Domeček č. 19

pro **Mikasa Aomine** Thu Aug 20, 2015 10:12 pm

First topic message reminder :

Domeček č. 19 - Stránka 2 The_old_house_by_owen_c

Domek není ani moc velký, ale pár lidí se do něj určitě v pohodlí vejde. Je téměř celý dřevěný a docela jednoduchý, žádná okázalost ani výstřednost. Nachází se v obyčejné čtvrti, obklopuje ho veliká zahrada a několik stromů. Vzadu je na jednom dubu pověšená stará houpačka, zatím co v přední části se nachází venkovní posezení. Kolem terasy je zbudováno pár záhonků s růžemi.
Uvnitř se nachází prostorná kuchyně s jídelnou, obývák, dvě koupelny, dvě ložnice a pokoj pro hosty. Zařízení není nijak luxusní, ale je pohodlné a užitečné.

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 24, 2015 8:03 pm

Vlastně moc nevím, proč jsem byla tak pitomá, nebo přejícná, že jsem ho nechala při tom sladkém nevědomí, že mě má v hrsti. Asi jsem chtěla být prostě hodná. Na něj. Já. Dobrovolně.. Nebo jsem se možná přiotrávila těma jednohubkama, jo, to bude ono! Nechala jsem ho teda tak a statečně absolvovala těch jedna dvacet schodů nahoru a jedna dvacet ran při každém dalším kroku. No, důkladně jsem se s tím kovem seznámila, když nic jiného. Přemýšlela jsem, jestli budu mít jen jednu modřinu..
"Děkuju, právě jsem přišla o všechny zuby.." okomentovala jsem to, když mě donesl až do ložnice a oznámil mi, že je čas jít spát. Ne, že bych unavená nebyla, ale ta myšlenka, že zavřu oči a on tu ráno nebude.. ne, to jsem fakt nehodlala riskovat. Mohl mě držet jak silně chtěl, prostě jsem najednou zmizela a mé tělo se rozpadlo na šedavý dým. Zhmotnila jsem se před ním s vážnou tváří.
"Malá Mik už není tak malá.." poznamenala jsem. "Odejdeš, sotva zavřu oči, je to tak..? Nesnášíš loučení." pousmála jsem se. Zase jsem stála tak blízko, měla jsem ho na dosah ruky.

pro **Nao Okumura** Mon Aug 24, 2015 8:18 pm

Niečoho čo si ani samotná Mik nevšimla bolo to, že vždy keď som ju nadhodil, snažil som sa aby to bolo čo najmenej, aby sa tak moc nenabila na tom. Takže všetky zuby si zachovala, keď sa po chvíli ozvala bez šušlania. To som bol rád, neviem aký pohľad by som nahodil keby som ju videl takto. Síce by mi to bolo asi v istom jedno, ale v druhom keby som jej vybil zuby, asi by som sa poprepichoval všetkými katanami na spôsob Harakiri.
„Vidíš? A pre toto nesmieš do vojny. Tam sa stávajú horšie veci..“ Prehovoril som, akoby sa stále na niečo sťažovala, aj keď to bol vtip, ale v tom celá atmosféra nabila na vážnosti. To bolo pre mňa niečo zlé, tak isto ako pre ňu. Obaja sme v tom neboli práve najlepší a mala pravdu. Chcel som ju uložiť a odísť, nerád som sa lúčil, také veci som proste vôbec nemal rád. Nevedno prečo, pre mňa lúčenie bolo niečo otrasné.
„Lúčia sa len tí, ktorí sú si istý že sa nevrátia..“ Chcel som ju proste ubezpečiť, ale nešlo mi to. Nie teraz keď stála predo mnou a ja som bol úplne v prdeli. Jop, len jeden jej pohľad stačil aby ma zložila. A ja som jej ani nedokázal poriadne klamať do očí, pretože som si istý vôbec nebol, či sa vrátim alebo nie. Predsa len som šiel do vojny a vo vojnách umierali ľudia. Ťaženie podľa slov Atsuky malo byť rýchle, ale stať sa malo čokoľvek. Nevedel som čo nato povedať, takže som to obrátil na inú kartu.
„No niečo by ma tu zdržalo no..“ Prehovoril, načo som ju chytil do rúk a znova pobozkal. A teraz som sa ale hneď neodtiahol, keď som ju uchytil. Jemne a pri tom pevne, nežne a pri tom sebaisto. Ten bozk ma tu zdržal, bola to práve ona od ktorej som nechcel za nič odísť.

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 24, 2015 9:06 pm

Nechtěla jsem komentovat jeho poznámku, proč nemůžu do války. Jasně viděl, že kdybych nechtěla, žádné vyrážení zubů by se nekonalo. Ale věděla jsme, že se to prostě snaží zlehčit. Moc to nepomáhalo, ale za tu snahu jsem mu byla vděčná. Vlastně celkově jsem mu na to už nic neplánovala říct. Snažil se a já byla ráda, ale nevěřila jsem mu ani jedno z těch slov, prostě proto, že jsem věděla, co znamená jít do války. Stokrát mi to mohl slíbil a já si to stokrát mohla namluvit, ale ani jeden z nás nemohl tušit, co se stane. Jenže tak to bylo se vším. Každá zpropadená mise mohla být tou poslední, nemohla jsem se bát věčně. Tedy mohla, ale musela jsem se naučit s tím žít. Byl shinobi, to riziko tu prostě bylo. Nemělo smysl nad tím přemýšlet. Mohla jsem udělat jenom jediné. Každou šťastnou chvíli, kdy jsme spolu, vyplnit tím, co jsem k němu cítila. Neuměla jsem to sice pojmenovat, ale bylo to silné, silnější než cokoliv jiného.
Vlastně téměř v té samé chvíli, kdy mě chytil do náruče, jsem mu obmotala ruce kolem krku a polibek mu opětovala. Ta naléhavá touha říct tolik věcí beze slov, se prolínala i do polibku. Zavřela jsem oči a ztratila se ve svém soukromém světě, kde vše zůstávalo rozostřeno, barvy se slévaly do roztodivných barevných šmouh a nerozostřený zůstával pouze on. Pouze jeho přítomnost jsem teď vnímala.

