Cesty a stezky napříč světem

Tak to nakonec dopadlo dobře. Co se to stalo? Narazil jsem zřejmě na osudového nepřítele, něco v něm bylo jiné, nechtěl nás zabít, ale zároveň i chtěl. Schizofrenie? Kdo ví..Nechtěl jsem se tím nijak trápit. Byl jsem mokrý, ale to vedro to spraví. S Kenem a se stopovací žábou jsme se vydali do Kumo.
Přesun

Aj keď to bol ťažký boj vyzeralo to tak, že to dopadne dobre lebo povedal, že nás teraz nechá na pokoji. Nechápal som jeho počínanie ale bol som rád, že tomu tak bolo lebo by to asi veľmi dobre nedopadlo. Tak silný protivníci ... sa tu potulujú. Pri tom ako som mieril za Tobirom som bol vysmiaty a to preto, že môj sharingan sa stal "silnejším". Povedal by som, že stretnutie s týmto ninjom bolo prínosné. Teda aspoň pre mňa.
(presun)

Jedna odlehlá cestička vás mohla zavést k roztomilému jezírku. Pokud jste však na půli cestičky sešli a prolezli křovím, mohli jste po maličkých skalkách vyšplhat několik metrů, a najít hůrku, která byla na vrcholku hustě zarostlá stromy. Dokonce tu bylo ústí do maličké, nicméně o to útulnější jeskyně. Už na skalkách by si všímavější jedinci mohli uvědomit, že se tu potuluje nezvykle mnoho pavouků. Směrem k hůrce jich přibývalo. Mohli jste jen hádat kolik těchto rozkošných tvorečků zůstávalo v korunách stromů. Že by nějaká liheň? To je pro pavouky přinejmenším netypické.

Pravdou bylo, že poté, co byla Suna zničena a já se vyhrabal z písku abych zjistil, že Sasori se zdejchnul bůhví kam, jsem neměl nic kloudného na práci. Užíval jsem si volna a cestování po světě. Kolik jedovatých rostlin a živočichů naše krásná planeta ponouká k prozkoumání, to nemáte tušení vážení. Toto místo se tak stalo mým dočasným útočištěm. Kdo by se odvážil mezi pavouky prolézt dál, vylézt nahoru a nahlédnout za porost, který mě obklopoval, mohl by vidět nejen přerostlou pavoučici, ale i jejího majitele, tedy mou maličkost. Zrovna jsem jí kartáčoval hřbet. Nevěřili byste, jak může být pavouk chlupatý. Seskočil jsem na zem a šel obhlédnout zkumavky ve své provizorní venkovní laboratoři. Tyto mohly být prudce výbušné, proto jsem na nich nepracoval přímo v jeskyni. Když už mluvíme o té, i odtud se linuly výpary různé intenzity i barev.

Pořádně jsem si přihnul z jedné nádoby, která obsahovala tmavě hnědou kapalinu, co téměř dosáhla varu. Bystřejší by pochopil, že se jednalo o kávu. Zapálil jsem si cigaretu a přemýšlel, proč má třetí zkumavka zleva tak podezřele nazelenalý odstín.

Nutno dodat, že návštěvníků jsem si všiml díky svým pavoukům ještě dříve, než jejich oči spatřily první pavučinku. Nevšímal jsem si jich. Neměl jsem důvod starat se o ostatní lidi. Pravdou bylo, že jsem se opět plně ponořil do výzkumu a zkoumal jak ovlivnit vlastnosti pavouků. Budu potřebovat pořádnou laboratoř a vybavení, hrát si s genetickým kódem není jen tak. Ale bude to nezbytné, pokud to má fungovat. Mohl bych sestrojit mocnou zbraň, ale zároveň by to vyřešilo i problémy ohledně opravdu složitých operací, na které dnešní medicína nestačí...

