VEĽKÁ BRÁNA (jediný vchod a východ Otogakure)

Povytáhla jsem obočí nad jeho drzou technikou ukecávání.
"Na flirtování v sexy prádélku jsem už dost ...sešlá a Madara tu teď není. Kdo ti dal tyhle rozkazy? Assasin?" ANBU nás nemuseli poslouchat, tak jsem vyšla z brány a tu jsem zapečetila krystalem a poodešla jsem kousek dál podél krystalu. Doufala jsem, že se půjde projít se mnou.
"Podle toho co tu papouškuješ máš podmaněnou i Iwu nebo se mýlím? Nepodobá se ti, aby si pomáhal Konoze, takže v tom jsou i nějaké osobní zájmy?" měla jsem nespočet otázek a nehodlala jsem ho pustit dokud mi je nezodpoví,

Zamračila jsem , věděla jsem , že nějaký osobní zájem tam bude. Jak ale pokračoval a čím víc mluvil o další organizaci než je Shuuketsu, tak tím víc jsem se ve vzpomínkách vracela k oknu odpoledni, kdy jsem se ocitla u toho muže. Kdy jsem nabírala zpátky své svědomí. Dívala jsem se na Tetsuya ale před obličejem jsem měla tu malou dívku a její dva bodyguardy, kteří mě vedli za tím dalším. Poslední větu jako bych ani neslyšela.
Dobře to vymysleli, odstranit ty nejlepší, aby pak sami byli nahoře. Začínajíc Iwou, pokračujíc mnou a dalšími. A já se k nim chtěla přidat. Co chtěla nejhorší je, že já stále chci!

Když promluvil znova tak jsem se vzpamatovala. Nebyla jsem si jistá, jestli mu pomůžu. Chtěla jsem se k nim přidat.
"Hm...jo jo...počkej cože?" prolistovala jsem si složku.
"To mě jako žádá samotný Hokage?" měl u mě laskavost to je pravda. Madara by se o tom ale nesměl dozvědět. Vzala jsem ho za loket a přitáhla ho silou k sobě a odhalila mu část vlasů z obličeje. Rinnegan.
"Že já se s tebou zahazuju, vždyť mě už nepotřebuješ." pronesla jsem vážně uraženě. Ta aura byla jasná už od okamžiku bez něčeho takového by tak silný nebyl.

"Viníka?" zatnula jsem ruce v pěst.
"A dost Tetsuyo! Jak ti sakra mám věřit, když mi toho tolik tajíš, přijdeš si jménem Hokageho, abych šla někoho zabít. Byl si ke mě někdy upřímný sám od sebe? Aniž by ti to přineslo nějaký osobní prospěch? Počkej odpovím za tebe: nebyl!" pustila jsem ho.
"Vždycky ti naletím a pak toho lituju. Koukni já mám taky svou cenu. Říkáš, že pak mi necháš všechnu volnost? Ty? Jakým právem zrovna ty budeš rozhodovat o mé volnosti? Nebýt mích informací nemáš nic. Udělám ten útok jen proto, že Hokagemu dlužím laskavost!" už vážně rozzuřená jsem na něj křičela. Opět mi ujely nervy. Tak jsem začala přešlapovat na místě a dívat se kamkoli jinam než na něj, protože mě už jen pohled na něj neskutečně vytáčel.
"Ani se o tom nezmíníš Madarovi , jinak jsem s tebou skončila a doufám, že si pamatuješ jaká dovedu být." a odcházela jsem zpátky k bráně snažíc se trochu ovládat.

Vrátila jsem se k bráně otevřela jsem jí a vydala hned pokyny. Potřebovala jsem sebou schopnou jednotku, o které se nedozví Madara. Poslala jsem svůj klon do jeho kanceláře, aby jí hlídal. Pak jsem přišla k tomu ANBU, který se přiznal, že pustil toho samuraje dovnitř.
"Nemám ráda, když někdo porušuje moje rozkazy." pronesla jsem, zatímco se mi na loktě objevilo ostří z krystalu a já jsem jen mávla rukou a na zem spadla hlava toho ANBU.
"Ukliďte to!" Rozkázala jsem. "Nikoho nepouštět dovnitř ani ven, rozumíte? My jdeme na průzkumnou misi." pronesla jsem kamufláž a vyrazila s deseti muži do Hoshigakure.

(přesun)

Stále jsem si říkala, že jsem na této misi byla nepotřebná. Ale mé jednotce jsem dala patřičně tučnou odměnu za jejich misi a taky za to, že o ní budou mlčet a vše říkat, že to byla špionážní mise. Opět jsem se vydala ke kanceláři Otokageho. Už by tu mohl být potřetí už tam nejdu.

(přesun)

Maya

Otogakure. Koukala jsem na to jak to tady vypadá. Dlouho už sem nikam nešla. Třeba se ani nevrátím. Je tu nuda, a ještě k tomu sou tu samí blbi co nemají smysl pro humor. Nazdár! Zakřičela sem na jednotky co střeží bránu. Du na kafe někam pryč. Hodila sem po nich milý úsměv. Tak zdarec hoší. V tu chvíli už jsem procházela branou a mizela v dáli.
(přesun)

K bráně dorazil posel. V jedné ruce držel svitek s pečetí Kirigakure a v druhé zakrvavený pytel. V pytli byla pochopitelně hlava jednoho z Tsuchikagů. Předal ho u brány a zmizel.