pro **Nao Okumura** Mon Aug 24, 2015 9:25 pm

Slová už neboli potrebné. V momente ako som pocítil ruky na mojom krku bol to pre mňa koniec. Vedel som že už nič nezmôžem a že odpor by bol zbytočný. Rozmýšľal som čím to bolo, ale v momente ako som ju chytil rukou okolo pásu a zdvihol ju jemne do vzduchu tak aby sa už nedotýkala ani zeme, sa mi kompletne vypol už neprekrvený mozog. Myslieť som si nič nemyslel, proste som robil to čo mi velilo srdce? Sakra, ako som ja ten orgán nenávidel. Najradšej by som ho vytrhol a vyhodil ho von oknom, keby som na ňom nebol tak závislý, presne tak ako som teraz bol závislý na Mikase. Vtedy som ju presunul, ako bola zdvihnutá vo vzduchu som pomaly presunul na postel, kde som ju položil, pokračujúc v bozkávaní. Fakt som ani v najmenšom netušil prečo to robím, ovládalo ma úplne niečo iné. A hlavne, ma k sebe priťahovala akoby bola magnet. Doslova môj magnet, a môj Jinton nato reagoval presne takto. Tak ako som nad ňou bol nahnutý na posteli keď ona na posteli ležala, som nevedel čo si dovoliť alebo nie, stále to bolo také že sme si nič ešte nevyjasnili, ale každý bozk ma len presviedčal aby som pokračoval. Každý bozk naviac mi stál zato. Šiel som do vojny, a ešte pred tým som chcel proste Mik dokázať to čo som v slovách nedokázal povedať, pretože na také veci som nebol. Aký som bol hajzel a hovado, to som bol. Ale mal som svoje zásady a morálne kódexy. Každú chvíľu som sa opíjal, chodil do bordelu, fajčil a správal sa hrozne. Chcel som jej proste dokázať že mi stojí zato, aby som sa tých vecí vzdal, síce s frflaním, ale chcel som sa vzdať. Rukou som chytil jej ruku a pevne som ju stisol. Otvoril som oči a sledoval tie jej. Chcel som vedieť načo myslí, nevedel som čítať myšlienky ale aspoň cez oči som sa niečo snažil zistiť. Pretože ako som nespoznával seba, nespoznával som ani ju. No teraz.. tu na svete nebola vojna s Oto, nebola tu Raikáge ani nijaké záväzky voči mojej pomste. Bola tu len ona, stred môjho záujmu a jediný človek na ktorého som chcel myslieť pri odchode preč.

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 24, 2015 9:45 pm

Vážně jsem se vůbec nechovala jako já. Nic jsem nepromýšlela, nic jsem neřešila, vlastně jsem vůbec nemyslela.. Co by udělalo mé staré já? Bránilo by se? Okřiklo by ho? Zakázalo by si to..? Netuším a vlastně jsem to vědět ani nechtěla, bylo jen teď a tady..
Nechala jsem ho, aby mě zvedl. Hlavou mi proletěla myšlenka, kde bere tu sílu, že mě zvedne jako bych byla vzduch, ale i ta brzy zmizela v nenávratnu, jak jsem se mu prostě oddávala a kašlala na zábrany.
Nechala jsem se položit na postel. Když se ode mě po nějaké chvíli odtáhl, dýchala jsem mělčeji a rychleji, tváře se mi maličko červenali a rty jsem nechávala pootevřené. Stiskl mi ruku a zadíval se mi do očí. Nad čím váhal? Jestli je to správně? Jestli bychom si to měli napřed ujasnit? Jestli nějaké hranice, co smí nebo ne? Já měla jasno. Nechtěla jsem myslet a už vůbec ne se strachovat, nebo později něčeho litovat. Jestli mi dával poslední šanci ukončit to, nehodlala jsem ji využít.
Natáhla jsem ruku a něžně ho pohladila po tváři, než jsem sklouzla na jeho krk a přitáhla ho k sobě znovu, další nenasytný polibek, zavřela jsem oči a ztratila se v ráji. Rukama jsem se vydala na průzkum jeho těla. Chtěla jsem víc, mnohem víc.

pro **Nao Okumura** Mon Aug 24, 2015 10:02 pm

Odkiaľ som zobral silu o chvíľu Mikasa pochopila, v momente ako som si dal dole tričko, hneď po jej povolení. Predsa len som prešiel tým najtvrdším tréningom aký v Kumogakure existoval a ona bola dosť maličká. Ľahká ako vzduch, alebo skôr ľahká ako dym? To bolo jedno, sťažka som dýchal pretože sa mi príliš rýchlo rozbúchalo srdce, a ja som s otvorenými očami pozoroval ako nevzala ponuku aby ma zastavila. Vôbec som netušil ani prečo to urobila, predsa som to bol len ja, to hovado Nao, ktorý si zaslúži snáď všetko len nie lásku. Ja sám som sa pokúšal jej dať možnosti to zastaviť, predsa len bola pre mňa najdôležitejšia a zbytočne som jej nechcel nejako ublížiť. Zdalo sa že som ale robil práve opak. V ten okamih sa druhá ruka začala presúvať ramenom až na hrudník, zatiaľ čo som sám zo seba zhadzoval tou druhou tričko. Dokonca aj samotné bozky sa začali pomaly presúvať z tváre nižšie a nižšie, len za úlohy čo najviac rozdráždiť Mik. A vtedy to prišlo. To čo sa ale stalo ďalej bolo tomuto fórku neznáme. Síce sa to zdalo až neuveriteľné ale v ten moment konečne po desiatich rokoch započal naozajstný spoločný príbeh Naa a Mikasy. Ani jeden z nich poriadne netušil čo sa stalo, ale stalo sa a nikto to neľutoval. Okná sa zatvorili, samé ako na povel, pretože boli poháňané magnetizmom. A rovnako ako ja som priťahoval rôzne magnetické veci, práve Mik priťahovala mňa a ja som bol voči nej úplne bezradný.

pro **Nao Okumura** Tue Aug 25, 2015 7:44 am

Prebudil som sa až ráno, oveľa skôr ako samotná Mikasa, ktorá spala vedľa mňa na mojej ruke. Keby som nebol v stave v akom som bol, asi by som už pocítil že mám kompletne stŕpnutú ruku, pre nedostatok krvi ktorá sa v nej nachádzala už len z dôvodu že celú noc na nej Mikasa spala. Teraz ale ako opadlo všetko to vzrušenie v noci som sa s čistou mysľou pozrel na ňu, ako vedľa mňa spí a pousmial som sa. Vôbec som netušil čo robiť alebo čo si myslieť, dlhé minúty som sa na ňu len pozeral, dúfajúc že to všetko čo sa stalo nie je sen. Sledoval som ako sladko spí, ako sa jej takmer nenápadne zdvíha hruď pri nádychoch a padá pri výdychoch. Všímal som si na nej všetko, jej vôňu, jej výraz, jej telo, proste každý detail. Neuvažoval som ale nad jedným, že to bola chyba. Pre mňa určite nebola. Jemne som jej druhou rukou prešiel po tvári, aby som ju nezobudil a odhrnul pramienky vlasov, aby som videl jej tvár úplne. Pocity v bruchu a srdci sa ešte viac zosilnili, načo mnou ale prešli zimomriavky, keď som si spomenul kde som už pred pár hodinami mal byť. V ten moment som dokázal niečo, čo by mi samotný Chuck mohol závidieť a to nenápadne a naozaj opatrne som vytiahol ruku spod Mikasi, len aby som ju nezobudil a potichu ako myš som vstal z postele. Takmer som sa rozbil keď som stúpil na jednu z katán, pričom som pri všetkej sile vôle zadržal krik bolesti, a začal zbierať zo zeme všetky kusy oblečenia, zbraní a výstroje ktoré som potreboval. Než som ale odišiel zo spálne, hodil som ešte jeden krátky pohľad na Mik. Bolo to odo mňa nepekné, že som takto utekal bez rozlúčky, ale mala pravdu. Nerád som sa lúčil, tak som ešte potichu pribehol ku nej a pobozkal ju na čelo, načo som už fakticky musel letieť a tak som tichým šprintom vyletel z izby a po schodoch si to vyberal až ku vchodovým dverám, kde som zamrzol. Premohli ma výčitky svedomia a nato že bol len v trenkách, som nechal otvorené dvere dverami a ostal v nich stáť bez pochybu, ignorujúc že tadiaľ chodia niekedy mamičky s deťmi. Následne som vytvoril klon, ktorý sa ako prvé rozhodol ísť k deťom a skontroloval ich, následne čoho sa vydal niekam do kuchyne. Ja som sa len pousmial.
„Vrátim sa Mik, sľubujem. Teraz mám ešte väčší dôvod prežiť..“ S týmito myšlienkami som sa vydal preč, zatvoril som dvere a pomaly prešiel k bránke, následne čoho som ale nahodil trysk, pri ktorom by mi závidel aj Raikáge s jeho Raiton no Yoroi a po ceste som sa snažil obliecť, utekajúc na miesto stretnutia. Ak to nestihnem, Atsuka ma zabije.