Stále jsem zamyšleně četl své poznámky, přičemž jsem popíjel kávu. Neměla říz, proto jsem do ní nalil obsah jedné ze zkumavek. Mezitím mi lezl po těle můj oblíbený Mazlik a bavil se tím, že mi na oblečení tkal jakousi podivnou krajku. Amanda si spokojeně protahovala nohy a já neustále tančil okolo zkumavek. Náhle jsem zaslechl jekot. To cosi pištělo extrémně vysoko, tím pádem mi prudce inteligentně došlo, že se jedná o ženu. Divné. Má hlas jako dítě. Co to probůh je? Zbloudilí pocestní? Co pohledávají na tomto místě?

Zvídavě jsem vykoukl zpoza stromů. Napřed si mohli všimnout mého umouněného obličeje a trochu rozcuchaných vlasů. Nakonec jsem vylezl z houští celý a tak si mě mohli prohlédnout v plné kráse. Nesmělý pavouk Mazlik se schoval kdesi pod mým šátkem a já si zapálil cigáro. Drze jsem na ty dva čuměl, člověka jsem neviděl už pár týdnů. Podrbal jsem se na hlavě a škytnul.

Byl jsem velice překvapený. Těžko říct, či mě víc udivovalo čiperné děvčátko, které nemělo hrůzu z pavouků, dokonce bych řekl, že jimi byla do jisté míry fascinována, a nebo či mě naprosto odrovnal ten hromotluk, jehož IQ mu evidentně neumožňovalo takového luxusu, jakým je souvislá řeč.
"Ahoj, jsem Hine." mile jsem se usmál. Ta věc, kterou jsem si nalil do kávy začala působit a já začal být správně sjetý, povídavý a v dobré náladě.
"Již dlouho jsem se nesetkal s osobou, která by byla natolik všímavá a zvídavá!" evidentně jsem neskrýval nadšení. Přece jen, i já jednoho dne odejdu do pavoučího nebe a bylo by krásné mít žáka, kterému předám veškeré svě vědění.
"Jakpak se jmenuješ? Támhleto je tvůj domácí mazlíček?" dodal jsem potichu, aby to ten hulvát neslyšel. Každopádně jsem měl dojem, že na něho by byla naše debata až příliš intelektuální a nejspíš z ní pochopil pouze spojky a možná pár předložek.

Sám bych děvčátku dal jméno ve stylu - Kalamity Jane. Nicméně její žvanění bylo do jisté míry rozkošné. Mladistvý zápal a energie, to bylo něco co jsem postrádal už od dob pubertálních.
"Krásné jméno, sluší ti! Nemáš po dlouhé cestě chuť na čokoládu?" navrhl jsem jí občerstvení. Moc jsem toho tedy na výběr neměl, ale takové ty "návykové" pochoutky jsem měl vždy a všude sebou. Sám jsem byl závislý na kávě...
"Hm... momentálně pracuji na důležitém výzkumu. Vidíš ty barevné obláčky kouře? Jednou vymyslím něco, co změní svět! Vyžaduje to však píli a soustředění!" nadšeně jsem vyprávěl a přešel opět ke svému "alchymistickému" pultíku.
"A kampak že to máte namířeno? Působíte jako pohádkové bytosti... Princezna a její... uhm, strážný golem." zaostřil jsem na toho... tamtoho. Nutno dodat, že chvílema mi golema silně připomínal. A nebylo to tím, že jsem vypil něco co jsem neměl. Pochopitelně že jsem díky svým senzibilským schopnostem věděl, že jsou to oba dva shinobi. Nepochyboval jsem o tom, že silní. Přesto byl můj zájem čistě přátelský, nikdy jsem neublížil dítěti, pokud nepočítáme to, že jsem své studenty strašil pavouky. Navíc jsem tu byl dlouho sám a potřeboval jsem se vykecat, tím spíš pod vlivem jednoho ze svých divných patoků. Navíc jsem věřil tomu, že tihle dva by mohli vědět o něčem zajímavém.

