenie, len na malý okamih videla nejaké to svetielko v mojich očiach. Nebol som vždy taký, keď som bol malý, ešte chlapec, bol som hyperaktívny a na každého milý. Zmenil ma svet. Ale na malý okamih som bol zase malý. To čo som skrýval, ona objavila. Ale ten krátky okamih prešiel a moje oči sa znova zakalili a nabrali čiernu farbu, tak tmavú a hlbokú, až by človeku z toho prišlo nevoľno, akoby padal z veľkej výšky. Oči tak tmavé, žeby aj Uchíhovia závideli. Neboli ako jej oči. Jej nádejné oči, síce nemuseli byť, ja som ich tak videl.
"Len som si robil srandu, vieš to. Bol som v pohode, žartík!" Zvolal som a falošne sa zasmial, následne čoho som si začal škrabať záhlavie, aby som dodal dôkaz ohľadom toho, ako mi môj žart nevyšiel. Síce to žart nebol, ale ja som to chcel zakryť ako žart. Prečo, no prečo? Blbá otázka, ktorý človek nechráni svojho milovaného? Aj keby to bolo pred pravdou alebo ním samým. Aj keby mal potlačiť samého seba. Tak ako ona chcela ochrániť mňa. Aby som tu ešte chvíľu ostal. Urobila presne to čo som urobil ja, ak si to asi ani neuvedomila.
"Pardón.." Dodal som stále s úsmevom a snažiac sa postaviť som sa k nej vydal, keď som ju zahliadol ako sa trochu unavene zviezla na okraj vani. Sám som sa na chvíľu zapotácal, z toho šoku keď som sa na okamih vrátil do mojej temnej minulosti. Napriek tomu som k nej šiel, ak bude treba, do postele ju dostanem aj hneď! A možno ako dárek dostanem znova výstrih!

pro **Mikasa Aomine** Wed Sep 30, 2015 3:06 pm

Sledovala jsem ho velkýma, nechápavýma očima. Znala jsem ho roky, viděla jeho smích i smutek, ironii i dobré srdce, tak přece musel vědět, že poznám, když lže. Jeho oči, po většinu času hluboké a nečitelné, teď na mě koukaly a byly jako otevřená kniha jeho pocitů. Viděla, ne já jsem cítila jeho strach a zděšení, ale nechápala jsem proč. Jistě, nějaká fakta z jeho minulosti jsem věděla, ale bylo toho tak málo, že mi informace stejně nedávali žádné souvislosti. Nikdy mi neřekl celou pravdu a já se ho na ni nikdy neptala. Teď jsem ale cítila víc než kdy předtím, že jeho minulost se střetává s přítomností a připomíná mu něco, z čeho má strach. Jak jsem v tom figurovala já? Měl strach o mě? Ale proč? Nic se přece nedělo.Zmateně jsem vzdychla. Nesnášela jsem nejistotu, nedořešenou situaci, nezodpovězenou otázku. Proč?
"Přede mnou si nemusíš na nic hrát." konstatovala jsem tiše, ale dost důrazně na to, aby pochopil, že já ho nechci ani využít, ani obrátit jeho vzpomínky proti němu. Snažila jsem se ho jen pochopit. Znal mě od dětství, viděl mě, on tvořil mé vzpomínky a můj svět a přitom mi téměř vše o něm přede mnou zůstávalo zahaleno rouškou tajemství. Nelíbilo se mi to.
Nehodlala jsem na něj ale tlačit. Pokud mi něco chtěl říct, mohl to udělat. Pokud ne, nemínila jsem ho nutit. Bylo to na něm.
Promnula jsem si oči a věnovala mu líný úsměv. "Podáš mi prosím ručník?" nebyla jsem si jistá, jestli bych se odsud dostala sama. Hlava se mi sice netočila nějak závratně, spíš jsem se ale bála, abych neuklouzla. To by totiž vážně nebylo sexy, hodit tu sebou uprostřed koupelny na bílé dlaždice.

pro **Nao Okumura** Wed Sep 30, 2015 7:43 pm

Nevadilo mi že vedela že vie kedy klamem. Len som o tom nechcel hovoriť. Dôvod prečo som jej nehovoril o mojej minulosti bol, že bola až príliš temná a hrozná a neviem či by to uniesla. Nevedel som ani či by som prerozprávanie uniesol ja. Vedel som že jedného dňa jej niečo z toho poviem, nechcel som jej klamať ani nič zatajovať, len teraz to bolo také.. no.. oné. Nechcel som moc kaziť to že sme sa dali dohromady. Kým táto zamilovanosť prejde a mi prejdeme k budovaniu naozajstného vzťahu, možno potom podrobím tento vzťah skúške, ale skôr nie, nie keď je takto krehký a ešte slabý.
"Ale nehovor, to je mi novinka.." Odpovedal som sarkasticky, div som na ňu nevyplazil jazyk. Jop, odpoveď to bola nie príliš pekná ale poznala ma dosť nato aby vedela, čo sa za ňou skrýva. Proste moja bariéra, moja obrana proti všetkým a ani jej som neveril. Hrozné ale bolo ako ľahko sa ňou pomaly ale isto dostávala. Nepáčilo sa mi to ale na druhú stranu to bolo príjemné, definovať som to nevedel, ešte som nič také nezažil. Všetci totiž čo prešli mojou obranou. Umreli. To bol môj strach, strach o ňu. V ten moment som ustúpil o pár krokov a vzal do ruky uterák. Chvíľu som na neho zahmlene pozeral, následne čoho som sa vážne otočil na Mikasu a odpovedal jej.
"Nato zabudni.." Na tvári sa mi objavil zlomyseľný úškrn. V rukách som držal jej uterák, nemala možnosť pre neho ísť bez toho aby sa "odhalila" a voda začínala byť studená. Mal som svoj diabolský plán v hlave a ona vedela že musí niečo povedať, urobiť mi návrh alebo mi dať vopred odmenu aby som jej ten uterák podal a následne mohla vyliezť zakrytá z vane! Možno nejakú dobrú večeru, tá by sa hodila! Išlo o to aby som ju nevidel nahú. V ten moment musela použiť fakt silný argument aby jej to vyšlo.