~Presun originál~

pro **Mikasa Aomine** Tue Aug 25, 2015 2:21 pm

Nejspíš by mi mohl u hlavy mlátit do gongu a já bych si sladce spala dál. Byla jsem hrozně unavená, všechen ten stres, boj, útěk, předstírání a včerejší noc, no zkrátka jsem spala jako zabitá. Svou roli v tom určitě hrál i fakt, že byl opravdu báječný polštář. Celé to kolem jeho vstávání, rychlost, s jakou odcházel, jak se na mě po probuzení díval, jak mě políbil na čelo.. no, tak všechno tohle jsem si zkrátka prospala jako Růženka a ani polibek od prince nepomáhal.
Vzbudila jsem se opravdu pozdě, slunce už bylo vysoko a já se malátně posadila. Rozhlédla jsem se po místnosti. Místo vedle mě bylo prázdné a chladné, po zemi se rozházené válelo jen mé oblečení. Vzdychla jsem, přece jen jsem věděla, co to znamená. Byl pryč. Moc mě to nepřekvapilo, sám mi to přece potvrdil. Nezbývalo nic, jen věřit, že je tak dobrý shinobi, jak se o něm proslýchalo.
Líně jsem svěsila nohy z postele a protáhla se. Nechtělo se mi nic dělat. Vstala jsem, ale cítila jsem, že v domě nejsem sama. Naklonila jsem hlavu na stranu. Stáhla jsem z postele přikrývku, zamotala se do ní a tak jak jsem byla - bosá a rozcuchaná, jsem sešla dolů po schodech. Děti seděli v židličkách a ládovali se nějakou neidentifikovatelnou kaší, vypadali ale nesmírně spokojeně a tak jsem se klidně usmála. Nao, tedy jeho klon, stál ke mě zády a já zůstala stát uprostřed dveří a chvíli ho jen tiše sledovala. Bylo to fakt.. divné! Najednou, doslova přes noc jsme se z přátel změnili na.. pár? A do toho ti dva Uchihové. Bylo to tak bláhové a přitom hezké, přemýšlet o nás jako o rodině, i když skutečnost byla trochu jiná. Bylo to až k neuvěření, jak nečekaně se můj život změnil, usadil. Naklonila jsem hlavu a usmála se takovým tím typicky naivním úsměvem. Asi jsem byla fakt zamilovaná. Ale přišla jsem si tak šťastná, vzdálená od všech starostí, beze strachu, že něco nezvládnu. Prostě jsem tomu chtěla věřit, že máme šanci.
"Neměl by jsi plýtvat chakrou. Ale snídani bych si dala, když už jsi v tom.." promluvila jsem hravě a ode dveří se několika kroky dostala k němu.

pro **Nao Okumura** Tue Aug 25, 2015 3:55 pm

Klon

Klon nemal ani poňatie o tom, či práve Mikasa vie o mieste kde sa nachádza originál alebo či sám není originál, preto sa nemohla diviť jeho podivnej reakcii.
"Šetriť čakrou? V noci si ju zo mňa aj tak všetku dostala.." Prehovoril som trochu s úškrnom a otočil sa, pričom nasledoval bozk. Áno, po tej noci bolo jasné že som asi podľa všetkého tak trochu viac zamilovaný a práve teraz som mal ten stav, kedy som chcel tráviť s ňou snáď každú sekundu svojho života. Len kvôli tomu som vytvoril klon aby tu ostal a po návrate sa rozplynul, aby sa všetky jeho skúsenosti vrátili do originálu. Niečo si ale neuvedomila, nešlo o obyčajný klon, ktorý zdedil len desatinu sily, šlo o Kage Bunshin, ktorý získava polovicu zo sily svojho užívateľa. Skôr som sa bál o to aby som sa nejako nezranil, to by znamenalo že sa rozplyniem a to som vôbec nechcel. Avšak po otočení som sa len tak usmial a spýtal sa.
"Vajíčka? Alebo?" Až teraz som si uvedomil že netuším čo je jej obľúbené jedlo. Síce áno, trávili sme kedysi veľa času ale teraz sme boli dlho a ďaleko od seba a kto vedel čo teraz rada je.
"Síce uznávam že vyzeráš v tej perine dobre, ale viac ti to sluší keď na sebe nemáš nič.." Musel som si podpichnúť, síce som bol zamilovaný ale to neznamenalo že sa zbavím všetkých svojich nerestí. Zbavil som sa alkoholu, fajčenia a žien. Cynizmus si nechám!

pro **Mikasa Aomine** Tue Aug 25, 2015 7:22 pm

Když se ke mě otočil, aby mě políbil, prsty jsem vpletla do jeho vlasů a blaženě zavřela oči. Ne, že bych nikdy žádný vztah neměla, ale deset let jsem žila s Naem. Žila jsem s ním v době, kdy jsem jako holka poznávala opačné pohlaví a vztahy celkově a řekněme, že on - věčně v nějakém bordelu a neustále s jinými ženami, mi moc dobrý příklad nedával. To proto mi to teď přišlo tak zvláštní, protože tohle byl můj vůbec první vztah se vším všudy. Nejen s vášnivou nocí, ale taky rozcuchaným ránem.
"Já že ji dostala z tebe? Takový amatér jako já?" věnovala jsem mu úšklebek, byla pravda, že od jeho známostí jsem se značně lišila, ale taky jsem nikdy neviděla, aby se k některé z nich choval jako ke mě. Proto jsem věřila, že mě má skutečně rád, tím nesobeckým způsobem.
"Ano, prosím." usmála jsem se souhlasně na ta vajíčka, měla jsem hrozný hlad. Co jsem měla ráda, nebo jako oblíbené sem vlastně nevěděla, já si na takové věci nepotrpěla, brala jsem, co bylo. Na tomhle okamžiku nebylo fajn to co jím, ale kdo mi to jídlo udělá, a to jsem si užívala.
"Tahle tvá stránka je vážně sladká." naklonila jsem se k jeho uchu a tiše zašeptala, načež jsem se otočila a odťapkala jsem si to ke stolu. Že by on dával ženám komplimenty? No jo, ale když je chtěl dostat, ne když už je dávno měl tak jako mě. Možná si to ani neuvědomoval, jak snadno jsem mu podlehla a nějak se z toho nemohla sebrat. Maličko jsem se pousmála, nespouštěje z něj oči.
"Jak je na tom originál, nebo kde zrovna je, mi asi nepovíš?" opřela jsem se rukama o stůl a vzdychla. Byla jsem senzibil, věděla jsem hned s kým mám tu čest. Přišlo mi to fakt sladké, jak tu se mnou zůstal alespoň takhle. Zrovna on!