Mohl jsem být rád, že jsem po tom hloupém hromotlukovi právě pošilhával, když jsem jej nazval golemem. Avšak způsob kterým zaútočil nepůsobil právě nejméně hluku. Všiml by si toho i retardovaný. Zvedl jsem ruku a vystřelil pavučinu na větev jednoho ze stromů. Díky tomu jsem se během zlomku vteřiny mohl vytáhnout do bezpečí. Nebýt toho, že ten idiot zasáhl i onen nebohý strom. Rychle jsem přeskočil na další, který byl už mimo dosah tohoto nechutného balvanu.
"Co si sakra myslíš, že děláš?! Podívej se na ten bordel! Jak dlouho to budu uklízet ty h**ado!" začal jsem prskat jednu nadávku za druhou. Nicméně mi neunikla jeho prudce inteligentní větička.
"Na seznamu?! Na žádné věčírky nechodím už dobrých pět let k**va! Máš to v tý palici naprosto vyšplouchaný!"

Zatím co jsem řval, vypadalo to, že pavouků zázračně přibývalo. Pravdou bylo, že Amanda byla tímto činem také řádně naprdnutá a pochopila, že tady se to bez boje nejspíš neobejde.

Já i Amanda jsme zatím stáli v bezpečné vzdálenosti. Přesto jsem však cítil velice silný tlak, jaký jeho rána způsobila. Zvedl se vítr jako při hurikánu a velká část stromového porostu zmizela v propadlišti dějin. Zavrtěl jsem hlavou. Až tohle uvidí ochránci přírody, klepne je. Pravdou bylo, že pavouci upoutali jeho pozornost a v okamžiku kdy měl plné ruce práce toho, aby se jich touto barbarskou technikou zbavil, já mohl analyzovat jakým stylem bojuje.

I blbý by obdivoval tu ničivou sílu spojenou s nevídanou rychlostí. Od takového cvalíka jsem očekával, že bude mnohem pomalejší. Prokřupl jsem si prsty a složil několik pečetí.
"Amando. Bez pochyb jde o zatraceného bastarda, který neumí nic jiného než tupě ničit. Musíme ho inhumovat, souhlasíš?"

Amanda místo odpovědi jen mávla makadlem. Následně se ozvalo syčení, které žádný z žijících smrtelníků nemohl znát. Bylo to jako padesát prskajících koček najednou, syčících odporný sbor, to celé protkané symfonií unikající páry. Pavoučice byla doopravdy zle naladěná a začala do okolí vypouštět jakýsi podivný žlutozelený dým.

Halo, halo, halí, co se to sem valí? Nutno dodat, že jediné co mě na srdci hřálo byla nepřehlédnutelnost mého soupeře. Působil dojmem tanku, který zná pouze dva programy. Ničit, a ničit víc. Konečně vylezl ven a já se podíval na hodinky. Měl by do tří minut vytuhnout, jelikož je to skutečně hromotluk.

Zároveň mi však neuniklo to zvláštní "rádobysilové pole", které vytvářel svým dupaním. Jedovatý kouř si tak celkem slušně držel od těla. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Jednou jsem se dostal do křížku s medikem, který údery dokázal lámat pískovec a bourat budovy. Toto však bylo podstatně horší. Jistě by to byl velmi zajímavý subjekt na různé testování. Chtěl bych zkoumat jeho DNA, stavbu kostí, které dokázaly snést tak strašlivý tlak a.... a vůbec!

Kouř byl skutečně hustý, takže já ani Amanda jsme nebyli viditelní. Náš přiblížný směr však zdá se tušil. Byl sice blbý, ale bohužel nebyl natolik blbý, aby zapomněl po kom se žene. Skočil jsem Amandě na hřbet ta uskočila do bezpečnější vzdálenosti od tohoto exempláře. Jakožto pozdrav poslala našemu nepříteli dobře mířenou síť z pavučiny. Jelikož přes onen jedovatý dým nemohl vidět že se blíží, přikovala ho k zemi. Musel jsem se pousmát.