pro **Mikasa Aomine** Sun Oct 11, 2015 7:12 pm

Krátkým povzdechem jsem ukončila předchozí debatu. Vše, co bylo důležité, bylo dle mého názoru již vyřčeno a nebylo třeba se v tom dále nimrat. Pokud by chtěl, mohl mi říct cokoliv ho tíží a moc dobře to věděl. Nicméně znala jsem ho už moc dlouho na to, abych věděla, že to jen tak neudělá. A já ho nutit nechtěla. Jednou na to přijde sám, jednou mi to řekne.. je jedno, jestli to bude dnes nebo za pár let, trpělivost byla vždy mou silnou vlastností. Byla jsem ochotná si počkat.
"Nao.." procedila jsem skrze zuby a snažila se ho probodnout tím nejvražednějším pohledem, jakého jsem v tuhle choulostivou situaci byla schopná, což nebylo moc dobře možné. Ne, že by mě vůbec překvapilo, co ho zase napadlo. Spíš by mě šokovalo, kdyby mi ho jednoduše dal. Odhodila jsem si z tváře pramínek mokrých vlasů, aby byl ten postoj jakože ještě víc tvrďácký, což mi příliš nešlo, ale co s tím člověk nadělá.
"Tak fajn, uklidím celý dům a budu ho tak udržovat do doby, co v něm budeš." navrhla jsem s nechutí. Bylo mi jasné, že s ničím obyčejným se nespokojí a uvažovala jsem, jestli vůbec tohle bude stačit, ale co jsem měla dělat. Ručník byl moc daleko. Nespokojeně jsem našpulila rty a zatvářila se jako rozmrzelé děcko, kterému někdo sebral lízátko.

pro **Nao Okumura** Tue Oct 13, 2015 7:56 am

Tak to sa mohla pripraviť na fakt dlhé čakanie. Nie že by som nechcel hovoriť, len som to považoval za minulosť a od okamihu čo sme sa pobozkali za zabudnutú vec. Dôležitá je prítomnosť a to, čo sa deje teraz. A teraz, som mal zrazu nový život. Tak ako moju minulosť, tak aj jej. Jej nebola príliš príjemná, ani tá moja. Ale nestála za riešenie. Aj keď duchovia minulosti stále nasledujú ľudí s ktorými majú čo dočinenia, vedel som že najbližšie duchovi nakopem zadok.
"Áno zlatíčko?" Spýtal som sa s nevinne zákerným úsmevom, ktorý jej jasne naznačil čo sa chystám tentoraz urobiť. Nie že by v tomto dome neboli ručníky, boli a vo vysokom počte, avšak jediný dostupný som v túto chvíľu mal ja. A ten som držal v rukách pár metrov od nej a nezdalo sa že by som sa chcel nejako pohnúť. A síce, niečo vo mne mi hovorilo že by som ju nemal provokovať, na druhú stranu, to bola riadna zábava. A tak som si len neurčito vypočul jej návrh.
"Ehm, zaujímavé.. ale skús niečo lepšie, ty nato máš.." Zlovestný úškrn jasne naznačil ako jej návrh neschvaľujem a len s hlbokým zívnutím som si sadol pred ňou na zem do tureckého sedu, následne čoho som si uterák privinul k sebe. Mal by som sa chovať dospelo, chápal som to, ale mno, keď mňa to tak bavilo!

pro **Mikasa Aomine** Wed Oct 14, 2015 7:14 pm

Sklopila jsem hlavu a chvilku se jen čelem opírala o chladné dlaždičky. Chvilku to nejspíš mohlo vypadat, že na mě zase přišla slabost, ale ve skutečnosti jsem se jen snažila uklidnit, abych z té vany prostě nevylezla přesně jak mě pánbůh stvořil a nenakopala pro změnu ten jeho zadek! Tím by ale jaksi stejně vyhrál on, protože by dosáhl svého a to jsem nemínila dopustit, takže jsem v duchu napočítala do deseti a zvedla znovu hlavu, abych si ho mohla prohlédnout šedýma očima.
Bylo mi jasné, že první návrh neprošel. Tady pán zřejmě očekával nějakou vyšší nabídku. Zamračeně jsem se tiskla k okraji vany. Voda vážně začínala chladnout a stávat se nepříjemnou. Na prstech jsem už měla varhánky a chtěla jsem si lézt do pyžama a do postele. Upírala jsem na něj oči, jako bych ho jima dokázala zhypnotizovat, což se samozřejmě nepovedlo. Mohla bych použít své schopnosti, ale nebyla jsem si jistá, jak by to dopadlo.
"Co za ten ručník?" zeptala jsem se přímo a rozmrzele položila hlavu na své ruce. Měl navrch, to jsem věděla a tak nějak jsem se smířila s tím, že budu muset dát, co bude žádat. Přece jenom tyhle provokace se s námi táhli snad od počátku našeho vztahu. Vždy to bylo něco za něco a to na obě strany jak ode mě, tak od něj. Teď vyhrával a já mu to musela s nelibostí přiznat. Očekávala jsem jeho ortel nečekaně docela se zvědavostí.