pro **Nao Okumura** Tue Aug 25, 2015 8:10 pm

Klon

Áno, bolo to pre mňa zvláštne. Obvykle, keď som spal so ženou som ráno len vymýšľal nejaký spôsob, ako sa od nej čo najskôr dostať a väčšinou som utiekol skôr ako vstala. Síce som teoreticky urobil znova to isté ale teraz to bolo iné. Keď som odchádzal, cítil som sa hrozne, vôbec som nechcel odísť, opustiť ju. Chcel som ostať pri nej, celý deň sa pri najmenšom váľať v posteli alebo si pozrieť s ňou film, ísť sa prejsť von, nehralo rolu čo, hralo rolu s kým. S ňou.
„Nato že si amatér som mal chvíľkami pocit že tam umriem..“ Prehovoril som, ale teraz to možno znelo ako žart, bol to fakt. Tvár som odvrátil a len skleslo som pozrel na panvicu pred sebou. Bola to pravda, až som z nej mal strach. Chvíľkami som uvažoval že ja som ten amatér a ona zo mňa nejako dostane dušu. No, nejako som sa nato vykašľal a pokračoval som vo varení, kým celým domom sa nerozľahla vôňa vajíčok, ktoré som samozrejme pripálil. Nie že by som nevedel variť, ale nevedel. V tomto som bol dosť nešikovný a vždy som sa skôr spoliehal na jedlo ktoré som proste strčil do mikrovlnky. Chvíľu som smutne pozeral na môj umierajúci skill vo varení, než som to nabral na tanier a nie príliš s veľkou vôľou som jej ho podal.
„Keby bola tak sladká, tak tú prikrývku už na sebe nemáš.. Fakt ju musíš mať?“ Síce to brala ako žart, ja som to myslel naozaj vážne. No veď, kto by takto po ráne radšej nehľadel na tak hezké telo. Keď sa na mňa v momente pozrela, videla ako ju prosíkam psím pohľadom. Sakra, v duchu som si dal okamžite facku. Čo to so mnou bolo. Takto divne som sa nesprával tak povediac. Nikdy. Ak už bola Mik neskúsená, ja som bol ešte viac. Celý svoj život som trávil jednorázovkami, toto bolo prvý krát kedy som myslel nato, ako s ňou skončím navždy. Bol som starší, a hlavne. Som mal chvíľkami pocit že sa naozaj chcem usadiť. V niečom sa mýlila. Komplimenty som jej totiž dával, aby som si ju udržal, keď som ju už mal. Síce sa mi stále nechcelo veriť, ale teraz môj mozog nedokázal správne pracovať.
„Asi nie, nemáme telepatické spojenie.. no ako predpokladám, pomaly tiahne na Otogakure..“ Nechcel som aby to prišlo, ale nálada na chvíľu sklesa. Keď sme trochu zvážneli a ja som si spomenul kde teraz vlastne som. Za oknom bolo počuť len havranie krákanie.

pro **Mikasa Aomine** Fri Aug 28, 2015 4:39 pm

"Nevím, jestli to brát jako kompliment nebo urážku." odvětila jsem s lehce drzým úšklebkem a pohodlněji se posadila. Bavilo mě ho sledovat, zvláště to jeho vaření. Zvedla jsem prst, abych ho upozornila, že se mu to začíná pálit, no bylo už pozdě. Postavil přede mě talíř a já na něj jenom koukala a vší silou zadržovala cukající koutky, abych nevyprskla smíchy. Bylo to od něj tak milé a vůbec, ale tohle? Jenže když se tak snažil..
"Na klon si dost dovoluješ." okomentovala jsem jeho druhou větu a věnovala jsem mu dostatečně výmluvný výraz na to, aby pochopil, že ano, musím! Vzala jsem vidličku a začala hledat něco méně spáleného, ovšem marně. Nabrala jsem si teda sousto a začala ho žvýkat, no už při druhém skousnutí jsem si byla jistá, že celý talíř nedávám. Usmála jsem se.
"Nao, vážně si cením toho, že jsi mi udělal snídani.. ale mohla bych jí radši udělat já?" co nejsladčeji jsem se usmála, abych zmírnila dopad svých slov na jeho ego. Chudáček malá, musím ho to naučit.
Pak jsem ale vidličku odložila a zahleděla se z okna. Bylo to celé na hlavu, že si tu povídám s klonem, zatím co pravý Nao je někde v nebezpečí. Nespokojeně jsem nakrčila nosík. Měla jsem naléhat víc a jít s ním. Měla jsem ho tu nějak zadržet. Příště bych tu asi vážně měla chodit nahá.. Zamyšleně jsem si podepřela hlavu a mlčela.

pro **Nao Okumura** Fri Aug 28, 2015 6:25 pm

Klon

„Neviem, ale keď ti muž povie niečo také, myslí to skôr ako kompliment.. ale nie, je to urážka, strašne veľká..“ Odvetil som ironickým podtónom a zatváril sa maximálne urazene. Samozrejme že som to myslel ako kompliment. Tak ja, človek ktorý není schopný niečo také povedať niekomu do očí sa nejako dokope k tomu aby to povedal, pričom chvíľku ani ja sám som nechápal čo to do mňa vošlo že sa tak správal, ale k. Keď si myslí že je to urážka, tak ja sa môžem uraziť zato taktiež! Pfe. Človek tu zo seba robí najsladšieho ako ide a ona takto? PFE!
„Na holku si dovoľuješ taky moc..“ Odvetil som otočený k jej chrbtom, keď som sa vrátil za sporák a pokračoval v niečom čo som nedokázal identifikovať. V tú chvíľu ani samotné jedlo v panvici nevedelo čo sa snažím vyčarovať, ale čert to vem. Variť som nevedel, načo aj. Celý život som to nechával na iných ľuďoch, veď načo boli reštaurácie vytvorené? No predsa nato aby tam prišli ľudia ktorým sa nechce variť aby sa najedli. Keď som ale tak pozeral na to čo som sa snažil vytvoriť, uvedomil som si že sa to budem musieť naučiť, ak budem niekedy chcieť podplácať Mikasu za istú činnosť jedlom.
„Bože, tak boží telo a ono to zakrýva.. Zato by mali zatvárať..“ Šomral som si popod nos, pričom som si neuvedomoval že to hovorím tak trochu nahlas, pokračujúc vo varení, kým sa Mikasa neozvala že by rada navarila práve ona. Môj úsmev že jej to chutí zrazu zmizol a pochopil som že to že jej to chutí, len predstierala. V ten moment by sa mi do krvi nedorezala, keď som sa na ňu pozrel pohľadom, ktorým som jej jasne naznačil, že ak sa postaví z tej stoličky tak sa tento dom zmení na hromadu sutin. V ten moment som ale zazrel ako sleduje okno, za ktorým sa ešte doteraz znášalo pár havranov. Zase som sa otočil k sporáku a pohliadol dosť neprítomne k zemi. Znova nastalo ticho. Nemohla ísť do vojny, nebola typ ktorá by tam prežila, bola len support, nevedela sa brániť, to by som snáď stál celý čas len pri nej od strachu. Musela by trénovať viac a viac. Bolo jasné že sa asi budem musieť vrátiť k jej senseiovaniu. Jedno bolo jasné, ak by tu pobehovala nahá, nepohol by som sa z domu.