Pokud se dokážeš rozeběhnout, nebo napřáhnout, jsi nepochybně velmi silný. Hádám však, že pokud nemůžeš získat patřičný švih a musíš použít sílu "tahem", už to nebude natolik skvělé. Možná proto k tobě tak neodmyslitelně patří ta obdivuhodná rychlost. Úsměv mi z tváře nemizel. Už nemohl svým dupáním držet jed v dostatečné vzdálenosti, teď byl naprosto bezhybný a rozpláclý jako žába. Na kůži se objevil první maličký puchýřek, který mu dával tušit, že možná je se svým extra silným tělem vůči jedu odolnější, ale pokud jej na sebe nechá působit dostatečně dlouhou dobu, stejně nakonec podlehne.

Můj vítězoslavný úsměv mi zamrzl v okamžíku, kdy jsem tahal ze svých úst cosi, co vypadalo jako kopí. Chtěl jsem toho ohavu dorazit v okamžiku, kdy bude marně bojovat s pavučinou. Leč jeho boj nebyl marný. Z tohoto už mi trošku padla sáňka. S jedinci, kteří vládli nadlidskou silou, i když podstatně menší, jsem se setkal. Se stvůrami, které byly odolné vůči mým jedům též. Ale ještě nikdy jsem neviděl osobu, která by dokázala přetrhat mou pavučinu hrubou silou! Tohle přehnal! Dovolil si příliš!
"Co si myslíš že k**va děláš? Kazíš mi veškerou radost z boje! Jak se opovažuješ stále nezhebnout čokle?!! Na něj!" zavelel jsem zbývajícím pavoukům, které nestihl zatím zlikvidovat. Stále jich zůstávalo pěkných pár tisíc. Vzhledem k tomu že jsem je ovládal já, nebyly jejich útoky zvířecky zmatené a neorganizované. U člověka Shindachiho typu nemělo význam poslat je na něj všechny naráz. Spíše jsem zaměstnával jeho pozornost neustálými a dotěrnými skoky mých mazlíčků ze všech stran. Věděl jsem, že v okamžiku kdy dozní jeho úder, ať už byl sebesilnější, nechrání jej na maličký okamžik žádná z těch odporných tlakových vln. Pavouci, kteří na něj útočili zeshora zároveň za sebou táhli provazce pavučin. Čím více se Shindachi bránil jejich chtivým kusadlům, tím více se musel zamotávat. Sledoval jsem to nadělení a vrtěl hlavou.
"To je neslýchané... To je trestuhodné! Jak já k tomuhle přijdu! Nikdo nezničil mé krásné pavučiny, nikdy a teď tondlencto. No ještě že se toho nedožil chudák Sasori, ještě by mu ten kr**én urval loutky..." zalomil jsem rukama a pohled mi utkvěl na mém skvostném kopí. Věděl jsem, jaký bude můj další tah v případě, že ho pavouci nesežerou zaživa, či jej tentokrát nitrožilně aplikovaný jed nepošle do království nebeského. Co to povídám, do horoucích pekel!!

To co jsem pocítil, bylo skutečně něco nadpozemského. Žádný shinobi, se kterým jsem se kdy potýkal nevynikal... v rychlosti víc než tento. Rezignoval jsem a přiznal si pravdu. Ten chlapík mě vážně s**e. Vyniká ve všem. Jak si to jen může dovolit? To já jsem tu génius! Mohl mě zab... ne! Mohl mě dočista zmrzačit!

