Cesty a stezky napříč světem

Určitou dobu jsem sledoval souboj v naprostém úžasu. Michiko se překonávala. Skoro jsem se neodvažoval zasáhnout, abych se nepřipletl do živelného souboje a nezpůsobil si vážnou újmu na zdraví. Náhle však došlo k nepříjemnému překvapení.
"To jste mi ale hrdinové! Cikánská férovka proti jedné malé holce. To by vám šlo!" zahulákal jsem po nich a ve stejném okamžiku Amanda vydechla mohutný oblak žlutozeleného plynu. Michiko totiž byla momentálně ve skupenství, ve kterém jí jed nemohl ublížit. Drazí shinobi měli velmi omezené zorné pole, dalo by se říct, že si pomalu neviděli na špičku nosu. Každý v dosahu tohoto plynu mohl pocítit rapidně vzrůstající únavu a slušný bolehlav. Bylo nasnadě, že nejmoudřejší rozhodnutí, které mohou učinit je - okamžitě vypadnout. Začal jsem odpočítávat čas. Dával jsem jim tři minuty, než padnou do sladkého spánku. Navíc poslední minuta jejich boje nebude stát vůbec za nic. Zatím jsem měl čas připravit si další krok.

Hine se zapojil do našeho souboje. " To se ti to žvaní " Měli jsme teď problém, protože on zasáhnul a my si museli s tímto plynem poradit.  Teď by se tu hodil někdo ze Suny a jeho větrnými technikami. My si však museli pomoc jinak. Napadla mě jedna šílenost, kterou jsem pověděl ostatním. Ve vodě by se měl ten plyn neutralizovat. Všichni naráz jsme složili pečetě a použili jsme kombinovanou techniku Suiton: Bakusui Shōha čímž se vytvořila Tsunami větší než samotný plyn. Měl by zasáhnout i tu holku a pokud neuhne Hine dost daleko tak i jeho. Stejně tak i všechny pavouky v dosahu.

"Mě se to žvaní! Já bojuju s celou armádou malých holek!" vyplázl jsem na ně jazyk, i když mě pochopitelně právě neviděli. Přišlo mi neskutečně hloupé, že nikomu z mých nepřátel není divné, že pavouků přibývá, nicméně se nekoná žádný hromadný útok. Pravdou bylo, že jsem pavouky zaměstnával trochu jinak. Pár jednotlivců se potichoučku kradlo do zad těchto záškodníků. Než se drazí Anbu nadáli, každému z nich tato chlupatá bestie lezla po nohavicích. Záměrně jsem si vybral ty nejdrobnější jedince, aby bylo těžké je postřehnout. Kataro měl štěstí, že jsem na něj pavouka neposlal, stál totiž v dost nevýhodné pozici, takže bych v jeho případě vzbudil značné podezření.

V okamžiku, kdy se Anbu domluvili na útoku, měli pavoučí kusadla téměř na holé kůži. Řešení bylo nasnadě. Rozhodnou se skládání pečetí přerušit, aby ze sebe pavouka včas dostali? Nebo jej budou ignorovat a pošlou na mne ohromující vodní vlnu? Pro jistotu jsem vyskočil na hřbet své přerostlé pavoučice a byl připraven na nejhorší. Dost mě otrávil fakt, že z mých drahých zkumavek nezůstane absolutně nic.

ANBU ucítili šimrání na holé kůži když si všimli pavouků. Přešili tak svou techniku, já jsem však pokračoval. Byl jsem na obří vlně takže sem se pavouk nedostane i kdyby mi ho hodil sám pán bůh na hlavu. ANBU rychlým pohybem smetli pavouky ze svých nohou a uskočili na vlnu za Katarem. Rozhodli se použít jistou techniku, kdyby náhodou Hine chtěl použít techniku s chakrou a ne jen své mazlíčky. Použili techniku Kirisame aby nepřítel nemohl nic podniknout. Já jsem mezitím stále pokračoval na něj. Pavouci se neměli jak dostat na tuto vlnu. " Posměšky a provokování ti jde dobře. "

Trochu mě dopálilo, že opatrné plížení, které jsem pavoukům nařídil a dirigoval už nějakou dobu nemělo kýžený účinek. Navíc jsem se zezdola díval na tu obří vlnu. Armáda mých pavouků se začala chovat poněkud podivně. Zdálo se, že se omotávají pavučinou. Jako kdyby si snad vytvářeli koupací čepičky. To však shinobi na vlně neviděli, z té dálky se jim pavoučci téměř ztráceli, nebo mám-li být přesný, slévali v jednolitou masu osminohého hnusu. Nakonec se na mé tváři objevil spokojený úsměv.
"Umím toho mnohem víc."