Vzkaz:

Spoiler:

https://www.youtube.com/watch?v=H8EQc-Wys1M



Faito

Uprostřed noci jsem dorazil k ohromnému krystalu obklopujícímu Otogakure.
Vůbec ses nezměnila, Reino... pomyslel jsem si. ...velké a zbytečné věci, to byla vždycky tvá doména...
Klečel jsem opřený o strom, díval se na vesnici před sebou a snažil se upravit si pořádně chrániče holení. Ne, že bych nenosil zbroj ANBu i jako kage, ale musel jsem vypadat věrohodně, proto jsem volil nějakou erární a otrhanou. Nasadil jsem si masku a vyrazil jsem kupředu.


Došel jsem až k bráně. Ještě odpoledne by mě nenapadlo, že se vydám do jámy lvové, zpět do vesnice, která trpěla, když jsem se snažil vetřít se do její přízně.
Kéž by byla někde na misi. Kéž bychom se nepotkali...
Potkat Reinu Kanu by byla smůla, na druhou stranu alespoň bychom si to konečně vyříkali.
Dorazil jsem před bránu a uklonil jsem se.
"Omlouvám se, že ruším v tuto pozdní hodinu, ale mám zde naléhavý vzkaz z Kirigakure..." řekl jsem a vytáhl zapečetěný svitek (který byl ale prázdný, což stráže nemohly vědět).
Musím se dostat dovnitř! Musím mluvit s Otokagem, i kdybych se k němu měl probít!

ANBU

Už dříve byli informování, že Kirikgakure je s Oto  v dohodě. Proto neměli námitky pustit muže dovnitř. Otevřeli bránu a ještě ho zkontrolovali.

Brána se otevřela a já se chystal projít ven, když v tom jsem vrazil do Anbu z Kiri. Copak? Posel? optám se se zájmem.

Faito

Poděkuji strážím a chystám se vejít, ale branou proti mně jde Otokage.
Sakra...před tolika lidmi, nechci, aby mě někdo poznal...
"Ano, pane..." řeknu, hluboce se ukloním a předám mu vzkaz.
"Omlouvám se, ale lord Mizukage mě požádal, abych na Vaši odpověď počkal... v kanceláři. Je to velice...urgentní."
Snažil jsem se vybírat slova, abych stále vypadal jako posel. Když Otokage sitek otevře, není na něm zhola nic.

Chvilku koukám do svitku a pak pokývám hlavou. Žel, zrovna jsem na odchodu, ale pokud to není proti vašim dobrým mravům, můžeme tuto záležitost probrat po cestě, pokud jste tedy ochotný mě krátce doprovodit... navrhnu mu a pokynu na cestu od vesnice.

Faito

Kývl jsem, odešel s Otokagem kousek do lesů, a když sjem si byl jistý, že nás nikdo nevidí, sundal jsem si masku. Probrali jsme, co jsme měli, já si opět masku nasadil a s rozmanitými pocity jsem vyrazil zpět do Kirigakure.

//přesun

Konečne som bol pri bráne. Konečne som odchádzal. Ani som nevedel kedy sa mi to tu tak sprotivilo no jedno bolo jasné. Nebolo to dávno a chcel som vypadnúť. Všetky tieto pocity však aj cez to aké boli silné stále ostávali za maskou mojej tváre. Ja som ako zvyčajne len prešiel okolo stráží ktoré ma už dobre poznali s gestom slepca, ktoré naznačovalo, že sa za krátku dobu vrátim. Zvykol som misie plniť rýchlo a všetci si zvykli na moje rôzne kývnutia a gestá ktorými som sa zvykol často vyjadrovať. Žil som tu už však príliš dlho.

(Presun)

Zmiňovaný hostinec byl celkem daleko, že jsem musel vytáhnout paty z vesnice abych se k němu dostal, ale táhnout se stovky mil kvůli 100 ryo se mi moc nechtělo. Přesto mise byla mise a tak jsem se vydal vstříc světu abych přinesl tu malou částku od toho hostince, který si platí za ochranu. (přesun)

Dlouho jsem se na tomto místě nezdržoval, s váčkem plným peněz z kasy jsem se vydal skrz bránu do centra Otogakure kde jsem měl vyhledat Reinu a přinést ji naše nové finance i když jsme přišli o stálého zákazníka, máme vydělek na několik měsíců dopředu.

Netrvalo dlouho a já byl zas zde. Nyní mě čekala cesta do Kirigakure no Sato předat dopis Mizukagemu i s koncertem. Aspoň, že jako výplatu dostanu propustku z vesnice na nějakou dobu.

Dle výrazů stráží tudy během mé nepřítomnosti nikdo neprocházel. Tato vesnice byla skoro spíš jako město duchů. Byla zde až moc mrtvá atmosféra. Pokračoval jsem radši dál abych to měl za sebou.
 (přesun)

Vynořím se prakticky odnikud, pokynu strážím a bezeslova projdu branou.

//přesun

U brány jsme se všichni sešli. ANBU si směli nechat své podoby pod maskami ale museli mít též znaky Konohy. Teď byla řada na mě. POmocí henge jsem ze sebe udělala Benjira Uchihu.


"Až tu budou všichni vyrážíme!" zavelela jsem mužským hlasem.