pro **Nao Okumura** Fri Oct 16, 2015 6:53 pm

Chvíľu som naozaj upieral svoje oči do tej jej. Vôbec som nevedel čo to naozaj so mnou je, ale keď som do nich pohliadol, ja neviem, tak silno som sa v nich strácal, až to bolo strašne príjemné a prešli dlhé minúty ticha ktoré sme strávili len pri sledovaní očí. Bol to ten taký nadvznášajúci pocit šťastia a pokoja, ktorý mi vnášala do života, a pri tom to ani nevedela a ja som nevedel či jej to dokážem niekedy povedať. Nechcel som, nevedel som ako nato, síce som vedel ako to je, nevedel som to vyjadriť slovami. Tak som bol vychovaný, tak som žil, skrytý za maskou z kameňa. A ona mi ju rozbúrala, nevedel som ako sa v týchto momentoch vďaka tomu správať. Cítil som sa tak oslabený, tak zraniteľný a bez obrany.
"No niečo by tu bolo.." Prehovoril som zlomyselne. Už isto vedela čo budem požadovať. Isto ako ma poznala to bola strašná perverznosť, ktorá bola spojená s niečím zahanbujúcim a boh vie čím ešte. Možno vďaka mojej požiadavke urazím celú ľudskú rasu, kto vie čo sa to dialo v tej mojej temnej mysli plnej pŕs, alkoholu a súbojov. Pretože len tým som žil. Zlomyseľne som sa prikradol k nej, nepúšťal ručník z ruky, čupol si vedľa vane a pozrel jej do očí.
"Sem, pusu.." Prstom som ukázal na svoje pery. Mal som síce plnú hlavu, ale len nej. Ničoho iného.

pro **Mikasa Aomine** Sun Oct 18, 2015 4:55 pm

Sledovala jsem ho zvědavýma očima. No, co si budeme povídat, já jsem čekala něco perverzního a zvrhlého, vlastně bych se ani moc nedivila, ona sama ta situace, kdy stál jen kousíček ode mě, zatím co já se mizející pěnou snažila zakrýt to nejdůležitější, co by z mého těla mohl vidět, sváděla k předem jasným závěrům, ale on mě jako obvykle dokázal překvapit. Dívala jsem se, jak se přibližuje, ostražitě sledovala každý jeho pohyb, jako bych čekala nějakou špatnost, zatím co periferně jsem pozorovala ručník, který se každou chvilkou mohl ocitnout na druhé straně místnosti, ale on se jen dostal do mé výšky a podíval se mi do očí. Překvapeně jsem zamrkal, když přednesl svůj požadavek a chvilku ho zpracovávala, než jsem se jemně pousmála. Natáhla jsem ruku a mokrými prsty přejela po jeho tváři. Tou druhou rukou, po které se táhly černé ornamenty, které jsem si při jedné z našich sázek nechala vytetovat a obvykle přečkávali schované pod tričkem, jsem ho objala kolem krku a maličko se naklonila přes okraj vany, dost na to abych na něj dosáhla, ale zároveň bezpečně a cudně. Sklonila jsem hlavu a zblízka si prohlížela jeho tvář. Kapky vody, které se neudržely na mých vlasech, tiše padaly na jeho kůži a já zálibně sledovala, jak kloužou po jeho tváři dolů a přistávají na podlaze. Překonala jsem tu krátkou vzdálenost a rty se mazlivě otřela o ty jeho.

pro **Nao Okumura** Mon Oct 19, 2015 5:18 pm

Na malý moment ma na chrbte zamrazilo, ale svoj pohľad od Mikasi som ani na okamih nepohol. Pomaly sa približovala, a kým som cítil jej dych, ktorý vo väčších intervaloch útočil na moju tvár, tým viac a viac som začal rýchlejšie dýchať ja. Cítil som ako ma ten dych zohrieva a kapičky vody dopadajúce na moju tvár osviežujú moju strnulú tvár. Ako sa však ovinula okolo môjho krku a začala sa čím viac približovať, pocítil som ako sa môj dych zatajil a srdce na malý okamih vynechalo zopár postradateľných úderov. S ľahkosťou som povytiahol ruku hore a jemne ovinul svoje prsty okolo jej prstov, ktoré prechádzali po mojej tvári a zanechávala ryhy pre kvapky vody, akoby vytvárala korytá riek, kadiaľ mohla voda prechádzať. Zľahka som stlačil jej ruku, zatiaľ čo druhou som sa ovinul okolo jej tela, a v momente ako ma pobozkala, moje srdce sa zastavilo. Tentoraz to boli nepostradateľné údery, a aj tých pár sekúnd trvalo ako roky, a zatiaľ čo som naklonil hlavu aby som jej bozk opätoval, ruka sa presunula z jej hrudi k ruke, jemne prechádzajúc práve po tetovaní z našej bývalej stávky. Vtedy mi prebehlo mysľou čo sa vtedy stalo, čo malo za následok krátke odtrhnutie sa od nej a nepochopiteľný úsmev, ktorým som ju okamžite obdaroval, následne čoho som sa tentoraz pritiahol ja a moje pery sa dotkli tých jej. Vtedy sa srdce naštartovalo a začalo byť akoby sa snažilo dohnať tie vynechané údery, pričom vzrušenie ktoré som na malý okamih pocítil sa podpísalo na mojich rukách, kde sa mi vytvorili znova zimomriavky. Ešte chvíľu to takto pokračovalo, pričom som vedel že tieto spomienky sa po mojom rozplynutí Naovi budú fakt páčiť, následne čoho som sa neochotne od nej odtiahol, podávajúc jej uterák, a sám som sa otočil jej chrbtom, aby som jej doprial pohodlie a bezpečie. Na počudovanie nepadlo ani slovo a na čo ešte väčšie, neotočil som sa aby som ju perverzne pozoroval.