Řeknu vám pravdu, na chvíli jsem měl dojem, že vyskočil do vzduchu a veškerou svou silou se mě pokoušel zadupat do země. Ono to máte jedno, účinek, byl vesměs stejný. Jediné co mi napovídalo, že minul byl fakt, že jsem letěl vzduchem. Zuby nehty jsem se držel na Amandě. Bylo to neskutečné, ale i tento obrovský pavouk letěl jako krabička od sirek zahozená do škarpy. Měl jsem štěstí, že dopadla na všech osm a že mě nepřeválcovala. Její extra silný chitinový krunýř ji dobře chránil, já na tom nebyl až tak skvěle. Inkasoval jsem modřiny snad po celém těle. Ke konci letu jsem se pustil, tím pádem jsem si odřel kolena, lokty a co hůř, roztrhal jsem si oděv. Také mi podezřele luplo v rameni a není překvapením, že i z nosu mi tekla červená. Pochopitelně že kopí, které jsem tak pracně vyráběl zůstalo bůhví v jaké pr**li, spolu se zbytky mé důstojnosti. Mrknul jsem na Amandu. Ona na mě. Byl čas udělat něco naprosto šíleného. Skryl jsem se za jejím mohutným tělem a složil jednoduchou pečeť.
"Co si myslíš ma**re? Teď není čas na koupání! Podívej se cos provedl! Kvůli tobě vypadám jak bezďák! Jak se vůbec opovažuješ koupat, když já jsem tak špinavý!!!!" ječel jsem po něm jak smyslu zbavený a začal zdrhat. Mohl si všimnout, že sebou táhnu opět cosi co připomíná dlouhé kopí a v hrozivém gestu s ním kynu, abych mu dal najevo, že odplata bude krutá. Máte dojem, že jsem se zbláznil? Já též. Vypadalo to, že se snad chystám skrýt poblíž onoho kráteru. Vypadalo to, že to s tím bojem na blízko myslím vážně. Vypadalo to, že jsem se dočista pomátl. Možná to na jeho slepičí mozek působilo dojmem, že regulérně hrdinsky zdrhám. Amanda to nekomentovala a raději ustoupila, aby ji neovanulo, až budu čelit dalšímu útoku.

Na okamžik jsem vypadal téměř šťastný jako blecha. Kopí jsem zkusmo protočil a následně pevně uchopil oběma rukama. Vypadalo to snad, že čekám na smrt. Shindachi se na mě valil jako rozzuřený býk. Tedy spíš vyskočil z jezírka, jako masožravý delfín. Zaujal jsem pevný postoj, možná jsem se chystal ten náraz ustát. Možná jsem doufal, že podemnou zem zůstaně nějakým zázrakem nedotčená. Ať už čekal mistr dutohlav a naše malá přihlížející cokoliv, pravdou bylo, že jsem kopí pouze sklopil pro případ, že by na mě Shindachi vystartoval. Místo toho mi šla naproti jakási extra super over power přílivová vlna (vlna?) stvořená z hlíny a kamení. Škoda. Byl si téměř jistý tím, že případná srážka nemůže dopadnout jinak, než hladkým proražením Shindachiho těla. Skutečně jsem si nepřál nic jiného, než aby mi běžel naproti. Možná, že je super silný, ale jeho kůže není z ocele.

To je pravda. Ale spoléhat pouze na toto, by bylo neskutečně naivní. Už od začátku souboje byl můj plán poněkud odlišný. Vysvětlím to svým drahým fanouškům pozpátku. Vraťme se do okamžiku, kdy jsem stál skrytý za tělem Amandy, složil pečeť, a začal vřískat sprosté nadávky. Ona pečeť nebyla nic jiného, než Kumo Bunshin. Hine se skloněným kopím, čekající na smrt nebyl nic jiného, než hromádka pavouků.

Já zůstal v bezpečí skrytý pod Amandou. Alespoň do okamžiku, kdy jsem si nebyl jistý tím, že je Shindachi naprosto polcen ničením, ničením a zase ničením. Jeho tělo muselo být pod obrovským tlakem, opravdu mě udivovalo, že to dokázal stále vydržet. V okamžiku, kdy udeřil do země jsem luskl prsty a začaly se dít věci.

Že se půda téměř rozevřela, to nebylo nic překvapivého. Stalo se to však stylem, jaký Shindachi nečekal. Ještě nikdy neudeřil do země tak hloupě, aby uškodil sám sobě. Teď se tak možná ale stalo. Ne, nesmysl! Pravdou bylo, že otevření země pod jeho nohama jsem měl na svědomí já. Ve zlomku vteřiny se stal obětí jevu zvaného gravitace a mohl si všimnout, že padá do propasti...

Propasti plné pavouků. Tisíce a tisíce, ne miliony.

Tipoval jsem, že člověk jako on by se dokázal nějakou dobu efektivně bránit i této neférové přesile. Každopádně jsem vyřadil jedinou jeho zbraň, kterou měl. Sílu. Abyste ji dokázali využít, musíte se mít o co opřít. Pokud letíte vzduchem a mácháte kolem sebe, jediný efekt kterého dosáhnete bude - otáčení.