pro **Mikasa Aomine** Fri Aug 28, 2015 6:41 pm

"U tebe člověk nikdy neví.." poznamenala jsem tiše, stále ještě dost zamyšleně na to, aby to znělo spíš nepřítomně. Viděla jsem jeho pohled, jak jsem očekávala, ego je mrcha. Vzala jsem vidličku a začala jsem do sebe házet ta vajíčka, zatím co jsem se snažila omezit zbytečné kousání na minimum. Když se člověk snažil, dalo se to udržet v žaludku. Nicméně zítra ráno budu muset vstát první já!
Dojedla jsem docela rychle, chtěla jsem to mít totiž rychle za sebou, jestli ve zdraví nevím, to se uvidí, ale když jsem skončila, odložila jsem vidličku stranou a podepřela si hlavu. Dívala jsem se ven na odlétající černé ptáky.
"Nao.." aniž bych se otočila k němu, promluvila jsem. "Naučíš mě bojovat?" teprve nyní jsem svůj pohled přetočila k němu. On se vrátí, věděla jsem to, věřila jsem tomu celým srdcem.. Ale příště, až bude muset znovu odejít, chci být schopná kráčet vedle něj, chci to být jednou já, kdo se o něj postará, chci být silnější.. Věnovala jsem mu vážný výraz, z kterého bylo jasně patrné, že to myslím naprosto seriózně. Bylo jedno, jak dlouho to potrvá, nebo co budu muset snést, dokážu to!

pro **Nao Okumura** Fri Aug 28, 2015 7:16 pm

Neviem čím ma ta otázka tak vzala, ale chvíľu som neodpovedal, len pozoroval zem. Stál som k nej chrbtom a neotáčal sa, nechcel som nejako. Nevedel som čo odpovedať alebo čo urobiť, premýšľal som. Na malý okamih keď som sa ráno zobudil a ona za mnou tajne prišla, pričom ma pobozkala som si predstavil aké by to bolo usadiť sa a už nemyslieť na boj. Proste len tráviť ten čas s ňou a jej deťmi, pozerať na telku, brať ju na večere a podobne, pričom často skôr tá posteľná aktivita. Teraz keď spomenula tréning som sa cítil blbo, pretože som na chvíľu zajasal. Ale bol to fakt. Predsa len som bol Anbu jednotka, celý život som trávil bojom a zabíjaním a zarylo sa to do mňa tak hlboko, že sa to už nedalo zvrátiť. Asi nakoniec sa budem bojom živiť navždy. A asi nikdy neprestanem. To ma trápilo, preto trvalo než som jej odpovedal.
„Neviem..“ Prehovoril som stroho a na chvíľu sa vyrovnal. Pravda, až sa niečo stane, bude dobré ak sa bude vedieť brániť. Nerobil som to preto aby šla so mnou, robil som to preto aby sa vedela brániť v momente kedy by som ja nemohol a niečo sa stalo. Pre istotu. Ak by napríklad teraz zaútočili na Kumo, čo by s ňou bolo? Ja by som ju ako klon nedokázal chrániť a rozplynul by som sa skôr akoby som stihol súpera nejako od nej dostať preč. A ak by sa stalo v Oto to najhoršie, nemohol som ju nechať napospas len tak.
„Toľko rokov tréningu s tebou a nič som ťa nenaučil.. Cítim sa hrozne.. Fajn.. Naučím ťa brániť sa..“ Dokončil som a otočil sa k nej. Videl som jej serióznu tvár ale ja som videl hlbšie. S jej schopnosťami bola oveľa silnejšia ako ja, to som si uvedomoval aj ja sám, možno preto som sa ju nikdy nesnažil tak moc naštvať a skôr som sa nechal mlátiť ňou, aby to neprehnala a nezabila ma. Ani sama si neuvedomovala jej vlastnú silu. Ale ja som ju teraz videl krehkú ako porcelán. To tá chémia. Ak by jej Ninjutsu nepomohlo, čo by sa stalo.
„O pol hodinu na dvore..“ S týmito slovami som vyšiel po schodoch a zatvoril sa v jednej z izieb.

pro **Mikasa Aomine** Fri Aug 28, 2015 7:44 pm

Neřekla jsem už nic, jen se na něj usmála. Byla jsem mu vděčná. Nešlo ani o to naučit se bojovat, když došlo na nejhorší, věděla jsem, že bych se dokázala zachránit, potřebovala jsem ale naučit tu sílu postavit se někomu čelem. Od dětství jsem se schovávala, nejlépe mi bylo ve stínu, ukrytá ve tmě jsem byla chráněná, ale už jsem se nechtěla schovávat. Chtěla jsem stát pevně a jasně.
Kývla jsem hlavou a vstala od stolu. Nejprve jsem odešla do ložnice, kde jsem se převlékla, chodit tu v peřině bylo sice fajn, ale nikterak vhodné. Provedla jsem ranní hygienu a chvilku se prohlížela v zrcadle, abych na sebe pak vyplázla jazyk a odešla. Následně jsem ustlala a sešla dolů pro děcka. Umyla jsem jim upatlané ručičky, oblékla je do čistého oblečení a venku i s hračkami usadila na trávník. Sedla jsem si k nim a začala si s nimi hrát. Nevěděla jsem, jak být někomu dobrou matkou, sama jsem takovou neměla, ale i u dětí jsem se chtěla snažit. Nebyla jiná možnost, nešlo se otočit a vrátit, nebo zastavit. Musela jsem jít dopředu, ať jsem chtěla, nebo ne. Trochu nervózně jsem čekala na Naa.