pro **Mikasa Aomine** Mon Oct 19, 2015 7:25 pm

Bylo to téměř automatické, jak snadno jsem zavřela oči a nechala realitu zmizet v nenávratnu, oddala se jeho polibkům a ztratila se ve víru událostí. Neuměla jsem tu situaci vysvětlit, nevyznala jsem se v tom, co vlastně cítím a necítila potřebu se v tom nimrat. Všechno do sebe zapadalo tak jasně a jednoduše, až mě to jakýmsi uklidňujícím způsobem znervózňovalo.
Asi jsem do toho polibku byla zabraná až příliš, protože když se nakonec nečekaně odtáhl, zůstala jsem na něj zmateně koukat. To jako vážně?! Jen tím, že se otočil zády, nepodlehl zkáze, kterou jsem dokázala vyčarovat jediným pohledem. Normálně se chová jako hajzl a nebere si servítky, a když člověk jednou chce, aby porušil pravidla, tak si zrovna musí hrát na slušňáka! Něco jsem si pro sebe zabrblala, vzala ručník a celá se do něj zabalila.
Takto téměř oděná jsem prošla kolem něho a zamířila do ložnice. Pokud by šel za mnou, nejspíš mohl vidět, jak si oblékám to nejpohodlnější pyžamo. Pak jsem šla zkontrolovat děti, které klidně spali ve svých postýlkách, což vyvolalo na mé tváři úsměv.
Vrátila jsem se chodbou k Naovi a usmála se i na něj. "Dáme si večeři? Mám strašný hlad." aniž bych čekala na odpověď, vydala jsem se po schodech dolů. Tak nějak jsem doufala, že mě bude následovat.

pro **Nao Okumura** Mon Oct 19, 2015 8:26 pm

Nebola jediná kto to nevedel vysloviť, nebola asi ani jediná kto nevedel ani v najmenšom čo sa to vlastne deje. Ja sám som nechápal čo sa vo mne rútilo každým pohľadom do jej očí, nevedel som čo spôsobovalo tlkot srdca a zimomriavky vždy keď sa naše pery slastne stretli. Vôbec som nechápal prečo nedokážem premýšľať vždy keď sa naše jazyky dotkli navzájom. Vedel som len že každé dotknutie, každý pohľad, každá jedna strávená chvíľa s ňou ma robila šťastným a to bolo pre mňa teraz najdôležitejšie. Niekedy nebolo potrebné to definovať a rozprávať sa o tom, ešte nie.
"He?" Zareagoval som na jej mrmlanie. Neviem či si to vlastne uvedomovala, keďže len nespokojne odfrfla keď som sa od nej odtiahol, ale bol som len klon, nie pravé telo. Keby som sa ňou nechal ešte viac vzrušiť, podľa všetkého by ma už nezachránila ani jej čakra, v tomto prípade by ma nezachránila ani Juubiho čakra, ak by sa nejaký tu objavil a rozhodol sa mi pomôcť. Sladko si neuvedomovala svoju moc. Preto som sa otočil až keď už bola v uteráku a pomaly vykročila do ložnice. Vtedy vo mne premáhal vnútorný boj, avšak, ja sám som tam mal veci a v momente ako sa začala prezliekať, či už kvôli pohľadu na ňu alebo pre vlastné problémy, vošiel som do vnútra a zhodil zo seba tričko, pomaly hľadajúc nové. Moje bolo trochu zašpinené, avšak uvedomil som si po chvíli jednu vec, keď už na sebe mala svoje pyžamo.
"Ehm.. problém. Nemám tu žiadne veci.." Bol to fakt, čo sa týkalo majetku, mal som len peniaze a svoje meče. Už dávno som všetko predal, už pred desiatimi rokmi som sa zbavil všetého majetku čo som mal a tak trochu som teraz nemal vlastne nič. Ono úprimne keby nebolo Mikasi, asi by som spal v nejakom lacnom hoteli kým by mi nedošli peniaze a ja som neskončil pod mostom. Chvíľu som sa tu prehľadával, ale všetky veci tu boli jej a mne boli dosť malé, takže som sa nato vykašľal a len v nohaviciach som zišiel za ňou dole , mieriac s ňou do kuchyne. Pritom som mal na sebe prehodený uterák, aby zakrýval môj chrbát, za ktorý som sa pomerne vždy hanbil. Presekaný a doničený od nespočetných bojov. Bolo to niečo intímne, ešte viac ako moja samotná duša. A hlavne pred ňou, som si to zakrýval. Nechcel som aby videla moju minulosť, ktorá bola temná.
"Ehm, ako viem variť ale myslím že si lepšia.." Zaškeril som sa, bol to fakt, vedel som variť ale nie tak skvelo ako ona. Mno. Takže tu ostanem podľa všetkého ako jej pomocník, najviac.