Shindachi se propadal hlouběji a hlouběji. Odporné syčení, výsměšné šuštění pavoučích nožek a temnota se mu brzy staly jedinými společníky. Z oblohy zůstala jen maličká škvíra nad jeho hlavou, která však vzápět vyhasla, stejně jako zbytky jeho naděje. Pavouci se začali propadat spolu s ním a hladina smrti se nad ním neúprosně uzavřela.

"Víš Amando, já jsem ti říkal že ho musíme inhumovat..." zašeptal jsem a napjatě čekal, jaký styl boje o holé přežití nám muška v pavučině předvede. Ano, od okamžiku, kdy jsem složil potřebné pečetě a zmínil se o ihnumaci již Amanda neposílala žádné pavouky do přímého boje, musel jsem si vystačit s tím málem, co jsem měl kolem sebe. Od onoho okamžiku se mí osminozí přátelé skrývali pod zemí a jejich řady narůstaly neuvěřitelným tempem.
"Poznej peklo, které stvořila sama Jorōgumo!"

Nutno dodat, že jsem sám byl trochu překvapený. Měl jsem proti sobě silného soupeře a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ho tento útok pouze velmi oslabil a on vylezl doslova z hrobu stále schopný něčím překvapit. Netrvalo dlouho a po chvíli mi drazí osminozí přátelé sdělili, že Shindachi vydechl naposledy. Otřásl jsem se. I na otrlou povahu jako jsem já je představa této smrti vskutku brutální.
"Ono... ono to fungovalo. To je geniální. To je vskutku geniální." mumlal jsem si pro sebe, neboť to bylo poprvé co jsem využil tuto techniku stávající z dotonu a hybridních pavoučích samic použil v praxi. Nutno dodat, že jsem byl rád. Kdybych to nezkusil hned od začátku souboje, ještě bych se s ním přetahoval a nepochybně obdržel další zranění. Švitoření jeho společnice mě však vytrhlo z vymýšlení katastrofických scénářů. Vůbec netruchlila, ba právě naopak, vypadala nadšeně.

Neubránil jsem se úsměvu. Nebyl jsem zvyklý na to, že by mě někdo za to co dělám chválil, nebo byl dokonce štěstím bez sebe.



Oprášil jsem svůj šat, jako kdyby mu to mohlo výrazně pomoci. Z otázek holčičky jsem si vybral tu nejméně nebezpečnou. Ostatně vypadala na to, že čokoláda je ta věc, co jí zajímá nejvíc.
"Jistě že platí. Jen omluv ten drobný nepořádek, ale to je zkrátka cena za bádání." povzdechl jsem si. Netrvalo dlouho a přes veškeré sutiny jsme se dostali až k zatím nedotčené jeskyni. Děvčátku jsem nabídl sušenky, které mohla uzobávat, dokud jsem pro ni nepřipravil horkou čokoládu a pro sebe extra silnou kávu. Pomalu mi docházelo, co jsem provedl. Teď ji nemůžu nechat samotnou. Ta její "organizace" či spolek... Jistě nebudou nadšení z toho, že jsem jim inhumoval jednoho člena. Ale možná bych si to vyžehlil, kdybych jim tuto dívku předal v pořádku a bez úhony na zdraví.
"Povídej mi, kampak jste to vlastně měli namířeno?"

Konečně jsem dorazil na místo určení kde byl naposledy viděn Hine. Cestou sem se ke mě připojilo několik ANBU od Mizukageho, kteří mi přišli na pomoc. Aspoň že jsem nešel jsem, ale i přesto se mi to nezdálo. Obzvlášť když jsem viděl tu spoušť všude kolem, jakoby se ještě před chvíli bojovali. To nejspíš byly ty hlasité zvuky co jsme slyšeli z dálky. Společně s ANBU jsme proto začali prohledávat okolí až jeden z ANBU našel jistou jeskyni ke které přivolal ostatní.