Amandino tělo se napnulo a čekalo na vhodný okamžik. Pomocí pavučiny jsem se přichytil na jejím hřbetě, takže jsem neměl strach, že tuhle jízdu nedojedu do samotného konce. Amandiny nohy náhle prudce vystřelily kupředu. Kdo někdy viděl pavouka skákat tak ví, jak obdivuhodný výkon to je. S jakou lehkostí a hbitostí jsou toho schopní. Arachnofobikům se omlouvám za způsobené noční můry.

Letěli jsme vzduchem a v okamžiku, kdy jsme se dostali na stejnou úroveň, jako naši protivníci, vyplnila Amanda další můj příkaz. Vystřelila salvu pavučinových sítí. Byly sice menší, ale vyletělo jich alespoň pět. Pravdou bylo, že jsem i já přispěl svou troškou do mlýna a vyplivl tento lepkavý hnus přímo Katarovi na obličej. Vzhledem k tomu, že se pohybují letící pavučině naproti to jistě budou zajímavé manévry.

No jo, ale já dopadnu jak? Uhm, v jaké jsme výšce?

Momentálně mě vyvedl z míry ten hromotluk co se tu objevil, tím že voda zmizela jsem sletěl vysokou rychlostí i s ANBU čímž mi těsně nad nosem proletělo to co na mě Hine vystřelil. Padali jsme stále níž a níž až jsme nakonec dopadli. Naštěstí díky umění shinobi jsme dokázali takový sešup přežít. Zahulákal jsem do vzduchu. " Co to má ku**a bejt? Jsme na srazu příšer? " Zařval jsem naštvaně a podíval jsem směrem nahoru jestli mi náhodou Hine nepadá na hlavu.

"Weeeeeeeeeeeeeeeeeeeee........." ozýval se slábnoucí jekot nad hlavami kirigakurských shinobi. O pár vteřin později se ozvala rána. To Amanda dopadla na zem. Vzhledem k tomu, že její extra pevný chitinový krunýř vydržel už horší věci, ji tento sešup, na který byla stavěna nemohl ublížit. To se nedalo říct o mně. Jelikož jsem před tímto soubojem požil více rumu, než bylo zdrávo, cítil jsem menší závrať. Rum byl ostatně během chvíle mezi námi.

Po chvíli jsem uslyšel známý hlas, který jsem už nikdy slyšet nechtěl.
"Neříkejte mi, že to nekulturní hovado odmítlo být poslušně sežráno, jak se na čokla sluší a patří? Heeej z**de! Začínáš mě fakt sr...."

Nedořekl jsem. Čekal jsem ohlodaného chudáčka a místo toho jsem se díval na mimořádně nevkusnou sochu lidského těla, jehož anatomie byla nejspíš inspirována kubismem.
"A ku**a tývoe."

Jen jsem pohlédl na jednoho z mých kolegů jak odletěl rychlostí světla do skály a padl na zem mrtvý. Je to všechno má chyba, že jsem je neochránil. Musím ochránit ty zbývající. Přenesl jsem se před ty zbývající tři a chránil je vlastním tělem. " Už nikdo další neumře. " Vytáhl jsem před sebe svitek ze kterého mi přistál do rukou stínomeč. Stál jsem odhodlaný udržet svým mečem a silou tohohle hromotluka od svých druhů. Začal jsem uvolňovat kolem svého těla čím dál víc chakry přičemž atmosféra kolem nás obou se měnila. " Já vás ochráním "