pro **Mikasa Aomine** Wed Oct 28, 2015 7:20 pm

Sešla jsem do přízemí, našla svoje papučky s králíčky a namířila si to do kuchyně. V břiše už mi kručelo tak, že to bylo dokonce slyšet. Rozsvítila jsem si a šla prohledat ledničku a následně i všechny poličky. Nespokojeně jsem se zamračila a otočila se na Naa, který právě přišel shora. Zodpovědní nebo prakticky založení jsme evidentně nebyli ani jeden. Zatím co Nao neměl evidentně náhradní oblečení, většina mých úložných prostor zela prázdnotou. Hledáním Kisukeho jsem strávila spoustu dní a vlastně vůbec nepřemýšlela, jak dlouho jsem byla pryč. Jeho smrt, skrývání s děckama, nalezení Raikagem a nakonec ta válka, prostě jsem na nějaký nákup vůbec nemyslela.
"Měli bychom dojít nakoupit." konstatovala jsem s pohledem na něj. No nicméně se nedalo nic dělat a tak jsem se rozhodla prostě dát dohromady ty zbytky, co tu byly, a doufat, že to nakonec bude jedlé.
Vyndala jsem brambory, podala je Naovi a doufala, že je oloupe, zatím co jsem se vydala posbírat všechno špinavé oblečení v domě, abych ho mohla dát vyprat. Nevadilo mi, že musím dělat všechny ty věci. Když jsem byla dítě, neměla jsem nic a Nao se o mě postaral, přestože jsem nebyla zrovna nejmilejší prcek na světě a nijak jsem mu to neusnadňovala. Cítila jsem, že se mu za to musím, nebo spíš chci odvděčit.
"Taky by jsi mohl poslat nějaké zprávy.." zamumlala jsem, když jsem se vrátila a pustila se do krájení zeleniny. Táhlo se to na můj vkus už moc dlouho. To by někoho z nich zabilo poslat krátký vzkaz, jak na tom jsou? Mračila jsem se na mrkev, jako by za všechno mohla ona. Ale s tím asi nic neudělám.

pro **Mikasa Aomine** Tue Mar 22, 2016 8:43 pm

S hlasitým zazíváním jsem otevřela oči. Venku bylo šero, buď brzy ráno a nebo už téměř noc, nevěděla jsem a v tuhle chvíli ani nějak nepotřebovala vědět. Protáhla jsem se, ale nakonec jsem se otočila, abych se ještě na chvilku vrátila do teplé náruče mé milované postele. Nakonec jsem ale zjistila, že je, opět, prázdná a tak jsem se s nelibostí vysoukala z přikrývek a vylezla.
Ranní hygiena, oblékání i česání mi zabralo tak deset minutek, protože během těch let s malýma jsem se naučila všechno dělat co nejrychleji a nejúsporněji. Přemýšlela jsem, kde asi jsou, když je v domě takové ticho. Doufala jsem, že ještě spí.
Nakonec jsem sešla do přízemí a jeden pokoj po druhém prošla. Hledala jsem Naa, tak jako každé ráno, když jsem se vzbudila a on neležel vedle mě. Nespokojeně jsem se mračila. Tak nějak mě to vždycky štvalo. Ale co.. na jednu stranu jsem se snažila ho podporovat, ale když tu nebyl, alespoň jsem se mohla tvářit naštvaně. Ať žije rebélie!
Došla jsem do kuchyně a udělala si čaj. S druhým hrníčkem, mírně potlučeným a s malými, vybledlými srdíčky jsem se vydala na zahradu. Doufala jsem, že se můj bývalý sensei nachází právě tam.

pro **Nao Okumura** Mon Mar 28, 2016 10:59 am

Bolo ráno, šedý opar ktorý sa vznášal tak vysoko prinášal vlhkosť do Kumogaurských obydlí. Svetlo ledva prenikalo cez chuchvalce mrakov, avšak bolo príliš skoro nato aby ukázalo svoju plnú silu. Aj napriek šerej a ponurej atmosfére bolo vonku nádherne. Prichádzala jar a počas nej sa všetko budilo. Svieža tráva orosená malými kvapkami od hmly sa poľahky hýbala v jemnom ale teplom vetre, prinášajúc so sebou vôňu nových kvetov. Vtáky a hmyz, ktorých zvuky sa ozývali po celej záhrade a vlastne celej Kumo ticho pospevovali vítajúc nové ráno. Minúta za minútou obloha jasnela a svetlo začalo prenikať do každého kúta domu číslo 19. Zaujímavý názov pre ešte viac zaujímavý pár žijúci v tomto obydlí. Len čo Mika vyšla na záhradu, pocítila toto všetko a do toho sa pridal ale aj dechtový zápach cigariet.

"Aby to čert trafil.." Ozvalo sa na záhrade po dlhom zakašľaní. Stál som tam, len v nohaviciach s mečami opretými o zárubňu domu, pričom celá moja horná časť od spoda až ku krku bola oviazaná obväzom. Len čo som dohovoril, priložil som si ruku k ústam a znova sa nadýchol z cigarety. Opar ktorý som týmto vytvoril som poslal smerom od domu, dúfajúc že Mika ešte spí. Radšej som fajčil mimo nej, aj keď to vedela, nebola rada keď ma pri tom videla. Nejako som si neuvedomoval že šla priamo za mnou, väčšinou spávala dosť dlho, avšak posledné mesiace vďaka deťom ani nie. Dnes som si ale chcel urobiť voľno, preto som sa skoro ráno, ešte za tmy len rozcvičil a väčšinu zbraní som len tak pohodil o stenu domu. S úsmevom som sledoval chrbtom otočený k Mike výhľad smerom nadol, keďže náš dom sa nachádzal vo vyšších stupňoch Kumo. Neviem, dnes som sa cítil neskutočne dobre, aj keď som vedel že onedlho ma znova čaká Atsuka a nejaká krvavá misia, dnes som mal voľno a bol som rád že ho môžem konečne po dlhej dobe tráviť s Mikou.