pro **Nao Okumura** Fri Aug 28, 2015 7:58 pm

Pol hodina sa mi trochu dosť pretiahla, takže som sa vrátil dole takmer až o hodinu. Síce som mal nato dôvody, vôbec som sa v izbe neponáhľal, skôr som sa snažil čo najpomalšie sa pripraviť. Dosť som premýšľal a potreboval som chvíľku pokoja. Nerozmýšľal som ani nad samotným tréningom ale skôr nad ňou, čo to do nej vošlo a čo to vlastne vošlo do mňa keď som jej tak ľahko podľahol. Síce na tieto otázky som vedel odpovede, tie boli skryté pred mojim vedomím a nejako som ich nedokázal dosiahnuť. Len som tam stál a premýšľal čo sa deje s originálom. Taktiež som mal trochu strach, vojna nie je žiadna sranda a mohlo sa stať čokoľvek a aj keď som sa zdal pomsty, bolo jasné že v tom zmätku budem hľadať ju, aby som ju zabil. Nato som vyšiel vonku, kde som pohliadol zozadu na ňu ako sa hrá s deťmi. Na malý okamih som sa pousmial, načo som svoju tvár znova skryl pod kamenný a bezcitný výraz.
„Pripravená?“ Spýtal som sa aby som zaujal jej pozornosť, len to trvalo. Totiž dosť dlho trvalo ako som ju sledoval ako sedela v tráve. Po celý ten čas čo som s ňou bol som si to neuvedomoval, ale keď tak sedela, uvedomil som si aká nádherná je. A teraz som sa prvý krát za tieto myšlienky nehanbil. Keď sa ale otočila, všimla si že mám na sebe len z časti prehodený plášť, ktorý takmer nezakrýval vôbec nič. Akoby to bola len nejaká voľná látka cez ľavú časť tela. Nič viac z oblečenia na sebe som nemal, nato som ale mal okolo celého tela, od nôh až po krk, obväz. Pokrýva celé moje telo, aj prsty na nohách a rukách. Ja som mal dôvody prečo.
„Chytaj..“ Hodil som jej jeden z mečov čo som držal, aj keď sám som mal drevený meč ktorý sa používal pri tréningu aby nikomu neublížil, jej som hodil môj vlastný meč z čiernej čepele, ktorá bola ostrejšia ako sa zdalo. Bol to zvláštny materiál, tvrdý ako diamantová skala, ľahký ako pierko. A rezalo to aj tými najtvrdšími čepeľami ako nôž maslom. To prečo som jej dal môj vlastný meč a nie tréningový taktiež malo dôvod. Ten ale pochopí asi až počas súboja.
„Teraz je tvoj..“ Povedal som. Ten meč tu nechal originál, mal som dokopy 8 mečov ale do vojny som šiel len zo siedmimi. Ten meč, ten unikátny meč. Teraz patril jej. Pousmial som sa.

pro **Mikasa Aomine** Fri Aug 28, 2015 8:16 pm

Trvalo mu to dlouho, ale čas jsem nevnímala. Bavilo mě věnovat se dětem, možná proto, že mě se nikdy nikdo nevěnoval. Možná proto jsem nechtěla dovolit, aby tyhle dvě malé bytůstky vyrostli bez lásky. Nebyli moje a neměla jsem k nim vlastně žádný vztah, ale přesto jsem jim chtěla dát všechno. Že se Nao vrátil jsem samozřejmě věděla, prostě jsem ho cítila.
Postavila jsem se na nohy a trochu překvapeně ho sledovala. Byly to už roky, co jsme spolu trénovali naposledy. Nikdy jsem ho porazit nedokázala. Vždy jsem byla jeho stínem, zatím co on bojoval. Nevěděla jsem, jaký druh tréninku mi chce předvést, ale neptala jsem se. Pochopím to.
Když mi hodil meč, obratně jsem ho chytila a zůstala na něj překvapeně koukat. Jeho meče jsem samozřejmě znala, ale nikdy jsem jediný z nich v ruce nedržela. Byly pro něj něco posvátného, nebo tak jsem to alespoň vnímala a nikdy si to nedovolila. Pohlédla jsem na něj.
"Můj..? Není to jeden z nich..?" zamračila jsem si. Jestli tu nechal jeden ze svých osmi mečů, nejspíš ho až se vrátí, tímhle osmým probodnu! S osmi byl silnější.. tak proč sakra?! A proč ho dal mě? S mečem jsem téměř neuměla zacházet. Dívala jsem se na něj s otázkou v očích. Jestli se mu něco stane, nepřežiju to, tak proč zbytečně riskuje?!

pro **Nao Okumura** Fri Aug 28, 2015 8:34 pm

„No, nemám na chrbte žiadne meče takže tento je pravý. A áno, je to jeden z nich..“ Prehovoril som. Svoje meče som si vážil viac ako svoj samotný život a nikdy som jej žiaden nedal do ruky. Nikdy som nikomu ani len nepožičal meč a predsa teraz som jej ho dokonca daroval. Malo to dôvod. Nie len že som proste jej to chcel dať ako niekto, koho asi teraz mala za priateľa a ak by som ju s týmto mečom naučil bojovať, bol by som spokojnejší ak by sa mi niečo stalo, taktiež ako jej sensei som bol povinný jej predať všetko čo som mal.
„Pamätaj že to nie je žiadna hračka a potrebuje opateru. Ak už ho budeš používať, tak ti dlho nevydrží ak ho necháš ležať prachom. Meč potrebuje opateru rovnako ako dieťa, a potrebuje aby sa s ním švihalo aby sa udržal a nezhrdzavel..“ Pravdou ale bolo že tento meč by nikdy v živote nezhrdzavel, aj keby ležal niekde tisícky rokov. Ale aj tak, tento špeciálny kov priam vyžadoval aby sa meč využíval. Ak by som umrel, budem rád ak tieto meče zdedí ona, pretože som vedel že s ňou budú v bezpečí. Predsa len to bolo rodinné dedičstvo a moja jediná pamiatka na rodičov. Posledná čo mi po ich smrti ostala. Predal som všetko, dom, šperky, všetko. Ale meče som si nechal. A teraz som ich predal jej. Bol čas. A to že s mečom nevedela nehralo rolu, teraz bolo jasné načo sa chystám. Učiť ju bojovať s mečom.
„Kenjutsu je nebezpečné odvetvie, ako pre jeho užívateľa, tak aj pre súpera. Ranu päsťou prežiješ, ranu mečom nie. A nie s týmto kovom. Je pevný, vydrží vysoké teploty a aj silný tlak. A nádherne vodí čakru. Takže je možné pridať do neho element takmer bez tréningu..“ Dokončil som svoju prednášku o mečoch, to ako som si ich vážil som jej nepovedal. Nereagoval som ani na jej výraz, môj ostal akoby sa nič nedialo. Ja som proste riskoval. Vždy a všade, vedela to. Nevážim si svoj život, vážim si tak akurát jej život. A bude ľahší ak ho bude mať a bude s ním vedieť narábať. S týmto mečom.

pro **Mikasa Aomine** Fri Aug 28, 2015 8:50 pm

Znovu jsem k meči sklonila pohled. Při trénincích se mnou meče moc nepoužíval a v boji jsem nikdy nebyla blízko něj. Bylo to tedy prvně, kdy jsem ho měla tak blízko, kdy jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Byl až překvapivě lehký. Zarazilo mě to. Mohl na mě vidět, že ho držím hrozně opatrně, jako bych opravdu držela dítě. Opravdu jsem se bála, ta představa, že s mečem něco udělám, byla děsivá. Nejspíš by mě potom zakopal rovnou tady na zahradě. Cítila jsem k tomu meči úctu a zároveň hřejivý pocit, že mi jej svěřil. Nikdy jsem ho neviděla, že by je dal z ruky.
Zvedla jsem k němu pohled. Vážně mě chce učit tohle? Neříkám, že jsem se trochu nebála. Když jsem nechtěla, nikdo mě nezasáhl, techniky i zbraně mnou procházeli díky mým schopnostem. Přesto.. Stát proti Naovi, který byl v kenjutsu mistr, i když měl jen ten dřevěný meč.. no prostě to nebyl nejlepší pocit.
Vzala jsem meč do ruky a jen tak zkusmo ním švihla. Fascinovně jsem sledovala, jak prořízl vzduch. Bylo úžasné, jak lehko se držel, jak málo síly jsem musela vynaložit. Líbilo se mi to. Ten kus kovu v mé ruce mi dodával jistou.. jistotu.
Podívala jsem se na Naa a zvážněla. Vždy jsem to tak měla, během boje jsem se dokázala neskutečně koncentrovat a uplatnit svou trpělivost. Jako žačka jsem byla dobrá, poslouchala jsem a neodmlouvala, neúnavně pokračujíc ke svému cíli. "Dobře.. takže co mám dělat?"