Jeho síla byla až moc neuvěřitelná. Taková obluda snad ani nemohla existovat. Kdyby nestál přímo předemnou a já na něj nehleděl vlastníma očima tak bych tomu určitě neuvěřil. Jak jsem se mohl měřit s touto nehoráznou silou? Byla to příliš šílená myšlenka než abych nad ní dál přemýšlel. Do tohoto monstra se musí sekat a sekat ze všech sil dokud nepadne. Avšak mohli by mi pomoct ostatní, jenže nechci aby někdo z nich umřel jako ti předešlí dva. Jak to je vysvětlím mizukagemu? K čertu s tím, musím se s ním vypořádat teď a tady. Použiju na něj mou nejnovější techniku, snad bude mít stejnou sílu jako při prvním pokusu. Je to celkem dost těžké na ovládání tak snad to nesejme i mě. Mé myšlenky však přerušila rána od něj, která mi tak výrazně neublížila, ale pocítil jsem jaký je mezi náma rozdíl. Začaly mi v hlavě kolovat další otázky a nevěděl jsem na ně odpověď. Potřeboval jsem ho sejmout co nejdřív, jinak bude brzy po nás všech. Bylo to obtížné, ale rozhodl jsem se to udělat. Začal jsem tedy shromažďovat energii z meče, která se začala formovat k výstřelu. Jakmile jsem však dosáhl jistého množství energie mohl jsem to na něj poslat. " Getsuga " začal jsem první části přičemž hned na to jsem to dovršil zbytkem " Tenshou!!!! " v mžiku jsem na hromotluka poslal takovou silnou energii z které by se někdo normální mohl podělat strachy. Už i ta aura, která z toho vyzařovalo. Bylo to zkrátka tím mečem, nebyl totiž zcela vůbec normální. Proto jsem měl naději, že jsem ten útok nepoužil zbytečně a mohl mu tak zároveň i celkem ukončit. Avšak jsem věděl, že jediným úderem ze začátku to neskončím. Proto jsem zatnul zuby a připravil si obranný postoj kdyby na mě chtěl náhodou vystartovat. I přes jeho ohromnou sílu jsem byl připravený sebrat tu svou a přetlačit ho zpátky. Bylo to kdo z koho a já jsem to moc dobře věděl. Nyní započal skutečný boj při kterém vítěz zůstane naživu.

Neváhal jsem při výstřelu Getsugy Tenshou a vyrazil jsem ihned za tím hromotlukem. Měl jsem sice menší šance, ale i přesto jsem se to rozhodl risknout. Buď se mi mu podaří setnout hlavu nebžo o hlavu přijdu já. Tak či ona souboj skončí pro jednoho z nás. Snažil jsem se co nejrychleji dostat k němu zatímco na něj letěla Getsuga a pořádně jsem taktéž uchopil svůj meč. Když byla u něj a měla narazit já jsem přiletěl také a máchnul svým mečem tak silně, že pokud bych ho trefil tak bych ho mohl snad i přeseknout. Měl však hodně silné tělo plné svalů a tak pro mě do posledního okamžiku jasné co se stalo. Jenže to co se stalo v posledním okamžiku mě nestihlo rozptýlit. To mě bude čekat až ho přeseknu.

Kataro mohl pocítit, jak se mu cosi omotalo okolo nohou a stáhlo ho to z dosahu tohoto monstra. Poměrně slušnou rychlostí letěl přímo ke mě. Kdyby právě neutržel těžká zranění, nejspíš by se pokusil i bránit. Ale neměl příliš na výběr. Bolest ruky mu neumožňovala odpor. Obzvláště proti pavučině, která se nedá přeseknout.

Poté co jsem ho trochu nešetrně vyválel v prachu a dostal do svého dosahu, jsem se na nic neptal a poslal jednoho ze svých pavouků, aby se mu usadil na rameni. Kataro mohl cítit, že se mu doplňuje chakra. Já jsem se dokl jeho zraněné ruky a začal s poněkud netypickým léčením. Měl pocit, že do něj doslova "něco vjelo". Jednalo se o slaboučké vlákno mé pavučiny. Měla zostřený a zpevněný hrot, takže malý otvor, snad i menší, než vám způsobí injekční stříkačka mi umožnila, dostat se s pavučinou přes svaly přímo na kost. Kataro asi nebyl štěstím bez sebe. Zpevňování zlomených kostí bolí. Obzvlášť v takovém rozsahu. Když jsem skončil, obdržel krásnou dlahu i zvenčí. Výhodou bylo, že omotání pavučinou mi nezbralo příliš mnoho času. Pavouk, který byl se mnou spojen pavučinou přelezl na pavučinovou dlahu a začal předávat léčivou chakru s oním důvěrně známým zeleným nádechem. Mělo to nevýhodu. Jedna z mých rukou zůstávala tak trochu mimo provoz. Pavučina však byla dostatečně pružná na to, abychom se od sebe mohli vzdálit.
"Jsi normální magor. Já bych se k němu nepřiblížil za zlatý prase." ušklíbl jsem se. V duchu jsem ho možná ale trochu obdivoval.
"Nenávidím ho víc než shinobi z Kirigakure. Jestliže jsem ho neodstranil já sám, pak ani vy to nedokážete. Jedině, že bychom spolupracovali." oznámil jsem suše.
"Chceš ještě bojovat? Vypij tohle. Bolest bude v čudu. Ale až to zase přijde k sobě, varuju tě..." podal jsem Katarovi lahvičku s tekutinou, která měla zářivě růžovou barvu.