pro **Mikasa Aomine** Mon Mar 28, 2016 11:51 am

K místu, kde se nacházel, mě víceméně dovedl sám, protože jsem zaslechla, jak mluví. Chodit jako duch bylo moje povolání, takže jsem se zahradou pohybovala naprosto neslyšně. Nakoukla jsem zpoza rohu, abych se hned vzápětí zamračila. Ještě jsem ho ani neviděla, ale starý známý cigaretový kouř mě okamžitě ubezpečil, že jdu správným směrem. Ne, neměla jsem to ráda a dávala jsem to často najevo, i když jsem mu to nikdy nezakazovala. Nebyl dítě. Prostě jsem měla strach, kam ta jeho závislost povede. Na druhou stranu, špatné věci dělal celý život, neměla jsem mu to za zlé. Alespoň to vypadalo, že nerealizuje další ze svých abnormálních tréninků, což mě trochu uklidnilo. Někdy jsem si přála, aby to tak nepřeháněl, ale věděla jsem, proč to dělá. Nemohla jsem mu to vyčítat.
"Fajn výhled." poznamenala jsem tiše, když jsem se objevila vedle něj. Slabě jsem se pousmála a podala mu hrneček. Na sobě jsem měla ještě stále jeho tričko, ve kterém jsem si zvykla spát, ale ani to mi nezabránilo, abych si nesedla do vonící trávy, zády opřená o dům.
"Dneska žádný trénink? Sebevražedná mise? Ničení atomovky? Rozzuřená Atsuka?" zvedla jsem k němu ze země pohled a usmála jsem se. Měla jsem dobrou náladu.

pro **Nao Okumura** Mon Mar 28, 2016 12:23 pm

Vedel som ako presne berie moje fajčenie, ale úprimne povedané, ani ja som proti tomu nevedel bojovať. Avšak, stačila mi jej prítomnosť a ja som zrazu zabudol nato že niečo také potrebujem do tela dostávať. Začal som fajčiť v momente ako som začal s týmto tréningom. Nebolo to práve najlepšie rozhodnutie, ale pomáhalo mi to aspoň z časti sa s tým všetkým vyrovnať. Nechcel som aby si to brala za zlé, ale už tak som bol skazený typ človeka, bál som sa vždy o ňu, a ak znamenalo že zlá voľba povedie k tomu aby sa cítila dobre, bol som pripravený prijať jej nenávisť, ak to znamenalo že bude v poriadku.
"Čo to..?" Zrazu ako sa objavila za mnou bez toho aby som si to uvedomil som sa strhol a odhodil cigaretu ktorú som držal doteraz v rukách. Na tvári sa mi objavil podivný výraz, taký nevinný, pričom ruky som si dal dopredu akoby som sa ju snažil uchácholiť.
"Není to tak ako si myslíš.. Ja som len zapálil ale nefajčil som!" Snažil som sa to uhrať, aj keď som vedel že to nemá nejaký zmysel a zapieranie ju mohlo len viac ubezpečiť v tom že som to robil schválne. No čo, závislosť je závislosť, proti tomu už tak zničený človek ťažko bojuje.
"Ehm.. nie, dnes voľno.." Zarazil som sa, keď som sa tak strachoval aby mi jednu nevrazila že som si zapálil a pozrel sa smerom na nedohorenú cigaretu, ktorá sa pomaly sama pálila na tráve na našom .. teda skôr jej trávniku. Až teraz som si uvedomil ako som na dne a ako ona ma len drží nad vodou. Nemal som dom, nádej, zmysel, nič. To všetko mi dávala ona. Cítil som sa až trápne že som nedokázal sa udržať na uzde.
"Gomene.." Hlavu som trochu zvesil a pozrel sa na svoje nohy lebo som sa nedokázal pozrieť do jej tváre, a aj keď sa tvárila že jej to nevadí, vedel som že jej to vadí. I napriek tomu som to robil. Bol som človek ktorému je všetko jedno ale pri nej.. som sa cítil inak. Len pri nej som mal výčitky, len pri nej som sa za seba hanbil. Len pri nej som mal nejaké tie city. I napriek tomu že som Anbu, som pri nej bol len.. skleslý muž ktorý nevie o sebe nič.

pro **Mikasa Aomine** Mon Mar 28, 2016 6:54 pm

Jenom jsem zvedla obočí, když mi začal vymlouvat, že to, co jsem viděla na vlastní oči asi před sekundou vlastně není pravda. Na rtech mi hrál úšklebek. Někdy jsem nechápala, že zrovna on po tom všem bude zapírat kouření zrovna přede mnou. Tahala jsem ho z hospod i ložnic neznámých ženských, uklízela po jeho flámech a nosila mu ibalgin pokaždé, když vyvedl něco, co se nejspíš neslušelo, ale nikdy mi to nevadilo. Jasně, ne že bych mu děkovala, že musím drhnou podlahu od cizí krve nebo něčeho horšího, ale patřilo to k němu. Byl to on. Nechápala jsem, proč změnil svoje chování jen proto, že už nejsme student a učitel, ale partneři. Možná se snažil být zodpovědnější? Myslel, že mě tím chrání? S povzdechem jsem se usmála.
"Zničíš nám trávník." poznamenala jsem s úšklebkem. "Potřeboval by posekat." vyplázla jsem na něj jazyk a hrnek, který si ode mě nevzal a v němž bylo fajnové kakao, jsem odložila vedle sebe do trávy. Zaklonila jsem hlavu a nechala si na tvář dopadat teplé sluneční paprsky. Měla jsem ráda tohle období, kdy nebylo horko, ale slunce přesto zářilo. Jako bych nabírala energii a vnitřní mír jen tím, že jsem na výsluní.
"Co budeme dělat?" spiklenecky jsem na něj mrkla. Děcka spali a on nikam nemusel. Taková situace nastala za posledních pár měsíců snad poprvé a já jí chtěla využít. Nemínila jsem se nimrat v jeho slabostech a neřestech. Byla to jeho věc, jakkoliv jsem se na to tvářila nelibě. Spokojeně jsem se usmála a napila se mátového čaje.