pro **Nao Okumura** Fri Aug 28, 2015 9:21 pm

Sledoval som ako ten meč drží. Zdalo sa že ho rešpektuje, ale držala ho až príliš s úctou a dosť kŕčovito. Len som sa pousmial, ja som mal oveľa horšie začiatky a práve na meči čo som jej dal, som sa kedysi ako malý takmer zabil. Ešte doteraz mohla zahliadnuť podivný zárez na rukoväti meča, ktorý tam urobil môj otec, keď v poslednej chvíli ten meč vyblokoval pred tým ako som sa na ňom nabodol. Jop, práve držala v ruke zbraň, ktorú keby nič nezastavilo, nikdy by ma nepoznala. Podľa všetkého by ostala navždy na ulici. Tento meč ma takmer zabil a o to viac som si ho vážil ako ostatné meče, ktoré som používal k tancu. K môjmu sedem mečovému tancu.

„Hm, no, pekný švih, ale urobíš toto?“ Následne som chytil svoj drevený meč a pretočil ho asi 5 krát na vlastnej osi na mojej dlani o 360 stupňov. Pousmial som sa, samozrejme ja som bol v tomto práve majster ktorý sa rovnal a možno aj prekonával slávnych šermiarov z Kirigakure, kde sa práve odvetvie Kenjutsu považovalo za najlepšie. Kumogakure ale malo vlastné techniky, ktoré úplne prekonávali čo i len predstavu Kirigakurčanov, čo sa dá vlastne s mečom robiť.
„Zdvihni meč..“ Povedal som a následne som sa pomaly presunul za ňu. V ten moment mohla pocítiť ako som sa hruďou dotýkal jej tela, ako môj dych pristáva na jej tvári a moja pravá ruka sa pomaly blíži po jej pravej ruke zozadu a moje prsty sa jemne obtáčali okolo jej prstov. Mal som zatvorené oči a práve teraz som stál ako jej vlastný tieň, v rovnakom postoji priamo za ňou, priamo na nej takmer nalepený. Zdalo sa že proste som perverzák ale opak bol pravdou.
„Meč nesmieš držať kŕčovito ani príliš pevne, inak nebudeš schopná s ním dokázať to čo práve som ti ukázal. Ale ani nie príliš jemne inak ti vyletí z ruky. Musíš ho držať ako vlastnú ruku.. Nechaj meč stať sa tvojou súčasťou. Ako tvoja ďalšia končatina.“ Neotváral som oči, len som jemne zdvihol jej ruku, čo najjemnejšie ale čo najistejšie a stále dostatočne pevne. Musela vidieť ako sa to robí, a tak som sa stal doslova teraz ja sám jej súčasťou. Zdvihol som jej ruku a švihol. Meč doslova prerezal vzduch, čo mohla zahliadnuť pohľadom. Trochu iné ako to čo urobila. Dúfal som že práve to ako som jej držal ruku si zapamätá a ten meč bude takto využívať, ale nebál som sa. Bola perfektná študentka.

„Počúvaj ho, nesleduj, len počúvaj ako sviští vzduchom, nemusíš ho vidieť. Stačí počuť.. Neboj sa o neho ani o seba. A meč ťa poslúchne.. Nesmieš sa ním nechať ovládnuť ale ani ho neovládať, musí sa stať tvojím partnerom.“ Jemne som ju chytil druhou rukou okolo pasu a urobil otočku, čím s mečom Mik presekla znova vzduch. Jemne a pri tom pevne. Nato som ju zdvihol a vyskočil s ňou do vzduchu, kde som urobil s ńou ďalšiu piruetu a následne chvíľku s ňou tancoval, so zatvorenými očami. Tiež kde som nabral tú silu bolo zvláštne, ale každým pohybom si aj ona mohla uvedomovať, ako sa ten meč ľahko ovláda ale pri tom ho neovláda. A ako sa pomaly stáva jej súčasťou.

pro **Mikasa Aomine** Sat Aug 29, 2015 6:05 pm

Jen jsem se usmála, když meč protočil na své dlani a podívala se na vlastní ruce, v nich jsem třímala meč. Já ho neuměla ani držet, natož pak s ním udělat tohle. V rámci bezpečnosti své a hlavně Naovi jsem se o to radši ani nepokusila. V jeho podání to vypadalo tak jednoduše a elegantně, můj pokus by pravděpodobně skončil mým rozplynutím, nebo dlouhým letem meče někam do rohu dvorku. Realita.
Naštěstí si to zřejmě Nao myslel taky, protože mi sice řekl, co mám udělat, ale rozešel se ke mě. Splnila jsem jeho rozkaz a meč zvedla do polohy, jakou jsem u něj viděla snad tisíckrát, nebo jsem se ji alespoň pokoušela napodobit. Když se dostal až úplně za mě a já jsem cítila jeho přítomnost v takové blízkosti svého těla, chtě nechtě jsem se na moment přestala soustředit. Přivřela jsem oči a cítila, jak se mi zrychluje dech, prostě jsem to nedokázala ovládnout, jak moc jsem si chtěla hrát na drsňáka. Moje myšlenky se prostě sami rozutekli jinam.. stačilo ale mírně pokývat hlavou, abych se zase vrátila do svého koncentrovaného stavu. Když jsem to potřebovala, uměla jsem vypustit všechno "nepodstatné". Prsty objal ty mé a sám upravil mé držení. Pokusila jsem se uvolnit napjaté svaly a být více přirozená. Nebylo to tak těžké, když mě doslova vedl. Snažila jsem si všechny jeho slova i doteky vrýt do paměti, abych byla schopná jednou jeho kroky zopakovat.
Vzal mou ruku a švihl do vzduchu. Bylo to tak jednoduché a úplně přirozené, jako bych tyhle pohyby dělala už tisíckrát, jako by to tak prostě mělo být. Fascinovaně jsem se dívala na jeho prsty svírající se kolem mých na rukojeti meče. Začínala jsem jeho slova chápat. Zavřela jsem oči a přestala se tak moc soustředit. Prostě jsem to tak nechala, vzduch proudit kolem mě, vnímat všechny zvuky a pachy, jeho pevný leč jemný stisk. Mohl cítit, jak se vlastně celé mé tělo uvolňuje, jak se z jakési racionální roviny přenáším někam jinam. Začal mnou pohybovat a já ho naprosto nechala, ať si se mnou dělá, co chce. Věřila jsem mu, nepotřebovala jsem se dívat. Přizpůsobovala jsem se mu, souzněla jsem s ním, stejně tak jako jsem začínala rozumět meči ve své ruce. Bylo to prostě úžasné! Nemohla jsem se toho zvláštního pocitu nabažit. Rozhodně jsem nebyla nijak perfektní, ale líbila se mi ta nadvláda, která vůbec nadvládou nebyla. Cítila jsem zvláštní jistotu.
"Wow.." ujelo mi to úplně samo, jak se se mnou otáčel a mé nohy prostě a jednoduše nacházeli smysl ve všem tom, co dělal. Nevěřila bych tomu, nezažít to.