Můj plán zdaleka nevyšel tak jak měla já skončil od něj několik metrů na zemi se zlámanou rukou. Byla to ukrutná bolest až jsem si prostě musel zařvat. Nic jiného mi také nezbývalo, nechápal jsem jak mohl takový útok vykrýt a ještě mě takto zranit. Než jsem si to však uvědomil cosi mě chytlo za nohy a tahalo po zemi až k Hinemu. Myslel jsem si, že mě odvezou z takového zacházení. Nakonec sem  se dostal k Hinemu, který započal kruto přísnou léčbu, která bolela tak neskutečně, že jsem si myslel, že mu fláknu. Tou bolestí jsem se ale nezmohl zdaleka na nic a musel jsem to přetrpět a absolvovat léčbu. Když skončil podal mi nějakou podivnou tekutinu, kterou jsem musel vypít abych mohl pokračovat. " Bude ta ruka v pořádku? Dost kostí mi v ní zlomil jako by to bylo párátko. " Zeptal jsem se ho s obavamy, ale pak jsem se musel soustředit na jeho další slova na která jsem odpověděl taktéž. " Samozřejmě, že budu bojovat. Jen řekni co máme udělat aby plán vyšel, jistě už nějaký máš " Věřil jsem mu i když jsme se předtím moc nepohodli. Někdo jeho kvalit musel mít něco už předem připravené.

ANBU už toho vyvražďování měli evidentně tak akorát dost. Zbývající dva ANBU se dali do bojové pozice každý z jedné strany. Ten, který byl na západě použil znovu techniku obří vlny, přičemž ten druhý to skombinoval s Daibufuku no Jutsu. Na hromotluka se valila obrovská masa vody, která měla sílu lámat skály. Oba ANBU však byli stále mimo jeho dosah, kdyby se totiž přiblížili tak by se jim to mohlo stát osudným jako jejich kolegům. Měli za úkol vypořádat se s vyšší hrozbou a následovat Katara, který spíš chtěl chránit je. Bohužel, ANBU se řídí svými rozkazy a tak nemohli jen zůstávat věčně stranou a nechávat se postupně zabít. Proto se chopili šance kdy na ně ještě hromotluk nezaútočit a přešli do útočného módu, čímž ho měli v úmyslu zabít i přes jeho obrovskou fyzickou sílu. I kdyby se jim nepodařilo ho technikou zranit, mohl by být ve vodě dostatečně dlouho aby se utopil.

Tento mocný útok neměl žádný efekt jak se na první pohled zdálo. Jenže nepřítel byl mokrý a jeden z ANBU vlastnil raiton jakožto druhý element po suitonu. Byla výhoda na jejich straně, a proto se to rozhodli použít. Zmiňovaný anbu se dotkl vody u něj a poslal raiton: Chibashiri skrz ní až k tomu hromotlukovi. ANBU věřili, že tato strategie bude nejvhodněší a mohlo by se jim podařit mu dát silný úder. Kataro se stále ještě zotavoval za Hineho pomoci a tak mu potřebovali získat dostatek času na uzdravení, aby se mohl k nim připojit, jelikož dlouho toho hromotluka neudrží od sebe dál.

Mé ruce zůstávaly poměrně dlouho obalené léčivou chakrou. Kontroloval jsem Katarovy kosti a snažil se zhojit alespoň nejhorší rány na jeho svalech. Jedna šlacha na tom byla dost špatně, ale i na to jsem měl čas. Každopádně zlomené kosti, to bude rehabilitace možná na týdny. Ještě jsem nikdy neviděl, že by měl někdo místo paže puzzle. Přesto jsem však věděl, že Kataro potřebuje povzbudit. A potřebuju ho funkčního, pokud mám tohle peklo přežít!
"Ta ruka bude v pořádku, ale jestli si budeš hrát na hrdinu a vys**eš se na pokyny lékařů a patřičný klid, už nikdy s ní nebudeš hýbat tak, jak jsi zvyklý. Pod mým dohledem a pro dnešek to máš však povoleno." ušklíbl jsem se. Mohl si všimnout, že bolest náhle byla fuč. Jediné co cítil mohl být tu a tam nepříjemný tlak, podivné pnutí, které způsobila má pavučina, nicméně můj otupovací dryják mu odstavil veškerá čidla bolesti. Mělo to drobnou nevýhodu. Až se jejich funkce obnoví, budou citlivější. A bohužel jsem mu zamlčel i to, že to takto funguje na celé tělo.