pro **Nao Okumura** Mon Mar 28, 2016 7:31 pm

Kto vie čo som si myslel, do mojej hlavy sa dostať nedokázal nikto, takže pochopiť moje správanie bolo ešte horšie. Ale počas tých rokov ma zmenila o dosť. Síce som bol stále dobré hovado, už som bol to "dobré" hovado. Niet sa čomu čudovať že som chcel zakryť svoje fajčenie, aspoň pred ňou. Ken ale dobre vedel ako som sa v jeho spoločnosti choval. Aj keď, niekedy som si nebol istý či sa mám takto pretvarovať pred ňou, pretože to bolo vždy zbytočné. Poznala ma holt asi najviac.
"Jop, takže by si ho mohla posekať, vieš.. ja som dolámaný a zničený.." Uškrnul som sa a zahral bolestivý pazvuk, hrajúc sa na doráňaného som sa pomaly presunul k nej a na otázku čo budeme robiť som rukou prešiel popri jej boku, objal ju jednou rukou okolo pásu a pritiahol bližšie k sebe.
"A čo také by si princezná želala?" Spýtal som sa s miernym úškrnom, pretože irónia ktorá zo mňa sršala pri povedaní "princezná" bola tak citeľná, až sa divím že nezhrdzavelo všetko železo okolo nás. Tvárou som sa priblížil k jej a pobozkal ju.

pro **Mikasa Aomine** Tue Mar 29, 2016 8:13 pm

"Kouřit zvládáš, určitě zvládneš i posekat trávník." odvětila jsem mu se sladkým úsměvem, ale znal mě dost dobře na to, aby věděl, že to myslím vážně. Jasné, věděla jsem, že jeho tréninky jsou opravdu náročné, viděla jsem jich jen pár a odmítla se na to sebeničení koukat, ale i tak.. konec konců bydlí tu taky. Tak! Sledovala jsem, jak položil ruku na mé tělo, objal mě a přitáhl k sobě. Tak nějak jsem se nebránila, i když jsem to původně měla v úmyslu, vážně! Na tváři se mi rozlil špatně skrývaný úsměv. Jak dlouho už jsme spolu nebyli sami? Pořád jsme se tak nějak míjeli, v rychlosti si dali pusu, když odcházel na misi nebo když jsem běžela hledat ztracené dítě, ale jinak to stálo za starou belu.
Natáhla jsem ruce a umístila je kolem jeho krku. "Jestli budeš stejně jízlivý, zmizím ti jako pára nad hrncem." pohrozila jsem důrazně, ale nebránilo mi to v tom, abych jeho polibek opětovala. Jak už jsem řekla, podobné chvilky jsem hodlala využít i za cenu poslouchání těch jeho věčných narážek. Přece jen, patřili k němu stejně jako jsem já patřila k němu.

pro **Nao Okumura** Tue Mar 29, 2016 8:30 pm

"Vidíš, prefajčil som sa, nevládzem!" Odsekol som pomedzi zuby a pritlačil som si prsty k jej bokom, prešiel nimi po trochu odhalenom brušku, snažiac sa ju potrestať tak ako vždy, pošteklením. Bolo to nečakaná, predsa len som na tvári mal stále ten istý nevinný výraz, akoby sa nič nedialo, nečakaný útok level over 9000. Urobil som to rýchlo a v krátkosti, nechcel som aby sa okamžite zmenila v dym a zdrhla mi, keď už sa mi ju konečne po dlhom čase podarilo chytiť. A to už bolo čo povedať, posledný mesiac len som bol na misii z ktorej som si akurát odniesol nové rany a zaschnutú krv na oblečení, prečo som vlastne teraz bol takmer nahý. Tričko a plášť ležali neďaleko na zemi, doteraz ich pokrývala krv, bol som príliš lenivý s tým niečo urobiť. Hlavne teraz, keď po dlhom čase som mal voľno a celé dni som mohol stráviť len s ňou.
"To by si mi ale neurobila zlato.." Pousmial som sa, konečne. Jemne som ju nadvihol nad zem, stačila jedna ruka. Zdalo sa že je ešte ľahšia ako naposledy, isto zase nejedla, isto som ju zase musel k jedeniu nútiť. Strašné niečo s ňou! Ako som ju držal v jednej ruke, druhou som nahmatal kľučku od dverí a pomaly som ju niesol cez dom až do predzáhrady, odkiaľ sme mali ešte krajší výhľad, ale tentokrát na okolie Kumogakure.
"Prechádzka? Alebo posteľ? Alebo kino?" Spýtal som sa jasne, aj keď som jej dal na výber len tieto tri veci, dúfal som že stihneme všetky tri.

pro **Mikasa Aomine** Sat Apr 02, 2016 7:56 pm

Fakt jsem tohle neměla ráda. Takové to bylo zákeřné a drzé, a stejně jistým způsobem mi to vyhovovalo. Jako obvykle jsem to nečekala a než bych se vůbec stihla změnit a odfrčet si to někam do západního Německa, tak toho zase nechal. Jako vždycky i tentokrát jsem se začala nekontrolovatelně smát. Nemohla jsem si pomoct, v těch místech jsem byla prostě hrozně lechtivá!
Než jsem se vůbec stačila vzpamatovat, nenacházela jsem se na zemi. Překvapeně jsem vyjekla a tak nějak napůl zděšeně napůl nechápavě, jsem mu obmotala ruce kolem krku. Ne, že bych se bála, že mě pustí, ale člověk to dělal tak nějak intuitivně. Hned jak jsem pochopila, co že to vlastně udělal, zpražila jsem ho pohledem. Já se svými 150 centimetry se ve výšce prostě necítila. Věděla jsem ale, že odporovat mu nebo ho přemlouvat, by bylo zbytečné. Měl svou hlavy, zrovna tak jako já. A tak jsem se nechala odnést, i když jsem se u toho tvářila jako kakabus.
Dlouho mi to ale nevydrželo, protože pohled z druhé strany domu mi jako obvykle vyčaroval na tváři úsměv. Milovala jsem náš dům. Konečně jsem byla ochotná nazvat něco domovem.
"Hmmm.. pěkně popořadě." zazubila jsem se. Docela jsem se chtěla jít projít, protože kvůli dětem jsem se nikam daleko od domu nedostala. I když teď už bylo jednodušší dávat na ně pozor, byly už větší. "Procházka, kino a večeře do postele." zakřenila jsem a vyplázla jsem na něj jazyk. Měla jsem takovou klidnou a veselou náladu. Seděla bych klidně na schodech verandy, bylo mi fuk, kde jsme. Otočila jsem se na něj a věnovala mu zářivý úsměv. Milovala jsem svůj život.