pro **Nao Okumura** Sat Aug 29, 2015 6:37 pm

Pristáli sme. Dopadli sme spoločne na zem, kde som kvôli nej nakrátko zavrávoral, kedy som prvý krát poriadne vydýchol a otvoril oči. Po celý ten čas som mal zatvorené oči a napriek tomu som bol schopný s ňou robiť také veci. To čo si ani neuvedomila bolo jasné. Môj klan vymrel. Doslova. A boli sme jediný kto mal tieto zvitky. Takže som práve ju učil naše klanové Kenjutsu, ktoré sme prebrali od Killer Béého. Mečový tanec ktorý nedokázal predvídať nikto ani Sharingan. Chvíľkami som žil že si tie techniky zoberiem do hrobu, ale teraz. Keď sme takmer „tancovali“, som si uvedomil že by bola tá najvhodnejšia, kto by prebral tieto techniky a dal ich ďalej. Nie len ak by sa mi niečo stalo, ale proste. Tak. Sám som to nevedel pochopiť, pretože dôvod prečo som takmer spadol na zemi a nepristál ladne, bola ona. Keď som ju totiž držal a mal myšlienky úplne niekde inde, úplne prázdnu hlavu, celý čas som ju mal pred ksichtom.
„Fajn to by bolo..“ Na malý okamih som sa otočil a rýchlo som nechal moju tvár aby nabrala späť bielu farbu a ja som sa mohol na chvíľu upokojiť. Normálne by sme zvládali tréning dosť ľahko, ale teraz proste, po tom všetkom čo sa stalo, som to nedokázal brať ako kedysi. Kedysi bola žiačka ktorú som učil a ešte pred pár hodinami sme spoločne ležali v posteli bez oblečenia. A ja som len cítil ako mi pri každej myšlienke na ňu, každému pohľadu ktorý som jej venoval, viac a viac bilo srdce.
„Zdá sa že základy máš. Takže držanie meča by bolo.. teraz ehm.. no sakra.. jo, najprv ťa naučím sa brániť. Budem na teba útočiť v rôznych intervaloch, začnem tým že ti zakričím na ktorý smer útočím ale potom prestanem a ty budeš musieť improvizovať..“ Prehovoril som načo som prešiel k drevenému meču a uchopil ho do ruky. Následne som sa proti nej postavil a čakal kým bude pripravená. A tak sa stalo. Spočiatku som proste len útočil s krikom, povedal som keď som útočil na bok, zhora na hlavu, sprava na bok, útočil som na ruku či nohu. Všetko som jej hlásil. A útočil som pomaly. Ale po chvíli som zmĺkol a začal improvizovane útočiť na hocijakú časť tela a vôbec som ju neupozorňoval. A aj keď som prešiel obranou, náraz takmer nikdy nepocítila, ako som sa snažil ju len jemne poudrieť.

pro **Mikasa Aomine** Sat Aug 29, 2015 7:10 pm

Když jsme dopadli na zem, všimla jsem si toho jeho zaváhání, ale nekomentovala to. Byla jsem celá u vytržení z toho nového, nepoznaného pocitu. Prohlížela jsem si ruku s mečem a nedokázala se přestat smát. Bylo to zvláštní.
Poslušně jsem kývla, když mi objasnil, co bude následovat. Ne, že bych se na to cítila připravená, ale člověk se nejlíp učí, když musí. Postavila jsem se proti němu a pohledem mu naznačila, že jsem připravena. Snažila jsem se pohybovat se, myslet i držet meč naprosto přirozeně, tak jak mi to Nao ukázal. Nebylo to jednoduché. Moje mysl mi velela utéct, tak jak jsem to dělala dva a dvacet let. Teď jsem musela stát a čelit jeho útokům. Rozhodně na mě byl hodný a ohleduplný, nebála jsem se, že mi něco udělá, přesto byly jeho útoky rychlé a já měla co dělat, abych je vykryla. Ne, že by se mi to vždy podařilo. Dokud mi hlásil, co dělá, nebylo to tak hrozné, moje vynikající koncentrace mi umožňovala rychle reagovat, co se týkalo druhé části ta už byla horší. Bylo těžké potlačit přirozené pudy a nestáhnout se. Pokaždé, když mi dřevěný meč zasvištěl před očima, měla jsem chuť prostě se rozpadnout, aby se na mě nemohl. Naštěstí byly všechny jeho rány slabé a jemné, udělat to silněji nejspíš bych se neovládla. Přesto jsem se pokoušela co nejvíce zaměřit právě na meč ve své ruce. Jeho lehkost a snadná manipulace byla skvělá, bylo vážně snadné s ním dělat téměř cokoliv. S každým dalším povedeným obranným manévrem jsem se cítila jistější a odvážnější více meči uvěřit. Mohl to vidět na mých pohybech, jak se z neohrabaných a chaotických měnili na pravidelné a cílené. Nebylo možné naučit se ovládat meč za jedno odpoledne, ale byla jsem si jistá, že když budu řádě cvičit, jednou bude ten pocit, že ke mě meč prostě a jednoduše patří, plně dokonalý.

pro **Nao Okumura** Sat Aug 29, 2015 7:45 pm

„Na chvíľu stačilo..“ Cvičili sme ešte takto asi pol hodinu, než som si uvedomil že potrebuje pauzu. Aj keď bola snáď ešte plná energie, skôr som sa na ňu vyhovoril, aby som si mohol oddýchnuť ja. Vedel som že nesmiem prekročiť isté stanovené limity, ktoré už tak skracovali môj čas ako klonu na tomto svete, len som bol príliš hrdý a pyšný aby som si to priznal. A ona bola tak ľahký terč na vyhováranie sa. Spustil som meč na zem a sám si sadol do trávy neďaleko nej pričom som sa zahľadel na nebo. To že ostrov už bol mimo bolo jasné, to čo si nevšimla boli krátke správy ktoré originál cez havrany nechal posielať až smerom sem, aby som bol informovaný a vedel sa podľa toho zariadiť. Takže ostrov bol na ceste a armáda už takmer dosahovala Otogakurských hraníc. Teraz to začne byť určite zaujímavé.
„Mik? Vieš zmeniť len časť svojho tela na dym, pričom ostatok z nej ostane v celku?“ Spýtal som sa, niečo ma počas prestávky ktorú som trávil mimo nej napadlo. Ako prvé, prišla správa od originálu, preto som sa vzdialil tak aby ma nevidela. Ako druhé, napadlo ma že by sa dalo skvelo skombinovať Kenjutsu a jej Kekei Genkai, aj keď ma už len tá predstava desila, pretože takto som sa už jej bál dosť, ak by sa naučila niečo takéto, stala by sa oveľa silnejším Shinobim než som ja. Predsa len, mohla by útočiť, zatiaľ čo by bol ostatok jej tela krytý. Také veci nemá každý na svete. Preto som jej pohliadol do očí a sledoval ju vážnym, ba až vystrašeným pohľadom.

pro Sponsored content

Domeček č. 19

Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19

Re: Domeček č. 19