Chvilku jsem pozoroval toho vypapaného Goliáše a uvažoval nad tím, co na něj působilo a co ne.
"Popravdě. Podle stylu jeho boje dokážu odhadnout, že otevírá chakrové brány. To neskutečně navyšuje jeho sílu a rychlost. Bohužel pro nás má ale ještě extrémně silné tělo. Každý jeho průměrný útok, by byl pro obyčejného jedince doslova sebevražda." dodal jsem a instiktivně se přikrčil, když Shindachi jednomu z těch nešťastníků rozlousknul hlavu.
"Aby toho nebylo málo, je to chakrové monstrum. Moji pavouci ho vysáli do mrtě, napumpovali jedem, ale on se přesto dokázal zregenerovat a vrátit v plné kráse." zašklebil jsem se nespokojeně.
"Pokud chceš bojovat proti někomu, kdo používá sílu takového rázu, musíš mu odstavit rovnováhu. V okamžiku kdy padal do propasti mohl kolem sebe mlátit do zblbnutí, ale nemělo to efekt, neměl se o co opřít. Další možnost? Můžeš využít jeho sílu proti němu, což si však škrtám, neboť... No však se na něj podívej!" zvolal jsem tónem, který sám o sobě říkal všechno.
"Hádám, že dříve nebo později se zničí sám. Nemám ale páru jak dlouho to bude trvat. Můžeme se tu s ním přetahovat pět minut než se sesype, ale může to klidně trvat hodiny." pravil jsem, mezitím co z mého šátku vylezl roztomilý tvoreček. Mazlik. Pavouk s červenobílýma nožkama a žlutočerným zadečkem. Mile jsem se usmál a pokývl hlavou jeho směrem.
"Tenhle maličký je původcem nejsilnějšího jedu jaký mám. Má to háček. Jedna dávka pro tebe, jedna pro mě. Víc toho ze sebe chuděrka nevypotí. Maličký škrábanec jeho kusadlem by sundal velrybu." vysvětlil jsem a nechal Mazlika patřičně oslintat špičku mého zlatého kopí. Kataro si také mohl zvolit zbraň, kterou otráví, každopádně si to budeme muset sakra dobře naplánovat, aby úder otrávenou zbraní nevyšel nazmar.

Možnosti tu byly. Teď už jen maličkost. Převést to do praxe. Haha.

Poslední ANBU co zbyl znovu zaútočil na hromotluka, tentokrát však s tím, že ho vyvede z rovnováhy přírodními podmínkami. Zem už byla tak promočená, že stačilo málo a změní se kompletně v bahno. V tom případě by i takový svalovec uklouzl a ztratil by rovnováhu. Jakmile byl připraven tak vyslal vlnu vody k jeho nohám. Kataro odmítl však jed on Hineho a dal mu ho zpět. Začal si totiž připravovat svou nejsilnější getsugu kterou dokázal vystřelit. Při prvním pokusu probodla samotná nebesa a tak doufal, že se aspoň trochu přiblíží této síle.

Shindachi si mohl všimnout, že zbylí pavouci se opět rozeběhli jeho směrem a začali po něm skákat. Byli skutečně neodbytní a útočili ze všech stran v různých intervalech. Složil jsem pečetě a vytvořil klon. Ten se rozeběhl přímo za naším drahým nepřítelem s úmyslem zarvat mu kopí hluboko do... kamkoliv. Přepokládal jsem, že se Shindachi neudrží a opět se pokusí zbavit těchto nepříjemností zuřivými údery. Hledat však stabilitu na tak kluzkém a mazlavém povrchu není to pravé ořechové. Klon mířil svým kopím kamsi do Shindachiho břicha, protože co si budeme nalhávat, není čas na hrdinství a trefovat se do těch anatomicky nejslabších bodů je téměř nemožné pokud proti vám stojí soupeř tohoto formátu.

Já, jakožto originál jsem zaujal pozici přímo na Amandiných zádech. Otrávené kopí jsem stále držel v ruce. Mazlik už byl schovaný pod mým šátkem a tvářil se, že se ho to netýká.
"Amando, spolehám na naše perfektní načasování, však to ani neumíme jinak, že?" podíval jsem se na to, co vytváří Kataro a pousmál se. Tady se někdo bude klouzat.