pro **Nao Okumura** Sun Apr 03, 2016 11:10 am

Očividne som mal naozaj dobrú náladu. Úsmev na tvári bol tomu len dôkazom. Niečo ma naozaj potešilo, možno práve fakt že som konečne nazhromaždil dostatok čakry aby páska cez moje oko k niečomu bola, alebo to že mám voľno a môžem všetok svoj čas tráviť s ňou, kto vie. Výber nechávam na nej. Bol som šťastný ako ešte dlho nie, preto som dokázal odignorovať aj jej nepríjemný pohľad.
"Aj keď sa snažíš tváriť desivo, vyzeráš roztomilo.." Podpichol som ju, ale jej pohľad som z časti chápal. Vlastne som za neho bol rád. Pri mojich 200 centimetroch naozaj visela vysoko vo vzduchu. Na zem som ju ale vôbec nepúšťal, ani po tom čo vytvorila dohodu. Určite som s ňou súhlasil, veď kto by nie. Vytvoril som klon, ktorý mal za úlohu ostať v dome a postarať sa o deti v prípade že by nám to trvalo, pričom som rukou otvoril bránku a nesúc Miku som sa pomaly vydal po príjazdovej ceste smerom k dedine.
"Ale večeru do postele robíš ty, moje taxi služby nie sú zadarmo.." Keďže ruku som mal otočenú okolo jej bruška, stačilo málo aby som ju zase pošteklil, a aj tak som urobil. Len tak, z rozmaru. Zastavil som sa až na konci ulice, pričom som sa rozhliadol. Dal som jej aspoň nejaké právo, keď už nemohla zliesť a musela ísť tam kde ja pôjdem.
"Tak kam to bude, pani kakabus?" Spýtal som sa s hraným a falošným tónom elegancie a poslušnosti. Nie že by jej návrh vyšiel, ale slušné správanie mi prikazovalo aspoň si vypočuť jej beznádejný návrh.

pro **Mikasa Aomine** Sun Apr 03, 2016 4:05 pm

Bylo fajn, že měl dobrou náladu, ale už by mě mohl sakra pustit! Znovu jsem se zamračila, když mi oznámil, že moje hrozivé vzezření na něj nemá žádný účinek. Ten chlap je zatraceně zvrácená existence! Cosi jsem si pro sebe zamumlala. "Já se o žádný taxík neprosila!" poznamenala jsem jízlivě a nespokojeně se zavrtěla. Chtěla jsem dolů, věděl, že to nemám ráda.
"Pusť mě na zem. Procházka je od slova procházet se ne nechat se nosit." oznámila jsem nekompromisně a hodila na něj další nespokojený obličej. Alespoň, že vytvořil klon, co se postará o děcka. Člověk by skoro řekl, že nabral nějakou zodpovědnost. To bych byla ale nespíš pěkně naivní! Podívala jsem se dům a doufala, že po příchodu bude stále stát na tom samém místě. Nao a děcka bez dozoru to byla časovaná bomba.
"Dokud mě nepustíš, budu uražená." oznámila jsem a v rámci možností se snažila působit jakože autoritativně. Jasně, mohla jsem se prostě změnit, ale chtěla jsem, aby mě pro jednou poslechl.

pro **Nao Okumura** Sun Apr 03, 2016 4:57 pm

To že som to najhoršie čo ju v živote mohlo stretnúť, no, toho som si bol vedomý a nemienil som to skrývať! Muhaha. Bol som čisté zlo nom, veď aby nie, ako kapitán Anbu jednotiek som sa musel správať tak ako som sa správal a asi som to nechtiac prenášal aj do svojho osobného života.
"Ale áno, stála, len si o tom doteraz nevedela.." Pozrel som sa na ňu s úsmevom a pokračoval v kráčaní dolu ulicou. Minuli sme zopár susedov, ktorý sa na nás zapozerali naozaj zvláštne. Jedným to prišlo rozkošné, ďalší si mysleli že je to domáce násilie. Ja mám pocit že to bolo od každého rožku trošku.
"Ale nenene.. Zle to formuluješ. Prechádzka je od toho aby som sa JA prechádzal" Zazubil som sa, vedel som že to nemá rada a zase ja som bol ten ktorý rád provokoval. Možno práve to bol akt toho ako ju beriem a čo k nej cítim. Síce je pravda že to asi nevedela, ale tak, vedela aspoň aký som a že sa na nič nemienim hrať. Teda, občas som mal ale pocit že s jej zbraňami je schopná ma aj zmeniť. Ešte nedávno na mňa využila svoje ženské zbrane a ja som vydrhol celý dom! A teraz zase vydierala jedna malá!
"Aby si človek myslel že som pod papučou.." Odvetil som urazene pre zmenu ja, položil ju na zem, nafúkol líčka a odvrátil pohľad! Tak, chce hrať takúto hru? Fajn! xD

pro Sponsored content

Domeček č. 19

Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19